Jak žijí benediktini v Břevnově: řehole ze 6. století, ticho od večera do rána a jedna hemina vína

Proč svatý Benedikt utekl z Říma do jeskyně a jak ho málem otrávili vlastní bratři

Benedikt se narodil na přelomu 5. a 6. století v Itálii v římské patricijské rodině, tedy ve šlechtické, jak říká bratr Martin Ševeček. Rodiče ho poslali do Říma studovat rétoriku a filozofii. Jenže Řím té doby podle Ševečka procházel tím, co známe i my: „pandemie za pandemií, války, které se tam střídaly“, a k tomu stěhování národů. Benedikt usoudil, že v takovém zmatku klid nenajde, a odešel asi 40 kilometrů jižně od Říma do hor, na místo, kterému se dnes říká Subiaco. Ševeček tam byl v roce 1995. Přijeli ve čtyři ráno po serpentinách a zrovna vycházelo slunce. „Tam jsem pochopil, proč tam Benedikt byl tak šťastný,“ vzpomíná. Krásná příroda, nikde nikdo, jen ptáci a stromy. Právě v Subiaku se podle něj zrodil základ řádu, který Benedikt později založil. Šel přitom cestou, kterou před ním vyšlapali Antonín Veliký v egyptské poušti a na západě svatý Martin.

Okolní klášter, kterému se zrovna nedařilo, si Benedikta vyžádal za představeného. Benedikt byl přísný k sobě i k druhým a chtěl, aby skutečně žili to, co slíbili. Tak se ho rozhodli zbavit a podali mu otrávený chléb. Benedikt měl ochočeného havrana, se kterým se dělil o jídlo. Chléb dal jemu, havran ho sezobal a byl mrtvý. Benedikt pochopil a podle Ševečkových slov řekl: „Dělejte si, co chcete, já jdu.“ Vrátil se do své jeskyně a kolem ní začal stavět kláštery pro lidi, kteří o jeho způsob života opravdu stáli. Když pak místní kněz začal žárlit, že se mu vyprazdňuje kostel a Benediktovi se plní klášter, Benedikt raději ustoupil a odešel na Monte Cassino. Tam, kde ještě před šestým stoletím stál pohanský chrám, postavil první pořádný klášter. Dnes je podle Ševečka vidět z dálnice na desítky kilometrů.

Řehole má 73 kapitol a začíná slovem naslouchej

Každý opat tehdy psal pravidla pro svůj vlastní klášter. Latinsky se pravidlo řekne regula, odtud české slovo řehole. Benedikt starší řehole znal, a tak na Monte Cassinu vzal pergamen a napsal vlastní. Má 73 kapitol a bratr Martin Ševeček ji dělí na dvě části, duchovní a praktickou. Svůj výtisk nosí všude s sebou. „To je takový trhací kalendář,“ směje se nad proškrtanou knížkou plnou poznámek. Řehole začíná prologem a první slovo zní: naslouchej. „Naslouchej, synu, mistrova učení.“ Ševeček to přirovnává k předehře Prodané nevěsty: v prologu zazní všechny melodie, které pak slyšíte celou operu. Hned v první kapitole Benedikt popisuje druhy mnichů, od těch, kteří jen putují od kláštera ke klášteru a na jaře se zvednou dál, až po cenobity, kteří žijí pod opatem a pod řeholí. Ti jsou vzorem. Knihu Benedikt napsal pro jediný klášter, ale bratři ji posílali dál a šířila se po celé Evropě.

Slovo opat podle Ševečka pochází z aramejského aba, tedy táta, přes německé Abt. Na otce společenství klade Benedikt velké nároky. Nemá bratry provokovat a vyčítat jim, co dělají špatně, ale vést je vlastním příkladem a trpělivostí. Benedikt podle Ševečka hlavně nepsal od zeleného stolu, „jak jsme zvyklí u našich politiků“. Co napsal, nejdřív žil sám, a proto měl tolik následovníků.

Co znamená pokora podle řehole svatého Benedikta?

Pokora není nechat si všechno líbit. Pro bratra Martina Ševečka je sedmá kapitola řehole nejkrásnější a nejtěžší zároveň, protože ukazuje, na čem Benediktovi záleželo nejvíc. Benedikt v ní popisuje jednotlivé stupně pokory. Latinsky se pokora řekne humilitas. Ševeček připomíná, že slovo souvisí s humus, tedy země, a zároveň s homo, tedy člověk. Pokorný člověk není ten, kdo si nechá na sobě štípat dříví, ani ten, kdo se pořád bičuje, jak je hloupý a nic nedokáže. „Pokora je to, že se přijímám takový, jaký jsem,“ říká Ševeček. Znamená mít své nedokonalosti a slabosti, ale také vědět, co dokážu a co umím. Jde o respekt k sobě samému. A kdo má respekt k sobě, má podle Ševečka respekt i ke svému okolí: „Protože si nebudeme mít co závidět.“ Pak podle něj nebudou války ani šikana ve škole.

Benedikt proto bratry učil, že do kláštera nikdo nepřichází hotový. Člověk přináší své dary a klášter ho nemá předělávat. Ševeček to vysvětluje na smyšleném Karlovi z Kotěhůlek: v kuchyni by byl mizerný kuchtík, ale když opat zjistí, že má dar na jazyky, pošle ho do skriptoria. Tam vzniknou rukopisy, které třeba později dostane Karel IV. Takhle podle Ševečka u benediktinů vznikaly osobnosti.

Nejsilnější příklad má Ševeček z vlastního dětství. Pochází z Břevnova, chodil tam ministrovat a pozoroval bratry. Jeden stařičký bratr, kterému říkali Ivánek, chodil o dvou holích. Jednou ho malý Martin viděl u sochy svatého Jana Nepomuckého, jak zapíchl hole do země, vzal krumpáč a začal kolem sochy okopávat půdu. Bylo mu 85 let.

„Co jsem si, přátelé, říkal? To je borec. Prostě i v pětaosmdesáti letech on šel a šel naplňovat to, co slíbil,“ vzpomíná Martin Ševeček.

Když pak sám do kláštera vstoupil, obdivoval Ivánka ještě víc. Bratr ráno vstal na mši, posnídal, šel do kuchyně, kde si v hrnci uvařil kávu a pomáhal kuchaři s obědem. V půl druhé odešel do kostela a zůstal tam do sedmi večer. „Já tady mám druhou šichtu, modlím se za vás,“ říkával. Co v mládí nestihl, chtěl dohnat. A to podle Ševečka neměl dokončenou ani základní školu.

Klášter stojí na třech místech a na 150 žalmech za týden

Klášter netvoří zdi, ale bratři, říká Ševeček, a ti se scházejí na třech místech. Srdcem je kapitulní síň. Školákům ji na prohlídkách popisuje jako sborovnu nebo obývák, kde se schází rodina a kde se o všem rozhoduje. Druhou komorou srdce je kostel nebo kaple, odkud se krev rozlévá dál po celém těle. Plícemi je společný život u jednoho stolu v refektáři. K tomu Ševeček přidává čtvrté místo, knihovnu a skriptorium, protože kláštery byly vždy centry vzdělanosti, tam vznikaly rukopisy i školy. Když panovník zakládal klášter, chtěl podle Ševečka dvě věci: aby šířil vzdělanost a aby se tam za něj bratři modlili. „Já potřebuji někoho, kdo se za mě bude modlit, abych úplně nezvlčel,“ parafrázuje Ševeček tehdejší uvažování vladařů. Bez společného stolu a společné modlitby podle něj klášter nefunguje, protože organismus tvoří lidé, ne budovy.

Společné modlitbě věnuje Benedikt několik kapitol. Staří pouštní mniši se podle Ševečka pomodlili všech 150 žalmů Starého zákona za jediný den. Benedikt je rozvrhl na týden: který žalm který den, ráno, v poledne, v podvečer, večer. Na konci té práce připsal větu, která Ševečka „vždycky dostává do vývrtky“: kdyby někdo přišel na něco lepšího, ať to klidně škrtne a přepíše, jen ať se bratr za týden pomodlí celý žaltář. „Je zajímavé, že až do druhého vatikánského koncilu, což je rok 1962, nikdo na nic lepšího nepřišel,“ říká Ševeček. Dnes se mniši modlí žaltář za dva týdny a kněží za čtyři.

Kolik vína smí mnich vypít? Kapitola 40 počítá s lidskou slabostí

Benedikt věděl, že klášter musí z něčeho žít a že má před sebou lidi z masa a kostí. Proto čtyřicátá kapitola řeší, co mají bratři pít. Bratr Martin Ševeček ji čte na každé prohlídce, protože podle něj ukazuje Benediktův smysl pro humor. Řehole říká, že každý má od Boha svůj dar, a tak se množství stravy pro druhé určuje „s jistými rozpaky“. S ohledem na lidskou slabost prý na den každému stačí hemina vína. „Co to je hemina vína, to dnes nikdo neví,“ komentuje Ševeček. „Může to být deci, dvě deci, může to být litr.“ Více smí povolit představený podle místních poměrů, práce nebo veder, ale dbá, aby nedošlo k přesycení a opilství. Benedikt sice píše, že víno se pro mnichy vůbec nehodí, ale protože je o tom za jeho časů nelze přesvědčit, žádá aspoň střídmost.

Zdůvodnění si Benedikt vypůjčil z Písma: „víno přivádí k nevázanosti i moudré“. Bratři v Itálii víno k jídlu ředili vodou. Ševeček, jak sám říká poloviční Moravák a milovník vína, to pochopit nedokáže. Stejně jako spolubratra, který si do vína léval kolu. Benedikt ale počítal i s tím, že bratři občas neředili, a právě proto je řehole podle Ševečka „neskutečně lidská“.

Ticho od kompletáře do rána: proč se v klášteře od večera nemluví

Jedna vlastnost se podle Ševečka v klášteře drží dodnes: ticho. Nedávno se ptal skupiny puberťáků, jestli někdy vytáhli sluchátka z uší, vypnuli telefon i počítač a zůstali jen sami se sebou. Pak se ptal, jak to dopadlo. Odpovědi ho zaujaly, protože ticho učí přesně to, poznat sám sebe. Rád k tomu vypráví příběh pouštních otců, jejichž výroky Břevnov prodává pod názvem Apoftegmata. Mladý mnich přijde ke studni a ptá se starého, co je to ticho. Starý mu řekne, ať hodí do studny kámen a podívá se dolů. Hladina je rozbouřená, mladík nevidí nic. Po deseti minutách ticha se podívá znovu a vidí sám sebe. „V tichosti vidíme sami sebe. Občas je to příšerný pohled, protože ticho nám ukáže, jací skutečně jsme,“ shrnuje Ševeček. Ticho podle něj odhalí i zmatek v hlavě, starosti o to, co bude k obědu a co řeknu doma.

Na chodbách kláštera se proto mluví potichu. Velké mlčení trvá od kompletáře, tedy poslední modlitby dne, až do rána. Ševeček v tu dobu vypíná počítač i mobil a bere si oblíbenou knížku. Je to podle něj jediná část dne, kdy je člověk opravdu sám se sebou, protože jinak je mnich rozlítaný mezi prohlídkami, nemocnicí a dalšími úkoly.

Proč řád ze 6. století přežil a jak dnes vypadá Břevnov

Heslo benediktinů zní Modli se a pracuj. Den má podle Ševečka mít čas na modlitbu, práci, studium i odpočinek. Mniši si ale řeholi během staletí zjednodušovali, a tak kolem roku 1000 vznikla ve francouzském Cluny benediktinská reforma. Z Cluny vždy vyjeli dva bratři, nějakou dobu v cizím klášteře žili a vlastním příkladem přesvědčovali ostatní k návratu ke kořenům. S touto reformou byl podle Ševečka spjatý i svatý Vojtěch. Vstoupil do kláštera na římském Aventinu, který k reformě patřil, a chtěl mít stejný, reformovaný klášter v Břevnově. Ženskou větev založila Benediktova sestra Scholastika. Do Čech přivedla benediktinky blahoslavená Mlada ke svatému Jiří na Pražský hrad. Dnes žije šest sester na Bílé Hoře. Řeholí se řídí i trapisté a navazovali na ni František i Dominik.

Benedikt na konci 73. kapitoly píše, že celá kniha je jen pro začátečníky. Ševeček nad tím přemýšlel celý noviciát a pochopil to až po třiceti letech v klášteře: je to jako trénink, po kterém trenér řekne, teď hraj. Padat k životu patří a komunita má podle řehole pomoci bratrovi vstát, ne ho ještě udupat.

V Břevnově dnes žije devět bratří a klášter zaměstnává asi 60 lidí v restauraci, výčepu a infocentru. Jeden bratr opravuje knihy a váže diplomky, další slouží jako nemocniční kaplan na Homolce. Nedávno zemřelý bratr Aleš mluvil mnoha jazyky od angličtiny po hebrejštinu a před smrtí se naučil ještě maďarsky. Jeho životním dílem byl nový český překlad Dialogů Řehoře Velikého, který vyšel až po jeho smrti. Martin Ševeček má na starosti prohlídky pro školy, kostel a výpomoc v infocentru.