Ukrajinci si nevolí cara, ale hetmana. Jak se v 18. století rozešli s Ruskem

V Rusku fungoval stát, na Ukrajině společnost

Podle historika Davida Svobody se ukrajinský a ruský vývoj hodnotově rozešel nejpozději na prahu 18. století. Petr Veliký se nechal nazývat imperátorem, nikoli carem, a už v tom označení byla podle Svobody obsažena ambice vševlády. Jeho modernizace mířila jedním směrem: upevnit stát, postavit loďstvo a armádu, připoutat bojary službou ke dvoru. Jezdil se učit na Západ a také ruská trikolora vychází z nizozemských barev, protože Nizozemsko obdivoval pro jeho námořní sílu. V oblasti ducha a svobodného vyjádření ovšem platil pravý opak a Rusko zůstalo samoděržavím řízeným shora dolů. Ukrajinští kozáci vyrostli z opačné zkušenosti, ze vzpour odhodlaných lidí zdola proti polským pánům. Historik to shrnuje větou, že „v Rusku vždycky fungoval stát, ale vůbec ne společnost“. Na Ukrajině naopak stát často kulhal a zaostával za potřebami, zato tam fungovala společnost. A platí to podle něj dodnes.

Stejným rozdílem vysvětluje únor 2022. Že se Ukrajina nezlomila, podle něj nebyla zásluha státnického génia prezidenta, přestože ten svou roli hlavy bojujícího národa zvládl. Odkazuje na postřeh své kolegyně Lenky Víchové:

„Ukrajinci si nevolí cara, ale hetmana. Hetman byl vůdce kozáků, a proto byl Volodymyr Zelenskyj tou ukrajinskou společností pokládán za takového hetmana, za hlavu jejího vzdoru. Ale ten vzdor byl tažen zdola, těmi masami a tou společností,“ říká David Svoboda.

V debatě po přednášce to řekl ještě příkřeji. Češi podle něj spoléhají na instituce, které mají nepřetržitě od habsburských dob, kdežto Ukrajinci ve státní instituce nevěří: „Ukrajinci nespoléhají, nedoufají. Oni vemou zbraně a jdou.“

Kdo byl Pylyp Orlyk a co stálo v jeho ústavě?

Pylyp Orlyk byl první exilový hetman ukrajinských kozáků. Do jejich čela se dostal poté, co Ivan Mazepa po prohrané bitvě u Poltavy v létě 1709 prchal na západ a v říjnu téhož roku zemřel na území dnešního Moldavska. Svoboda připomíná, že Orlyk měl české kořeny, a rovnou vyvrací oblíbenou spekulaci, že po něm nese jméno pařížské letiště Orly. Hlavně je s ním ale spojen dokument, kterému se dnes říká Orlykova ústava. Ve své době se ústavou nenazýval, kozáci v něm však sepsali své požadavky a představy o politickém životě a vyskytuje se v něm už i pojem Ukrajina. Ukrajinci se jím dodnes pyšní, protože zhruba o osmdesát let předešel polskou májovou ústavu z 3. května 1791, považovanou za mimořádně pokrokovou. Orlyk sám strávil dlouhá léta ve Švédsku, u někdejšího spojence, a Ukrajinci si tamních pomníků té vazby dodnes bedlivě všímají.

Ten dokument podle Svobody dobře ukazuje, čím kozáctví v původní podobě bylo: fenoménem smlouvy. Kozáci se chápali jako autonomní ozbrojená síla, která je ochotna se státní mocí spolupracovat, ale jen na základě dohody, jako rovný s rovným. Tenhle duch pocházel z polsko-litevské unie, kde měl panovník slabé postavení a podmínky si v Sejmu diktovali magnáti. V Moskvě se od počátku upevňovaly pořádky přesně opačné, přísná vertikála, a právě ta nakonec z klání s kozáky i s unií vyšla vítězně.

Z divokých šelem kastrovaní kocouři: jak Petrohrad zkrotil hetmanát

Po Mazepově porážce zůstal kozákům na levém břehu Dněpru autonomní hetmanát, ovšem už pevně v ruských rukou. Během 18. století byl dvakrát zrušen a zase obnoven podle toho, jak se kozáckým předákům dařilo lavírovat u petrohradského dvora. Nejdál to dotáhl Oleksij Rozum, po povýšení do šlechtického stavu Razumovskij, milenec carevny Alžběty. Jeho bratr Kyrylo směl hetmanát obnovit, s daňovými výhodami a jistou samostatností. Kateřina Veliká, která vládla v letech 1762 až 1796, ho nakonec odstranila, hetmanát zrušila a roku 1775 skoncovala i se Záporožskou Sičí, původním centrem kozáctva. Následovalo nevolnictví. Svoboda ale upozorňuje, že ho nelze svést jen na Rusko. Kozácká staršina sama stála o nevolníky na svých latifundiích a ruská centrální moc tomu dokonce chvíli odolávala. I rovnostářští kozáci tak podle něj podlehli železnému zákonu elit a začali se vrstvit.

Proměnu vystihuje Svoboda obrazem Ilji Repina, na němž se kozáci svíjejí smíchy nad urážlivým dopisem tureckému sultánovi. Plátno bylo dokončeno až roku 1891 a zachycuje mýtus 17. století. O sto let později už bylo všechno jinak: „To, co byly jaksi divoké šelmy, tak najednou začaly být kastrovaní kocouři. Kocouři, kteří se nezatoulají, kteří leží pánovi poslušně u nohou.“ Nejschopnější lidé odcházeli za kariérou do centra říše a Ukrajina se měnila v provincii. Stopy toho odchodu nesou ruské elity dodnes. „Navalnyj, to je ukrajinské příjmení,“ poznamenává Svoboda. Kozácká příjmení přitom fungovala jako vizitka nositele: Bezborodko je bezbradý, Perebyjnis má přeražený nos a Kryvoručko křivou ruku.

Proč se Ukrajině říkalo Malorusko?

Malá Rus byl v 18. století oficiální název ukrajinských zemí pod ruskou vládou, zatímco pojem Ukrajina byl podle Svobody proskribován. Ruské moci se dařilo prodávat světu obrázek Malorusů jako menšího a trochu zaostalejšího kmene velkého ruského národa. Původ názvu je přitom jiný a sahá k řeckému slovníku dávných dob, v němž malý znamenalo centrální. Svoboda to přibližuje pražským příkladem. Když roku 1922 vznikla Velká Praha, tvořily ji čtvrti okolo, kdežto jádrem zůstala staroslavná stověžatá Praha uprostřed. Malá Rus tedy původně označovala střed, ne přívěsek. S maloruským prostředím se pojí i nostalgické kozácké písemnictví, které vzpomínalo na dávné svobody. Psali ho i lidé, kteří kariéru spojili s ruským dvorem, například Oleksandr Bezborodko, autor takzvaného extraktu maloruských práv. Svoboda v těch textech vidí plamínek, z něhož později vzešel oheň ukrajinského národního vědomí.

Podobně účelově zacházela Kateřina Veliká s Krymem, který definitivně dobyla roku 1783. Chtěla vypadat jako osvícená vladařka země navazující na antické dědictví, a tak byl poloostrov dodatečně helenizován. Tatarská jména nahradila umělá jména řecká: Melitopol jako město medu, Mariupol jako město Mariino, Chersones. Krym měl být schůdkem ke snu, že ruská vojska jednou vítězně vstoupí do Cařihradu.

Trojí dělení Polska rozdělilo Ukrajince mezi cara a Habsburky

V letech 1772, 1793 a 1795 si sousedé rozebrali polsko-litevskou unii a Polsko zmizelo z mapy. Pro Ukrajince to znamenalo rozdělení mezi dvě říše. Habsburkové získali už při prvním dělení Halič se Lvovem a pod jejich žezlo patřila také Bukovina a dnešní Zakarpatí, které bylo součástí Uher po tisíc let. Naprostá většina ukrajinského území ale připadla Romanovcům. Kateřina Veliká to podávala jako návrat zatoulaných bratří z dob Kyjevské Rusi domů, tedy stejnou etnickou ideologií, jaké se dnes drží Vladimir Putin. Většina tamních Ukrajinců tehdy patřila k uniatům, kteří od brestské unie zachovávali pravoslavný obřad, ale přísahali věrnost papeži. Rusko je začalo nesmlouvavě obracet na pravoslaví a roku 1839 uniaty zakázalo. Polským římským katolíkům přitom překážky nekladlo a tamní polské šlechtě ponechalo úřady i tituly.

Soužití s Poláky nebylo idylické. Na pravém břehu Dněpru v 18. století znovu sílil katolizační tlak i útisk na velkostatcích a odpovědí bylo hnutí hajdamáků, které vyvrcholilo umaňským masakrem roku 1768. Jména vůdců Gonty a Zalizňaka patří do ukrajinského kánonu, Taras Ševčenko o nich napsal poému Hajdamáci. Přesto Svoboda trvá na tom, že Ukrajinu formovalo staleté soužití s Poláky mnohem déle než Rusko: „Západ přišel podle jednoho klasika na Ukrajinu v polském kabátě, v polském kožichu.“ Představu, že ukrajinská kultura je odvozená od ruské, nazývá optickým klamem z dob sovětské éry.

Chlopomani: polští šlechtici, kteří se šli učit ukrajinsky

Roku 1830 povstali Poláci proti caru Mikuláši I., kterému se později říkalo četník Evropy. Do té doby Rusko v omezené míře respektovalo autonomní polské království, povstáním to skončilo. Povstalci doufali, že na svou stranu strhnou ukrajinské rolníky, jenže ti si dobře pamatovali útisk pod polskou šlechtou. Výzvy k obnově spravedlivé republiky je nechaly chladnými a carská moc je dokonce snadno získala proti povstalcům. Trpká porážka ale v polském prostředí vyvolala nečekanou reakci. Z nižší šlechty vzešlo hnutí, které chtělo chybu napravit a jít mezi lid. Jeho stoupencům se říkalo chlopomani, podle slova chlop, tedy nevolník. Učili se ukrajinsky, nechávali se unášet barvitým folklorem a Svoboda o nich s nadsázkou mluví jako o prvním punku, kterým se generace synů postavila otcům. Právě polská inteligence také dřív než ukrajinská razila myšlenku, že dějiny Kyjevské Rusi je třeba oddělit od těch velkoruských.

Zájem přicházel i ze Západu. Německý filozof Johann Gottfried Herder viděl v Ukrajině příští vzkříšené Řecko, takzvanou stepní Helladu, a cestovatel Johann Georg Kohl počítal na začátku 19. století s tím, že Malorus jednou povstane jako samostatný celek. Samotní Ukrajinci ovšem byli národem bez elit. Devadesát procent jich neumělo číst a psát a živilo se zemědělstvím.

Za co poslal car Tarase Ševčenka k Aralskému jezeru?

Taras Ševčenko dostal tvrdý trest za báseň Sen, v níž se dotkl carovy choti, a to se podle Svobody neodpouštělo. S jeho členstvím v tajném bratrstvu rozsudek nesouvisel. Bratrstvo svatých Cyrila a Metoděje vzniklo v letech 1845 až 1846 po vzoru polských spolků a bývá s ním spojován první ukrajinský politický program. Jeho členové vycházeli z mystického křesťanství, z idejí rovnosti a vzdělání a Ukrajinu si představovali jako ústřední článek federace slovanských národů, která odstraní nenáviděné samoděržaví. Panslavismus byl tehdy v Rusku Mikuláše I. na indexu jako rozkladná idea mířící proti dynastiím. Roku 1847 policie bratrstvo odhalila a Ševčenko putoval do vyhnanství k Aralskému jezeru. Výtvarně nadaný básník se tam stal nedobrovolným kartografem a za ním dorazil carův příkaz, který mu zakazoval psát verše i malovat. „Každé národní hnutí má svého génia. Ukrajinci ho nalezli v tomto muži,“ říká Svoboda.

Učené spisy psal Ševčenko rusky, literaturu ukrajinsky. Vracel se v ní k nespoutanosti kozácké Ukrajiny a vyčítal krajanům pasivitu: Češi, Bulhaři i Moskalové tisknou své knihy, tak kde jsme my? V habsburské Haliči mezitím neslo ukrajinské vědomí řeckokatolické duchovenstvo. V roce 1848 tam vznikla Hlavní rusínská rada, která se přihlásila k jednotě s Malorusy za hranicí, a její zástupci přijeli na Slovanský sjezd do Prahy, kde je válcovala polská strana. Habsburská říše ovšem stála na ústavních základech a národní hnutí v ní měla zelenou. Svoboda v tom vidí počátek cesty, na jejímž konci západní Ukrajina ovlivnila oranžovou revoluci i Euromajdan.