Komunisté prodali 1 500 svitků Tóry. Jeden se po 55 letech vrátil do Prahy

Otci zachránil život zpěv na pohřbu

Rabín David Maxa se narodil v roce 1990 v Bratislavě a od tří let vyrůstal v Praze. Jeho otec, operní pěvec Hynek Maxa, ročník 1922, přežil druhou světovou válku v úkrytu: schovával se v plicním sanatoriu na Svaté Hoře u Příbrami. Úředník, který ho přijímal, mu na rovinu řekl, že víc než šest týdnů mu léčebna poskytnout nemůže. Jenže pak řediteli léčebny zemřel otec a úředník mladému zpěvákovi poradil, aby šel na pohřeb zazpívat. Zazpíval dvě Biblické písně Antonína Dvořáka a ředitel si ho potom zavolal: „Dokud tady budu já, tak tu budeš i ty.“ V sanatoriu nakonec strávil zhruba tři roky. Rodiče a bratr válku přežili, babička ale zemřela v Terezíně krátce po příjezdu a tetu nacisté deportovali do Malého Trostince v dnešním Bělorusku, na místo, kde se popravovalo. Kdo přesně otce v léčebně kryl, zjišťuje rabín dodnes.

Po válce si otec splnil sen a stal se operním pěvcem. Se špatným kádrovým profilem se ale místo Itálie a Metropolitní opery dostal jen do olomouckého divadla; zemřel, když bylo Davidovi jedenáct. Nejstarší židovská vzpomínka budoucího rabína pochází z jeho čtyř let. S otcem tehdy hledali na Novém židovském hřbitově hrob pradědečka, nenašli ho, a když chtěli odejít, brána už byla zavřená. Kolemjdoucí přivolali policii, policisté s funěním přelézali hřbitovní zeď, a vtom se objevil vrátný s obrovským klíčem: proč prý nezazvonili, celou dobu sedí v kanceláři.

Jak se člověk stane rabínem?

Cesta k titulu rabína trvá zpravidla pět až osm let a nekončí u teologie. Maxa nejdřív studoval judaistiku u docenta Bedřicha Noska a v jednu chvíli dostal otázku, jestli by se nechtěl stát rabínem, protože v Čechách chybí rabín reformního směru. Rabín, se kterým se o studiu radil, si ho napřed vyzkoušel: poslal ho učit židovské teenagery do letního vzdělávacího tábora v Americe. Následovalo šest let rabínského semináře, kdy Maxa pendloval mezi školou v Berlíně a univerzitou v Postupimi, a s manželkou pak strávil část studia v jeruzalémské ješivě, kde se texty studují ve dvojici a nad Talmudem se vede spor, který obě strany obohacuje. Ordinaci, hebrejsky smichu, dnes uděluje seminář; titul vychází ze symboliky opření rukou, kterým rabín předává studentovi řetězec tradice. Součástí přípravy je i překvapivé množství psychologie a uplatnění absolventi najdou, rabínů je dnes méně než židovských obcí.

Inspirací mu byl rabín Feder, rabín terezínského ghetta, který v Terezíně připravil na bar micvu, rituál náboženské dospělosti, i Maxova tchána Pavla Bergmana. Feder ve svých pamětech napsal, že rabínem se chtěl stát, protože chtěl být „menšem“, což v jidiš označuje dobrého člověka. A je tu i rodinná stopa: bratr Maxova pradědečka působil jako reformní rabín v Hořicích a Novém Bydžově.

Čím se liší reformní judaismus od ortodoxního?

Jádro je společné: stejný kalendář, stejné svátky, z velké části stejné modlitby i rabínská literatura. Rozdíl je vidět hned u dveří synagogy. V ortodoxní odděluje muže a ženy mechica, přepážka nebo balkon, a ženy na bohoslužbě nemají aktivní roli. V reformním směru, kterému se říká také progresivní nebo liberální, sedí muži a ženy společně, ženy se počítají do minjanu, tedy modlitebního kvora, dívky jsou ve dvanácti letech volány k Tóře jako bat micva a ženy se stávají rabínkami. Reformní judaismus podle Maxy reaguje na otázku modernity, na emancipaci židovských komunit v 18. a 19. století a současný odliv lidí z nich; změnu nebere jako ohrožení identity, ale jako příležitost. Vůči ortodoxii se přitom nevymezuje, jsou to podle něj různé cesty, jak být Židem. Členem pražské komunity Ec Chajim se navíc může stát i člověk bez halachického původu, tedy bez židovské matky: stačí jeden židovský prarodič, stejné pravidlo, s jakým pracuje izraelské právo návratu.

Maxa rozdíly shrnuje oblíbenou anekdotou: „Říká se, že při té ortodoxní je těhotná maminka nevěsty, při té konzervativní je těhotná nevěsta a při té reformní rabín. Protože žena je rabínkou.“ V Česku už to není jen teorie. První ordinovanou českou rabínkou je Kamila Kopřivová, která působí v Londýně, v ostravské obci několik let sloužila rabínka Tanja Segal a na berlínském semináři dnes studují další dvě ženy z Česka. Jednu z nich Maxa kdysi sám připravoval na bat micvu.

Svitek Tóry z Brna se vrátil do Prahy přes Londýn a americký tábor

Komunita Ec Chajim čte ze svitku, který byl napsán kolem roku 1890 v Brně. Za nacistické okupace musely židovské obce poslat liturgické předměty do Prahy a v Židovském muzeu se jich sešlo přes 200 tisíc: svitky Tóry, ukazovátka zvaná jad, pláštíky, povijany i koruny. Po válce skončily v archivu zřízeném v bývalé synagoze v Michli a v roce 1964 komunistický režim prodal 1 500 svitků do zahraničí. Koupi zprostředkoval londýnský filantrop, svitky zamířily do westminsterské synagogy a vznikl tam Memorial Scroll Trust, který sbírku dodnes drží pohromadě: svitky neprodává, jen je trvale zapůjčuje kongregacím po celém světě, hlavně v Americe.

„V podstatě bylo zvláštní, že ty předměty tu válku přežily a ty lidé, kteří je používali, tak ve většině případů ne. A oni se pak ty předměty neměli vlastně kam vrátit, protože ty synagogy velmi často nefungovaly,“ říká rabín David Maxa.

Krátce po příjezdu svitků zaklepal na dveře westminsterské synagogy sofer, židovský písař, a zeptal se, jestli pro něj mají práci. U 1 500 svitků pak strávil celý život. Brněnský svitek se po opravě dostal v 70. letech do amerického letního tábora pro židovské teenagery. Právě do tohoto tábora přijel Maxa před 15 lety učit, aniž tušil, že se tam potkává se svitkem s českými kořeny. Asi po osmi letech mu zavolal bývalý kolega: tábor se zavírá a hledá se místo, kam by svitek mohl jít. Napadlo je vrátit ho do původní země, do komunity, která vznikla jen pár měsíců předtím. Oprava svitku přitom stála tolik jako napsání nového; částku vybrali ve sbírce absolventi a bývalí zaměstnanci tábora. Maxa u Pátečníků odpověď na otázku, jestli věří na zázraky, opřel o Davida Ben Guriona: „Kdo nevěří na zázraky, není realista.“

Kolik Židů dnes žije v Česku?

Před druhou světovou válkou žilo v českých zemích kolem 120 tisíc Židů. Dnes mají židovské obce v celé republice tři až čtyři tisíce členů; pražská ortodoxní obec udává kolem 1 500 členů a menší obce mimo Prahu mívají kolem stovky lidí. Za propadem nestojí jen šoa, ale i masová emigrace po letech 1948 a 1968 a ztráta vazby na komunity během komunismu. Federace židovských obcí přitom zveřejnila odhad, že židovské kořeny může mít 20 až 40 tisíc lidí v zemi. A právě ti se podle Maxy vracejí; často jde o lidi, kterým prarodič až na smrtelné posteli řekl, že byl Žid. Komunita Ec Chajim vznikla v roce 2019 kolem skupiny šesti lidí a dnes má ke třem stům členů. Pro srovnání: v New Yorku existuje reformní komunita, kde se na členství čeká několik let, protože kapacitně nestačí.

Rabín nemá nad sebou papeže, zaměstnává ho komunita

Hierarchie v judaismu funguje zdola. Rabín je takzvaný mara de-atra, pán místa: v náboženských otázkách své komunity rozhoduje on a žádný rabín biskup ani rabín arcibiskup nad ním nestojí. Autoritu mu ale dává komunita, která ho zaměstnává a může ho také odvolat. V Čechách sice působí vrchní zemský rabín, tím je Karol Efraim Sidon, jde ale o reprezentativní roli a službu obcím bez vlastního rabína; pražským rabínem je od roku 2013 David Peter. Progresivní směr má celosvětového prezidenta, argentinského rabína Sergia Bergmana, ani ten ale nemůže žádného rabína jmenovat ani vyměnit: je hlavou sítě komunit, ne papežem. Maxa sám vede dvě komunity, pražskou Ec Chajim a židovskou obec v Liberci, a k tomu spravuje středoevropský rabínský soud, bejt din, který řeší otázky židovského statusu a pomáhá lidem s židovskými kořeny k plnému uznání.

Bohoslužba je dnes z devadesáti procent hebrejsky, kázání a běžná komunikace česky. Čeština má přitom v pražské reformní tradici staré kořeny: předválečný spolek Or tomid rabína Filipa Bondyho prosazoval češtinu v liturgii. Ec Chajim se schází ve Španělské synagoze, kterou pražská reformní komunita postavila kolem roku 1868. Hraje se tam na varhany, na které ve Staré škole, předchůdkyni synagogy, hrával František Škroup, autor české hymny; komunita dodnes zpívá jeho zhudebnění šabatového hymnu Lecha dodi. A varhaník? Dobrovolník, který za pultem tráví jeden šabat měsíčně a přilétá kvůli tomu z New Yorku.

Proč Staronová synagoga stojí v Praze jen pod podmínkou?

Nejslavnější pražská synagoga podle jednoho výkladu nenese jméno z němčiny. Alt-neu prý není „staronová“, ale hebrejské al tnaj, tedy „pod podmínkou“: synagoga tu stojí jen do doby, než přijde mesiáš, postaví se třetí chrám a kameny se budou muset vrátit do Jeruzaléma. „Vždycky každému říkám: běžte se kouknout do Staronové synagogy, není tu navždycky v Praze,“ dodává Maxa. Legenda podle něj především symbolizuje pouto mezi oběma městy. O Praze se říká, že je prahem mezi dvěma světy, a totéž se vypráví o Jeruzalémě: vedle pozemského Jeruzaléma, Jerušalajim šel mata, existuje i ten nebeský, Jerušalajim šel mala. Zvláštnímu vztahu mezi českým prostředím a židovstvím se věnuje kniha Záhadné pouto, kterou sestavil Robert Řehák. A kde má judaismus nejposvátnější místo? Ne v prostoru, ale v čase: největší svatost nese den odpočinku šabat, o kterém rabínská tradice říká, že je příchutí jedné šedesátiny věčnosti.