Novomanžele zamknou v sále, než se uvaří vejce natvrdo: židovský život od obřízky po pohřeb

Obřízka je osmý den a mohel se do Prahy musí přivézt z ciziny

Chlapec narozený v židovské rodině má obřízku osmý den po narození. Proč zrovna osmý, podle Zuzany Peterové nikdo neví. „Říká se, že osmý den to nejméně krvácí a nejméně snad údajně bolí. Ale nikdo z vědců dodneška neví,“ říká psychoterapeutka a dodává, že nad tím bádali i v Izraeli. Obřízka je smlouva s Bohem a provádí ji mohel. Ten by měl být z devadesáti procent lékař, nejčastěji dětský lékař nebo gynekolog, pracuje se speciálními nástroji a bez umrtvení. Aby smlouva platila, svolává se minjan, deset mužů, kteří ji stvrdí. Když je dítě nemocné, obřízka počká klidně dva nebo tři měsíce. V České republice žádný mohel není. Rabín ho proto volá z Německa, z Rakouska nebo z Francie a náklady nese židovská obec. Obřízka se smí dělat kterýkoli den, tedy i o šabatu, kdy je jinak práce zakázaná.

Na námitku z publika, že jde o zásah do psychiky novorozence na celý život, odpověděla Peterová protiotázkou: „A co holčičky, kterým se píchají uši?“ A přidala větu, která shrnuje celý večer: „Když by tradice židovský národ neměl, tak už bychom tady nebyli.“ Ve třech letech pak dítěti poprvé ostříhají vlásky a začne chodit k rabínovi nebo k učiteli na hebrejská písmenka, židovskou historii a pověsti.

Kdy je židovské dítě nábožensky dospělé a co se tím doma změní?

Chlapec ve třinácti letech při bar micva, dívka už ve dvanácti při bat micva. „My jsme, jako vždycky, trošku dřív,“ komentuje Peterová dívčí náskok. Chlapec musí umět číst hebrejsky a znát židovskou historii, dívka nečte z Tóry, ale v den svých dvanáctých narozenin musí před shromážděním v synagoze vyložit parašu, tedy pasáž z Bible a z historie, která se váže k danému týdnu. Od té chvíle jsou nábožensky plnoletí a nesou stejné povinnosti jako dospělí. Chlapci se stávají rovnoprávnými členy minjanu, ženy mají podle Peterové v náboženském smyslu menší úlohu. Nejdůležitější je ale podle ní přenesení odpovědnosti. Když si třináctiletý kluk pustí o šabatu televizi, rodič mu už neřekne, co to dělá. Řekne: „A víš, co jsi teď udělal?“ Odpovědnost za vlastní konání je od té chvíle jeho, ne rodičů.

Tenhle princip prostupuje podle Peterové celé židovství. „Jestli chcete jako židi jíst vepřový, no tak jíte vepřový. Je to vaše zodpovědnost,“ říká. Antikoncepce je u žen povolená, u mužů ne, a potraty jsou povolené, protože zdraví, včetně psychického zdraví ženy, je v židovství vždy na prvním místě.

Jak probíhá židovská svatba?

Zásnuby se v židovském světě skoro nedělají, protože kdo se zasnoubí, musí se do roka oženit, a „co když“. Pár jde k rabínovi, ten prostuduje doklady o židovském původu obou. Bez nich se v synagoze vzít nemohou a jeden z partnerů musí nejdřív konvertovat. Před svatbou se snoubenci nejméně týden nevidí, „aby opravdu po sobě toužili“. Předvečer svatby naposledy jedí a jdou do mikve, rituální lázně, každý zvlášť a do vyměněné vody. Peterová říká, že tím „začínají od roku nula“. Druhý den se obřad koná pod chupou, látkovým baldachýnem, většinou v synagoze. Ženich s nevěstou obejdou chupu sedmkrát, což podle Peterové připomíná vítězné obléhání města z židovské historie a věští, že i tenhle pár vyhraje. Publikum přitom nahlas počítá a napovídá. Když se loni vdávala dcera Peterové Ester a oddával ji bratr David, hosté volali, že ještě jednou a bude to sedmkrát.

Na konci obřadu dostane ženich skleničku zabalenou v látce a dupne na ni. Střepy nejsou pro štěstí, jak bychom čekali, ale připomínají zboření chrámu. Šťastný pár si má uvědomit, že přijdou i dny ztrát, slz a smutku. Pak se svatebčané rozběhnou k občerstvení a dva předem určení lidé zamknou novomanžele v sále. Musí tam zůstat, „dokud se neuvaří jedno vajíčko natvrdo“, tedy deset až dvacet minut. Muž a žena sami v uzavřeném prostoru jsou v židovství znamením blízkosti, a tím je svazek stvrzen. Podle Peterové ale novomanželé v té chvíli nedělají nic jiného, než že jsou rádi, že to mají za sebou, protože od předvečera nejedli.

„Takže páry, který mají svatbu před obědem, v deset, v jedenáct, jsou šťastnými páry. Páry, který mají svatbu až odpoledne, tak to je ouvej,“ říká Zuzana Peterová.

Uprostřed veselí pak hosté posadí každého z novomanželů na židli a zvednou ho nad hlavy. Po svatebním dnu následuje sedm dní zvaných ševa brachot: každý den je pár pozvaný na oběd nebo večeři do jiné židovské rodiny, kde se znovu slaví a odříkávají krátké modlitby, aby manželství vydrželo. „Po tom týdnu jsou, to vám garantuju, totálně vyřízeni,“ směje se Peterová. Nevěsta při svatbě dostává ketubu, manželskou smlouvu psanou aramejsky, jazykem, který dnes pěstuje jen malý ostrůvek lidí v Izraeli. Smlouva je jednostranná. Muž v ní slibuje, jak se postará o ženu a o děti, co udělá, když žena onemocní, a kolik jí dá peněz, kdyby ji chtěl opustit.

Rozvod trvá rok a půl a soudci přilétají z Izraele

Svatba může být podle Peterové v Česku čistě náboženská, její děti mají jen sňatky uzavřené na židovské obci. Rozvod ale musí být státní. Náboženský rozvod, takzvaný get, potřebuje jen ten, kdo si chce znovu vzít židovského partnera. Vyřídit ho znamená zavolat bejt din, rabínský soud. Ten přilétá z Izraele ve dvou lidech: jeden rabín aškenázský, tedy ze středoevropské větve, ke které patří čeští Židé, a jeden sefardský, z větve jihofrancouzské, španělské a portugalské. Třetím soudcem je místní rabín, který obec zná nejlépe, v Praze dnes David Peter, syn přednášející. Manželé před soud předstoupí a vysvětlí, proč spolu nemohou žít. Soud dá doporučení a odletí. Za půl roku přiletí znovu, vyslechne nové argumenty a teprve pak zavolá sofera, židovského soudního písaře, obvykle z Anglie.

Sofer sepíše get, ve kterém nesmí být jediná chyba. Peterová jako přísedící zažila, že se jeden get psal šest hodin, protože se pořád někde našla chyba. Soud se vrátí až za dalšího půl roku, takže židovský rozvod trvá dohromady rok a půl. Náklady na přílety soudu i písaře platí židovská obec. Když žena popíše, že ji muž bije nebo pije, může soud podle Peterové říct: „V takovém strašném životě nemůžete žít, madame, my přiletíme za měsíc.“ Každý další sňatek je pak stejně plnoprávný jako první.

Co znamená košer a proč mají některé rodiny dvě myčky?

Košer znamená jíst přesně podle židovského rituálu, a vepřové podle Peterové vůbec není to hlavní. Hlavní pravidlo zní, že se nejí maso s mlékem, protože to stojí v Bibli. Klasická svíčková tedy nepřipadá v úvahu. Ovoce a zelenina jsou košer celé, jen je musí prohlédnout mašgiach, dozorce nad kašrutem, jestli v nich není červík. Maso smí být jen rituálně poražené a vykrvácené šochetem, židovským řezníkem se speciálními nástroji. Do Prahy se hovězí, kuřecí a krůtí dováží hluboce zmražené z Belgie a z Rakouska, uzeniny putují většinou z Vídně. Mléčné výrobky jsou košer kromě jogurtů s marmeládou, protože do marmelády se přidává želatina. Vodka, whisky, slivovice a pivo jsou košer. Koňak není, protože se pálí z vína, a víno smí být jen košer, tedy vypěstované židovským vinařem s tradiční domácností a schválené rabínem. Z ryb se jedí jen ty s ploutvemi a šupinami, úhoř ne.

Tradiční židovská kuchyň proto potřebuje nádobí mléčné, masité a kdo chce být důsledný, tak ještě parve na ryby, a k tomu oddělené utěrky a dřezy. Myčka je podle ortodoxních rabínů základně mléčná a před masitým nádobím by měla dvakrát proběhnout naprázdno, v Izraeli mají rodiny běžně myčky dvě. Peterová vzpomíná, jak syn David přijel ze studií v Izraeli v „náboženské pubertě“ a zařval: „Mami, ty utíráš nádobí mléčný masitou utěrkou!“ Za košer výrobek ručí razítko hekšer. Český hekšer nese tvář Staronové synagogy a podpis vrchního pražského rabína Davida Petera a odběratelé za něj obci platí.

Zpověď v židovství neexistuje, na Jom kipur má Bůh tři knihy

Když se posluchačka zeptala, jestli se musí jít vyzpovídat rabínovi, kdyby z roztržitosti spletla mléčné a masité nádobí, Peterová odpověděla: „Spověď v židovství není. Vy se spovídáte sama sobě, a jestli věříte v Boha, tak jenom.“ Den, kdy se to řeší, je Jom kipur, den smíření. Bůh má ten den před sebou pomyslně tři knihy: knihu života, knihu smrti a knihu těch, u nichž ještě neví. V synagoze se přitom několikrát čte viduj, seznam 57 nejčastějších prohřešků, a každý si při něm sám pro sebe projde, co udělal špatně. Peterová k tomu vypráví midraš o dvou Židech. Zbožný slibuje, že příští rok bude dodržovat ještě víc. Méně zbožný přiznává, že jezdil o šabatu autem a že se pokusí polepšit. Větší naději na zápis do knihy života má podle midraše ten druhý, protože ví, že chyboval, a snaží se to napravit.

Stejně střízlivě mluví Peterová o manželské čistotě. Žena chodí do mikve zhruba dvanáct dní po začátku menstruace: pět dní krvácení, pět dní čistých a dva navíc. Smysl odloučení není v odříkání, ale v tom, aby si manželé v té době povídali a poznávali se. „Aby až po mnoha letech opadne tento zájem erotický, aby měli na čem stavět,“ vysvětluje. Když gynekolog mikve zakáže, přednost má zdraví. Židovská žena má podle ní v rodině pět úloh: vlastní vzdělání, vzdělání dětí, prostor pro vzdělávání muže, dodržování kašrutu a rituálů svátků.

Jak vypadá židovský pohřeb a rok smutku?

Začíná taharou, rituální přípravou zemřelého na poslední cestu, kterou Peterová sama vykonává. Zemřelého omývají pod bílými prostěradly a nikdy ho neobnaží, aby zůstala zachována jeho důstojnost. Všechno, co je jeho, zůstává s ním: vyčesané vlasy se schovají do čepičky, která jde do rakve, a ani krvavé skvrny se neodstraňují. Každý Žid dostane stejnou rakev z neopracovaného hrubého dřeva a pohřbívá se do země. U hrobu je rabín a minjan a na konci pohřbu rabín nejbližšímu pozůstalému natrhne kousek košile nebo halenky na znamení hlubokého smutku. Následuje sedm dní, kdy nejbližší nemají vycházet z domu a sedí na nižších židlích, aby si podle Peterové smutek prožili a největší bolest odešla co nejdřív. Po třiceti dnech se rodina a přátelé sejdou znovu a vzpomínají i na to veselé. Za dalších jedenáct měsíců se vztyčí náhrobek a rok smutku končí.

Modlitba kadiš za zemřelého se říká jedenáct měsíců. „Kdo by se modlil dvanáct měsíců, tak by to znamenalo, že ten zemřelý byl velký hříšník a my se musíme ještě o měsíc dýl modlit,“ vysvětluje Peterová. Velké rodiny, které by u hrobu stály, ale v Česku podle ní skoro nejsou. „Máme tři tisíce Židů v republice a 1 700 je v Praze,“ říká. Peterová sama pochází z ortodoxní rodiny, které v koncentračních táborech a na pochodech smrti zahynulo přes šedesát členů. Vychovávali ji s větou „jsi židovka, ale nesmíš to nikde říct“ a tatínka v padesátých letech stejně zavřeli. I proto zněla přednáška symbolicky: klub sídlí v prostoru, který patřil židovskému obchodníkovi Robertu Fischlovi, jenž s celou rodinou zahynul v koncentračním táboře.