Prší stejně jako v roce 1870, přesto česká krajina vysychá

Proč se v poušti spíš utopíte, než umřete žízní?

Geolog Václav Cílek začíná u statistiky, která zní jako špatný vtip: „V současných pouštích je víc smrtelných úrazů z utonutí než ze sucha." Rozpálený povrch totiž vodu nepřijímá. Dešťová kapka se obalí jílovými částečkami, půda ji špatně saje a přívalový déšť pak neteče do země, ale po ní, takže se vyschlým korytem přižene stěna vody. Tentýž mechanismus zná v menším i česká zahrada: do rozpálené půdy se voda nevsakuje. Zachraňuje nás tráva. Když kapka dopadne na stébla, rozbije se na jemný vodní sprej, drobné kapičky jsou vidět ještě metr a půl nad zemí, pomalu sedají, navlhčí povrch a teprve potom se vsáknou. Měření ze Šumavy a dalších míst podle Cílka ukazují, že malé a střední deště v zatravněné krajině „neudělají vůbec nic", tráva všechnu vodu v klidu zachytí.

Proto Cílek doporučuje nesekat trávník na výšku golfového hřiště a část zahrady nechat vyšší, klidně jako květnatou louku. Vzpomíná, jak se s kolegy dostal na návštěvu k princi Charlesovi: velký ekolog si na květnatých loukách potrpěl a sekačkou nechával projet jen pruhy, aby se dalo procházet mezi vyššími kusy trávy.

Trumpův plot bezděčně měří, co dělá s krajinou pastva

Na americko-mexické hranici běží podle Cílka velký ekologický experiment, i když ho nikdo takhle nezamýšlel. Už zhruba dvacet let před stavbou plotu tam vědci měřili teplotu povrchu na obou stranách: na americké straně se dávno nepase, rostou tam keře a tráva, mexická strana je vypasená. „Rozdíl povrchové teploty na mexické a americké straně je osm stupňů. V letním dnu prostě," říká Cílek. Když na zarostlou americkou stranu spadne déšť, rozptýlí se, eroze je minimální a drží se tam kvalitní porosty. Na vypasené mexické straně voda rychle vyhloubí strže dva až tři metry hluboké, tím klesne hladina spodní vody, náročnější rostliny vyhynou a nastoupí pět až deset polopouštních druhů. Plot tak přesně obkresluje hranici dvou mikroklimat a ukazuje, že o vodě v krajině nerozhodují jen srážky, ale hlavně povrch, na který prší.

Vzrostlý strom chladí jako tři klimatizace

Strom odpařuje velkou plochou listů vodu, a jeden vzrostlý strom tak podle Cílka odpovídá třem puštěným větším klimatizacím. Ověřit se to dá bez laboratoře: stačí v zahradní restauraci změřit teplotu pod stromem a pod slunečníkem. Rozdíl bývá pět až deset stupňů, v Bratislavě v teplém létě běžně osm až dvanáct. Jednoduchý teploměr, který měří teplotu povrchu, se dnes koupí za pár stovek, namíříte a hned vidíte, co které místo dělá. Čísla umí překvapit: tmavá nakloněná střecha má za běžného českého léta povrch o teplotě 60 až 70 stupňů. Kdo si černé tašky vybírá z estetických důvodů, tomu Cílek vzkazuje, že by to osobně nedělal. A dodává praktickou poznámku k datům z družic: ta měří přesně, ale právě jen povrch. Dva metry nad zemí, kde žijeme my, je teplota úplně jiná.

Kam zmizela voda z jižní Moravy?

Brněnský botanik Vladimír Úlehla, průkopník časosběrných záběrů rostlin, popsal jižní Moravu dvacátých let jako krajinu pramenných mís, potoků a zamokřených luk. Hlad po úrodné půdě byl ale tak velký, že lidé zasypali močály i koryta potoků, a mezi lety 1920 a 1940 tak zmizelo 80 až 90 procent mokřadů. Právě mokřady přitom krajinu chladí a dotují spodní vodu, odkud se díky kapilaritě zavlažuje i povrch. Cílek k tomu připomíná francouzské přísloví: „O ženy a prameny se musíte starat, jinak zmizejí." Po druhé světové válce přišel druhý úder, chybná orba a monopolní hospodaření na obřích lánech. Splachy černozemě do údolí jsou od té doby až metrové, sloupky vinic vysazených v padesátých letech dnes koukají ze země jen čtyřicet centimetrů. Přitom je to půda vzácná jako málokterá: kubík moravské černozemě zachytí 200 až 300 litrů vody.

Dnešní sucho je tedy souběh. Teplejší klima, poloha jižní Moravy jako zálivu mediteránní oblasti, která systematicky vysychá nejméně dvacet let, a působení člověka, které trvá od konce 19. století. Staré mapy z dob Rakouska-Uherska navíc ukazují, že suchá oblast sahá přes dvě třetiny Moravy a značnou část Českomoravské vrchoviny, tedy mnohem dál než jen mezi Brno a Břeclav. Cílek to shrnuje s hořkou ironií: na jižní Moravě konečně člověk a příroda fungují v synergii, oba směřují k vysušování oblasti.

Smrk je deštník, buk trychtýř a lesníci to vědí od padesátých let

Každý strom zachází s vodou jinak. Smrk funguje jako deštník: potřebuje povrchovou vláhu a sbírá ji nejvíc na obvodu koruny. Buk je trychtýř, po větvích svede vodu ke kmeni a zalévá si kůlový kořen. Jsou to strategie přežívání, buk bere konkurenci světlo, smrk jí bere vodu. Co dělá smrková monokultura s půdou, tedy že ji ochuzuje a zhoršuje vsakování, se přitom podle Cílka ví velmi přesně minimálně od poloviny padesátých let. Popisovala to dvoudílná Ochrana československé přírody a krajiny z roku 1954 i příručka lesníka z první poloviny šedesátých let. „Ale vlastně nic se nestalo," konstatuje Cílek. Na přednášce to potvrdila i posluchačka, vnučka profesora Aloise Zlatníka, legendy československého lesnictví: její dědeček byl zapřisáhlým odpůrcem novomlýnských nádrží a už tehdy marně vysvětloval krajským tajemníkům, že nádrže způsobí sucho.

Podle Cílka tu narážíme na obecnou vlastnost lidské psychiky: systém předběžného varování funguje špatně a měníme se, až když problém sami pocítíme. To už ale bývá za hranicí, kde se dalo zasáhnout levně.

„Já jsem z toho osobně otrávený, že teď můžu každou chvíli chodit někam úplně jinam a furt povídat ty stejné věci, které povídám deset nebo dvacet let, protože najednou se lidí emočně týkají jako problém," říká Václav Cílek.

Prší stejně jako za Rakouska, mění se odpar a rozložení dešťů

Srážky nad naším územím se v tříletých průměrech od roku 1870 prakticky nemění. Mění se ale jejich rozložení, víc vody spadne v přívalech a rychleji odteče, a roste odpar, se kterým podle Cílka nic nenaděláme. Teplejší svět odpaří víc vody, jenže víc jí naprší nad oceánem než nad pevninou. Británie, kde všechna města leží do sta kilometrů od moře, proto čeká povodně vyšší až o polovinu. U nás Cílek odhaduje, že za dvacet až třicet let budou velké povodně o 20 až 30 procent vydatnější a přijdou rychleji. Pitné vody bude v Česku podle něj dost i nadále. Jenže plné přehrady nestačí, pít musí i rostliny a obilí. Recept proto zní zadržovat vodu v malém, pokud možno na každém hektaru, na který spadne.

Cílek tomu říká hydrodiverzita: krajina s podmáčenou loukou, mokřadem, pramenem a rybníčkem snese sucho tak, že první rok vyschne mokrá louka, druhý rok mokřad, a než dojde na další zdroje, zase naprší. Pomáhají i nenápadné mechanismy. Žížaly vedou póry čtyřicet až šedesát centimetrů hluboko, takže voda jde rovnou do středního horizontu, odkud může vzlínat nahoru. A stačí přejít moravsko-rakouskou hranici: na rakouské straně mají pole meze, půda má sytější barvu a pod mezí, kudy voda pomalu vytéká, roste vyšší tráva. Českého zemědělce, který to zkusí doma, se ale podle Cílka ve vsi dívají jako na blázna.

Odkud se voda na Zemi vůbec vzala?

Země si vodu z velké části přinesla už ve stavebním materiálu. Uhlíkaté chondrity, meteority se slídami a chlority, mají vodu chemicky vázanou v minerálech. Při přetavení mladé planety voda unikla, obalila Zemi jako pára, a když povrch dost vychladl, vypršela do podoby oceánu. Komety hlavním zdrojem být nemohly, mají jiný poměr vodíku a deuteria, než jaký měří oceánografové. Hodně vody proto přiletělo jako drobné ledové částice z vnějšího pásu asteroidů, které díky přitažlivosti Jupiteru a Saturnu měkce dosedaly do nižších vrstev atmosféry, aby neshořely třením. A voda dodnes pohání i nitro planety: urychluje tavení hornin, takže sopky a dynamika zemského pláště existují z velké části díky vodě v hlubinách. Chladí ostatně i nás samotné, člověk se pocením ochlazuje zhruba pětkrát účinněji než kůň, a proto vydrží víc než kůň.

Cílek u toho cituje energetika českého původu Václava Smila, na jehož knihy podle vlastních slov netrpělivě čeká i Bill Gates. A přidává postřeh, který drží celou přednášku pohromadě: můžeme si povídat o tom, kolik vody potřebují brambory, ale vždycky, když jdeme do hloubky, narazíme v zemském systému na kosmickou notu.