Pivo pili jen barbaři. Jak vypadal běžný den v antickém Řecku a Římě

Jak vypadal běžný den v antických Athénách?

Den zámožného Athéňana začínal za rozbřesku, v létě mezi čtvrtou a pátou ráno. Svícení bylo drahé, a tak se vstávalo s východem slunce a chodilo spát s jeho západem. Podle Jiřího A. Čepeláka se tomu přizpůsobil i čas: od východu do západu slunce se počítalo vždy dvanáct hodin, takže letní hodina byla delší a zimní trvala zhruba 45 našich minut. K snídani stačil kus chleba namočený ve víně. Pak muž vyrazil za přáteli a s nimi na agoru, hlavní náměstí a tržiště, kde se mezi stánky se zeleninou, řemeslnými výrobky a stánky bankéřů a směnárníků řešil obchod, politika i filosofie. Kolem poledne přišel lehký oběd, spíš větší svačina přinesená z domova. Odpoledne patřilo gymnáziu a lázním a hlavní jídlo dne se podávalo až v pozdním odpoledni. Tohle všechno platí pro svobodného muže. Jeho žena zůstávala doma a do města šla jen v doprovodu manžela nebo otroka, pokud možno co nejvíc zahalená.

Roli hospody plnilo v Athénách holičství. Řekové se až do doby Alexandra Makedonského neholili, k holiči chodili kvůli úpravě vousů a dlouhých vlasů, a hlavně kvůli řečem. Zprávy se tam dostávaly nejdřív. „Takhle se Athéňané dozvěděli o prohře na Sicílii například, od námořníka, který zašel do holičství a tam začal hovořit,“ říká Čepelák. Siesta v Periklových Athénách pravidlem nebyla, v některých menších městech ano. Čepelák připomíná, že jsou známy případy, kdy bylo město dobyto během poledního spánku svých občanů.

Řecký dům neměl okna do ulice a zloději se prokopávali zdí

Typický řecký dům se obracel k ulici holou omítnutou zdí bez ozdob a skoro bez oken. Život se odehrával kolem vnitřního dvora se sloupořadím, které často netvořil mramor, ale dřevěné sloupky, takže dům podle Čepeláka připomínal spíš český pavlačový dům. Dvůr v zimě chránil před větrem a v létě dával stín. Z něj se vcházelo do ložnic a do andrónu, mužské části domu, kde pán hostil přátele. Ženám patřil gynaikón, umístěný co nejdál od vchodu nebo v prvním patře, aby na manželku nedohlédl žádný příchozí. Stavělo se často z nepálených cihel, česky vepřovic, a toho využívali zloději: měkkou zdí se dalo v noci prokopat dovnitř, aniž by kdo překonával dveře. V domě nebyl komín ani topení. V zimě tam bývalo vlhko a chladno a do ložnice se nanejvýš přinesla nádoba se žhavými uhlíky z ohniště. Hřálo hlavně vlněné oblečení a vlněné přikrývky.

Nábytku bylo málo: stoly, stoličky, lavice, tkalcovský stav a na ukládání věcí košíky, případně truhly. Svítilo se lampami na olivový olej, jenže jejich světlo je tak slabé, že se při něm nedalo psát ani tkát. Koupelnu měly jen bohatší domy, ostatní chodili do lázní. Podlahové vytápění zavedli až Římané, a to v nejbohatších domech, protože „Itálie je přece jen o něco chladnější než Řecko“.

Proč se na symposiu leželo a víno se ředilo vodou?

Symposion znamená doslova společné pití a konalo se v andrónu některého z účastníků. Hosté leželi po dvou nebo po třech na lehátkách a jídlo si brali ze stolků před sebou. Sezení se podle Čepeláka pokládalo za pozici nehodnou svobodných občanů, vhodnou spíš pro otroky. Athéňané spolu mluvili vestoje, při procházce, nebo vleže u jídla. Příbory se nepoužívaly, maso předem nakrájel otrok a jedlo se prsty. Tehdejší víno mělo konzistenci sirupu, bylo silné a kvalitou nevyrovnané, proto se míchalo s vodou, většinou dva díly vody na jeden díl vína. O poměru rozhodoval symposiarcha, jeden z hostů, který večer vedl a předem připravil jeho program. Debatovalo se o filosofii i o lehčích věcech, hrály flétnistky, tančilo se a hosté se bavili hrou, při níž se zbytkem vína z kalichu snažili trefit velkou mísu uprostřed místnosti. Manželky hostů na symposion nesměly.

Jedlo se lehce. Červeného masa bylo málo, na stůl přicházely solené a silně kořeněné ryby, zelenina, u chudších vývar, sladilo se medem a velké oblibě se těšil česnek. Jak taková hostina vypadala, ukazuje freska z hrobky v Paestu jihovýchodně od Neapole, podle Čepeláka nejstarší a jediná kompletně dochovaná řecká freska. Vedle hodujících mužů na ní skáče plavec do vody. Představuje duši zemřelého, která se noří do moře věčnosti.

Ryba za čtvrtinu ročního nájmu: jak hodovali Římané

Římská kuchyně stála na obilí, olivovém oleji a víně. Z obilí se vařily kaše a pekl chléb, a právě chléb, olej a sůl dostávala římská chudina zdarma, odtud známé heslo chléb a hry. Proti Řekům jedli Římané víc vepřového, drůbeže a ryb a bohatší rody si držely úhoře z vlastního chovu. Za jídlo se dalo utratit jmění. Čepelák to počítá na nájmu: přízemí činžovního domu se zahradou vyšlo na 30 000 sesterciů ročně a jediná velmi dobrá ryba mohla stát 8 000 sesterciů, tedy zhruba čtvrtinu ročního nájmu. Císař Caligula byl podle něj schopen utratit za jednu hostinu deset milionů sesterciů. Večírky pořádal na dvou pozlacených lodích velkých jako malá města, které nechal postavit na jezeře nedaleko Říma. Před druhou světovou válkou je vytáhli a postavili jim muzeum. Za války ale bylo vybombardováno a z lodí nezbylo nic.

Hostina měla pevný sled. Jako předkrm přišly olivy, teplí šneci, vejce, zelenina nebo mořské plody. Mezi chody se podávala ledová tříšť ochucená citronem, aby si host vyčistil ústa. Druhý chod tvořilo vepřové, kančí, úhoři a jiné ryby, dezert ořechy, jablka, hrušky a fíky. Pak se pilo a debatovalo a pro tyhle rozhovory existovaly příručky s náměty, například zda bylo dřív vejce, nebo slepice. Skoro do každého slaného jídla patřila omáčka garum.

„Garum se vytvářelo tak, že se nechaly ryby nasolené na slunci a ony začaly kvasit, začaly se kazit trochu, což nepříjemně vonilo, a vytekla z nich taková černá šťáva. Ta šťáva se odchytávala do nádob a následně se různě kořenila a používala se asi jako základ do všeho prakticky,“ popisuje Jiří A. Čepelák.

Filosof Seneca zaznamenal v urozených kruzích zvyk vyvolávat si uměle zvracení, aby se dalo jíst dál. Augustus i jeho nástupci proto vydávali zákony proti luxusu, které omezovaly nákladnost hostin a vil i počet hostů. Císařům šlo také o to, udržet co nejvíc rodů v senátorské vrstvě, jinak hrozilo, že v senátu nebude mít kdo zasedat.

Pivo a kalhoty patřily barbarům

Římané pili víno míšené s vodou a oblíbili si mulsum, víno ohřáté a kořeněné, které Čepelák přirovnává k našemu svařáku. Pivo naopak pokládali za nápoj Germánů a Keltů, stejně jako kalhoty za jejich oděv. „Takoví barbaři nosí kalhoty, nenosí togu a tuniku a pijí pivo,“ shrnuje Čepelák římský pohled. Kdo chodil v kalhotách, tomu se Římané posmívali jako někomu neřímskému a kalhoty se v říši ujaly až někdy v pátém nebo šestém století. Pivo nepili ani Řekové. Měli pro ně slovo zythos, ale poprvé se s ním nesetkali u barbarů na severu, nýbrž u Egypťanů. Svobodný Řek nosil chitón, tuniku sepnutou na ramenou sponami a staženou v pase, a přes ni plášť zvaný himation. Ženy nosily totéž, jen delší, až ke kotníkům. Na mozaikách ze severní Afriky přitom cvičí Římanky v něčem, co vypadá jako bikiny. Od prvního století našeho letopočtu už ženy chodily do lázní i sportovat, někdy ve vyhrazených hodinách.

Jak žily ženy v antickém Řecku a Římě?

Řecká dívka se vdávala zpravidla ve dvanácti letech, muži se ženili v jakémkoli věku, výjimečně už ve čtrnácti, zpravidla ale až v pětadvaceti. Čepelák připomíná doložené případy, kdy nevěsta o svatební noci utekla z manželova domu: „Představte si dvanáctiletou nebo třináctiletou dívku, která je najednou odvedena do úplně cizího prostředí od své matky.“ Vdaná Athéňanka trávila život v gynaikónu, předla a tkala, neměla občanská práva a na veřejnost chodila zahalená. Proto byla ideálem krásy úplně bílá pleť: znamenala, že žena nemusí pracovat na slunci a že za ni pracují jiné. Opálená bývala otrokyně. Jinou svobodu měly hetéry, vzdělané společnice, které uměly zpívat, tančit a vést vážný rozhovor. Nejslavnější z nich, Aspasie, žila s Periklem a podle dobových řečí mu psala projevy. Velkou pozornost vzbudilo, když si ti dva dali na veřejnosti polibek. To nebylo běžné ani mezi manželi.

Římanka měla větší váhu než Řekyně a směla vyjít sama ven. Ve starší době ale přecházela z moci otce pod moc manžela, který měl nad celou rodinou právo života a smrti. Od prvního století před Kristem mohl muž svou ženu zabít jen se souhlasem tchána a žádný takový případ není doložen. Smysl sňatku byl střízlivý: „Účel manželství je prostě mít nového občana.“ Proto nikoho nepohoršil padesátník s dvanáctiletou nevěstou, zatímco třicetiletý Apuleius způsobil skandál, když si vzal ženu o deset let starší. Za republiky se dokonce stávalo, že muž s několika dětmi půjčil manželku někomu méně šťastnému a pak si ji vzal zpátky. „Všechno, co se objeví u nás i v televizi, už někdy bylo za starověkého Říma,“ poznamenává Čepelák.

Cenu v efeském nevěstinci vytesali do mramoru

V Římě třetího století našeho letopočtu, městě s asi milionem obyvatel, fungovalo podle Čepeláka 45 nevěstinců a nějaký mělo každé římské město. Nejznámější se dochoval v Pompejích i s nástěnnými malbami a částí vybavení. V Efesu se zachovala reklama vytesaná do dlažby na cestě z přístavu, kudy přicházeli námořníci. Otisk levé nohy říkal, že podnik je po levé straně, vedle něj je srdce a postava ženy, aby nebylo pochyb, a pod tím stála cena, dnes už vyšlapaná nohama. Čepelák si na tom všímá hlavně ekonomie: cena tesaná do mramoru svědčí o nízké inflaci, protože se zjevně dlouho neměnila. Antika přitom neznala pojmy homosexualita a heterosexualita. Pro Římana bylo podstatné, že svobodnému občanovi přísluší aktivní role, pasivní patřila ženám, otrokům a lidem z nižších vrstev. V urozených rodinách měli manželé oddělené ložnice i služebnictvo a projevy náklonnosti zůstávaly za zdmi domu.

V římských lázních se dal strávit celý den

Lázně jsou podle Čepeláka to, co Římané dali Řekům, a fungovaly jako zařízení na celý den. Návštěvník si v šatně zvané apodyterium odložil šaty a doufal, že mu je nikdo neukradne, případně si je nechal hlídat vlastním otrokem. Krádeže v lázních jsou doložené. Pak prošel vlažnou místností do horkého caldaria. Podlahu i stěny tam vytápělo hypocaustum tak silně, že se muselo chodit v sandálech, jinak hrozilo popálení, a ze stropu občas kápla horká voda. Některé lázně měly i sudatorium, obdobu suché sauny. Tělo se potřelo olejem a olej i s nečistotou se stíral škrabkou zvanou strigilis. Ochladit se dalo v bazénu, zacvičit v palaestře a Caracallovy lázně měly v rozích zahrad dvě knihovny, řeckou a římskou. Z jiných, ještě větších římských lázní postavil Michelangelo kostel Santa Maria degli Angeli na dnešním náměstí Republiky.

K veřejnému životu patřily i veřejné záchody. Sedělo se na nich vedle sebe, domlouvaly se tam soukromé i veřejné záležitosti a uzavíraly smlouvy stejně jako na foru. K očistě sloužila houba namáčená do kanálku s tekoucí vodou a v rohu stával oltář. Na otázku, co si z antiky vzít, odpovídá Čepelák skepticky. Lidstvo se podle něj z dějin poučit neumí: „Jsme dost nepoučitelný živočišný druh.“ Poučit se může jen každý sám za sebe, když si antické příběhy porovná s vlastní dobou.