Jakub Krčín si nechal od Rožmberků proplatit i opravu bot za čtyři haléře

Proč historik říká Jakubu Krčínovi první český manažer

Jakub Krčín z Jelčan se narodil v roce 1535 v Kolíně do rodiny sladovníků a pivovarníků, která měla výstavný dům na náměstí a půjčovala peníze i místní židovské obci. Podle historika Jaroslava Čechury nestudoval na pražské univerzitě, jak se občas tvrdí, ale prošel kvalitní kolínskou partikulární školou, tedy dobovou střední školou. Psal česky, uměl německy a základy latiny, jenže psal tak nehezky, že Čechuru jeho škrabopis v třeboňském archivu vlastně ke Krčínovi přivedl. Při studiu třeboňských rybníků si všiml strašně nadrápaných dopisů. „A já jsem si říkal, kdo to napsal?“ vzpomíná. Manažerem mu Čechura říká proto, že Krčín postupoval vůči hejtmanům, purkrabím a fišmistrům nekompromisně, uměl rychle spočítat, kolik má který úředník mít v pokladně, a s Vilémem z Rožmberka jednal bez dobových poklon. Zatímco jiní úředníci pánovi psali pět šest řádek zdvořilostí, Krčín začínal slovy „vážený pane, chci vám psát o tomto“ a šel k věci.

Ta přímost mu procházela. Vilém z Rožmberka byl dlouhá léta nejvyšším purkrabím, což Čechura přirovnává k dnešnímu premiérovi, a jen o vlásek mu unikl polský královský trůn. Ze stovek dochovaných Krčínových listů přitom není známý jediný případ, kdy by se Vilém nad chybějící distancí pozastavil. Krčín navíc psal bez písaře a bez konceptu, lehce do kopce. Čechura v tom vidí povahu optimisty.

Vězni bourali krumlovský hrad. První úsporný nápad ve 22 letech

Krčín vstoupil do praxe kolem dvacítky jako lesní správce na statcích rodu Trčků ve východních Čechách. Kontakt Trčků s Vilémem z Rožmberka ho přivedl na jih a ve 22 letech se stal podpurkrabím s jediným úkolem: krumlovským zámkem. Měl dohlížet, aby se ráno otevřela vrata a zametalo se. Právě tehdy se starý vítkovský hrad přestavoval na renesanční zámek a Krčín podle Čechury jako jeden z prvních nasadil na bourání starých zdí vězně, aby panství nemuselo platit nádeníky. Krumlovské vězení bylo přitom, jak Čechura říká, koedukované, muži a ženy dohromady, a „občas byly takové zajímavé nepřístojnosti“. O dva tři roky později si úředník z Vimperska stěžoval, že zastihl Krčína, jak tam vyměřuje lesy, aby přinášely pánovi větší zisky. Lesy se tehdy užívaly zadarmo, každý si vzal dřevo, které potřeboval, a Krčín viděl nevyužitý příjem. Čechura v tom vidí talent všímat si věcí, které ušetří peníze nebo přinesou zisk.

Rybníkářství na Krumlovsku moc nešlo, krajina je hornatá a vhodná místa obsadili předchůdci. Krčín proto začal pivovary. Několik jich postavil pár kilometrů od Českých Budějovic na malých rožmberských statcích, což Čechura čte jako záměrnou konkurenci městskému pivovaru. Ve 29 letech ho Vilém jmenoval regentem, tedy vrchním ředitelem nejméně patnácti panství.

Jak vydělávaly rožmberské pivovary a rybníky

Princip panského pivovaru popisuje Čechura jako geniálně jednoduchý. Sedláci vypěstovali obilí a prodali ho do pánského pivovaru. Pivovar uvařil pivo a sedláci si ho koupili zpět, jenže obilí bylo levnější než hotové pivo, takže vrchnost na rozdílu vydělala. Tenhle model se rozjížděl kolem poloviny 16. století a podle Čechury vynášelo ze všech panských podniků nejvíc právě pivo, hned po něm ryby. Přímé dávky od sedláků byly minimum, ti platili pevnou částku na svatého Jiří a na svatého Havla a tím to končilo. Krčín jezdil po statcích na vozíku taženém koníkem, vozil s sebou jednoduché geometrické zařízení, a kde se mu údolí s potůčkem zdálo vhodné, zastavil, vyměřil a poznamenal si budoucí rybník. Žádné dlouhé úvahy, jen systematický sběr míst. Spotřeba piva byla podle Čechury už tehdy značná a pro panství to byl velký zdroj příjmů. Rudolf II. přitom už v roce 1590 vydával dokumenty, v nichž nabádal, aby se tolik nepilo.

Samotný obchod s rybami fungoval na dluh. Při výlovu se ryby nevážily, ale počítaly na kusy a kupci, profesionální obchodníci i vesničané od hranic s Horními Rakousy, si je odvezli a platili až později. Když dva řezenští kupci odebrali velké množství ryb a nezaplatili, psal krumlovský správce řezenskému biskupovi, ať zasáhne. Korespondence tím skončila, takže biskup podle Čechury zasáhl. Ryby přitom putovaly živé: uložené ve slámě a pravidelně polévané vodou vydržely stovky kilometrů až do Řezna. Reklamaci na uhynulé kapry Čechura v pramenech nenašel ani jednu.

Rybník Svět stál 25 domů a dva kostely

První velký Krčínův podnik byl na počátku sedmdesátých let 16. století rybník Svět v Třeboni. Krčín ho původně pojmenoval Nevěrný a stejně ironicky křtil i jiné rybníky, třeba Vdovec. Hladina Světa leží o několik metrů výš než zámecká zahrada, takže kdyby hráz pukla, zaplavilo by to celý zámek. Aby rybník mohl vzniknout, nechal Krčín srovnat se zemí předměstí s asi 25 domy a zbořit dva kostely, které by dnes stály někde uprostřed vodní plochy. Nové předměstí vyrostlo v místech dnešního autobusového nádraží. Třeboňští měšťané ho za to nesnášeli, ale museli ho trpět, protože poddanské město patřilo vrchnosti a kdo se chtěl odstěhovat, musel žádat Viléma o takzvaný výhost. Krčín přitom bydlel hned vedle zámku, v uličce se třemi domy, která dnes nese jeho jméno. Čechura ho v téhle věci popisuje jako velmi tvrdého a nekompromisního člověka, který si troufl stavět vodu nad hlavy celého města.

Čechura se domnívá, že Svět byl původně o třetinu větší a zmenšil se, protože byl pro kapry příliš hluboký. Opírá se o Josefa Šustu staršího, posledního schwarzenberského regenta, který na konci 19. století napsal knihu o chovu kapra. Šusta jako jediný Krčína kritizoval: stavěl prý největší rybníky na efekt pro oko, jenže kapr má rád mělkou vodu a menší rybníky.

Výnosy panství stouply několikanásobně, dluhy Rožmberků rostly stejně rychle

Rožmberkové byli podle Čechury nesmírně bohatí a zároveň nesmírně zadlužení, a to už od doby před rokem 1415, kdy jeden z jejich předků zanechal v poslední vůli dluh v řádu tisíců. Oldřicha z Rožmberka stál odpor proti husitům další tisíce a vrchol přišel s posledními dvěma pány z Růže. Vilém zemřel roku 1592, Petr Vok roku 1611 a jejich dluhy se pohybovaly ve statisících. Čechura to převádí na dobové ceny: lepší dům v Krumlově stál kolem tisíce kop, Rožmberkové dlužili asi tři čtvrtě milionu. Krčín si to uvědomoval a za 29 let ve službě zvedl výnos celého komplexu panství několikanásobně. „A na tom je to nejpozoruhodnější, že ty dluhy narostly stejným způsobem,“ říká Čechura. Renesanční aristokrat neřešil, jestli na nákup statku nebo luxusu z Norimberku má. Podle Čechury to plynulo z mentality, kterou nevedl žádný moderní racionalismus: kupovalo se bez ohledu na to, jestli peníze byly. Pernštejnové takhle na konci století zbankrotovali úplně.

Věřitelů měli Rožmberkové 200 až 250 a rozlišovali mezi nimi. Půjčovali si od těch, o kterých věděli, že půjčí, a nevraceli těm, kteří je nebudou honit. Jedinou výjimkou byl pražský židovský obchodník Mordechaj Maisel, kterému splatili vždy do posledního haléře. Vilém zkoušel i alchymii, na Třeboň pozval Angličana Kellyho a investoval do něj velké peníze. Dopadlo to tak, že na zámek povolali horníky, aby ve sklepích hledali tajné chodby s výrobky alchymistů.

Rybník Rožmberk stavělo 700 lidí a hospoda za nimi jezdila do bláta

Nejslavnější rybník začal Krčín stavět v osmdesátých letech, podle Čechury v roce 1583, kdy mu bylo přes padesát. Na stavbě pracovalo kolem 700 lidí, muži z Rakous si tam chodili přivydělat a mezi dělníky byly i ženy. Všichni museli někde jíst a spát, takže Čechura mluví o organizačně neobyčejném díle. Hostinští si to vyřešili po svém: provozovali pojízdné hospody, které přijely za dělníky přímo do bláta, aby nemuseli vylézat z výkopu na pivo a jídlo. Hráze se sypaly z malých kár naložených hlínou, které táhli dva chlapi a třetí tlačil. Stabilitu hrázím dávaly duby, a Krčínovi lidé na ně měli už tehdy lesní školky. Práce trvala dva roky a jarní velká voda ničila, co se udělalo minulý rok. Podle Čechurova názoru Krčín Rožmberk vlastně nedostavěl, obtíže byly příliš zásadní. Počty dělníků zná přesně, do třeboňského archivu chodil léta.

Jedno ho na stavbě fascinuje nejvíc. Jiní stavitelé rybníků Vilémovi a Petru Vokovi neustále psali, že došly peníze a ať pošlou další. „A Krčín nikdy nenapsal Vilémovi nemám peníze,“ říká Čechura. Zaměstnával 700 lidí s pevnou denní sazbou proplácenou na konci týdne a vždycky to nějak zařídil, hlavně z výnosů třeboňského panství a částečně na dluh, protože hospoda dělníkům počkala.

Co všechno si Krčín nechal od Rožmberků proplatit

Když se Krčín ke konci služby rozhodl zařídit se pro sebe, získal sedlčanské panství s tvrzí Křepenice. Vilém mu ale nedal vlastní majetek. Sedlčansko historicky patřilo vyšehradské kapitule, za husitství bylo zabráno a Rožmberkové ho drželi jen v zástavě, takže kapitula si ho teoreticky mohla kdykoli vyplatit zpět. Stejně chytře odměnil Vilém Krčína už dřív pozemky u Netolic, kde si Krčín postavil zámeček Leptáč, údajně vyzdobený motivy černé magie. Křepenice pak Krčín stavěl na rožmberský účet. Čechura našel v Třeboni sešítek, v němž si Krčín zapisoval proplacené mříže a kované prvky, otesané kamenické díly i cihly z Třeboňska, které odvážel lodí na svou tvrz. „On v tomhletom skutečně byl mistr,“ komentuje Čechura a dodává, že se nad tím nikdo v pramenech nepozastavil. V jiném notýsku jsou drobnější položky: oprava bot za čtyři haléře, koupě kabátu, uniformy pro lokaje. To všechno platili Rožmberkové.

„Když jezdil na rande za svojí druhou manželkou, což byla dcera hejtmana v Jindřichově Hradci, jmenovala se Kateřina, tak on si nechával to cestovné proplatit,“ říká Jaroslav Čechura.

Krčín podle něj s sebou nevozil peníze vůbec. Napsal jen, že jel do Jindřichova Hradce, stálo ho to čtyři kopy grošů, prosím proplaťte. Nominální plat byl přitom směšný: jako podpurkrabí bral 20 kop pololetně a úředníci na panstvích dostávali po sto let stejně. Šlo to jen proto, že v raném novověku podle Čechury prakticky neexistovala inflace.

Z čeho Krčín zbohatl a proč je jeho hrob prázdný

Ve třiceti se Krčín oženil s movitou krumlovskou vdovou, o které sám napsal: „Vzal jsem si starou bábu.“ Stáří tehdy začínalo po čtyřicítce. Žil s ní podle Čechury de iure třicet let, zemřela koncem osmdesátých let a Krčín do půl roku prodal, i pod cenou, všechny domy v Krumlově. Kolem roku 1590 se oženil podruhé, jemu bylo přes 55, nevěstě Kateřině něco přes dvacet. S první ženou děti neměl, s druhou jich měl sedm, samé dcery, a šest se dožilo dospělosti. Zbohatl hlavně půjčováním. Lichvář nebyl, půjčoval stabilně na šest procent, zatímco židovská lichva té doby počítala kolem 26 procent. Tisíce kop půjčil městu České Budějovice, jehož radní mu tykali a psali „milý Jakube, nemůžeme ti to splatit“. Odepsal, ať zaplatí, až budou mít, a ať mu zatím přivezou soudek dobrého rakouského vína. Půjčoval i zadluženým pánům z Hradce, kteří spláceli i s úroky.

Každé z dcer dal věno tři tisíce kop, zatímco Lobkovic z rodu slavné Polyxeny nesehnal dva tři tisíce pro vlastní sestru. Krčín zemřel v roce 1604, těsně před sedmdesátkou. Náhrobek má v kostele na Sedlčansku, ale když ho otevřeli, byl hrob prázdný, nevykradený, prostě bez Krčína. Zůstal po něm Sedlčanský kancionál, zpěvník vysoký snad 80 centimetrů, na jehož titulní straně dominuje skupině mužů holohlavý muž s velkým knírem oblečený jinak než ostatní. Podle Čechury je to jeho ego v obraze. A zůstala Nová řeka na Třeboňsku, pivovary a rybníky, které žádný jiný český úředník té doby nedokázal postavit v takovém rozsahu.