Po židovské svatbě novomanžele zamknou na dvacet minut o samotě

Židovský nový rok se slaví nad rybou s hlavou i ocasem

Židovský nový rok Roš hašana nemá pevné datum. Jeho začátek se každý rok znovu vypočítává podle postavení slunce, hvězd a Země a dělají to podle Zuzany Peterové speciálně vyškolení rabíni; běžný rabín se do složitého výpočtu raději nepouští. Lidé v obci proto říkají, že nový rok začíná buď hodně brzo, tedy v září, anebo hodně pozdě, v říjnu. Židovský kalendář přitom počítá čas mnohem déle než ten občanský, v době přednášky pro Klub Pátečníků psal rok 5782. Oslava začíná v předvečer svátku, kdy se rodina sejde u velkého stolu, na kterém leží ryba vcelku, s hlavou i ocasem. Všichni nad ní stojí a přejí si jediné: stát se v dalším roce hlavou, a ne ocasem. Nejde o touhu vládnout, jak si nepřátelé rádi vykládají. Je to slib, že se budeme dál učit, číst a zůstaneme otevření novému, abychom neskončili vzadu jako ocas společnosti.

Po novém roce následuje deset dní, kdy židé prosí své blízké o odpuštění za slova, která zranila a nedají se vzít zpět. Peterová, sama psycholožka, vidí v kajícných modlitbách slichot geniální duševní psychohygienu: člověk se zastaví a přemýšlí o sobě. A svátků je v kalendáři opravdu mnoho, historické, náboženské i poutní. „Vy židi chodíte do práce mezi svátkama," smála se podle Peterové její přítelkyně, když spolu marně hledaly volný termín v diáři.

Co se nesmí na Jom kipur, největší svátek roku?

Jom kipur, den smíření, je podle Peterové největší židovský svátek, říká se mu šabat šabatů. I žid, který celý rok nedodržuje nic, ten den do synagogy přijde; slavný dirigent Bernstein prý odmítal každý koncert, který na Jom kipur připadl. Věřící dodržují pět zákazů. Nenosí koženou obuv, protože nechtějí v den smíření chodit v kůži mrtvého zvířete. Ženy se nelíčí, aby do synagogy přišly takové, jaké opravdu jsou. A nejí se, nepije a nemilují se. Všech pět omezení slouží jedinému: plnému soustředění na texty, které nejsou jen modlitbami. Pasáž zvaná vidduj má asi 64 bodů a každý připomíná, co mohl člověk za uplynulý rok pokazit. Když nakonec zatroubí šofar, beraní roh, nebesa se podle legendy zavřou. Nejvyšší v tu chvíli každého zapsal do knihy života, nebo do knihy, kde stojí, že už to stačilo, anebo do třetí, kde o něm ještě přemýšlí.

Hodně zbožní muži oblékají na Jom kipur kytl, bílý plášť, který dostávají od své nastávající. Za život ho použijí třikrát: na chvíli při svatbě, pak každý Jom kipur a naposledy v rakvi. S pravidly se ovšem v rodině Peterové zachází i s humorem. Když si o šábesu dala v pražské kavárně štrůdl, dozvěděl se to přes společnou známou její syn David, který tehdy studoval v Izraeli. Večer volal: „Mami, všechno vím. O šábesu chodíš do kaváren, které nejsou košer, a jíš nekošer štrůdl."

Zásnuby židé skoro neznají a prsten dostává jen nevěsta

Zásnuby jsou u židů velmi sporadické a má to svou logiku. Co se slíbí, má se podle židovské představy do roka splnit. Kdyby se zasnoubený pár během roku rozešel, porušil by slib, a tak se zásnuby šalamounsky téměř nekonají. Když se dva rozhodnou pro svatbu, jdou nejdřív za svým rabínem a přinesou mu rodné listy; rabín prostuduje, z jakých rodin pocházejí. Podle halachy, židovského práva, je totiž židem ten, kdo se narodil židovské matce. Když je židem jen otec, dítě se židem nerodí, může ale projít konverzí, která je v takovém případě jednodušší. Svatby bývají brzy, ženich s nevěstou se berou v osmnácti, devatenácti letech. Peterová to vysvětluje zásadou, že když si mladý člověk bere mladého, učí se spolu žít od začátku, místo aby si každý přinesl hotové zvyky a při první neshodě sahal po rozvodu.

Minimálně týden před svatbou se snoubenci nemají vidět, aby po sobě opravdu toužili a nic si na poslední chvíli nezkomplikovali. On chodí do synagogy, ona zůstává doma; ženy totiž povinnost modlení jako muži nemají. A prsten dostane při obřadu jen nevěsta. My ženy stejně víme, žertuje Peterová, že muži hodí snubní prsten třetí den do šuplíku.

Mikve rabiho Löwa má dno pod úrovní Vltavy

V předvečer svatby jdou nevěsta i ženich poprvé do mikve, rituální lázně, každý zvlášť. V Praze stojí mikve v malém domku vedle Pinkasovy synagogy, pár kroků od Starého židovského hřbitova. Moderní vykachlíčkovaná lázeň tam sousedí se starou mikví, kterou podle Peterové založil už rabi Löw. Sestupuje se do ní po kovových točitých schodech hluboko do podzemí, písčité dno leží pod úrovní Vltavy a přitéká sem křišťálově čistá voda. Ta má ovšem v zimě jen kolem tří stupňů. Ženy si kdysi pomáhaly ohništěm: nahřály v něm velké balvany, svalily je do lázně a voda se ohřála třeba na pět stupňů. Dnešní mikve má 32 až 34 stupňů a rabín odmítá teplotu snížit, i když ho obec kvůli cenám energií peskuje. Studená voda by podle něj ženám škodila.

Před ponořením musí pryč všechno, co na tělo nepatří: šperky, lak na nehty, nalepené nehty. Na všechno dohlíží balanit, správkyně mikve. Té pražské se jednou nedařilo rozšroubovat Peterové ztuhlé náušnice: „Víš co, já ti příště to ucho rovnou uříznu." Samotné ponoření je těžší, než vypadá. Proud přitékající vody tělo nadnáší a pod hladinou musí zmizet i temeno hlavy, takže se žena musí vyfouknout jako balón. Podle rituálu se ponoří dvakrát a řekne brachu, modlitbu pokory. Potápí se ale ještě tolikrát, kolik má dětí, a navíc tolikrát, kolik let na miminko marně čekala. V lázni stráví v průměru hodinu; pro matky malých dětí je to vzácná hodina klidu jen pro sebe. Prostředí mikve znají i čeští diváci, ve Stavovském divadle se dlouho hrála úspěšná izraelská hra Mikve a roli balanit v ní měla Iva Janžurová.

Proč ženich rozbíjí pohárek a novomanželé končí za zamčenými dveřmi?

Svatební den začíná půstem obou snoubenců a obřad se odehrává pod baldachýnem. Maminka obtáčí nevěstu kolem ženicha, celkem sedmkrát; proč zrovna sedmkrát, už nikdo neví. Někteří historici mluví o městě Jaffa, které bylo sedmkrát obléhané, než zvítězilo, jiní o městě Akko. Peterová vedla kolem ženicha svou dceru Ester, dojetím zapomněla počítat a svatebčané jí napovídali. A protože Ester oddával její bratr, rabín, zavelel nakonec: „Sestro, ještě jednou pro jistotu." Manželství drží, dodává Peterová, už šestý rok. Na závěr obřadu dá rabín ženichovi balíček s malým pohárkem, který má ženich dupnutím rozbít. Většina lidí hádá, že jde o střepy štěstí. U židů je to jinak.

„Ty střepy mají znamenat, že máme pamatovat na to, že se ten život někdy rozbije, že je někdy velmi těžký, až neúnosný. A my si máme vzpomenout na tento krásný den, kdy jsme byli šťastní a všechno bylo zářící, a snažit se věřit tomu, že to zase dokážeme takhle hezky dát dohromady," říká Zuzana Peterová.

Po obřadu odejdou svatebčané k hostině, ale novomanželé zůstávají sami v uzamčené místnosti a svědci jim hlídají dveře. V židovství se totiž říká, že muž a žena spolu nemají být za zavřenými dveřmi déle než dvacet minut, mohla by přeskočit jiskra. Na svatbě se ale právě o tu jiskru stojí, a tak novomanželé svých dvacet minut dostanou. Podle Peterové jsou to poslední klidné minuty, které spolu mají: následuje veselí a ševa brachot, sedm dní, kdy je každý večer zve na večeři jiná rodina. Žena při obřadu dostává také ketubu, manželskou smlouvu psanou dodnes aramejsky; muž se v ní zavazuje, jak se o ženu postará v dobách zlých, v nemoci i v nouzi. A pozor na cizince: Francie ani Bělorusko církevní sňatky neuznávají, takže se dcera Ester, která si vzala muže z Minska, i syn David s manželkou Francouzkou museli brát ještě jednou civilně na Praze 3.

Košer vodku poznáte i bez razítka rabína

Košer kuchyně stojí na oddělení masitého a mléčného, vychází z biblického příkazu nejíst maso v mléce; třetí, neutrální skupině potravin se říká parve. Košer výrobky nesou hekšer, certifikát rabínského dozoru, na obalu ho prozradí písmeno K nebo U. Dohled je důkladný: aby směl rabín své obci doporučit obyčejný jednodruhový olej, jede do továrny ověřit, že po výrobě běžných směsí vyčistili potrubí. Nejpřísnější pravidla platí pro maso a víno. Maso musí být odkrvené a prosolené, krev je totiž v židovství symbolem života. Právě z úcty k životu si židé nepřipíjejí na zdraví, ale lachajim, na život. A víno smí pro obec vyrábět jen košer vinař: žid, který dodržuje šabat a vysoké svátky, má košer domácnost a jeho žena židovka dbá na košer kuchyni.

Takový vinař v Česku byl, jmenoval se Móše Váňa. Tragicky zahynul, když na vinicích v severních Čechách spadl do kádě s kvasícím vínem; dnes vinařství vedou jeho žena a sestra. U destilátů platí jednoduchá pomůcka: všechno průhledné je košer, vodka i gin, protože jsou bez příměsí. Whisky jen některé, oblíbený Tullamore o certifikát po kontrole rabínů přišel a po nápravě závad ho zase získal. Koňak košer není, přidává se do něj vinná esence. Na Pesach, osmidenní svátek nekvašeného na památku útěku z otroctví přes poušť, se z Izraele dováží speciální pivo i Coca-Cola, obojí velmi drahé. Multivitaminové nápoje židé nepijí vůbec, je v nich hroznová šťáva, tedy potenciální víno. Ovocné jogurty vyřazuje vepřová želatina v marmeládě; bílé jogurty, mléko, káva i čokoláda Milka košer jsou.

Židovské děti chodí do školky mezi přeživší holocaustu

Tradice se v pražské obci předává od útlého věku. Od dvou let chodí děti do bejachadu, zařízení napůl jeslí, a židovská školka sídlí přímo v domově seniorů na Hagiboru, kde žije šedesát lidí, kteří přežili holocaust. Stáří a mládí se tu potkávají záměrně, podle izraelského vzoru: ve většině izraelských domovů pro seniory najdete uvnitř budovy mateřskou školku a opodál základní školu. Starší děti pokračují v Lauderových školách, které Ronald Lauder založil po bývalém východním bloku, ve Varšavě, Budapešti, Praze i Bratislavě. Je to běžná česká škola od první třídy po maturitu, jen s hodinami judaismu navíc. Právě proto podle Peterové tradice v diaspoře drží: děti jsou vzdělané v tom, co znamená být židem, a i ten, kdo celý rok nedodržuje nic, přijde na vysoké svátky do synagogy a snaží se rok dohnat.

Sama Peterová ví, o čem mluví. Narodila se do pražské židovské rodiny, asi šedesát jejích příbuzných zahynulo v koncentračních táborech, otec strávil dlouhé roky ve vězení a režim jí bránil ve studiu. Karlovu univerzitu nakonec vystudovala, píše knihy a vychovala čtyři děti. Její syn David je dnes vrchním pražským rabínem.