Hladomor na Ukrajině zabil čtyři až pět milionů lidí. Stalin ho zavinil a pak vědomě využil

Stalin platil továrny obilím a Ukrajina nesla 40 až 50 procent dodávek

Sovětský svaz byl na konci dvacátých let z 80 procent zemědělská země a Stalin z něj chtěl udělat průmyslovou velmoc. Historik a ukrajinista David Svoboda v přednášce pro Pátečníky připomíná, že jedinou komoditou, kterou šlo ve světě směnit za peníze a stroje, byla zemědělská produkce. Stavba průmyslu tedy šla na účet venkova. Aby z něj stát vyždímal poslední zrno, přikročil ke kolektivizaci: rolníci měli odevzdat majetek kolchozům a ty se zodpovídaly státu. Kdo se vzpíral, dostal nálepku kulak. Podle Svobody to nebyl pojem hospodářský, ale čistě politický, označoval každého, kdo se nechtěl vzdát své půdy a svého životního rytmu. Ukrajina jako nejúrodnější oblast nesla podle Svobody 40 až 50 procent dodávek pro celý sovětský celek, přestože její orná půda tvořila mnohem menší část. Průmyslový růst od raných třicátých let přitom podle něj nevznikl bez amerických inženýrů a americké blahovůle k sovětské moci.

Venkov se bránil. Od konce dvacátých let se podle Svobody šířil po celém sovětském venkově odpor a na Ukrajině vypukla řada protisovětských povstání namířených právě proti kolektivizaci. Mezi rolníky kolovaly zvěsti, že v kolchozech budou společné i noclehárny, deky a dokonce i partneři. Kolektivizace byla podle vesnických kazatelů dílem satanovým a bolševici zplozenci pekel. „V zásadě měli šiřitelé těchto představ pravdu,“ poznamenává Svoboda suše. Bolševici měli oporu jen v průmyslovém Donbasu a na jihovýchodě, zbytek země je nechtěl. „Ukrajinci se mohou právě dnes za svou historií ohlížet jako za historií národa, který si komunismus prostě nechtěl dobrovolně zvolit,“ říká Svoboda.

Byl hladomor na Ukrajině genocida?

Podle Svobody ano, i když se o to dodnes vedou spory a on sám názory odpůrců neodmítá. Vycházejí podle něj z příliš úzké právní definice. „Genocida je vždy zločinem proti lidskosti, ale ne každý zločin proti lidskosti je také genocidou,“ připomíná. Ruský režim se snaží ukrajinskou tragédii rozmělnit poukazem na to, že netrpěli jen Ukrajinci, ale sovětský rolník obecně. Hladomorů skutečně vypuklo víc a demograficky nejhůř dopadli Kazaši, kterých podle Svobody zemřelo zhruba 40 procent národa. Tam ale šlo o násilné usazování kočovníků, ne o snahu zbavit se politicky nepohodlného národa. U Ukrajinců to bylo jinak. Ukrajinská města byla kosmopolitní a silně rusifikovaná, páteří národního vědomí bylo sebevědomé rolnictvo. „Tím skutečně bylo to rolnictvo a proti rolnictvu právě ten hladomor směřoval,“ říká Svoboda. Průběh shrnuje do jedné věty: Stalin hladomor nejdřív zavinil bezohledným drancováním venkova, a jakmile viděl, co se děje, začal ho vědomě využívat.

Stalin přitom podle Svobody nebyl v první řadě nepřítel Ukrajinců, ale marxista. Ukrajinský národ viděl jako součást reakčních sil, kterým komunistická moc přidělila role démonů. Za váznoucí dodávky obilí měli být odpovědní petljurovci, stoupenci ukrajinského nacionalisty Symona Petljury, a Poláci, kteří se údajně vetřeli do kolchozů, aby tam sabotovali práci. Na přelomu let 1932 a 1933 byl přitom ukrajinský venkov už téměř celý kolektivizovaný. Drastické dávky se vyžadovaly od kolchozů, nebylo čím zasít a hladovějící kolchozníci vybíjeli dobytek. Čím méně se dařilo z venkova něco vymáčknout, tím pevněji Stalin věřil, že obilí je dost, jen ho někdo schovává.

„Samotné oběti už jenom tím faktem, že hladověly a že byly bezmocné, byly v očích rudé moci těmi nejsveřepějšími nepřáteli,“ říká David Svoboda.

Zákon pěti klásků, černé desky a vojáci kolem vesnic

Hladomor měl podle Svobody několik stupňů a datovat je lze poměrně přesně. V červenci 1932 vyšel takzvaný zákon pěti klásků: kdo se zmocní jakéhokoli, i sebemenšího množství kolchozního majetku, bude potrestán smrtí. V praxi padaly spíš několikaleté tresty vězení, ale hranice byla jasná. V srpnu 1932 psal Stalin Lazaru Kaganovičovi, že si o Ukrajinu dělá vážné starosti, protože ji zasáhly kontrarevoluční živly a „hrozí, že ji ztratíme“. Je třeba z ní udělat vzornou sovětskou pevnost. Koncem listopadu začaly úřady vydávat povolenky na cestování z hladem zasažených oblastí. Vesnice a celé okresy, které nesplnily dodávky, se zapisovaly na takzvané černé desky: přišly o jakýkoli přísun potravin, o vnitřní obchod i o výměnu mezi kolchozy a odřízli je od elektřiny. V lednu 1933, kdy v Německu nastupoval k moci Adolf Hitler, už celé oblasti obkličovalo vojsko.

Poslední záchranou hladovějících byla města, která stát jako centra industrializace zásoboval lépe. Právě tomu měly kordony zabránit. Kdo se do města přece dostal, býval podle Svobody na ulici zatčen a vrácen zpátky na jistou smrt. Mnozí zemřeli už cestou. Karanténu vesnic zajišťovala armáda a oddíly tajné policie a právě v ní vidí Svoboda jednoznačný důkaz úmyslu a plného vědomí nejvyšších míst. Do toho běžely deportace: kulacké rodiny už v předchozích letech putovaly za polární kruh nebo k Uralu na lesní práce ve zničujících podmínkách. Na rok 1933 Stalin plánoval vysídlit na Sibiř asi dva miliony ukrajinských rolníků. Upustil od toho, protože hladová pohroma se mu zdála dostačující a cílové oblasti hlásily, že tolik lidí nepojmou.

Kolik lidí při hladomoru zemřelo? Nejspíš čtyři až pět milionů

Dnešní výzkum se podle Svobody ustálil na čtyřech až pěti milionech obětí a tohle číslo považuje za prakticky ověřené. Zahrnuje i Ukrajince mimo hranice sovětské Ukrajiny, na Kubáni a na severním Kavkaze, tedy v oblastech historicky osídlených kozáky, které dnes patří Rusku. Nejhůř dopadl střed a jih Ukrajiny. Dřív kolovala čísla mnohem vyšší: sedm, deset i dvacet milionů. První ukrajinský prezident Leonid Kravčuk mluvil v roce 1993 o deseti milionech, Viktor Juščenko došel až k dvaceti a historik Volodymyr Serhijčuk hájil deset milionů ještě dva roky před ruskou invazí. Postavili se mu mladší badatelé a Svoboda s nimi souhlasí: nadsazená čísla nahrávají ruské straně, která pak může celý ukrajinský apel na svědomí světa zpochybnit jako výmysl. Skutečnost, že v reálu zahynuly čtyři až pět milionů lidí, podle ukrajinských historiků závažnost zločinu nijak nesnižuje.

Odkud se čísla berou? Základem je podle Svobody rozdíl mezi sčítáním lidu z roku 1926 a dalším sčítáním ve třicátých letech, jehož výsledky Stalina tak neuspokojily, že demografové skončili na popravišti. To podle Svobody není žádná legenda. První svobodné sčítání ztrát proběhlo paradoxně v roce 1942 v Charkově pod nacistickou okupací a už tehdy se blížilo dnešnímu závěru. Přesnost komplikuje i to, že nižší články strany se bály hlásit skutečný stav, protože i je režim střílel jako domnělé agenty kontrarevoluce. Proti tezi o suchu a neúrodě má Svoboda jednoduchý argument: Ukrajincům v meziválečném Polsku, v Rumunsku ani na Podkarpatské Rusi se nic takového nedělo. Rozložení zločinu na mapě je podle něj předmět doličný.

Kanibalismus, hrobaři placení zaživa a rakouský fotograf v Charkově

Svoboda se do popisů utrpení nechce nořit hlouběji, přesto několik obrazů uvádí. Kanibalismus byl podle něj dovedený do stadia zrůdné racionality: celé hladovějící rodiny zvažovaly, koho usmrtit jako prvního, aby rod přežil. Nemohoucí rodiče často vybízeli děti, ať si poslouží. Hlad vyvolává psychotické stavy, takže se stávalo i to, že matky pojídaly vlastní děti. S lidským masem se obchodovalo a občas se dostalo až na městské trhy, kde zasahovaly kárné orgány. Jinou možností výdělku bylo pohřbívání. Umírající se podle Svobody domlouvali s hrobaři, aby je pohřbili rovnou a něco si na tom vydělali, protože už dál nechtěli čekat na smrt. Scény z ulic Charkova posetých mrtvolami zachytil objektivem Alexander Wienerberger, rakouský občan napůl českého původu, který tíhnul ke krajní pravici. Jeho snímky se dostaly do Evropy a nacisté je propagandisticky využili jako doklad sovětské neschopnosti. Kdo chce vidět víc, tomu Svoboda doporučuje film Agnieszky Hollandové Pan Jones a knihy Timothyho Snydera.

Ukrajina zažila ve 20. století tři hladomory, ten z let 1932 a 1933 byl největší

Rok 1933 nebyl podle Svobody ani první, ani poslední. První hladomor propukl v letech 1921 až 1923 jako důsledek občanské války. Nebyl úmyslný, bolševici ho netutlali a sami požádali západní humanitární organizace o pomoc. Druhý, ten z přelomu let 1932 a 1933, byl podle Svobody nejmasovějším zločinem celé sovětské éry, jednorázová hromadná vražda zhruba pěti milionů lidí. Třetí přišel v roce 1946 po válce, znovu po kolektivizačním náporu a na oslabenou populaci, a vyžádal si možná až milion obětí. Druhý hladomor skončil vlastně vyčerpáním: Stalin v zimě 1933 prohlašoval, že venkov vyhlásil válku městům, celé oblasti byly vylidněné a další tlak na zdroje nedával smysl. V průběhu roku 1933 stát dodávky snížil a v roce 1934 povolil i drobné záhumenky.

Úkol byl podle Svobody splněn. Venkov byl zlomený, města a Donbas získaly příliv pracovních sil a po vraždě Sergeje Kirova v roce 1934 začal velký teror. Další úder zasáhl ukrajinskou kulturní inteligenci a národně uvědomělé kádry v komunistické straně. Ukrajinci tomu říkají rozstřílené obrození. Represe se nevyhnuly ani ukrajinským Čechům: v roce 1938, na pozadí Mnichova, sovětská moc popravila několik stovek lidí české národnosti. Svoboda připomíná, že hrůza takového rozsahu se propisuje do dalších generací, do kardiovaskulárních i duševních chorob, a že prudká urbanizace s sebou nese alkoholismus a zločinnost.

Proč se o hladomoru mlčelo až do rozpadu Sovětského svazu?

Mluvit o hladomoru bylo přísně zakázáno a podle Svobody se to často trestalo smrtí. Zákaz platil až do konce sovětského období a první nesmělé signály se vynořily v pozdních osmdesátých letech, kdy tomuto faktu s nechutí přivykaly i pozdně sovětské ukrajinské elity Gorbačovovy éry. Znovu ožilo po oranžové revoluci v roce 2004, kterou Svoboda označuje za první vítězství občanského tábora a za důkaz, že Ukrajina nepůjde cestou postsovětských despocií. Prezident Leonid Kučma nazval svou knihu Ukrajina není Rusko a za prezidenta Viktora Juščenka se hladomor stal stmelujícím prvkem ukrajinské občanské společnosti. Na Západě narážel i na odpor: někteří akademici tvrdili, že Ukrajinci chtějí vlastním utrpením vytěsnit paměť holokaustu. Svoboda ten argument považuje za značně pochybný.

Rusko dnes podle Svobody míchá dohromady všechno, co se hodí: carskou slávu i sovětské generální tajemníky. Na stalinské zločiny se poukazuje váhavě a vždy s dodatkem, že Stalin byl skvělý inženýr a strůjce průmyslového rozvoje. Sovětský svaz byl podle Svobody od třicátých let stále víc „narudo natřeným Ruskem“ a tento motiv se táhne publicistikou ukrajinských exulantů až do dneška. Jednu mezeru přitom Svoboda přiznává i na ukrajinské straně. Podoba venkova po hladomoru a rodinná paměť zůstávají málo probádané. Možná se ukvapuje, říká, ale považuje to za velkou a závažnou mezeru.