Ke Kyjevské Rusi se hlásí tři národy. Nepatří žádnému

Proč ukrajinský středověk zajímá Vladimira Putina?

V červenci 2021 vyšel na oficiálních stránkách ruského prezidentského úřadu text, ve kterém Vladimir Putin tvrdí, že ukrajinský stát stojí na vratkých a falešných základech a Ukrajinci jako národ vlastně neexistují. Historik David Svoboda v přednášce pro Klub Pátečníků ukazuje, že jde o ohřívanou polévku z kuchyně carských dějepisců 19. století. Ti měli říši, ohrožené revolucemi a probouzejícími se národy, dodat stmelující legendu o odvěké všeruské jednotě. Stejný typ argumentace zazníval za balkánských válek, kdy Srbové i Chorvati prohlašovali tatáž území odvěky za svá, Turci s ní odbývají Kurdy jako údajné „horské Turky" a Řekové dlouho upírali jméno slovanským Makedoncům. Americký historik Timothy Snyder podle Svobody varuje, že brát takové primordiální argumenty vážně je cesta do pekel: tvrdí totiž, že dnešní státy jsou nutným vyústěním poměrů zapuštěných kdesi v šerém dávnověku, a kdo do toho obrazu nezapadá, ten prostě neexistuje.

Že nejde o akademickou hříčku, ilustruje Svoboda historkou z vlastního života. Den před přednáškou mu kolega ze sportovního oddílu položil otázku, koho tohle téma vlastně zajímá a k čemu je dobré. „Já nevím, koho to zajímá, ale Vladimíra Putina to zajímá určitě, protože jinak by o tom nemluvil," odpověděl Svoboda. Středověkem ostatně Kreml zdůvodňoval už zábor Krymu, tehdy se argumentovalo postavou Vladimira Velikého. A Svoboda dodává: „Na dějiny Ukrajiny se prostě strašlivě kašle, ale nejen v České republice, všeobecně ve světě."

Kyjevskou Rus založili veslaři ze severu

Kyjevská Rus byla východoslovanský stát, který vznikl v 9. až 10. století a byl ve své době největší v Evropě. Sahal od dalekého severu po černomořské stepi a pokrýval území dnešní Ukrajiny, celého Běloruska i značné části evropského Ruska. Podle normanistické teorie, které dává za pravdu řada skutečností, položili základy této státnosti vikingové, kteří sem připluli po říčním systému ze severu. Samotné slovo Rus je podle jedné z častých teorií odvozeno z ugrofinského výrazu pro veslaře. Seveřané přitom nepřijeli loupit, v řídce osídleném prostoru slovanských kmenů nebylo skoro co brát. Chtěli propojit sever s jihem, kde se prostírala civilizačně vyspělá Byzantská říše, a dosáhnout na její obchod a bohatství. Název Rus dnes evokuje Rusko, jenže ten pojem existoval dávno před vznikem ruského státu, který si ho podle Svobody později prostě přisvojil.

Severský původ prozrazují i jména prvních vládců z dynastie Rurikovců, která pak vládla až do konce 16. století, než ji vystřídali Romanovci. Rurik odpovídá jménu Erik, kníže Oleg je starogermánský Helgi, kněžna Olga Helga a Igor Ingmar. Vikingové založili Novgorod, z něhož se časem stala úctyhodná městská republika, a ovládli i Kyjev. Petrohradské dvorské kruhy se proti normanistické teorii bouřily už od 18. století, představa, že základy říše položili cizáci ze severu, byla nepřijatelná. O sto let později ji kupodivu odmítali i probuzení ukrajinští historici. Přitom na cizím zakladateli nebylo nic výjimečného: název Francie pochází od germánských Franků a státnost Bulharům položil turkický kmen z povodí Volhy.

Co změnil křest knížete Vladimíra?

Zakladatelem Kyjevské Rusi v plném slova smyslu byl podle Svobody až Vladimír Veliký, který zemřel roku 1015. Jako státní náboženství přijal křesťanství východního obřadu z Byzance a určil tím kulturní směřování celého prostoru na staletí dopředu. Nešlo o zbožné vnuknutí, ale o mocenský kalkul. Vladimír pomohl byzantskému císaři potlačit vzbouřence, a když císař dluh nesplatil, oblehl kníže Chersonésos na Krymu a vynutil si sňatek s císařovou sestrou Annou. Ta se zdráhala přijmout ruku pohana, křest byl proto součástí obchodu. Kyjevská Rus se tím zasadila do evropských poměrů: získala respekt, byzantskou kulturu, církevní architekturu, cyrilici a překlady evangelií do církevní slovanštiny. Svoboda ale připomíná i stinnou stránku. Právě společná východní víra později usnadnila Moskvě utužovat vazby na Ukrajinu, a někteří ukrajinští historici proto zpětně mluví o Vladimírově chybě.

Vrcholné období trvalo krátce. Vladimírův syn Jaroslav Moudrý, za něhož vyrostly kyjevský chrám svaté Sofie i Zlatá brána, zemřel v roce 1054. Nástupnický systém zvaný seniorát, kdy kyjevský stolec obsazoval vždy nejstarší z rodu, plodil krveprolití: než Jaroslav dosedl na trůn, předcházelo tomu deset násilných úmrtí jeho bratrů. Po jeho smrti se stát začal rozpadat na státečky, které si vzájemně vjížděly do vlasů. Dynastie zůstala společná, jenže bratr neznal bratra.

Kyjev poprvé vyplenil ruský kníže, ne Mongolové

Od konce 12. století existovala Kyjevská Rus už jen podle jména a fakticky se rozpadla na tři odlehlá centra. Na západě leželo Haličsko-volyňské knížectví, pozdější království. Na severovýchodě despotičtější knížectví vladimirsko-suzdalské, v jehož rámci se rázně prosazovala Moskva, poprvé zmíněná roku 1147 jako opevněná osada. A na severu obchodní republika novgorodská, kde o věcech rozhodoval sněm měšťanů. A staroslavný Kyjev? V roce 1169 ho poprvé velmi brutálně vyplenil severní kníže Andrej Bogoljubskij, tedy vládce z oblasti dnešní Moskvy, a v pokořeném městě ani nemínil sídlit. Ruské heslo o Kyjevě jako matce ruských měst tak podle Svobody naráží na nepříjemný fakt: perlu Kyjevské Rusi poprvé srovnal se zemí vlastní kníže ze severovýchodu, desítky let předtím, než město v roce 1240 dobyli a spálili Mongolové.

Naděje na obnovu jednotného státu se pak upínala k západu. Haličský vládce Danylo přijal královskou korunu z rukou římského papeže Inocence IV. a téhož papeže prosil, aby zařídil celoevropskou křížovou výpravu proti Mongolům. Kdyby uspěl, uvažuje Svoboda, mohla protoukrajinská státnost vzniknout o staletí dříve a Moskva by zůstala alternativním státem bez trumfů sjednotitele.

Za co vděčí Moskva mongolským chánům?

Za svůj mocenský start. Mongolové po vypálení Kyjeva ovládli většinu území někdejší Kyjevské Rusi a nastolili systém, ve kterém místní knížata dostávala od chánů pověření k vládě, takzvaný jarlyk, směla dál panovat a odváděla daně. Mongolskou politiku Svoboda shrnuje větou: „Kdo platí, kdo se nám přímo nepříčí, toho necháváme být." Moskevské knížectví, od roku 1327 velkoknížectví, v tomto soukolí chytře manévrovalo: platilo, spolupracovalo a se svolením chánů a pod jejich dozorem pohlcovalo konkurenční knížectví, z nichž některá stála civilizačně o úroveň výš. „Bez dohody a šikovné kolaborace s chány by toho Moskva nedosáhla," říká Svoboda. Právě tehdy se zrodila ideologie, která nese ruskou expanzi dodnes: nárok sjednotit vší Rus, tedy obnovit Kyjevskou Rus v její velikosti pod moskevskou vládou.

Samotné Mongoly přitom Svoboda vykresluje překvapivě plasticky. Jejich říše vydržela jen půl století, ale sahala od Tichého oceánu k Černému moři, zabezpečila obchodní trasy napříč Eurasií a byla nábožensky tolerantní, pravoslaví se meze nekladly. Čingischán, vlastním jménem Temüdžin, choval vřelý vztah k vědění a vzdělancům a chány volil sněm zvaný kurultaj. Rusko si naproti tomu na parlamentní postupy počkalo až do raného 20. století. Ukrajinská a běloruská území se navíc z mongolské poplatnosti vymanila mnohem dřív: Kyjev byl definitivně vyrván roku 1362 zásluhou litevských velkoknížat, zatímco na severovýchodě skončila mongolská moc až roku 1480. Litva, od roku 1385 spojená s Polskem, vtáhla Ukrajinu do středoevropského civilizačního kontextu. Litevci přitom tvořili jen asi desetinu obyvatel svého státu, 90 procent připadalo na východní Slovany, jejichž církevní slovanština sloužila v litevských úřadech i u soudů.

Moskva se prohlásila za třetí Řím. A čtvrtý nebude

Definitivní podobu dal moskevskému projektu Ivan III., který vládl v letech 1462 až 1505. Vypořádal se s konkurenčními knížectvími, roku 1478 srazil na kolena novgorodskou kupeckou republiku a její přední rodiny, tahouny novgorodského sebevědomí, nechal rozptýlit po Moskvě. Jako první z moskevských vladařů se začal titulovat carem, jenže i tento titul má háček: prvními, komu se říkalo carové, byli mongolští chánové. Když roku 1453 padla Konstantinopol do rukou Turků, vzal si Ivan za ženu Sofii Palaiologovnu z rodu posledního byzantského císaře, Moskva převzala byzantský znak dvouhlavé orlice a začala se pokládat za třetí Řím, po němž už čtvrtý nebude. Koncem 16. století si zřídila vlastní patriarchát a neváhala sáhnout k násilí proti pravoslavným autoritám, které namítaly, že to není v pořádku.

Jak vypadala moskevská expanze v praxi, ukázal osud kazaňského chanátu, s nímž vojska Ivana IV. Hrozného naložila krutostí plně srovnatelnou s mongolskými dobyvateli. Rusko podle Svobody stálo na vertikále moci: na vrcholu jeden bohem pomazaný panovník, nezpochybnitelná ideologie a nesnášenlivost vůči všemu jinému. Přesně tím se lišilo od pluralitní a světu otevřené Kyjevské Rusi, jejíž jméno si vepsalo do štítu.

Komu patří dědictví Kyjevské Rusi?

Ztotožňovat Kyjevskou Rus s ukrajinským, běloruským nebo ruským národním státem je podle Svobody anachronismus. Ve středověku národy v dnešní podobě neexistovaly, mnohá etnika se současnosti vůbec nedožila a o Finech, Estoncích nebo Lotyších by naopak tehdejší prameny mlčely, což jejich dnešní státnost nijak neoslabuje. Pokud se současná Ukrajina hlásí k odkazu Kyjevské Rusi, může se opřít o Kyjev jako centrum a hlavně o příslušnost té dávné říše k evropské civilizaci: byla pluralitní, tolerantní, propojená dynastickými sňatky se západoevropskými dvory a nikdy se v ní nedařilo centralizované ani despotické moci. To všechno jsou rysy, kterými Moskva, vyrostlá z kolaborace s chány a ze samoděržaví, vždy pohrdala. Výlučný nárok na společný dávnověk ale nemá podle Svobody nikdo.

„Nejlépe to lze vystihnout tím, že ke Kyjevské Rusi se mohou hlásit všechny tyto tři národy, ale zároveň tak úplně nepatří žádnému," říká David Svoboda.

Pro Ukrajince a demokratické Bělorusy je taková představa podle něj celkem schůdná. Pro Rusko, které vnímá Ukrajinu nikoli jako zbloudilou ovci z etnického stáda, ale jako přinašeče hodnot neslučitelných s ideologickou misí Moskvy, se tráví podstatně hůř. V ozvěnách dávných věků se tak zračí i lživost dnešních nároků Kremlu na východoslovanské sousedy.