Kozáci nebyli Rusové. Ukrajinský stát vyrostl z uprchlíků ve stepi

Kozáky si přivlastnilo Rusko, ale bez nich se obejdou jen ruské dějiny, ne ukrajinské

Většina z nás má kozáky spojené s Ruskem. Historik a ukrajinista David Svoboda to v přednášce pro Pátečníky vysvětluje tím, jak nám je servírovala kultura minulého režimu: filmy o ruské občanské válce, ve kterých se jezdilo na koních a střílelo z kulometů, byly podle něj z velké části imperiální produkt, který si přivlastnil prvky neruských kultur. Ruské dějiny kozáky obsahují, ale pro vývoj ruské státní myšlenky podle Svobody podstatnou roli nehráli. Ukrajinské dějiny se bez nich naopak neobejdou. „Ukrajinský případ je skutečně kozáckým případem tvorby národního vědomí,“ říká Svoboda. Sedmnácté století podle něj představuje obnovu ukrajinské státnosti, byť si tak tehdy nikdo neříkal, jakési mezipřistání mezi Kyjevskou Rusí a moderní dobou. Z kozácké epochy zůstaly v ukrajinské mentalitě rysy, které Svoboda vyjmenovává bez přehnané romantiky: láska ke svobodě, schopnost organizovat se a nedůvěra k vládě nastolené zvenčí.

Příběh začíná v Litvě. Litevská velkoknížata od 14. století vytlačovala Mongoly z bývalých zemí Kyjevské Rusi a vládla státu, kde východní Slované, tedy dnešní Ukrajinci a Bělorusové, tvořili zhruba 70 procent obyvatel. Litva byla podle Svobody tolerantní, převzala jejich písemnictví a jazyk úřadů. Na severovýchodě se mezitím zvedala Moskva, která po pádu Konstantinopole v roce 1453 vyhlásila nárok na roli třetího Říma a jediného pravého křesťanství, ačkoli jí jako městu bylo tehdy nějakých 345 let. Lublinská unie z roku 1569 pak spojila Polsko a Litvu do jedné republiky a ukrajinská území se poprvé ocitla pod jednou střechou, tentokrát polskou. „Západ přišel na Ukrajinu v polském kabátě,“ cituje Svoboda klasika: s katolictvím, se školami, s magdeburským městským právem i se stavovskou politikou.

Odkud se kozáci vzali? Utíkali před pány do stepi, kde Tataři lovili otroky

Prapůvod kozáctva podle Svobody určit neumíme. Starší teorie tvrdily, že šlo o potomky Tatarů, Kumánů nebo Nogajců, dnes ale převažuje výklad sociální: do stepi utíkali lidé před sílícím feudálním útlakem, a to nejen z litevských a polských oblastí, ale i z moskevské Rusi. První zmínky o kozácích v turkických jazycích pocházejí už ze 14. století, pevné a hmatatelné dějiny ukrajinského kozáctva ale Svoboda datuje od století šestnáctého. Šlo o uprchlíky před panskou zvůlí a také o dobrodruhy, kteří se podobně jako osadníci na americkém Západě vydávali tam, kam nesahala moc státu ani civilizace. Step oplývala zvěří a řeky se hemžily rybami. Zároveň to byl velmi nebezpečný kraj světa. Spadal pod vliv Krymského chanátu, nástupnického státu Zlaté hordy, a krymští Tataři odtud podnikali nájezdy motivované, jak Svoboda říká, obchodem s bílým masem. „Byl to skutečně rozsáhlý hon na otroky,“ dodává.

Po lublinské unii tahle exponovaná oblast, kterou ukrajinské názvosloví zná jako Divoké pole, přímo sousedila s polskou částí unie a rušila klidný spánek polských velmožů. Někdo ji musel bránit. Svoboda nabízí českou obdobu, byť s nadsázkou: Chodové, hrdí hraničáři. Otroci odvlečení na Krym se přitom často s tamní civilizací sžili a zůstali. Svoboda si neodpustí poznámku na adresu ruské propagandy, podle níž byl Krym vždycky ruský: prvními východními Slovany na Krymu byli zajatci krymských Tatarů, kteří shledali život tam snesitelnějším než pod botou polských magnátů.

V Siči platil zákaz pití a zvolenému atamanovi vysypali na hlavu odpadky

Kozáci si stavěli opevněná tábořiště na dobře chráněných místech. Odtud pojem sič, od slova sekat: záseky, palisády z velmi vysokých kůlů. Podle Svobody přijali za svůj životní styl krymských Tatarů a turkických národů, tedy široké kalhoty, zakřivenou šavli a účesy, které nesly vlastní symboliku. Svoboda to přirovnává k tomu, jak počestné měšťany u nás v osmdesátých letech dráždil punk. Západní pozorovatelé ze 16. století psali o škole rytířství, které v době střelného prachu jinde v Evropě umíralo. V Siči panovala přísná kázeň: bez dovolení tam nesměl nikdo přivést cizího člověka, na válečných výpravách se nesmělo pít a krádež nebo cizoložství se trestaly s neobyčejnou krutostí. Provinilce zašili do kůže a pohodili ve stepi, aby umíral na prudkém slunci, nebo ho zašili do pytle a hodili do Dněpru. Tak končili lidé usvědčení ze zbabělosti nebo ze vzpoury proti atamanovi.

Slovo ataman se přitom překrývá s turkickou slovní zásobou, ata znamená otec. Ataman byl volený a v Siči podle Svobody vládla přísná komunitní demokracie. Čerstvě zvolený vůdce musel projít iniciačním rituálem: na hlavu mu vysypali odpadky a smetí, aby si byl vědom, že jeho moc vzešla ze svobodné volby, a nikdy se nevyvyšoval nad ostatní. Kozáci se živili obchodem, zemědělstvím i rybařením, i když časem vznikl příkop mezi těmi, kdo jezdili na výpravy, a usedlými, jimiž bojovníci pohrdali. Tatarům a Turkům opláceli stejnou mincí: pořádali loupeživé výpravy přes Černé moře až do Istanbulu, kde se podle Svobody chovali velmi nepěkně. Polská koruna je pak musela před osmanskou Portou umravňovat. Část kozáků zároveň sloužila státu jako takzvaní registroví kozáci, síla předvídatelná a poslušná, která si léčila válečná zranění na státní útraty.

Kozáci se nebouřili proti králi, ale proti šlechtě, které bylo v Polsku patnáct procent

Kozáci podle Svobody nebyli odbojníky vůči polským králům, ale vůči polské a polonizované šlechtě. Rozdíl vyplývá z povahy Republiky obou národů: králové byli volení a slabí, říkalo se, že král panuje, ale nevládne, a v sejmu i senátu seděli šlechtici. Na dobové poměry to byl podle Svobody bezprecedentně demokratický stát, jenže zatímco jinde v Evropě tvořila šlechta asi dvě procenta populace, tady někteří historici mluví o patnácti procentech, často bez rozdílu v životní úrovni proti sedlákům. I šlechtici proto utíkali ke kozákům. Nad nimi se ale z agrárních velkostatků na úrodné ukrajinské půdě vyšvihla oligarchie magnátů, mnohdy rodem Ukrajinců, kteří přijali katolictví a polštinu. Kozáctvo samo přitom nebylo etnicky ukrajinské: podle některých výzkumů měla zhruba třetina, asi 35 procent, turkický stepní původ, přidávali se Arméni i Turci. Ukrajinská státnost tak podle Svobody stála od začátku na volbě, ne na sdíleném etnickém vědomí, a nepadala s žádným panovníkem.

„Ruské kozáctvo, to je kozáctvo státní a státu. Ukrajinské kozáctvo, to je vlastně kozáctvo protistátu a mimostátu,“ říká David Svoboda.

Donští kozáci se podle něj stali poslušným nástrojem impéria a dobývali carům Sibiř. Ukrajinští kozáci se prohlásili za stát navzdory Polsku. Zlom přinesla Brestská unie z roku 1596, která podřídila část pravoslavných římskému papeži při zachování východního obřadu, tedy dnešní řeckokatolíky. Do té doby se kozáci jako obhájci pravoslaví neprofilovali, od té chvíle ano. Zároveň uměli své služby draze prodat. Ataman Petro Konaševyč Sahajdačnyj táhl počátkem 17. století po dohodě s polským králem na Moskvu a unie díky tomu získala území, kam patřilo i dnešní Kursko. V roce 1621 kozáci bojovali u Chotynu proti Turkům. Pomáhali katolické lize potlačit české stavovské povstání u obory Hvězda a na motolských stráních a v roce 1683 bojovali u Vídně ve vojsku Jana III. Sobieského. „Kdo má na své straně kozáky, má na své straně vítěze,“ cituje Svoboda dobového klasika.

Co se stalo roku 1648 a proč tehdy vstoupilo slovo Ukrajina do diplomacie

V roce 1648, kdy Švédové obléhali Prahu a třicetiletá válka dohořívala, vypuklo povstání Bohdana Chmelnického, podle Svobody vyvrcholení kozáckých ambic. Chmelnický, nejslavnější kozácký ataman, se vzepřel vůli polských magnátů a diktoval podmínky polské koruně. Svoboda zdůrazňuje jeden detail: právě za Chmelnického vstupuje do diplomatických listin pojem Ukrajina. Na slovo Ukrajinci jako označení národa se muselo ještě počkat, ale Ukrajina se v jeho kozáckém slovníku vine jako červená nit a označuje ambici vládnout území východoslovanského pravoslavného lidu, do něhož zahrnoval i dnešní Bělorusy. Vznikl hetmanský stát se všemi náležitostmi a symbolikou, které jsou dnes součástí ukrajinského národního vědomí. O pravoslavných Vánocích roku 1649 vtáhl Chmelnický slavně do Kyjeva, kde právě pobýval jeruzalémský patriarcha. Ten ho označil za pravoslavného Mojžíše, který vyvádí svůj lid z katolického otroctví. Přezdívalo se mu také pravoslavný Cromwell.

Svoboda nezamlčuje ani odvrácenou stranu. Kozáci pokládali uniaty za odpadlíky a zrádce a při taženích s nimi zacházeli stejně bezohledně jako s židovským obyvatelstvem a s polskými šlechtici. A upozorňuje na jazykový zvyk historiků: povstání je zpravidla to, co neuspělo, revoluce to, co zanechalo stopu. Chmelnického revoluce se proti silnějšímu Polsku nedokázala prosadit a sahala po spojencích, jak to v éře třicetileté války dělali všichni.

Perejaslavská smlouva z roku 1654 nebyla návratem do ruské náruče

Hledání spojenců dovedlo Chmelnického k Perejaslavské smlouvě s moskevským carem z roku 1654. Ruská carská, později sovětská a v 21. století znovu putinovská ideologie ji vykládá jako šťastnou pointu ukrajinských dějin: pravoslavný lid se probral a navrátil do jediné přirozené náruče Moskvy. „Nic mylnějšího a nic falešnějšího,“ říká Svoboda a vypočítává důvody. Originál smlouvy nikdo nikdy neviděl, všechno stojí na pozdějších ruských vykladačích. Nic v dobovém kontextu nenasvědčuje trvalému osudovému úpisu a ukrajinští signatáři k ničemu takovému neměli mandát. Část kyjevského pravoslavného kléru byla proti, protestanti na tom území také, a smlouva se setkala s nevolí části kozáctva. A za pouhé dva roky ji porušila sama Moskva, když se spojila s Poláky proti Švédům. Chmelnický se jí ještě za života odřekl a proti Polsku spojenému s Moskvou se domluvil se Švédy a se Sedmihradskem. Zemřel v roce 1657. Ruský fenomén je podle Svobody v ukrajinských dějinách relativně nový, celý příběh se do té doby odehrával na půdorysu Polska.

Po Chmelnického smrti následovaly desítky let vysilujících bojů, které se vedly nejen proti Moskvě a proti Polákům, ale i mezi kozáckými frakcemi. Andrusovský mír z roku 1667 rozdělil bývalý kozácký stát podél Dněpru: levý břeh, tedy východ, připadl Moskvě, pravý břeh Polsku. Předáci jako Petro Dorošenko nebo Ivan Samojlovyč se pokoušeli obě poloviny zase spojit, pokaždé ale narazili na vnitřní opozici, která si prokutala cestu k jedné z velmocí.

Proč je Mazepa v Rusku dodnes nadávkou

Ivan Mazepa byl podle Svobody posledním atamanem, který se odhodlal k razantnímu tahu, jenž měl kozáctvo vrátit na scénu dějin jako plnoprávný subjekt. Dlouho byl loajálním poddaným Petra Velikého, který si cenil jeho vzdělanosti a diplomatické obratnosti. Jenže náklady Petrova tažení za Balt nesla ukrajinská území, ruské jednotky si tam počínaly jako na dobytém území a kozáci byli nasazováni na opevňovací práce v odlehlých končinách. „Petrohrad byl postaven na kozáckých kostech,“ říká Svoboda, úmrtnost byla nesmírná. Petrovy centralizační sklony budily v Mazepovi důvodnou obavu, že s omezenými výsadami hetmanátu bude brzy konec. Začal tajně vyjednávat se švédským králem Karlem XII., který měl podle všeho šanci Rusy porazit. Nedopadlo to. Bitva u Poltavy dala vzniknout rčení dopadl jako Švéd u Poltavy, obdobě našich sedláků u Chlumce.

Mazepa prchal s Karlem XII. a zemřel v dnešním Moldavsku, ve městě Bender. V ruské režimní představivosti se mazepinci stali synonymem zrady, nadávkou, kterou později vystřídal Symon Petljura a nejnověji Stepan Bandera. Svoboda přidává i vyvrácenou městskou legendu: masové kuličky z Ikey si prý Karel XII. přivezl z tureckého exilu po poltavské porážce. Není to pravda. Pravda naopak je, že mazepinství je první moderní projev ukrajinské vzpoury proti ruské centrální moci a zároveň začátek rychlého soumraku kozáckých svobod v rámci impéria. V 18. století zmizel ze scény polsko-litevský stát, rozebraný vítězi, a s ním i éra kozáctva jako svobodného a soběstačného společenství. Krátce se ještě připomnělo v roce 1918, kdy Ukrajině vládl hetman Skoropadskyj, který se ke kozáctví hlásil. Pak byly ukrajinské sny podle Svobody zase na dlouho uloženy k ledu.