Rudolfovy poklady nerozkradli Švédové, odvezl je vlastní bratr

Proč se Rudolf II. přestěhoval z Vídně do Prahy?

Podle Bohumila Vurma to nebyl jen strach z Turků, i když ti v tom podle něj svou roli hráli. Rudolf II. byl jediný z Habsburků, který si řekl, že už nebude sídlit ve Vídni, a přestěhoval dvůr do Prahy. „Já myslím si, že ho Praha fascinovala,“ říká Vurm v přednášce pro Pátečníky. Rudolf viděl, co tady zanechal Karel IV., tedy Karlův most a katedrálu. Praha ležela v samém středu Evropy a zároveň dost daleko od vladařských povinností. „Jeho to nebavilo vládnout, jeho bavilo víc být ve svých sbírkách,“ dodává Vurm. Sám přiznává, že není historik, ale k Rudolfovi má blízko z praxe. V roce 1997 byl hlavním manažerem výstavy Rudolf II. a Praha na Pražském hradě, která podle něj vznikla díky prezidentu Havlovi a prvním deseti milionům korun od plynárenské firmy Transgas. Viděl tak zblízka, jak se rozbalují exponáty, které se do Prahy vrátily po staletích.

Vurm Rudolfa hodnotí bez obalu: byl to podle něj „jedinej Habsburk, který za něco stál, protože neválčil, nedělal velký machinace, on si prostě seděl“. Základ jeho vkusu vidí ve Španělsku. Rudolf vyrůstal v Escorialu u strýce Filipa II., kde visely nejkrásnější obrazy Hieronyma Bosche. Když se v šestnácti letech vracel domů, přivezl si podle Vurma lásku ke všemu neobvyklému, včetně alchymie a Bosche, kterého pak sám sbíral. Druhý vzor měl v rodině: strýc Ferdinand Tyrolský, bratr Rudolfova otce Maxmiliána, nechal v Praze postavit letohrádek Hvězda a sám nakreslil, jak má vypadat.

Španělský sál vznikl jen pro císařovy sochy

Španělský sál je dnes nejslavnostnější sál v zemi, konají se v něm hostiny a koncerty. Rudolf II. ho ale podle Vurma nechal postavit výhradně pro své sochy. „To nebyla nějaká hodovní síň nebo mejdaniště. Rudolf chtěl mít místnost, kam by mohl dávat své oblíbené sošky,“ vysvětluje. Na sál navazuje o něco menší Rudolfova galerie, kde měl obrazy. Bylo jich tolik, že stály naskládané ve štosech, a když se chtěl podívat třeba na svého Dürera, musel se odštosovat. Takzvaná široká chodba, která dnes vede přes druhé a třetí nádvoří k prezidentské kanceláři, bývala Rudolfova kunstkomora s minerály, rostlinami a vycpaným ptákem dodo. Dole pod tím byly stáje, protože císař měl rád koně, a dnes je v nich Galerie Pražského hradu. Rudolf tak podle Vurma nechal v Praze postavit monumentální palác pro svou soukromou potřebu.

Sbírky zároveň sloužily jako diplomatický nástroj. Kdo byl pozván, aby si je prohlédl, ať už s císařem, nebo se starým Stradou, dostal podle Vurma velké privilegium. Takový diplomat mohl počítat s tím, že u císaře dostane slyšení, a nejspíš laskavé. „To se považovalo za muzeum světa,“ říká Vurm. Z rudolfínské výzdoby Hradu se dochovala jediná freska: Hermathena od Bartholomea Sprangera na stropě takzvané Bílé věže, tedy Hermes a Athéna se svými atributy, sovou a kohoutem. Měří tři až čtyři metry a málokdo ji viděl, protože je v soukromé části Hradu, kam chodí jen prezident a jeho lidé.

Rudolfovy poklady nerozkradli Švédové, odvezl je bratr Matyáš

V Praze se traduje, že rudolfínské sbírky vyrabovali v roce 1648 Švédové. Vurm to opravuje: většinu odvezl do Vídně Rudolfův bratr Matyáš, který se po něm stal císařem. Když v roce 1648 dorazili Švédové, zbyly na Hradě podle Vurma hlavně těžké sochy, které předtím nikdo neodnesl, tak si řekli, že aspoň něco. Ve Valdštejnské zahradě dnes stojí jen kopie soch Adriaena de Vries, sochaře, který pro Rudolfa pracoval, originály jsou ve Švédsku. A Švédové si odvezli i to nejlepší, Arcimboldův portrét Rudolfa jako Vertumna.

„Kdybychom dneska restituovali to, co vzniklo tady v Praze a co Rudolf měl na Pražském hradě, tak Vídeň nemá co ukazovat. To by museli zavřít bránu,“ říká Bohumil Vurm.

Co je zvláštního na Arcimboldově portrétu Rudolfa jako Vertumna?

Vertumnus je etruský bůh čtyř ročních období a milánský malíř Giuseppe Arcimboldo z něj složil císařovu tvář z květin a plodin, které kvetou nebo dozrávají od jara do zimy. Rudolf, který vládne celému světu, tak vládne i ročním dobám. Císař za tento obraz podle Vurma povýšil Arcimbolda do šlechtického stavu a jeden ze slavných básníků na něj složil báseň. Obraz má protějšek, ženskou Floru, oba jsou zhruba stejně velké, takže k sobě zřejmě patřily. Na výstavě v roce 1997 v Belvedéru, letohrádku královny Anny, byl Vertumnus vystaven díky zápůjčce ze Švédska. „Půjčili nám ho Švédové s určitou obavou, že jim ho nevrátíme, ale my jsme jim ho vrátili,“ vzpomíná Vurm s tím, že jeho vlastní argumentace pro opak neobstála. Vedle toho připomíná i psychologický portrét Rudolfa od Hanse von Aachena.

Vurm na obraze upozorňuje na detail, kterého si málokdo všimne. Arcimboldo namaloval Rudolfovi na krk kořenovou zeleninu i s kořenem. „Měl Rudolf takovýhle kořen od krku? No asi ne,“ ptá se Vurm a odpovídá, že divná věc na obraze nemusí být chyba, ale úmysl. Sám to čte po svém: krk je místo, kde se nervóznímu řečníkovi zastaví slova, podle indických nauk hrdelní čakra, bílá růže na hrudi odpovídá čakře srdeční a Arcimboldo císaři přimaloval i třetí oko. „Rudolf měl rád divný, neobvyklý věci. On sbíral kuriozity, protože ty byly mimo pravidla. Jeho zajímalo to, co bylo mimo pravidla, protože tím mohl pochopit ty pravidla,“ shrnuje Vurm.

Císařův lékař napsal knihu, ke které složil hudbu

Michael Maier byl osobní lékař Rudolfa II. Krátce po císařově smrti, když už pracoval v Německu, vydal knihu Atalanta fugiens, tedy Atalanta prchající. Vurm ji označuje za první multimediální dílo světa, aspoň pokud ví: ke každému z asi 52 témat patří báseň, příběh, obraz a složená hudba, takže se dílo nejen četlo, ale i předvádělo jako divadlo a hrálo. Hudba z Atalanty se dnes dá koupit na CD. Titulní příběh vypráví o panenské polobohyni Atalantě, která běhala rychleji než každý muž, a o Hippomenovi, jenž ji předběhl díky třem zlatým jablkům od Afrodity. Jablka pocházela ze zahrady Hesperidek a Vurm připomíná, že šlo o pomeranče. Na rytinách jsou i Herkulovy činy, které alchymisté čtou jako dvanáct alchymistických operací.

V Maierově knize je podle Vurma i návod na kámen mudrců: vezmi muže a ženu, udělej kolem nich kruh, pak čtverec, pak trojúhelník a celé to obtáhni kruhem. Stejný jazyk symbolů čte Vurm v Boschově Zahradě pozemských rozkoší, kterou Rudolf poznal u Filipa II. Dvojici milenců ve skleněné baňce vykládá jako alchymistickou operaci početí a mužsko-ženskou bytost jako rebis, spojení protikladů, jež je vrcholem díla. Bosch podle něj nemaloval fantazie, ale postupy, které se dají přiřadit ke konkrétním alchymistickým krokům.

Alchymistou je podle Paracelsa i pekař a vinař

Alchymie je podle Vurma zjednodušeně přeměna hrubého v ušlechtilé. Proměna olova ve zlato je chemicky možná, jen by byla tak drahá, že se nevyplatí. Alchymista je katalyzátor, který pomáhá přírodě udělat něco, co by sama nezvládla. Vurm cituje renesančního filozofa Paracelsa: když pekař peče chleba nebo vinař dělá víno, je vlastně alchymista, protože ze zrna udělá chleba a z hroznů víno. „Poctivý vinař, když vyrábí dobré víno, tak zároveň tím upevňuje svůj charakter,“ dodává. Tenhle výklad zpopularizoval švýcarský psycholog Carl Gustav Jung, který alchymistické alegorie přeložil do vědeckého jazyka jako obrazy vnitřních procesů v člověku. Alchymista, který hledá kámen mudrců, tak podle Junga pracuje sám na sobě. Jung dokonce přirovnal kámen mudrců, lapis, ke Kristovi v křesťanské mystice.

Dílo se dělí do tří stádií. Nigredo je černé, stádium zahnívání a chaosu, kdy člověk podle Vurma jen vegetuje, byť může být úspěšný a bystrý. Albedo je bílé, očistné stádium: „Člověk musí odhodit ze svého života vše, co je zbytečné.“ Rubedo, červené stádium, je vznik kamene mudrců. Pokročilí přidávají mezi bílé a červené ještě žluté, citrinitas. K nadhledu, který alchymie žádá, si Vurm půjčuje větu z Poeových Vražd v ulici Morgue: „Pravdu nehledáme v údolích, kde se nachází, ale na horách, odkud je vidět.“

Rudolfova grota ve Stromovce a Hvězda s půdorysem Šalamounovy pečeti

U Císařského mlýna ve Stromovce, kde měl Rudolf II. brusírnu kamenů, stojí takzvaná Rudolfova grota. Vurm ji popisuje jako malý panteon bez oken, jen s jednou bránou. K čemu sloužila, nikdo přesně neví. Podle jedné verze tam byla lázeň se stejným účelem jako Castel del Monte v Apulii, tedy léčebné místo. Vurm hádá, že šlo o „alchymistickou ozdravovnu“, kde se měl člověk dostat do nejlepší kondice a vyladit. Řadí ji vedle Karlštejna, který byl podle něj soukromou věcí Karla IV. stejně jako rudolfínské sbírky Rudolfa. Letohrádek Hvězda, který postavil strýc Ferdinand Tyrolský, má půdorys ze dvou prolínajících se trojúhelníků, tedy Šalamounovu pečeť neboli Davidovu hvězdu. Podle Vurma ji Židé přijali za svůj symbol poté, co jim Karel IV. v polovině 14. století v Praze dal právo nosit korouhev s tímto znakem, i když to nikdo neví jistě.

Když Vurm s odborníky na rudolfínskou dobu řešil, proč mají reliéfy ve Hvězdě a v Belvedéru tak nesrozumitelné motivy, například Aenea odnášejícího otce z hořící Tróje, slyšel, že je tam stavitelé prostě nasázeli bez ladu a skladu. „Hloupější názor jsem neslyšel,“ říká. Tehdy si podle něj lidé dávali velký pozor na to, co kam staví, a každá drobnost měla význam.

Proklel Rudolf II. Prahu?

Podle Vurma o tom píše Jan Amos Komenský, Rudolfův mladší současník, v jedné ze svých knih o utrpení české země. Komenský tam zaznamenal svědectví rytíře Šmída, očitého svědka. V roce 1611, když Rudolfa všichni opustili, bratr Matyáš na něj tlačil a Pražané už podle Vurma „dělali kšefty“, měl císař říct: „Praho, ty nevděčná Praho, prokletí padniž na tebe a na celou českou zemi, protože vyháníš mě, dobrodince svého.“ Rudolf zemřel v roce 1612. Narodil se v roce 1552, dožil se tedy šedesáti let, což Vurm na tu dobu považuje za úctyhodný věk. Byl to podle něj malý muž, měřil asi 150 centimetrů, a víme o jednom jeho levobočkovi, který skončil špatně v Českém Krumlově. Teorii, že Rudolf umíral na syfilis, Vurm nevěří: dívka, kterou měl na sklonku života zplodit, se dožila zhruba osmdesáti let a stala se váženou abatyší.

Vurm vidí paralelu mezi Rudolfem a Karlem IV.: za obou země vzkvétala, neválčilo se a Rudolf chtěl ten stav udržet. Třicetiletou válku, kterou nazývá první světovou válkou, podle něj Rudolf o pár let odložil. Sám má vlastní výklad, proč vypukla, a říká to jako svůj názor: v rudolfínské Praze se zrodily myšlenky na novou civilizaci, rozenkruciánské spisy hlásaly, že Evropa je zralá na reformu, a ani katolická, ani protestantská strana nechtěla dopustit, aby uprostřed Evropy vzniklo „duchovní Švýcarsko“, které by ostatní chtěli napodobit.