Antropocén podle Václava Cílka: polovinu lidstva živí hnojivo z nafty

Co je antropocén a kdo to slovo vymyslel?

Antropocén je název pro období, ve kterém se člověk stal geologickou a klimatickou silou. Slovo vymyslel nizozemský chemik Paul Crutzen, oceněný Nobelovou cenou za výzkum ozonové díry. Geolog Václav Cílek v přednášce pro Klub Pátečníků vypráví, že Crutzena ten výraz napadl při obyčejné diskusi na semináři. Řekl tehdy, že už nežijeme v holocénu, tedy v teplém období posledních dvanácti tisíc let, ale v něčem jiném, a nazval to antropocén. Byla to zjevná nadsázka, pronesená před hrstkou lidí. Podobně ale uvažovala řada badatelů už před ním, mezi nimi Vladimir Vernadskij, který nějaký čas žil v Praze a kterého Cílek řadí k nejvýznamnějším lidem, jací tu kdy pobývali. Slovo se proto rozletělo do světa, stala se z něj geologická záležitost a v posledních letech i módní termín v umění. Vycházejí básnické sbírky s názvy jako Lyrika v antropocénu.

Cílka na Crutzenovi zajímá ještě jedna věc. Lidé jeho typu mívají v životě určující okamžik a u Crutzena to podle všeho byl hladomor v Nizozemsku v letech 1944 a 1945, při kterém zahynulo několik jeho spolužáků. Vědu pak dělal celý život, ale dělal ji s ohledem na společnost. Sám Cílek se tématem zabývá jako člen pracovní skupiny Antropocén při Centru pro teoretická studia.

Začátek antropocénu se klade do roku 1784, kdy James Watt zdokonalil parní stroj

Počátek antropocénu se nejčastěji klade do roku 1784, kdy James Watt zdokonalil parní stroj. Ten se podle Cílka vyvinul ze zařízení, které čerpalo vodu z dolů, a za jeho vznikem stojí britská nouze o dřevo. Británie má už od středověku jen kolem čtyř procent lesů, neměla tedy čím přečkat zimu a uhlí těžila od 13. století. Jak šachty klesaly hlouběji, hrozilo jim zaplavení a bylo potřeba vodu něčím odčerpat. Z té doby pochází i pojem koňská síla. Podnikatel si mohl spočítat, kolik ho stojí parní stroj, který zastane práci padesáti koní, a kolik by ho stálo padesát koní. Uhlí navíc vyžadovalo velké přístavy a silné, chráněné loďstvo. Teprve na tomto loďstvu mohla Británie později postavit svůj velký koloniální krok.

Od té doby roste populace a po napoleonských válkách přichází revoluce v zemědělství. Jejím znakem je superfosfát, opět anglický vynález. V Anglii se těžily fosforitové konkrece a jeden tamní gentleman přišel na to, že když fosforit rozpustí v kyselině sírové a znovu vysráží, získá mnohem lepší hnojivo.

Haber a Bosch změnili svět víc než Lenin nebo Mao

Tvář světa podle Václava Cílka nejvíc změnili dva chemici z počátku 20. století, Haber a Bosch. „Byli to dva chemici, kteří mají civilizační vliv určitě větší než Lenin nebo Mao Ce-tung nebo Kennedyovci,“ říká. Vymysleli syntézu amoniaku. Německo tehdy potřebovalo dusičnany do dělostřeleckých granátů a bylo odkázané na chilský ledek, kterého je na několika málo ostrovech zoufale málo. Reakce, kterou Haber a Bosch našli, je ovšem energeticky velmi náročná. Kilogram zemědělského hnojiva se dnes vyrábí s energií jednoho až jednoho a půl litru nafty. „Takže každý pytlík dusičnanů je litr nafty,“ shrnuje Cílek. Výrobu potravin a energetiku tím spojuje pevná převodní páka a ceny energií se dřív nebo později propíšou do ceny jídla. Na syntetických hnojivech dnes závisí 50 až 55 procent světové produkce potravin. Zhruba polovina lidstva tedy žije jen díky umělým dusičnanům.

Jak velké to přestřelení je, spočítal energetik českého původu Václav Smil. Ptal se, kolik lidí by se uživilo bez syntetických hnojiv, a vyšly mu podle Cílka asi čtyři miliardy. Cílek k tomu cituje zprávu londýnské Královské společnosti z roku 2012, podle které má lidstvo jen dva problémy: je nás hodně a máme velkou spotřebu. Obojí nemůže pokračovat dlouho.

Proč dusičnany ničí korálové útesy i evropský les?

Antropocén si většinou spojujeme se skleníkovými plyny, hlavně s oxidem uhličitým. Cílek upozorňuje na druhý pól, kterým je eutrofizace, tedy prostředí přesycené živinami. Reaktivního dusíku dnes člověk uvolňuje asi třikrát víc než celá příroda. Na souši umí dusík vázat kdejaký plevel a kdejaká luštěnina, v oceánu jen několik málo druhů, a moře je proto na přísun dusičnanů citlivé. Korálový útes stojí na rovnováze mezi polypem a řasou. Řasa se živí organickými zbytky polypu a díky fotosyntéze vytváří 80 procent energie útesu. Když k floridskému útesu přiteče hodně dusičnanů, řasa už polypa nepotřebuje a přeroste ho. Polyp chvíli vydrží a pak zahyne. Nakonec zahyne i řasa, protože ji převrství sinice. Dobrá zpráva je, že korálový útes má poměrně silnou schopnost regenerace.

Na souši doplácí na dusík les. Velká studie v časopise Nature, založená na zhruba 37 tisících vzorků, podle Cílka ukázala, že spad dusičnanů ze spalovacích motorů a z hnojiv přesycuje svrchní vrstvu půdy a nahrává dřevokazným houbám. Stromy a houby přitom na svém soužití pracují 300 milionů let. Strom díky fotosyntéze zásobuje houby a ty mu pomáhají dostat do roztoku třeba fosforečnany. Potíže lesa tedy nespočívají jen v suchu a v okyselení půdy pod smrkovými monokulturami.

K monokulturám má Cílek jednoduchou pomůcku: „Smrk funguje jako deštník a buk funguje jako trychtýř.“ Buk svede déšť po kmeni ke kůlovému kořeni, smrk chytá vodu povrchovými kořeny na okraji svého deštníku a půdu utužuje. Lesnické příručky z počátku 50. let už smrkové monokultury popisovaly jako nezdravý les, který jednou zahubí sám sebe.

Od roku 1950 letí všechny křivky nahoru

Poslední fázi antropocénu se říká velké zrychlení, anglicky Great Acceleration, a je to dnes ustálený odborný termín. Crutzenův spolupracovník, profesor Will Steffen, ji shrnul do série 24 grafů, které si může každý stáhnout. Dvanáct grafů je ekonomických a sociálních, dvanáct přírodovědných. Ukazují růst populace, zahraničních investic nebo komunikačních technologií a bod zlomu mají společný: rok 1950. Od té doby navzdory studené válce stoupá populace, ekonomika, technologie i vzdělání a růst je čím dál strmější. Klimatologové kladou začátek zrychlení někdy až k roku 2000, sociologové a ekonomové k roku 1950. Cílek připomíná, že po válce si společnost obvykle vytvoří bezpečnější a stabilnější model, než jaký platil před ní. Hned ale dodává, že takhle se dá mluvit jen z pohledu vývoje společnosti, ne z pohledu lidí, kteří ve válce zemřeli.

„To je pravděpodobně to největší svinstvo, s kterým jsme konfrontováni,“ říká Cílek o exponenciálním růstu. Kdykoli slyšíme, že něco roste o dvě, tři nebo čtyři procenta ročně, díváme se na exponenciálu. Klimatologové si ji ukazují na vkladu v bance. Sto dolarů uložených na desetiprocentní úrok dá za rok 110 dolarů, za dva roky 121. Křivka dlouho vypadá skoro jako přímka. Za sto let je ale na účtu 1,4 milionu.

„V určitý chvíli se ta křivka prostě zblázní. My jsme v té fázi už té zblázněné křivky, což není názor, ale dá se to doložit,“ říká Václav Cílek.

Co to znamená v praxi, ukazují asijská velkoměsta. S obrovskými investicemi zdvojnásobí zásoby vody a za osm let je růst dožene. Problém je pak větší, protože větší je i město a vodu už není kde brát. Na řadu přichází přečištěná odpadní voda, které se říká new water, a přední politici si s ní připíjejí, aby na ni obyvatele psychologicky připravili. Čína podle Cílka spotřebovala během pěti let tolik cementu jako Spojené státy za celé 20. století. Svět je nejméně od roku 1950 nastavený na růst a zpomalení zvládá špatně. Když pojedeme dál stejně, dopadneme jako to asijské město, jen o chvíli později. Když zpomalíme, systém na to není stavěný.

Veškerá čínská rýže roste na ploše velké jako Itálie

Odkud přijde zpátečka, Cílek neví, ale za snadno představitelný zdroj považuje Čínu. Ta je potravinově soběstačná asi z 99,5 procenta, což Cílek nazývá zázrakem celého světa. Zemědělská půda přitom tvoří jen 14 procent rozlohy země, v Evropě je to trojnásobek. Veškerá čínská rýže se pěstuje na ploše, která zhruba odpovídá Itálii, a přibližně polovinu té plochy pravidelně nebo nepravidelně postihuje sucho. Čísla Cílek uvádí zpaměti a jako přibližná. Stačí tedy přirozená výchylka počasí, rýže je málo, bohatí Číňané skoupí pšenici a ceny na světovém trhu vystřelí. Tak vypadá nejběžnější model potravinové krize. Krize přitom nemusí znamenat, že jídlo fyzicky chybí. Stačí, že na ně lidé nemají.

Čínský císař býval prostředníkem mezi lidmi a nebesy. Když přišlo moc zemětřesení nebo velké záplavy, mohl za to on, protože byl špatný prostředník. Čínský lid podle Cílka ani dnes nečeká od prezidenta demokracii a lidská práva, ale jistotu, že bude co jíst. Hladomor z 60. let si země pamatuje a posledních dvacet let soustavně pracuje na tom, aby ani v krizi nehladověla. Číňané také vědí, že na kilogram hovězího jsou potřeba čtyři kilogramy zrní a že planeta je malá. Proto tam běží státní kampaně za vegetariánský způsob života. „Neumím si představit českou vládu, jak nám tady nařizuje jíst sóju nebo čočku,“ poznamenává Cílek.

Proč lidé přestávají věřit na klimatickou změnu, když ji mají za oknem?

Cílek odpovídá studií badatelky Norgaardové, která pochází z Norska a působí na americké univerzitě. Zkoumala, jak zprávy o klimatické změně přijímají lidé v norském městečku, odkud sama pochází. V 90. letech, kdy změna nebyla skoro patrná, na ni věřilo 40 procent obyvatel. Město žije zčásti ze zimní turistiky, a když přišly teplé zimy, začala být změna silně vidět. V tu chvíli na ni věřilo 10 procent lidí. Cílek na tom vysvětluje psychologii odmítání. Společnost je podle něj ve stádiu, kdy přijímá zprávu o těžké nemoci. Nejdřív váhá, jestli je diagnóza správná, a uvěří jí až s vlastní zkušeností. O vodě se roky jen mluvilo, tématem se stala, když lidem došla ve studni nebo na chatě. Následuje odmítání, vztek, hledání viníků, hrůza, smíření a teprve potom činy. U jednotlivce trvá každá fáze týdny nebo měsíce, u celé společnosti roky.

Vztek se nejvíc vylije na těch, kdo o problému mluvili. Cílek cituje Jana Sokola: „Když máte nějakého proroka a ten má pravdu, toho je třeba zabít.“ Proroci, kteří pravdu nemají, bývají naopak oblíbení. Žádnou hollywoodskou katastrofu ani prázdné obchody přitom Cílek nečeká. Čeká období, které bude klást čím dál vyšší nároky na psychiku, a připomíná základní poučku krizové psychologie: v krizi se nejvíc uplatní mechanismy, které vznikly před ní. Dokud jsou peníze, třeba zemědělské dotace, má se investovat do základu, tedy do infrastruktury, půdy a vody. Hodí se mít chalupu mimo Prahu, kus zemědělské půdy a vědět, kde jsou prameny. V obilí soběstačný nebude nikdo, v rajčatech ano.

Když přišla řeč na utuženou českou půdu, řekl Cílek větu, která sedí na celý antropocén: „On není problém, že bychom nevěděli, co se děje. On dokonce ani není problém, že bychom nevěděli, co s tím. To víme už dávno, ale že to neděláme.“ Sám o sobě s ironií říká, že se pomalu stává tím, čemu jeden anglický básník říkal spokojený pozorovatel zkázy.