Zaměstnával ho Edison, zemřel v Terezíně. Slavní Češi, o jejichž židovství se nemluvilo

Proč pražští židovští spisovatelé psali německy, když uměli česky?

Odpověď sahá do 18. století. Josefínské reformy určily němčinu jako jediný povolený veřejný jazyk židovské komunity, a tak asimilace pražských Židů mířila k jazyku, který tehdy platil za vstupenku do vyšší kultury. Většina z nich přitom byla bilingvní: doma a s vychovateli mluvili česky, na veřejnosti německy. Zuzana Pavlovská ze Židovského muzea v Praze to v přednášce pro Klub Pátečníků ukázala na nejslavnějším z nich. Franz Kafka pocházel po otci z českého prostředí a oba jazyky ovládal, jenže „musel psát německy, protože byl Žid". Předválečná Praha byla podle ní multikulturní město, kde se národnost při sčítání lidu volila podle citu. Rozdělení bylo vidět i na kavárnách: od Prašné brány k Můstku se táhlo německé korzo, od Můstku k Jungmannovu náměstí korzo smíšené a odtud k Vltavě korzo české.

Do této generace patřil i reportér Egon Erwin Kisch, rodák od Staroměstského náměstí, který v rozhlasové reportáži pátral na půdě Staronové synagogy po golemovi, jehož tam nenašel. Válku přežil v Mexiku, kde se koncem roku 1944 dozvěděl, že jeho dva bratři jsou zavražděni a rodiče ztraceni. Po návratu zjistil, že z rodiny zůstal skoro sám, a v roce 1948 zemřel. Z jeho busty na Olšanech zloději opakovaně kradli bronzovou hlavu a spisovatelka Lenka Reinerová pak psávala: „Egonku, zase ti ukradli hlavu." Právě Reinerová, ročník 1916, celou generaci pražských německy píšících autorů uzavřela. Za holokaustu ztratila 16 nejbližších příbuzných, po válce ji věznili komunisté, a přesto psala o pražských kavárnách až do smrti v roce 2008.

Jiří Orten zemřel, protože ho německá sanitka odmítla odvézt

Básník Jiří Orten, původním jménem Ohrenstein, si šel na Palackého náměstí koupit cigarety. Trafika byla zavřená, a když se vracel, srazila ho německá sanitka. Jakmile posádka zjistila, že srazila člověka židovského původu, odmítla ho podle Pavlovské odvézt na blízké Karlovo náměstí, kde by mu možná pomohli. Vozili ho po Praze, až skončil v Kateřinské ulici v ošetřovně pro židovské obyvatele, v kómatu, ze kterého se už neprobral. Celé neštěstí se odehrálo před očima Lízy Kleinové, sestry hudebního skladatele Gideona Kleina, se kterou byl Orten ten den pozván na oběd. Přitom už jednou smrti unikl: v osmnácti si s kamarádem naplánovali sebevraždu a rozhodli se ji odložit. Jméno Orten přijal až za války místo původního Ohrenstein a pod ním vyšla i elegie Jeremiášův pláč.

Jeho deník z let 1939 až 1941 dnes slouží i ve školách. Orten si den po dni zapisoval, jaké protižidovské nařízení zase vyšlo: zákazy kaváren, kin a plováren, zákaz opustit obvod bydliště. V listopadu 1940 si poznamenal, že návštěvu rodičů v Kutné Hoře mu musí povolit gestapo. Nacisté podle Pavlovské stihli mezi lety 1939 a 1941, než začaly masové deportace, vydat kolem 360 takových nařízení a právě podle Ortenova deníku se později sestavovala jejich úplná řada.

Co se stalo, když se Jiří Langer vrátil z Haliče?

František a Jiří Langerovi vyrostli ve stejné asimilované rodině na Královských Vinohradech, a přece došel každý úplně jinam. František, lékař, legionář a autor Velblouda uchem jehly, se s židovstvím skoro nespojoval. Leží na Vyšehradě dva hroby od Karla Čapka a lidé mu na hrob dodnes nosí kamínky podle židovského zvyku. Jiřího naopak uhranul východní judaismus. Odjel do Haliče s plánem napsat o tamních chasidech povídku nebo reportáž, jenže ho ten svět pohltil. Zůstal několik měsíců a do Prahy se vrátil s vousy jako ortodoxní Žid, který odmítal jíst, co se doma vařilo, a z jeho pokoje byla cítit cibule a chleba.

„Tatínek celý zděšený říká, že se něco strašného vrátilo domů. Vrátil se Jiří, který už nevypadá tak jako předtím, když odjel. Nepodal ani služce ruku, na maminku se ani nepodíval a zavřel se ve svém pokoji," popisuje Zuzana Pavlovská předmluvu, kterou František napsal k bratrově knize Devět bran.

Otec tehdy vymyslel, že si s Jiřím promluví rabín Gustav Sicher z vinohradské synagogy. Jiří, který mezitím přijal jméno Mordechaj, odmítl mluvit s „neznabohem": skutečný rabín přece nečte noviny v jiném jazyce než hebrejském. Zemřel nemocný na cestě do Palestiny, ale jeho Devět bran s podtitulem Tajemství chasidů dodnes českému čtenáři otevírá svět, který tu před ním skoro nikdo neznal.

V Terezíně se hrálo o život, a na dětskou operu se přesto dělal konkurz

Dětská opera Brundibár měla v terezínském ghettu 54 repríz. Hudbu složil Hans Krása, libreto napsal Adolf Hoffmeister a kulisy vytvořil scénograf František Zelenka, autor Modrého pokoje Jaroslava Ježka. Přeživší Anna Flachová, v Terezíně zvaná Flaška, vzpomínala, že v opeře toužilo zpívat každé dítě, jenže o rolích rozhodoval konkurz, v porotě seděli dirigenti Rafael Schächter a Karel Ančerl a kdo neuměl zpívat, toho nevzali. Umělci drželi kvalitu i v ghettu. Příběh o dětech Anince a Pepíčkovi, které přezpívají zlého flašinetáře Brundibára, končil hymnou o válce vyhrané proto, že se nikdo nevzdal. A jak přeživší vyprávěli, na představení rádi chodili i esesmani. Jestli jim docházelo, koho ta poražená postava představuje, se už nedozvíme.

Hudba se do Terezína dostávala i pašováním: jedno violoncello putovalo dovnitř rozebrané na kusy a uvnitř ho slepili. Rafael Schächter, který v ghettu nastudoval řadu představení, odjel jedním z posledních transportů a zemřel na pochodu smrti. Hans Krása odešel 16. října 1944 do Osvětimi. Poslední dva transporty z 23. a 28. října 1944 byly likvidační a terezínská umělecká elita v nich téměř celá zahynula. Karel Ančerl, který podle Pavlovské dirigoval Českou filharmonii už jako dvacetiletý, přežil Osvětim, ztratil v ní ženu, rodiče i syna a zemřel jako šéf Torontského symfonického orchestru. A klavíristka Alice Herz-Sommerová, deportovaná v roce 1943 se šestiletým synem, odehrála v Terezíně přes 150 vystoupení. Narodila se v roce 1903, hrála skoro do svých sta let, zemřela v roce 2014 a její heslo znělo „život je dar".

Otec namaloval synovi v Terezíně budoucnost na kartičky

Grafik Bedřich Fritta, původním jménem Fridrich Taussig, vedl v Terezíně kreslířskou dílnu kartografické sekce. Přes den kreslil, co nacisté poručili, po večerech tajně dokumentoval skutečný život ghetta. Když jeho syn Tomi slavil v Terezíně třetí narozeniny, namaloval mu otec knížku kartiček s možnými budoucnostmi: Tomík bude boxerem, rabínem nebo letcem, jednou se ožení a jeho žena bude mít vlasy hnědé, černé nebo plavé. Věděl, že se osvobození nemusí dožít, a přál si, aby kartičky dostal syn k osmnáctinám, pokud přežije. Ani jeden z rodičů se konce války nedočkal, ale spoluvězeň kartičky schoval a Tomímu je k osmnáctým narozeninám skutečně předal. Kniha Tomíčkovi ke třetím narozeninám, k níž předmluvu napsal Ivan Klíma, se dnes používá při výuce.

Podobně těžká rozhodnutí dělali rodiče po celém protektorátu. Spisovatelka Ilse Weberová, autorka židovských pohádek vydaných poprvé v roce 1928 a nedávno znovu pod názvem Dobrodinec Baruch, poslala kindertransportem staršího syna do Anglie. Sama pak byla deportována s mladším synem a nevrátil se ani jeden z nich. Zůstaly po ní ukolébavky složené v Terezíně, které dnes doprovázejí promítání dětských kreseb z ghetta; jen těch se zachovalo kolem čtyř a půl tisíce. Mezi malujícími dětmi byla i dvanáctiletá Helga Weissová, které tatínek v Terezíně řekl: „Maluj, co vidíš." Její obrázky dodnes fungují jako fotografie toho, co se v ghettu opravdu dělo.

Kdo byl „český Baťa", o kterém se ve škole neučí?

Jindřich Waldes. Firmu na drobné kovové zboží založil v roce 1902, jeho patentka nesla jméno Koh-i-noor podle slavného diamantu a časem mu patřilo kolem 30 poboček po celém světě. Říkalo se mu král knoflíků a k Baťovi ho přirovnávali právem: pro zaměstnance vybudoval propracovaný systém výhod. „Říkalo se, že u Valdese by chtěl pracovat každý," cituje dobovou pověst Pavlovská. Sbíral umění, podporoval Františka Kupku a rodinu s částí majetku prozíravě poslal do Spojených států. Sám se zapojil do odboje, prošel Pečkárnou, Dachau a Buchenwaldem, odkud se ho rodině podařilo vykoupit. Svobody si neužil: při cestě do Ameriky v roce 1941 zemřel v Havaně. Dnes ho připomíná tramvajová zastávka Kohinorka a rodinná hrobka na Novém židovském hřbitově s medailony od Josefa Václava Myslbeka.

A nebyl sám. Elektrotechnik Emil Kolben, narozený 1. listopadu 1862, pobýval na stipendiu ve Spojených státech, zaměstnával ho Thomas Alva Edison a znal Nikolu Teslu. Doma pak založil továrnu, z níž vyrostlo ČKD; dnes nese jeho jméno stanice metra Kolbenova. Do Terezína ho odvlekli jako starého pána na nosítkách a po třech týdnech tam zemřel. Jeho sestry si vzaly život ve Strančicích, aby unikly deportaci. Šachista Wilhelm Steinitz, rodák z místa, kde dnes stojí Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, byl podle Pavlovské nejlepším hráčem světa: z 23 světových turnajů prohrál jen dva. Právník Karel Hartmann přivezl s hokejisty z olympiády v Antverpách 1920 bronz uznaný jako první mistrovství světa a v roce 1922 se stal prvním Čechem ve vedení mezinárodní hokejové federace; v roce 1944 byl s manželkou Editou zavražděn v Osvětimi. A módní návrhář Oldřich Rosenbaum, který v roce 1938 utekl do Ameriky, oblékal v New Yorku Marlene Dietrichovou i Eleanor Rooseveltovou.

Návrat z lágru neznamenal návrat domů

Kdo přežil, často zjistil, že se nemá kam vrátit. „Evropa se pro ně stávala hrobem, místem, které připomínalo jenom tragédii," říká Pavlovská. Majetek, který nacisté arizovali, po válce konfiskoval československý stát, a kdo vlastnil fabriku, přišel o ni nejpozději po roce 1948. Poválečné dekrety navíc podle Pavlovské stavěly přeživší před volbu asimilovat se, nebo odejít, a kdo se před válkou při sčítání přihlásil k německé národnosti, mohl skončit v odsunu. K tomu se přidal poválečný antisemitismus, a tak velká část přeživších odešla do Izraele, Ameriky nebo Austrálie. Nebyl to ostatně jev nový. Když zemřel Alexander Brandejs, mecenáš generace Národního divadla, který přivedl Mikoláše Alše ke konkurzu na výzdobu jeho foyer, končil jeho jinak květnatý nekrolog slovy „ale žid".

Přesto tu židovský život pokračuje. Karol Efraim Sidon, narozený v roce 1942, začínal jako dramatik a scenárista, angažoval se v Chartě a musel odejít. V Heidelbergu vystudoval židovská studia, v Izraeli dokončil studia rabínská a po návratu vedl pražskou obec jako ortodoxní. Zdůvodňoval to podle Pavlovské tím, že je dobré, aby existoval základ, ze kterého si každý může ubrat. Dnes je zemským rabínem a v České republice působí devět židovských obcí.