Kříž chránil Židy už půl tisíciletí před Kristem

Kdo je Žid a proč na velkém písmenu záleží?

Radek Roule vede Domov sociální péče Hagibor, největší sociální projekt židovské komunity v Praze, kde se stará o klienty, kteří přežili holokaust. Sám přitom pochází z křesťanské tradice a vystudoval religionistiku, psychosociální vědy a teologii. Právě z tohoto pomezí vysvětluje, proč se slovo Žid píše dvěma způsoby. S velkým písmenem označuje příslušníka židovského národa, s malým člověka, který se hlásí k židovské víře. Judaismem míní náboženskou a kulturní tradici lidí z židovského prostředí, židovstvím širší sdílení společného příběhu. A hned první nedorozumění číhá u slova Bible. Křesťan si představí knihu se Starým a Novým zákonem, hebrejská Bible je ale Tanach: Tóra neboli pět knih Mojžíšových, proroci Nevi'im a spisy Ketuvim. Nový zákon podle Roulea židé neignorují, jen ho vnímají jinak. Stejná slova nesou jiný obsah, a přesně tam začíná většina sporů i zbytečných domněnek.

Domněnky přitom fungují na obou stranách. Roule se od klientů vychovaných v židovské tradici dozvídá představy o křesťanství poskládané ze školy a z médií, které s ním podle něj nemají skoro nic společného. A část židů z ortodoxního prostředí má za to, že křesťané vyznávají trojbožství, tedy politeismus. Sám na to jde jinak: „Tím, že vím, čemu věřím, a mám možnost poznat, čemu věří ten druhý, v tom je to obohacení," říká. V dialogu podle něj člověk nemusí dělat žádné ústupky ve vlastní víře.

Židovství přineslo revoluci: čas má směr a člověk není hříčkou osudu

Orientální národy chápaly čas cyklicky. Všechno se vracelo s ročními obdobími, na kruhový čas navázala astrologie a s ní osudovost: jsem řízen kosmem a hvězdami, moje vůle nemá velké místo. Podle Roulea přesně tohle izraelský národ prolomil. „Našimi pány nejsou hvězdy, my si svůj život řídíme sami," parafrázuje starozákonní postoj. Cyklický čas se v židovském chápání proměnil na lineární: svět má počátek, průběh i vyvrcholení, a člověk je jeho součástí a může ho ovlivňovat. Dnes to bereme jako samozřejmost, jenže tehdy šlo o revoluční myšlenku, ze které vyrostla osobní svoboda i zodpovědnost za vlastní činy. Roule dodává, že táž osudovost, kterou Izrael odmítl, se vrací v New Age a v ezoterických skupinách, kde vykladači karet slibují prolomit se do nadčasovosti a určit, co člověka čeká.

Druhým východiskem je vztahovost. Víra se ve starozákonní době prožívala jako vztah: v biblických příbězích je vždy pojmenováno, kdo mluví ke komu, a v žalmech připisovaných Davidovi mluví člověk sám za sebe, v první osobě. To bylo v Orientu nemyslitelné, jednotlivec se chápal jen skupinově. Ostatně i evropský středověk individuální zbožnost neznal, ta přišla až s devotio moderna a reformací. Roule, který se věnoval gestalt psychoterapii, připomíná, že tento směr založili židovští terapeuti, a terapie staví přesně na tom: na důvěrném vztahu, ve kterém se otevírají témata do té doby tabu.

Proč se křesťanství oddělilo od židovství až po zničení chrámu?

Rozchod nezpůsobilo vzkříšení, ale dvě prohraná povstání. Roule připomíná paradox: křesťanství vychází ze židovství, jenže židovství se jako vymezené náboženství začalo definovat až v reakci na křesťanské myšlenky, v období rabínského judaismu od roku 70 po Kristu do první poloviny 7. století. První Ježíšovi následovníci byli křesťané ze Židů, z dnešního pohledu jacísi reformovaní Židé, jedna z mnoha tehdejších sekt, a chtěli zůstat součástí židovské obce. V roce 70 Římané při prvním židovském povstání zničili jeruzalémský chrám, ústřední místo víry. Křesťané ze Židů povstání nepodpořili, a obec jim to nezapomněla: tak vzniklo první oddělení. Definitivu přineslo povstání Bar Kochby kolem roku 133, po němž Římané Jeruzalém srovnali se zemí a Židé dostali zákaz se do města vracet. Začala diaspora a raní křesťané už v obci neměli místo.

Mezitím běžela ještě jedna revoluce, kterou spustil apoštol Pavel. Vyvolenost izraelského národa vyložil skrze Abrahamův příběh: kdo se k němu přihlásí, je součástí vyvolení, ať je Žid, pohan, nebo kdokoli jiný. Tahle myšlenka podle Roulea nejvíc oslovila právě pohany. Židovství se přitom vůči pohanským kultům vymezovalo od základů, i Desatero je podle Roulea formulováno hlavně jako hráz proti nim: jeden Bůh proti mnohobožství, zákazy proti lidským obětem a kultickým rituálům okolních národů.

Spor se nevede o to, jestli Ježíš žil, ale kým byl

Na jednom se podle Roulea židé s křesťany shodnou: Ježíš Kristus je historická postava, která skutečně žila. Židé té doby by podle něj dokázali uznat i mesiáše, vždyť na něj čekali a čekají dodnes. Nepřekonatelný problém nastal ve chvíli, kdy novozákonní autoři prohlásili Krista za samotného Boha. Pro víru postavenou na jediném Bohu bylo zbožštění člověka nepřijatelné. Křesťanství si odpovědělo na Nikajském koncilu na začátku 4. století, kde definovalo Boha Otce i Syna jako vtělené slovo. Roule upozorňuje, že dřív než známá otázka trojiční se řešila otázka dvojiční: jak může existovat bytost projevující se jako Bůh, a přitom Bůh zůstat jeden. Rabínský judaismus se s tím vyrovnával po staletí ve vlastní literatuře, v Mišně vzniklé kolem roku 200, v midraších od 3. století a v Talmudu sepisovaném od 5. do 7. století.

Právě v babylonském Talmudu jsou podle Roulea příběhy, které novozákonní vyprávění opisují: přišla postava vnímaná jako mesiáš, jen se doplňuje, že mohlo jít o Eliáše nebo jiného proroka. Trpící služebník je tam popsán jako ten, kdo bude mít na sobě železné okovy potažené dřevem, a někteří teologové v tom vidí narážku na Krista, kterou si rabíni nemohli dovolit pojmenovat. A výraz syn člověka, kterým se Ježíš označoval, nepochází z pokory: v knize Daniel znamená toho, kdo přijde přímo od Boha. Z pohledu věčnosti přitom podle Roulea otázka vykoupení paradoxně nerozděluje. Křesťané věří, že mesiáš už přišel, židovství, že určitě přijde.

Proč izraelské sanitky nejezdí s křížem?

Roule si jako téma disertace vybral symbol kříže a udělal si k němu malý průzkum. Ptal se lidí, kteří nosí zlatý křížek na krku, co pro ně znamená. Pro jedny je to dekorace od rodičů. Druzí v něm nosí znak tvrdosti, smrti se nebojím a poslouchám metal. Třetí cítí, že je křížek chrání, i když nevědí proč. Pak se týchž lidí ptal, jak poznají lékárnu, nemocnici nebo sanitku. Odpověď byla vždy stejná: podle kříže. Jenže v Izraeli sanitky kříž nepoužívají dodnes, jezdí s hvězdou. A Davidova hvězda přitom vůbec není starý symbol, poprvé byla oficiálně použita v Praze pro zdejší židovskou obec. Kříž se zkrátka stal značkou, podle které se pozná křesťanský svět, a židovství se k němu nehlásí. Jenže právě tady začíná příběh, o kterém se podle Roulea skoro nemluví.

Rozdíl je vidět i na hřbitovech. Na židovském stojí kameny s hebrejskými nápisy, osazované třeba až rok po úmrtí, a symbolů na nich najdete málo: šišku, rybu, žehnající ruce. Na křesťanském hřbitově stojí les křížů.

Ezechielovo znamení: křížek zachraňoval už půl tisíciletí před Golgotou

V deváté kapitole knihy Ezechiel, jejíž vidění se hlásí do doby kolem roku 537 před Kristem, prochází Boží anděl středem Jeruzaléma a hubí všechny, kdo páchali ohavnosti. Zachráněni mají být jen ti, kdo jsou označeni znaménkem. Ekumenický překlad k tomu v poznámce dodává: znaménko neboli tav, křížek. Hebrejsky se tehdy psalo severosemitským stylem písma a písmeno tav v něm mělo podobu křížku, což podle Roulea dokládají i archeologicky nalezené písemné památky z té doby. Křížek jako znamení píše na vrata i skrývající se David. A ještě v prvním století po Kristu, kdy se kosti zemřelých ukládaly do kamenných schránek zvaných osuária, se na nich objevují symboly kříže, prokazatelně v židovské komunitě. Kříž tu byl kontinuálně živým znamením života, naděje a záchrany, a to celá staletí před tím, než ho převzalo křesťanství.

Nejčerstvější stopa vede do Pompejí. Vykopávky tam běží přes sto let, ale teprve v posledních letech se objevily symboly kříže, ve výrazně pohanském prostředí. Ukázalo se, že ve městě už před výbuchem sopky zřejmě žila židovská komunita hlásící se k odkazu Ježíše Krista, která ale křížky užívala ještě v židovském smyslu, jako znamení záchrany a ochrany. Kolem jednoho domu, jehož obyvatel se neúčastnil pohanských kultů, je v původních dlažebních kostkách vyryto asi dvacet křížků. „Že to není žádná náhoda," komentuje Roule. A přidává ještě jeden paradox: není prokázáno ani lingvisticky, ani archeologicky, že Kristus zemřel na kříži právě toho tvaru, jaký známe dnes. Mohl to být svislý kůl s příčným břemenem, podobný znamení tau, které dodnes používají františkáni.

„Vždycky, pokud se kříž vyskytne jako symbol, odkazuje k životu, záchraně a naději. Nikdy nebyl spojený se smrtí," říká Radek Roule.

Proto podle něj kříž na hřbitově neznamená konec, ale začátek života v jiné podobě. Rabínský judaismus se od znamení po rozchodu s křesťanstvím odklonil a znaménko začal psát nakloněné, ve tvaru X. Rouleovi to přijde škoda: symbol, který obě tradice kdysi sdílely, by mohl být spojujícím článkem dialogu.

Má židovství blíž k islámu než ke křesťanství?

Na dotaz z publika, jak se k sobě mají judaismus a islám, odpověděl Roule větou, která leckoho překvapí: „Z teologického hlediska má židovství a islám blíž než židovství a křesťanství." Ježíš je v islámu uznáván jako jeden z velkých proroků, a protože islám nezbožštil žádného člověka, nenaráží na židovský monoteismus tak tvrdě jako křesťanská trojice. Podle dění na Blízkém východě to tak nevypadá, dodal Roule, ale teologie a politika jsou dvě různé věci. Zajímavá je i jeho poznámka ke konverzi: rabín, u kterého zájemce projeví přání přestoupit k židovství, má povinnost ho odrazovat, aby se ukázalo, jestli to člověk myslí skutečně vážně. Východní směry jako buddhismus nebo konfucianismus pak Roule za náboženství v plném smyslu nepovažuje, jde podle něj spíš o životní filosofie, které otázku Boha neřeší.

Cestu k dialogu mezi židovstvím a křesťanstvím hledá Roule u Martina Bubera, myslitele vzešlého z chasidského hnutí. Buberův koncept vztahu já a ty staví proti descartovskému „myslím, tedy jsem": člověkem se stávám teprve tehdy, když druhého uznám jako skutečné ty. Roule si to ověřil se studenty, kteří chodili do Hagiboru na praxi. A na rozdíl od módních technik sebepoznávání, které podle něj zdůrazňují jáství bez dialogu, tenhle princip nechce po nikom, aby slevil z vlastní víry. Chce jen, aby naslouchal.