Vlajku, která letěla na Měsíc, u nás schovávali až do roku 1989

Kdo byl poslední člověk, který stál na Měsíci?

Byl to Eugene Cernan, kapitán Apolla 17, poslední pilotované výpravy na Měsíc. Astronom Jiří Grygar ho v přednášce pro Pátečníky připomíná ze zvláštního důvodu: Cernan měl československé předky. Jeho dědeček z otcovy strany pocházel z Kysuc na Slovensku a i s babičkou se na přelomu 19. a 20. století vystěhoval do Spojených států za prací. Přibližně ve stejné době odešli do Ameriky i předci z matčiny strany, tentokrát z jižních Čech. Obě rodiny nezávisle na sobě zakotvily v jednom městečku, jejich děti, slovenský hoch a česká dívka, se vzaly a z toho manželství vzešel budoucí astronaut. Původní jméno znělo Černan, jenže Američané háčky nepíšou, tak se z něj stal Cernan. K Měsíci se dostal dvakrát: nejdřív ho obletěl, když se zkoušelo odpojení a opětovné spojení přistávacího modulu, a podruhé na Apollu 17 přistál. Od jeho posledního výstupu v prosinci 1972 už na Měsíc žádný člověk nešlápl.

Jak se československá vlajka dostala na Měsíc a proč ji u nás schovávali

Cernan si na palubu Apolla 17, jehož loď se jmenovala America, vzal do osobního zavazadla československou vlajku a přivezl ji zpátky na Zem. Chtěl ji věnovat československému lidu, jenže to nešlo hladce. Do Evropy se poprvé vypravil v roce 1974 a předání zařizovala americká ambasáda. Nejdřív oslovila prezidenta republiky, ten nechtěl. Pak premiéra, ten také ne. Pak předsedu Akademie věd, zase odmítnutí. Nakonec někoho napadlo, že pod akademii spadá i Astronomický ústav, a jeho ředitel, docent Luboš Perek, souhlasil bez váhání. Perek předtím působil na brněnské univerzitě, pak přešel do ústavu, vybudoval největší československý dalekohled, dvoumetrový, a ředitelem se stal v roce 1968. K předání došlo 3. října 1974 a Grygar u toho stál, protože měl ten dalekohled na starosti.

„Je to 3. října 1974. Tady je Cernan, tady docent Perek, ředitel ústavu, a tady jsem já, měl jsem ten dalekohled na starosti," popisuje Jiří Grygar fotku z předání.

Perek nechal vlajku zarámovat a zabudovat přímo do dvoumetrového dalekohledu, aby ji návštěvníci viděli. Jenže to netrvalo dlouho. Když Perek přestal být ředitelem, jeho nástupce vystavování vlajky zakázal. Astronomové ji museli schovat do místnosti, kam ředitel neměl přístup, a ukazovali ji jen soukromě prověřeným lidem. Tak to zůstalo až do roku 1989.

Havárie vrtulníku a setkání s Havlem v županu

Po roce 1989 se Cernan a Grygar potkávali často a už ve svobodné zemi. Astronaut přijel asi pětkrát, obvykle kolem 28. října, a nebyl sám: v Praze se sešlo víc astronautů s československými kořeny. Jedna z návštěv se ale málem změnila v tragédii. Cernan letěl vrtulníkem do jižních Čech podívat se na hroby svých českých předků a stroj havaroval. Posádka pád přežila a astronauta odvezli do vojenské nemocnice. Nejvíc ho trápilo, jestli se ještě stihne setkat s prezidentem Havlem, který měl zrovna k 28. říjnu udílet vyznamenání a měl být mimo. Náhoda tomu chtěla, že Havel měl bronchitidu a ležel ve stejné vojenské nemocnici. K setkání tak nakonec došlo, oba v pyžamu, respektive v županu.

Grygar na téhle historce ukazuje, jak se velké dějiny potkávají s náhodou. Muž, který stál na Měsíci, se s prvním svobodně zvoleným prezidentem potkal v nemocničním pokoji jen proto, že oba zrovna leželi ve stejné budově. A česká stopa v jeho životě přitom nebyla náhoda, ale rodinná paměť, kterou si nesl z vyprávění dědečků a babiček.

Proč Měsíc pomalu utíká a co to udělá se zatměními

Když už astronauti na Měsíci byli, nechali tam vědecké přístroje, které pracují dodnes. Jedním z nich je koutový odražeč, velké zrcadlo o rozměru kolem jednoho čtverečního metru, které funguje jako odrazka na jízdním kole. Astronomové na ně ze Země posílají krátké laserové impulzy, měří, za jak dlouho se paprsek vrátí, a z toho spočítají vzdálenost Měsíce s přesností na jeden milimetr. Amerika nechala na Měsíci tři takové odražeče, další dva vozily sovětské Lunochody, dohromady je jich tam pět. Opakované měření odhalilo věc, kterou Grygar shrnuje slovy „měsíc nám utíká": jeho dráha se rok co rok zvětšuje, konkrétně o 37 milimetrů. Znamená to, že asi za 600 milionů let bude Měsíc tak daleko, že úplná zatmění Slunce zaniknou a zůstanou jen prstencová.

Grygar u toho připomíná i drobnost z prvního přistání. Vlajku Apolla 11 při startu porazil proud plynů z motoru, takže leží v měsíčním prachu dodnes, vybledlá jako všechno ostatní, co tam lidé nechali. Na Měsíci není atmosféra ani vítr, takže stopy astronautů i opuštěné přístroje tam vydrží miliony let.

Co Grygara na obloze fascinuje i děsí

Vesmír není jen tichá kulisa a Grygar to bere vážně. Přednášku otevírá varováním, že Země je vystavena bombardování z kosmu. V říjnu 2008 se poprvé podařilo malé těleso odhalit ještě předtím, než dopadlo. Astronomové spočítali jeho dráhu během několika hodin a věděli i to, kam se trefí, do oblasti u hranice Egypta a Súdánu. Kámen měl v průměru asi pět metrů, do atmosféry vlétl rychlostí nejméně 11 kilometrů za sekundu a shořel. Větší tělesa ale takové štěstí nezaručují. Před 65 miliony let dopadl na dnešní záliv mezi Severní a Střední Amerikou, na místo zvané Chicxulub, meteorit o průměru kolem deseti kilometrů. Do vzdálenosti 5000 kilometrů začalo hořet všechno hořlavé a nastala katastrofa, která vyhubila dinosaury.

Ti podle Grygara vládli Zemi asi 140 milionů let, jenže astronomii si nevyvinuli a bránit se nenaučili. Úplně přitom nezmizeli, protože jejich genetickými potomky jsou ptáci. Dnešní astronomie proto systematicky hlídá velká tělesa, aby je zachytila včas. Od skutečné srážky nás obvykle dělí desítky tisíc let, ale dřív nebo později člověka podobný osud jako ještěry čeká, pokud se nepřipraví.

Záhada, kterou možná rozluští český matematik

Sluneční korona je perlová záře kolem zakrytého Slunce, kterou uvidíte jen při úplném zatmění. Skrývá záhadu, se kterou si astronomové lámou hlavu od konce 19. století. Povrch Slunce má teplotu kolem 5600 až 7000 stupňů Celsia, jenže řídká korona nad ním dosahuje několika milionů stupňů. Něco tak chladného tedy ohřívá svůj vlastní obal na teplotu mnohonásobně vyšší a nikdo pořádně neví jak. K řešení jsou potřeba co nejostřejší snímky a favoritem se stal brněnský matematik Miloslav Druckmüller z Vysokého učení technického. Věnuje se matematickému zpracování obrazů, je zároveň alpinista a jeho snímky zatmění dnes obletěly celý svět. Grygar věří, že díky nim se v dohledné době dozvíme, proč koronu ohřívá něco, co je samo mnohem chladnější.

Přednáška nese název Pohledy do nebe podle knihy Huberta Slouky z roku 1943, tehdy nejlepšího českého popularizátora astronomie. Grygar se k němu hlásí jako ke svému dětskému vzoru: Sloukovy černobílé obrázky ho kdysi přesvědčily, že víc už hvězdná obloha ukázat nemůže. Dnešní barevné snímky z Hubbleova teleskopu i z koronografů Miloslava Druckmüllera by ho podle Grygara ohromily.