Do 18. století existoval jediný judaismus. Pak se rozvětvil do desítky směrů

Do 18. století existoval jediný judaismus

Kdo dnes řekne judaismus, musí hned dodat který: reformní, konzervativní, ortodoxní, ultraortodoxní, moderní ortodoxie, masorti, progresivní. Podle Zuzany Pavlovské ze Židovského muzea v Praze přitom až do 18. století existoval judaismus jediný, ten, který bychom dnes nazvali ortodoxním. Židé žili v uzavřených ghettech, nesměli vlastnit půdu ani vykonávat většinu povolání a jedinou výhodou bylo, že panovníci obvykle nezasahovali do jejich náboženské praxe. Dodržování tradice podle Tóry drželo komunitu pohromadě a chránilo ji před okolním světem, jiná realita neexistovala a nebylo se kde inspirovat: žádné zrcadlo většinové společnosti, žádní nežidovští partneři. „Nikoho, podle mě, v té době ani nenapadlo, že se to bude měnit," říká Pavlovská. Všechno rozbilo až osvícenství a otevření bran ghett, po kterém židé mohli poprvé po staletích studovat, pracovat a sloužit v armádě.

První trhlina se ale objevila už dřív. Roku 1666 v Turecku konvertoval pod hrozbou trestu smrti k islámu Šabtaj Cvi, muž, který o sobě prohlašoval, že naplňuje mesiášské očekávání židovského národa a návrat na Sion. Část stoupenců mu věřila i potom. Kontroverze kolem šabatianismu podle Pavlovské podkopala důvěru v tradiční judaismus: poprvé se ukázalo, že možná není všechno tak, jak se po staletí věřilo.

Kdo byl Moses Mendelssohn a proč se mu říká otec haskaly?

Židovské osvícenství dostalo jméno haskala a za jeho otce platí Moses Mendelssohn, narozený roku 1729. Vystudoval na rabína, ale uměl také německy, francouzsky a italsky, věnoval se filosofii a matematice a přátelil se s Lessingem. Jeho nejsilnějším činem byl překlad pěti knih Mojžíšových do vytříbené němčiny na úrovni rodilého mluvčího, aby se s textem mohla seznámit i nežidovská společnost. V knize Jeruzalém čili o náboženské moci a židovství kritizoval rabíny a žádal, aby se judaismus zkoumal i sekulárními vědami, ne jen skrze náboženskou tradici. Prosazoval oddělení náboženství od státu: vyznání nemá mít vliv na občanská práva. Na ta si židé v Rakousku počkali do prosincové ústavy roku 1867, kdy se poprvé stali občany. Pro ortodoxní svět, kde do té doby platila jen Tóra a Talmud, to všechno bylo nemyslitelné.

Výsledky ale Mendelssohn nedokázal řídit. Do synagog pronikla němčina, což prý nikdy nezamýšlel, a několik jeho dcer konvertovalo ke katolicismu. Dcera Dorota patřila k ženám, které v Berlíně zakládaly salony pro vzdělanou společnost; v Praze měl obdobu jediný salon Berty Fantové na Staroměstském náměstí. A jak vratká byla nová rovnováha mezi tradicí a asimilací, ukazuje Sigmund Freud. Jeho žena Marta se ošívala, ať mají doma aspoň šabat, a Freud podle Pavlovské odpověděl: „Tak já chci všechno. Já chci šabat, já chci chalu, já chci všechno dodržovat doma, ale navenek děláme, že ne." Od 18. století proto tradici doma držely hlavně ženy.

Templ místo synagogy: reformní židé přestali čekat na mesiáše

První reformní synagoga v Evropě vznikla roku 1818 v Hamburku a říkalo se jí templ. To slovo nese celý program: kdo své modlitebně říká templ, chrám, už neočekává návrat na Sion a stavbu třetího jeruzalémského chrámu, protože svůj domov našel v Evropě. Z liturgie reformní obce vypustily pasáže o touze po návratu do Sionu i po obnově chrámové oběti, což tradiční židy pobuřovalo. Do Prahy dorazila první reformní bohoslužba roku 1837, konala se ještě ve Staré škole a na varhany při ní hrál František Škroup, označovaný za prvního synagogálního varhaníka. Pokračovatelkou se stala Španělská synagoga, dodnes jediná pražská synagoga stavěná od počátku pro reformní ritus. Starou budovu na jejím místě přitom nezbourala asanace, ale sama židovská komunita, aby ukázala, že patří k moderní společnosti.

Reformu financovali lidé jako obchodník Izrael Jacobson, který chtěl, aby lidi bavilo chodit do synagogy: varhany, sbory, kratší a srozumitelnější bohoslužby. A reforma dovolila i věci dřív nepředstavitelné. Roku 1967 nazpíval Kol nidrej, jednu z hlavních modliteb svátku Jom kipur, Karel Gott. Hranice mezi směry ale nikdy nebyla ostrá: pražská Jeruzalémská synagoga je ortodoxní, a přesto má dodnes funkční varhany. Při bohoslužbě na ně nikdo nehraje, sloužily hlavně ke koncertům, protože ortodoxně praktikující žid si klasickou hudbu nepůjde poslechnout do katedrály.

Jak žijí charedim, kteří odmítli moderní svět?

Ultraortodoxním židům se říká charedim, od hebrejského slova chared, ten, kdo se třese před božím slovem; výraz se objevuje už u Izajáše. Nejvíc jich potkáte v jeruzalémské čtvrti Mea Šearim, v překladu Sto bran, kam podle Pavlovské nedorazil internet a mobily tam mají tlačítkové, aby se nikdo neměl kam připojit. Hlavní náplní života je studium, víra, tradice a rodina. Muži často studují celý život, po svatbě v instituci zvané kolel, a velká část z nich nepracuje; pokud ano, bývají to písaři Tóry, svatebních smluv nebo rozvodových listů. Svatby jsou dohodnuté, říká se tomu šiduch. Každodenním jazykem není moderní hebrejština, kterou charedim odmítají jako výdobytek státu založeného roku 1948 rozhodnutím OSN, a ne mesiášem, ale jidiš, jazyk předků. Stejně mluví i početná komunita v Brooklynu.

„Když vstoupíte do toho světa aspoň na chviličku, máte pocit, že jste opravdu vytrženi z jednadvacátého století a jdete o dvě stě let zpátky. Ten svět se tam zastavil na nějakém bodu progresu a dál nejde," říká Zuzana Pavlovská.

Když charedim cestují, jezdí hlavně po hrobech významných rabínů a vozí si kufry s vlastním jídlem a nádobím, protože striktně dodržují kašrut. Odchod z komunity znamená téměř vždy ztrátu rodiny; popisuje to kniha Rabínova dcera i výstava mladých Izraelců, kteří se po odchodu už nemohou vrátit domů. V Izraeli ultraortodoxní neslouží v armádě, do které jinak chlapci nastupují na tři roky a dívky na dva, a nedávno proti vojenské službě v Jeruzalémě demonstrovali. Stát, který odmítají, je přitom jediný, kde jejich způsob života může existovat.

Proti reformě povstal Chatam Sofer z Bratislavy

Nejtvrdší odpor vůči novotám zosobnil Chatam Sofer, vlastním jménem Moses Schreiber, který žil v letech 1762 až 1839. Ve třinácti znal Talmud natolik, že pořádal veřejné přednášky, působil v Prostějově a Boskovicích a nejdéle v Prešpurku, dnešní Bratislavě. Mendelssohnův překlad odmítal jako knihu, kterou by nikdo neměl číst, varhany do synagogy podle něj nepatřily a proti slovu templ stavěl trvalé očekávání mesiáše. Jeho následovníci se sešli roku 1865 na sněmu v Michalovcích a sepsali přísné zákazy: kázání v jiném než hebrejském jazyce ne, varhany ani sbory ne, svatby uvnitř synagogy ne, roucha kněžského typu ne. Heslo znělo, že lepší je modlit se doma než v reformované synagoze. Soferův hrob v Bratislavě je dodnes hojně navštěvovaným poutním místem; málem zmizel při stavebních úpravách, po velkém sporu ale zůstal zachován.

Na rozdílu mezi českými zeměmi a Slovenskem je vidět, jak nerovnoměrně haskala působila. Čechy se asimilovaly nejrychleji v Evropě, Slovensko drželo tradici a mělo mnohem víc ultraortodoxních rabínů. Za války proto Hlinkovy gardy ponižovaly zbožné židy stříháním vousů, což v českých zemích nebylo ani možné: tady taková komunita prakticky neexistovala.

Může být žena rabínkou?

První na světě to dokázala Regina Jonas, narozená 3. srpna 1902 v Berlíně v chudé ortodoxní rodině. Na 88 stranách sepsala pojednání, zda se žena může stát rabínkou podle halachických zdrojů, tedy z tradičních textů. Ortodoxní mužský svět ji odsoudil, i když prý sami uznávali, že její práce je brilantní. Ordinována byla roku 1935, tedy ve stejném roce, kdy Německo zavedlo norimberské zákony. Kariéru jí vzal nacismus: byla deportována do Terezína, kde přednášela dál. V terezínském archivu se dochoval leták s názvem Přednášky jediné rabínky Reginy Jonasové a její zápisky o tom, že balancuje mezi nadějí a zoufalstvím. Roku 1944 byla i s matkou zavražděna v Osvětimi. Pamětní desku jí v terezínském kolumbáriu nechala osadit berlínská reformní komunita.

Dál to šlo pomalu. Konzervativní hnutí v USA povolilo ordinaci žen až v 80. letech 20. století, kdy se objevily první rabínky i kantorky. Česko má svou první rabínku od 4. září 2023: Kamilu Kopřivovou ordinovali ve Westminsterské synagoze v Londýně, kde sídlí Memorial Scroll Trust se svitky Tóry prodanými z Československa roku 1964. Doma zatím nepůsobí, připravuje odsud alespoň obřady bat micva. „Mužský rabínský svět úplně není připraven na ženy rabínky," hodnotí Pavlovská.

Pět tisíc lidí, devět obcí a skoro celé spektrum směrů

V České republice se k judaismu hlásí zhruba pět tisíc lidí v devíti obcích, přesto v Praze najdete skoro všechny světové směry. Pražská židovská obec, obnovená roku 1994, kdy se zemským a pražským rabínem stal Karol Efraim Sidon, se sama definuje jako ortodoxní; navázala na tradici těch, kteří za minulého režimu chodili do Staronové synagogy. Ve stejném roce vznikla liberální Bejt Simcha, Dům radosti, kterou založila Sylvie Wittmanová. Ve Španělské synagoze se střídá konzervativní Bejt Praha s progresivní komunitou Ec chajim, Strom života, založenou roku 2019 rabínem Davidem Maxou, který studoval v Berlíně. Působí tu i hnutí masorti amerického rabína Hofberga, otevřené konvertitům i moderní vědě, a ultraortodoxní Chabad u Milosrdných s vlastním hotelem a školou, který každý rok zapaluje chanukový svícen před Rudolfinem.

Jak se v té pestrosti vyznat? Pavlovská nabízí jednoduchý klíč: všechny směry vycházejí z jednoho pramene a liší se mírou dodržování tradice. „Ta víra je jenom jedna. Jak ji dodržuju, to už je na každém," říká. A dodává, že o identitu tu nakonec nejde: „To židovství nám nikdo neodpáře. Pokud má člověk židovskou maminku, tak je prostě židem a míra toho, jak to dodržuje, je hodně na něm."