City jsou různé, ale láska je jen jedna: Martin Buber a filosofie dialogu

Kdo byl Martin Buber a proč si ho filosof bere na pustý ostrov

Václav Němec má pro filosofy jednoduché měřítko. Kdyby ho poslali do vyhnanství na pustý ostrov a směl si vzít jen deset nebo patnáct knih, které by to byly? Martin Buber se mu do výběru vejde, protože podle Němce patří k myslitelům, „podle kterých se dá žít“. Buber se narodil jako žid a dětství prožil ve Lvově u děda Salomona Bubera, učence a znalce Tóry a chasidské tradice. Odtud pramení jeho celoživotní zájem o chasidismus, chasidská vyprávění sbíral a vydával. Ve Frankfurtu nad Mohanem působil jako profesor židovského náboženství a etiky, jenže jen do roku 1933. Po nástupu nacismu rezignoval, stihl emigrovat a zbytek života přednášel v Palestině a později v Izraeli na Hebrejské univerzitě. Jeho hlavní kniha Já a ty vyšla v roce 1923, krátce po první světové válce, která celou tu generaci přinutila znovu promýšlet, co je člověk. Franz Rosenzweig psal svou Hvězdu vykoupení dokonce ještě na frontě.

Němec zařadil Bubera do cyklu, který v Pátečnících nazval filosofie dialogu a naděje. Buber se od většiny novověké filosofie liší v jedné základní věci: východiskem jeho úvah není jednotlivé já, subjekt ani existence, ale bytí člověka s člověkem.

Démon nedůvěry rozděluje společnost na tábory, každý se má za ztělesnění pravdy

Text, kterým Němec začíná, nese název Existenciální nedůvěra mezi člověkem a člověkem a pochází z roku 1953. Buber se v něm odvolává na náhled, k němuž došel už za první světové války, a Němec připouští, že od té doby se situace spíš zhoršila. Hlavní problém moderního člověka vidí Buber v tom, že společnost ztrácí schopnost skutečného rozhovoru. Rozpadá se na nesmiřitelné tábory, kde každý považuje sám sebe za ztělesnění pravdy a ty druhé za ztělesnění nepravdy. Mezi lidmi se rozevírá propast, kterou je těžké překlenout. Příčinu hledá Buber v moderních ideologiích a v rozšíření zásadní, existenciální nedůvěry mezi lidmi. Mluví dokonce o démonu nedůvěry, který brání pěstování kultury dialogu, a už tehdy v tom spatřoval skutečný problém osudu lidstva. Budoucnost člověka podle něj závisí na znovuzrození dialogu.

Němec k tomu přidává, co Buber znát nemohl. Technologie otevřely manipulaci obrovský prostor a zavírají lidi do bublin a názorových táborů. „Ten démon, o kterém tady mluví Buber, se nejenom vypouští z lahve, ale on se přímo záměrně pěstuje, protože na tom některé ty platformy dokonce stojí,“ říká Václav Němec. Buber ale míří hlouběji než k technice a ideologiím. Krize dialogu je podle něj příznakem toho, že moderní člověk ztrácí schopnost vstupovat do skutečných mezilidských vztahů.

Co je skutečný dialog a proč nestačí, že jsou lidé pohromadě

To, co se mezi lidmi obvykle odehrává, řadíme do oblasti sociálního a stavíme na tom celé vědy. Buber ale odlišuje povrchní rovinu sociálního od toho, co nazývá mezilidským, německy das Zwischenmenschliche. Všude, kde lidé žijí pospolu, vznikají společné zkušenosti, reakce a vazby. Tím se ale lidé jen shrnou do skupiny. Bytostný vztah mezi jedním a druhým člověkem tam ještě není, k tomu se mezi nimi musí něco důležitého odehrát, a to vzájemně. Dialog Buber odvozuje právě z této sféry vzájemnosti. Řeč pro něj není primárně monolog, její původní místo je rozhovor mezi dvěma lidmi, a smysl řeči nikdy neleží jen v jednom z partnerů, ani v obou dohromady, ale v živoucí sféře mezi nimi. Předpokladem dialogu je jinakost druhého. Kdybych už věděl všechno, co si ten druhý myslí, nebylo by o čem mluvit. Jinakost je podle Bubera jen rubem jedinečnosti každého člověka.

Z toho plyne praktické pravidlo, které Němec zdůrazňuje: musíme umět rozlišit názor a člověka. Druhý se může mýlit, stejně jako se můžeme mýlit my. Pokud chceme vést dialog, musíme ho přijmout i s názorem, který je jiný, třeba i mylný, a uznat ho jako sobě rovného. Buber to vyjadřuje paradoxem, že přitakává i tomu, s nímž bojuje, jako partnerovi. Teprve tím se otevírá pole důvěry, ve kterém může probíhat i razantní výměna názorů. Když se neotevře, vede si každý svůj monolog. A nezáleží jen na mně. Můžu se snažit sebevíc, a přesto házet hrách na stěnu, protože dialog závisí vždy na obou. Buber přitom netvrdí, že se máme k druhému vztahovat osobně za všech okolností. Němec uvádí chirurga: u operačního stolu je lepší, když se k pacientovi vztahuje jako k něčemu, protože osobní vztah by mohl vést k chybě.

Já a ty, já a ono: dvě základní slova, která zakládají dvojí svět

Kniha Já a ty začíná větami, které podle Němce zní jako řeč mystika: „Svět je pro člověka dvojí, neboť i jeho postoj je dvojí. Postoj člověka je dvojí, neboť i základní slova, která může pronést, jsou dvě.“ Základní slova nejsou jednotlivá slova, ale slovní dvojice já ty a já ono. Neoznačují věci mimo sebe, jejich vyslovení teprve zakládá bytí toho, co vyjadřují. A liší se v jednom: „Základní slovo já ty lze říkat jen celou bytostí. Základní slovo já ono nelze nikdy říkat celou bytostí.“ Podle Bubera neexistuje žádné já o sobě. Já je vždy v nějakém poměru a ten poměr určuje jeho povahu. Vnímám něco, chci něco, myslím na něco: všechny tyhle akty mají předmět a zakládají říši slova ono. Kdo říká ty, žádný předmět nemá. „Kdo říká ty, nemá žádné něco, nemá nic. Ale stojí ve vztahu.“

Němec tuhle hutnou větu překládá do každodennosti. Každé ono hraničí s jiným ono, jako mince, které si skládáme na hromádky. Ty s ničím nehraničí. Když se dívám na milovaný protějšek, ale očima přitom sjíždím jinou ženu na ulici, udělal jsem z protějšku ono vedle jiných ono. Proto vnímáme jako nezdvořilost, když s námi někdo mluví a přitom kouká po jiných lidech. „Dneska lidi s váma se baví a koukají do těchhle skříněk, takže to je novej typ úplně nezdvořilosti,“ dodává Němec o telefonech. Jeden z posluchačů poznamenal, že Němec právě popsal manipulaci. Přesně tak: za veškerou manipulací stojí postoj, v němž jsme pro druhého ono, které lze využít. Buber přitom netvrdí, že by ve vztahu k ty mizel svět. Říká, že ty naplňuje celé nebe a ostatní věci žijí v jeho světle.

Láska není cit: city jsou různé, ale láska je jen jedna

Buber polemizuje s moderním chápáním lásky jako citu. Láska podle něj překračuje pouhé psychické stavy, proto ji nazývá metapsychickou skutečností. City lásku doprovázejí, ale nejsou její podstatou. Jsou rozmanité, hrají v nich roli sympatie a antipatie, kdežto láska je jen jedna. City jsou něco, co máme, a patří tedy do sféry ono. Láska je událost, která se děje mezi já a ty. Němec to ukazuje na bolestném rozchodu: člověk jím trpí rok nebo dva, pak se to zahojí a on si říká, proboha, proč jsem se tak trápil. Cit je prchavý a pomíjivý, o síle vztahu může svědčit, ale vztah se na něj nedá zredukovat. Pravá láska nikdy neredukuje druhého na jednu vlastnost nebo momentální stav. Musí být do jisté míry velkorysá a přijímá druhého i s otevřenou budoucností, o kterou ho předmětný vztah připravuje.

„Podle Bubera se dá říct, že city přebývají v jednotlivém člověku, ale o lásce se nedá říct, že přebývá v člověku. Podle něj je případnější říct, že člověk přebývá ve své lásce. Protože ta láska přesahuje jeho a je možná jen, když on sám sebe přesahuje k tomu druhému,“ říká Václav Němec.

Kdy láska končí, popisuje Němec s drsnou přesností: ve chvíli, kdy na druhém začínáme nacházet jednu mouchu za druhou a děláme si soupis jeho charakterových vad. „Tak to už jsme se propadli do světa ono. A to už všechno kouzlo lásky vyprchalo.“ Buber jde ještě dál a lásku ztotožňuje s odpovědností: láska je odpovědnost já za ty. Působí na mě stejně, jako já působím na druhého, a tuhle rovnost a vzájemnost cit nezná. Němce zaujalo, s jakými sympatiemi píše židovský filosof o Ježíšovi. Na něm Buber ukazuje, že dost silná láska může učinit svým protějškem kohokoli, a tak čte i požadavek lásky k bližnímu.

Individualita, nebo osoba? Napoleon proti Sókratovi a Ježíšovi

Podle toho, které základní slovo v životě člověka převládá, je dvojí i jeho já. Já slova já ono nazývá Buber individualitou. Odlišuje se od jiných individualit, srovnává se s nimi, soutěží a přivlastňuje si. Její heslo zní „moje“, což vždy obsahuje ohrazení: není to tvoje. Já slova já ty nazývá osobou. Osoba nehledá oddělenost, ale sepětí, styk s druhým ty, a každé setkání ji proměňuje a obohacuje. Individualita svět jen zakouší a užívá, proto podle Bubera nemá plnou účast na skutečnosti. Čím víc člověka ovládá, tím hlouběji se propadá do neskutečnosti a vede stínovou existenci. Osoba je zakotvená ve vztahu, a proto skutečnost má. Němec v tom slyší variaci na Descarta: místo „myslím, tedy jsem“ platí „koexistuji, tedy jsem“. Buber odmítá dělit lidi na dva druhy, mluví o dvou pólech lidství. Žádný člověk není ryzí osobou ani ryzí individualitou.

Přesto si dovolí příklady z dějin. Individualitou byl Napoleon, pro něhož byli lidé figurkami na šachovnici mocenských plánů. Osobami byli Sókratés a Ježíš, kteří vstupovali do vztahů tak plně, že byli téměř úplně osobami. V diskusi Němec připojil Masaryka, který humanitu bral jako základ demokracie, zatímco Hitlera a Putina řadí k destruktivním, patologickým individualitám. Ani osoba ale nemůže žít trvale ve vztahu já ty. Z každého ty se v našem světě musí stát ono, a v tom podle Bubera spočívá „vznešená melancholie lidského údělu“. Ono je věčná kukla, ty je věčný motýl, a z ono se může zase stát ty. Rozhodující je, že z události vztahu nikdo neodchází stejný. Kdo ale nechá svět ono přerůst, toho podle Bubera přemůže upír a přízrak. „Bez světa ono by člověk nemohl žít. Ale ten, kdo žije pouze s ním, není člověkem.“

Proč se z dítěte stane já, až když mu někdo řekne ty

Posluchač namítl, že leckdo vztah já ty nikdy nezažil, protože mu doma jen někdo poroučel. Němec odpověděl vývojovým argumentem, který u Bubera najdeme: žádné dítě by se nikdy nestalo já, kdyby nejprve nebylo osloveno ty. Vztah předchází vzniku já, a kde chybí, tam se já pořádně nevytvoří. Lidé, kteří v dětství nezažili mateřský nebo rodičovský vztah, bývají trvale poznamenaní. I rozhovor, který vedeme sami se sebou, je podle Bubera jen otiskem vztahů, které k nám měli druzí: sami sobě říkáme ty proto, že nám tak od malička říkali jiní. Udělat z vlastního já ty je pak nejpřízračnější vztah, u narcisů dokonce zvláštní perverze. Němec z toho vyvozuje, že moderní individualismus není zdravý a že mnoho takzvaně psychických problémů vyrůstá z deformovaných nebo nenaplněných vztahů. Lepší psychoterapeutické školy to podle něj vědí.

Že se podle Bubera dá i žít, dokládá Němec vzpomínkou. Na oslavě devadesátin se potkal s Josefem ben Davidem, židem, který se nakonec dožil sta let a Bubera ještě osobně znal. Ben David založil humanistickou církev postavenou na knize Já a ty, nosil jarmulku a k tomu evangelický kolárek a vedl skupiny, kde se lidé učili rozvíjet vztahy. Vzniklo z nich prý mnoho manželství. Stejně vztahově čte Buber i umění: umělec nesouká dílo ze svého nitra, je něčím osloven a odpovídá, a hotové dílo má zapálit další vztahovou událost v tom, kdo se s ním setká. A jak přednášející sám na závěr přiznal: když mluví o filosofii dialogu, vede o ní dlouhý monolog.