Pavel Rychetský: každý autokrat začíná likvidací ústavního soudu

Vláda, která chce omezit demokracii, jde nejdřív po ústavním soudu

Pavel Rychetský, který vedl český Ústavní soud dvacet let, to říká bez obalu: „První, co jakákoliv vláda, která usiluje o omezení demokracie a autokratický systém vládnutí, udělá, je, že začne nějakým způsobem likvidovat ústavní soud.“ Důvod je prostý. Ústavní soud je jediná instituce ve státě, která smí zrušit jakékoliv rozhodnutí jakéhokoliv orgánu veřejné moci, tedy vlády i parlamentu. Kdo chce vládnout bez omezení, musí tuhle brzdu odstranit jako první. Rychetský to v přednášce pro Pátečníky dokládá na Maďarsku a Polsku, kde vládní strany získaly ústavní většinu a soudům postupně odebíraly kompetence. Hlavní role ústavních soudů podle něj není jen chránit ústavu jako text, ale chránit občana před státem a před veřejnou mocí. Proto jsou při každém pokusu o autoritářský obrat na ráně jako první.

Rychetský si přitom nemyslí, že by šlo o vlnu, která zaplaví celý kontinent. Mluví o výjimkách, ne o procesu. Nebezpečí ale podle něj trvá, a proto se vyplatí rozumět tomu, jak ústavní soudy fungují a proč vůbec existují.

Co se stalo v Budapešti, když se poprvé sešli předsedové ústavních soudů V4

Na podzim přišel Rychetskému dopis od předsedy maďarského ústavního soudu: svolává visegrádskou čtyřku předsedů ústavních soudů do Budapešti. Za 25 let existence Visegrádu se něco takového nikdy nestalo, scházeli se premiéři a ministři spravedlnosti, ne soudci, kteří se nemají co koordinovat. Tématem měla být ústavní identita a každý měl dostat 40 minut. „Okamžitě jsem pochopil, že tím myslí národní identitu,“ vzpomíná Rychetský. Setkání mělo podle něj dodat legitimitu tomu, co se dělo s ústavními soudy v Maďarsku a v Polsku. Odmítnout by ale bylo nevhodné, a tak v únoru 2017 jel. Slovenská předsedkyně Ivetta Macejková se předtím zranila na lyžích a poslala dva soudce, nová polská předsedkyně nepřijela vůbec a místo sebe vyslala jednoho z nových soudců nominovaných stranou Právo a spravedlnost, profesora Morawského.

Rychetský čekal, že Polák buď domácí situaci úplně pomine, nebo bude tvrdit, že Evropská unie všechno dramatizuje. Stalo se něco třetího. Vystoupení bylo agresivní a konfrontační, začalo historickým výkladem polských křivd pod Rakouskem, Pruskem a Ruskem a pokračovalo tvrzením, že Polsko je ve válce, uvnitř, mezi patrioty na straně jedné a zrádci na straně druhé. Soudce ústavního soudu přitom mluvil o „naší straně“, což by podle Rychetského žádný ústavní soudce na světě říct nemohl. Padla i věta, že ústavní soud nemá právo vykládat ústavu, protože ústava patří lidu. Rychetský v tu chvíli nevydržel a přihlásil se.

„Řekl jsem, že nemám žádný dotaz na polského kolegu, jenom že musím vyjádřit svůj pocit, že to, co nám předvedl, je vykastrovaný ústavní soud,“ vzpomíná Pavel Rychetský.

Pak přišel raut a tisková konference, na které směli mluvit jen maďarský předseda a Rychetský a novináři nesměli klást otázky. Z Budapešti si odvezl přesvědčení, že v Polsku je situace mnohem horší, než jak ji líčí diplomatické šifry z varšavské ambasády. Připomíná i to, jak vládní strana zacházela s předsedou polského tribunálu Andrzejem Rzeplińským: odvolat ho nešlo, tak mu na web dala hodiny, které odpočítávaly dny do konce jeho mandátu.

Kde je v české ústavě naše ústavní identita?

Rychetský měl s budapešťským tématem potíž už dopředu, protože česká ústava je podle něj velmi liberální a pojem národ vůbec neobsahuje. Pracuje jen s občanem a s lidskou bytostí, nerozlišuje podle rasy ani etnika. Odpíchl se proto od dvou článků. Článek 1 říká, že Česká republika je demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám občana. A článek 9 odstavec 2 stanoví, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. Podobné ustanovení mají Němci a Italové, běžné ale není. Je to pokyn parlamentu, že nesmí přijmout zákon, který by se těchto náležitostí dotkl. Přitom nikde není napsáno, co podstatné náležitosti jsou. „To vlastně postupně vytváříme my svojí judikaturou,“ vysvětluje Rychetský. Některé věci jsou nesporné, třeba právo na život: trest smrti u nás zavést nejde. Zbytek je podle něj potrava pro právnické fakulty a jejich sympozia.

Právě o článek 9 odstavec 2 se Ústavní soud opřel, když zrušil ústavní zákon o předčasných volbách, a Rychetský připomíná, že tohle ustanovení svého času velmi dráždilo Václava Klause. Podle Rychetského je v tom i výhoda české úpravy oproti Polsku a Maďarsku: všechny kompetence Ústavního soudu jsou napsané přímo v ústavě, ne v obyčejném zákoně o Ústavním soudu, kde jsou jen procesní pravidla o počtech hlasů. Kdo by chtěl soud oslabit, potřebuje změnit ústavu, a na to jsou potřeba tři pětiny všech 200 poslanců a tři pětiny přítomných senátorů. To je model inspirovaný Německem a Rychetský nevěřil, že by na něj někdo v Česku dosáhl.

Právo soudu rušit zákony vzniklo v roce 1803 z nedoručených dekretů

Myšlenka, že nějaký soud smí zrušit zákon přijatý demokraticky zvoleným parlamentem, vznikla podle Rychetského v roce 1803 ve Spojených státech, ve slavném rozsudku Marbury versus Madison. Prezident John Adams, druhý prezident USA, nebyl znovu zvolen a nahradil ho Thomas Jefferson, autor Deklarace nezávislosti. Mezi volbou a nástupem nového prezidenta jsou tři měsíce a Adams poslední den ve funkci jmenoval ještě 70 federálních soudců. Asi 41 jmenovacích dekretů se ale nepodařilo doručit. Skupina vedená Marburym dala žalobu k Nejvyššímu soudu, aby novému prezidentovi uložil dekrety doručit. Věc tam visela tři roky. V roce 1803 soud rozhodl, že rozhodovat nemůže, protože zákon, který mu takovou pravomoc dává, je obyčejný zákon, a Nejvyšší soud je vázán jen ústavou. Poprvé tak vyslovil, že nějaký zákon smí ignorovat. Že tím zakládá tradici ústavního soudnictví, soudci netušili.

Rychetský upozorňuje na rozdíl, který trvá dodnes. Americký nejvyšší soud ani federální soudy nemají právo zákon zrušit, mohou jen říct, že v dané kauze odporuje ústavě a nebudou ho aplikovat. Na evropském kontinentě mají ústavní soudy právo zákon skutečně zrušit. A první ústavní soud na světě byl podle Rychetského československý, z roku 1920. Poláci ho měli až ke konci minulého režimu, Jugoslávie ho měla celou dobu, byť jen jako loutku.

Proč ani nejlepší ústava nenahradí politickou kulturu

Na otázku, jestli existuje právní prostředek proti politikovi v obrovském střetu zájmů, odpovídá Rychetský jako starý muž s velkou zkušeností: „Žádné právo, žádná sebelepší ústava nedokáže to, co je jakási obecná kultura společnosti, která nemusí být psaná, ale je všeobecně akceptovaná.“ A tu u nás postrádá. Na západ od nás znamená nepatrný prohřešek ústavního činitele, ať je to ministr nebo německý prezident, automatický odchod bez jakékoliv procedury. Veřejné mínění je v tom jednotné. U nás lidem procházejí věci, které by kdekoliv na Západě znamenaly konec. Rychetský to vysvětluje tím, že jsme dlouho neměli vlastní státnost: 300 let v Rakousku, pak protektorát, pak sovětská sféra vlivu. Když se z Francie šířilo osvícenství, u nás bylo národní obrození, bojovalo se o jazyk a o národ, a liberální hodnoty tu nikdo nevnímal. Výsledkem je, že Češi nepovažují vládu za svou vládu a policajt i ministr jsou pro ně nepřátelé.

Vzpomíná na cestu s Jánem Čarnogurským, když se stal slovenským premiérem a Rychetský byl místopředsedou federální vlády. Čarnogurský nebyl oblíbený, přesto měl Rychetský pocit, že se mu na Slovensku klaní i hory. „Když český premiér vyšel na náměstí, tak po něm lidi plivnou,“ srovnává. Krátké světlé období po listopadu podle něj vyprchalo.

Druhý problém vidí v politických stranách. Parlamentní demokracie stála na masových stranách, které reprezentovaly živnostníky, zemědělce nebo dělníky a musely uvnitř generovat osobnosti. Dnes jsou strany hermeticky uzavřené kluby. Jako senátor za Strakonicko sháněl na komunální kandidátku primáře gynekologicko-porodnického oddělení, ředitele gymnázia nebo ředitelku knihovny, přesvědčil je, a pak je hrstka členů v tajných primárkách vyškrtala, protože věděla, že by je přeskočili. Strany už nikoho nereprezentují a v tom má podle Rychetského Andrej Babiš pravdu.

Česká justice je postavená na ruby

Rychetský mluví o nemoci, které říká procesualistická posedlost. Po listopadu 1989 posílil důraz na lidská práva všechny procesní předpisy. Poškození dostali právo být u soudu, navrhovat důkazy a klást otázky svědkům, což vypadalo hezky, dokud poškozených v kauze kampeličky nebylo deset tisíc. Procesní pravidla se stala nesrozumitelnými pro normální lidi a málem i pro advokáty. Z minulého režimu zmizela věta, že soud zjišťuje materiální pravdu. Dnes není důležité, co je pravda, ale kdo unesl důkazní břemeno. Vyšší soudy pak při odvolání nehledají, kdo měl pravdu, ale procesní chybu, aby mohly věc zrušit a vrátit. A tak spory kolují mezi instancemi pořád dokola.

Nejtěžší práce je podle něj v prvním stupni, kde se případ teprve vytváří, zatímco vyšší soud už ho dostane předžvýkaný. U nás to je naopak: začátečníci sedí na okresech a dostávají pohlavky. Jako ministr spravedlnosti neprosadil, aby začínající soudci nejdřív působili na vyšším soudě jako votanti a teprve po zaučení povýšili, i finančně, na okresní soud. Druhou nášlapnou minu vidí v penězích. Začínající soudce podle něj bere 70 tisíc měsíčně, průměrný soudcovský plat odhaduje na 120 tisíc, a protože je to drahá profese, noví soudci se skoro nejmenují. Práci proto dělají asistenti soudců, mladí právníci často vzdělaní v Oxfordu, za 20 tisíc měsíčně. Podle jeho odhadu jich je v republice 10 tisíc a volných soudcovských míst bývá za rok 50 až 60. „Čekám, jak dlouho to bude trvat, než dojde k jejich vzpouře,“ říká. Řešením pro celou justici by podle něj byla dvanáctičlenná soudcovská rada, šest soudců volených z řad soudců a šest zástupců akademické obce a advokacie volených parlamentem. Usiluje se o ni 25 let.

Klaus dal Ústavnímu soudu pět návrhů a neuspěl ani jednou

Na mezinárodní konferenci o soudcovské nezávislosti Rychetský přiznal, že český systém je nešťastný: všechny ústavní soudce jmenuje jedna osoba, všechny na stejných deset let, takže k postupné obměně nedochází, a zákaz opakování mandátu chybí. Mohlo by se zdát, že se soudci budou chtít prezidentovi zavděčit. Proto u nás podle něj vznikla teorie povinného nevděku, kterou jako první formulovala Eliška Wagnerová: soudci jsou povinni nevděkem prezidentovi, který je jmenoval, aby neupadli v podezření. Rychetský své vystoupení zakončil číslem. Prezident Klaus, který tehdejší Ústavní soud jmenoval, mu dal pětkrát návrh. „Kolikrát si myslíte, že uspěl? Ani jednou.“ Sám k tomu dodává větu, která platí pro každého soudce od okresu po nejvyšší soud: „Základní vlastností každého soudce je, jak nesoudit, pokud možno.“ Když k Ústavnímu soudu dorazila žaloba na Klause pro velezradu a jemu dva týdny nato vypršel mandát, byli podle Rychetského soudci šťastní, že mohou řízení zastavit.

Na závěr přidal příběh z prosince 1991. Václav Havel ho poslal na oficiální státní návštěvu k Michailu Gorbačovovi s utajeným posláním: vyrazit z něj originál zvacího dopisu z roku 1968. Rychetský si sestavil delegaci ze dvou lidí, generálního prokurátora a předsedy Nejvyššího soudu Otakara Motejla, jenže úředníci mu vnutili vládní Tu-154 a šestnáctičlennou výpravu. Mezipřistání bylo ve Vilniusu dva dny po nepokojích v Litvě a na letišti čekal Vytautas Landsbergis s červeným kobercem, vojenskou hudbou a českou hymnou, protože chtěl vést mezistátní jednání. Mise skončila neúspěšně. Byla to poslední oficiální státní návštěva před pádem Gorbačova, kterého už Jelcin odsunul do postranního křídla Kremlu.