Prožitý smutek se nevrátí. Odsunutý vás dožene, říká Zuzana Peterová

Chevra Kadiša: bratrstvo, jehož členové nesměli být chudí

O důstojné odcházení se u Židů stará pohřební bratrstvo Chevra Kadiša. Podle psycholožky Zuzany Peterové ho v Praze založil rabi Löw a dal mu zvláštní podmínku: členové musí být velmi zbožní, žít košer a zároveň nesmějí strádat chudobou. Ta druhá půlka zní překvapivě, dokud nedojde na důvod. Bratrstvo totiž suplovalo celou sociální péči. Staralo se o pozůstalé i o sirotky, a když se osiřelá dívka měla vdát a neměla věno ani nic jiného, Chevra Kadiša ji ze svých peněz na svatební den vypravila. Proto její členové nesměli být chudí. „Tady vidíme to propojení celého židovského tradičního života dohromady,“ shrnuje Peterová.

Bratrstvo fungovalo do roku 1939. Po válce se vrátivší členové svého poslání znovu chopili a kolem roku 1948 činnost skončila. Rituální přípravu zemřelých ale nikdo nepřerušil, to umění se předávalo z člověka na člověka. V roce 2009 Peterová Chevru Kadišu obnovila jako oficiální organizaci s povolením ministerstva kultury, samostatnou a nezávislou na židovské obci. Vlastní bratrstvo dnes v Česku udrží jen Praha a Brno.

Tahara: očista, při které se zemřelý nikdy neobnaží

Tahara je obřadní očista, kterou tělo projde před pohřbem, a její první pravidlo zní jasně: zemřelý nesmí být nikdy nahý. Peterová popisuje, že tělo leží na zvláštním stole v přípravném domku a po celou dobu je přikryté prostěradlem. Omývá se pod ním, a když prostěradlo zvlhne, vymění se za nové, aby se tělo neobnažilo. V Praze platí zvláštní zvyk, minhak: člověk se nejdřív omývá rozšlehaným vejcem s vodou a malými hadříky, teprve pak čistou vodou. Proč zrovna vejce, o tom se vedou dohady. Někteří badatelé v tom vidí symbol, že člověk vzniká z oplodnění vajíčka, a tak jím má být poznamenán i jeho odchod.

Za tím pravidlem stojí jedna hluboká myšlenka: všechno na těle patří zemřelému. Když se při odstraňování náplasti nebo sondy objeví krev, neutře se a nevyhodí. Prosáklá prostěradla se pohřbí s ním do rakve. Stejně tak vlasy, které při česání ulpí na hřebenu, se sklepou do čepce a jdou s ním do hrobu. „Ty vlasy nepatří mně ani do odpadkového koše. Ty vlasy patří tomu zemřelému,“ říká Peterová.

Rakev z nehoblovaného dřeva, stejná pro profesora i dělníka

Před smrtí jsou si u Židů všichni rovni a rakev to dává najevo. Všechny truhly jsou stejné, z nehoblovaného světlého dřeva, takže je jedno, jestli byl zemřelý movitý, jestli byl profesor, docent, nebo pracoval rukama. Ženu Chevra Kadiša obléká do bílého pláště, na hlavu dostane čepeček s vyčesanými vlasy, na nohy ponožky a do rakve přes plášť ještě vyšívanou pokrývku s krajkou. Nakonec se celé tělo pokropí bílým vínem, které musí být košer. Bílé proto, aby to nevypadalo jako krev. Přisype se pár zrníček písku ze Svaté země, víko se přiklopí a obyčejným kladivem přitluče. U hlavy se naznačí, kde spočinula, aby se tělo uložilo do hrobu tváří k východu.

Práci na tahaře dělají ženy u žen a muži u mužů. Jedinou výjimkou je, když se nesejde dost mužů: pak smějí pomoci ženy, opačně to ale nejde. Vychází se z toho, že žena jako nositelka života pohlíží na zemřelého muže jinak než muž na zemřelou ženu. Samotná tahara je přitom podle Peterové největší dobrý skutek, jaký v židovství existuje.

„Když děláte taharu, omýváte zemřelého, vzdáváte mu tu nejvyšší čest a důstojnost. Děláte to z lásky a nic se vám nevrátí,“ říká Zuzana Peterová.

Týden na nízké stoličce: smutek s řádem na celý rok

Smutek má u Židů pevný řád, který drží celý rok. Hned po pohřbu se pozůstalý vrací domů k nízké stoličce, nižší než všechny židle v bytě, a na ní sedí celý první týden jako výraz pokory a bolesti. O truchlícího se v těch dnech starají nejbližší, vaří mu, nosí jídlo a nenechávají ho samotného. Nemluví se přitom jen o smutku. Vzpomíná se i na veselé chvíle se zemřelým, na jeho humor a radost, a bolest se tím rozmělní. Ten týden má podle Peterové zásadní psychologický smysl. Prožitý smutek se prý nevrátí, kdežto ten, který od sebe člověk odsune, ho dřív nebo později dožene. Po týdnu se jde znovu do práce, po měsíci se rodina zase sejde a jedenáct měsíců se někdo modlí za duši zemřelého.

Proč jedenáct a ne dvanáct? Protože podle tradice není člověk tak hříšný, aby jeho duše potřebovala očistu celý rok. Bolest má i svá gesta. Rabín natrhne pozůstalému kousek látky na oděvu na znamení rozlomeného srdce, cestou od hrobu se jde bosky s pískem v botách a v bytě se zakrývají zrcadla, aby nic neodvádělo od smutku. Náhrobní kámen se odhalí až po roce, na první výročí odchodu neboli jahrzeit. Do té doby zůstává zahalený, i kdyby už byl osazený.

Proč lidé nosí na židovské hroby kamínky místo květin?

Na židovský hrob se nedávají svíčky ani květiny, ale kamínek. Je to tichý vzkaz, že tu někdo byl a myslel na zemřelého. Nejkrásněji to je vidět na hrobě spisovatele Oty Pavla. Leží na Novém židovském hřbitově, kde jsou pohřbeni i Franz Kafka a Arnošt Lustig, a lidé, kteří s židovstvím nemají nic společného a jen milují jeho knížky, mu tam nosí oblázky z řeky Berounky, kde chytal ryby a o kterých psal. Bývají u nich i psaníčka, že tenhle je od skály, kde nachytal úhoře. Dušičky Židé neznají. Místo nich mají modlitbu maskir, kterou pronášejí o velkých svátcích, a jednou ročně chodí na hrob na výročí odchodu.

Peterová k tomu přidává vzpomínku na babičku Gertrudu, která ji jako holčičku vodila mezi rodinné hrobky na hřbitově. „Vidíš, ty umřeli včas,“ říkávala nad staršími hroby. Dlouho tomu nerozuměla. Teprve později pochopila, co babička myslela: umřít včas znamenalo umřít před rokem 1939, tedy dřív, než přišel Hitler. Pro babičku bylo velké štěstí, komu se to podařilo. V té jediné větě je schované všechno, co potom přišlo.

Nese se holokaust dál i po čtyřech generacích?

Ano, a Peterová to zná zblízka jako psycholožka. Její klienti jsou jak přeživší, tak jejich potomci až do čtvrté generace, která si dodnes nese takzvaný přenos traumatu. Projevuje se hlavně velkými potížemi ve vztazích, strachem, úzkostí a pocitem opuštěnosti. U samotných přeživších, dnes už generace kolem devadesáti let, se objevovaly i sebevraždy, a to z pocitu viny. Ti lidé si kladli otázku, jak to, že přežili právě oni, a ne jejich žena, dítě nebo sestra. Peterová připomíná celoživotní tezi spisovatele Arnošta Lustiga, který přežil koncentrační tábory: „Já tady jsem proto, že někdo jinej vylít komínem.“

Odpověď, se kterou se dalo aspoň trochu žít, dával rabín Richard Feder. Ten přišel v Terezíně o celou rodinu a vrátil se sám. Přeživší za ním chodili s jedinou otázkou, proč. „My nevíme, proč, ale mělo to nějaký smysl,“ odpovídal. Peterová tuhle větu dala do své knihy o něm na mnoho míst. Právě otevřenost je pro židovský přístup ke smrti typická. „My pokládáme smrt za součást života,“ říká. Každý šabat se vzpomíná na zemřelé a tématu se nikdo nevyhýbá.