Banderovci: jak vznikla OUN a proč se z jejího jména stala nadávka

Co je OUN a kdy vznikla Organizace ukrajinských nacionalistů?

Organizace ukrajinských nacionalistů, zkráceně OUN, vznikla v únoru 1929 ve Vídni. Historik David Svoboda připomíná, že se sjezd konal v hotelu, jehož polohu se dodnes nepodařilo určit, a sjeli se na něj aktivisté z různých evropských zemí. V kufrech si podle něj přivezli dost rozdílné představy i politické rodokmeny, takže nešlo o žádné semknuté těleso fašistického typu, jak ho líčí část historiografie. Společný měli nacionalismus a cíl: samostatný a celistvý ukrajinský stát, v dobovém heslu „samostatná soborná država“, poskládaný ze všech etnických střípků, které si tehdy dělily čtyři státy. Cesta k němu měla vést ozbrojeným bojem blízkým stavu permanentní revoluce. Uvnitř se ale hádali, zda má jít o legální stranu kandidující do parlamentu, nebo o podzemní teroristickou skupinu. Nakonec převládla kombinace obojího po irském vzoru: legální strana s ozbrojeným křídlem, od kterého se může kdykoli distancovat.

Ideologii dodal Dmytro Doncov, který v roce 1926 vydal knihu s nematoucím názvem Nacionalismus. Pocházel z Melitopolu, dnes Rusy obsazeného města, kde mu okupanti přejmenovali ulici po Pavlu Sudoplatovovi, elitním vrahovi NKVD. Doncov hlásal nacionalismus činu, který nemá váhat před sebetroufalejším kouskem, sám se ovšem členem OUN nikdy nestal. Vedení organizace sídlilo v exilu, daleko od východní Haliče, a bylo podle Svobody paradoxně umírněnější než mladí radikálové v terénu. Členů mohlo být až 20 000 na konci třicátých let, a to při pěti až šesti milionech Ukrajinců v meziválečném Polsku.

Vedení OUN odmítalo Mein Kampf jako příliš biologický

Nálepka fašistů se s OUN pojí často, ale její vůdce Jevhen Konovalec držel od hitlerismu odstup a Svoboda to dokládá dochovanou korespondencí. Hitlerův Mein Kampf byl na začátku třicátých let v kurzu, recenzi na něj napsal v roce 1932 i Tomáš Garrigue Masaryk. Do ukrajinštiny se kniha dostala jen ve fragmentech a překládal je právě Doncov, který si z hitlerismu vybíral prvky, jež mu imponovaly. Konovalec a intelektuálové kolem něj, třeba Jevhen Onackyj v Římě, nacismus odmítali, protože jim připadal příliš materialistický a biologický, člověk v něm byl jen produktem rasy. Ukrajinští nacionalisté se naopak chápali jako hnutí duchovní a prožitkové. Konovalec proto mluvil o „telecím nadšení“ mladé generace, která se nechává unášet vitalitou hitlerismu, zatímco je třeba zachovat zdrženlivost. Ani program budoucí Ukrajiny nebyl podle Svobody totalitní: každý region i stav si měl zachovat platnost a stát měl stát nad stranami.

Vztah k Německu se řídil jedinou maximou: se zahraničními aktéry se bude zacházet podle toho, jak vážně berou ukrajinskou otázku.

Smrduté bombičky, bojkot tabáku a skauti: jak vypadal odboj v Haliči

Násilí OUN mířilo na čelné postavy polského politického života, ale v celkové statistice obětí podle Svobody převažovali Ukrajinci obvinění z neloajality: skuteční zrádci, lidé podezřelí ze spolupráce s policií, nešťastníci obvinění bezdůvodně a také ti, kdo veřejně hájili smírné řešení v hranicích polského státu. K tomu patřily expropriace, tedy přepady poštovních úřadů kvůli penězům na zbraně. Vedle toho běžela propaganda, která měla kazit rituály polského veřejného života. Při školních oslavách létaly smrduté bombičky, portréty Józefa Piłsudského končily přivázané k ocasům pouličních psů a slavnostní průvody někdo brzdil pochodem v protisměru. Promyšlenější byla protialkoholní a protitabáková kampaň, protože z lihu i tabáku měl zisk polský stát. Správný ukrajinský nacionalista nekouřil, nepil a sportoval. Svoboda to přirovnává k tvrdší verzi Žákových Študáků a kantorů, jenže s vraždami v pozadí.

Podhoubím OUN byl podle Svobody skauting. Ukrajinští skauti, plastuni, dali organizaci i rudočernou barvu, kterou kritici Majdanu označovali za banderovskou. Ta dvojbarva ovšem pochází už z branných tělovýchovných spolků z dob Rakouska-Uherska a existují fotografie mladého Bandery ve skautském kroji. Popravené atentátníky doprovázelo vyzvánění řeckokatolické církve, letáky, básně a písně. Když polské četnictvo rozkopávalo mohyly ukrajinských vojáků z války s Polskem, nacionalisté je začali minovat. V létě 1930 přišla vlna sabotáží, pálení stohů a stříhání drátů, na níž se podílely i prosovětské bojůvky, a Varšava odpověděla pacifikací východní Haliče, při níž dragouni ničili ukrajinské instituce a bili obyvatele. Doložených mrtvých bylo možná jen sedm, ale brožury s fotografiemi zbitých těl obletěly Evropu a v Československu je překládal socialistický i národně socialistický tisk.

Kdo byl Stepan Bandera?

Stepan Bandera byl podle Svobody symbol, nikoli státník. „Stepan Bandera nebyl státník,“ říká historik, „stát samostatné Ukrajiny se nedočkal, ale šlo o symbol,“ jaký radikální organizace vždycky potřebují. Narodil se jako jeden z osmi sourozenců, od dětství churavěl a byl malého vzrůstu i na halické poměry, vrstevníci se mu prý vysmívali. Vyrůstal ve stínu otce Andrije, jehož domácnost byla salonem ukrajinského patriotismu, takže se na dráhu nacionalisty nevydal po dlouhé úvaze, ale jako produkt svého prostředí. Současníci zaznamenali jeho morbidní sebetrýznění: vrážel si prsty mezi dveře a panty, až tekla krev, a bičoval se. Svoboda upozorňuje, že podobné epizody známe i z dětství Jana Palacha nebo Maďara Sándora Bauera. Odpůrci Banderovi vyčítají mesiášský komplex, jiní ho popisují jako vtipného sangvinika, který to s lidmi uměl a uměl organizovat.

Z referenta pro propagandu se vyšvihl na krajového providnyka, hlavu OUN v Haliči, potvrzeného v červnu 1933. V červnu 1934 spáchali nacionalisté atentát na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého a Banderu policie zatkla už v předvečer činu. Před varšavským tribunálem odmítl mluvit polsky a několikrát ho vyvedli ze sálu. Rozsudek smrti mu zmírnili na doživotí. Zastali se ho přitom i staří socialističtí spolubojovníci Piłsudského, kteří prezidentu Mościckému připomněli, že v jeho věku bojovali proti carským úřadům stejně. Polsko zároveň po atentátu zřídilo tábor Bereza Kartuska, kam se posílalo bez soudu a pobyt se dal prodlužovat každé tři měsíce. Nešlo o likvidační tábor, ale podle Svobody utvrdil nacionalisty, že s Polskem žádná dohoda být nemůže.

Jméno Bandera budí vášně i dnes. Svoboda připomíná bouři kolem ukrajinské diskotéky v Plzni, která si dala název Bandera Party a vybírala peníze pro ukrajinskou armádu. „Prostě banderismus, to se stalo nadávkou,“ shrnuje. Sám Bandera přitom z doby, kdy vedl OUN v Polsku, nezanechal žádné velké písemné dílo. Rozepsal se až v poválečném exilu a jeho eseje podle Svobody nikdo nečte, přestože v nich prozíravě tvrdil, že dokud bude existovat moskevské impérium, nebude bezpečná Ukrajina ani Evropa.

Polsko se v roce 1934 sblížilo s Hitlerem a OUN ztratila v Německu půdu pod nohama

Atentát na Pierackého přišel v době, kdy Polsko uzavřelo s hitlerovským Německem pakt o neútočení, bylo to v lednu 1934. Svoboda připouští, že to dnes zní skandálně, ale připomíná, že Varšava se ocitla mezi Hitlerem na západě a Sovětským svazem na východě a musela manévrovat. Dohoda nesla jednosměrné kulturní nadšení. Kádry z polského ministerstva vnitra jezdily do Třetí říše učit se, jak budovat kárný systém, Hermann Göring jezdil do Polska na hony a po Piłsudského smrti v květnu 1935 se Hitler poprvé a naposledy v životě zúčastnil zádušní mše, sloužené v Berlíně. Pro OUN to znamenalo ztrátu dosavadní opory. Německá místa vydávala některé ukrajinské nacionalisty zapletené do atentátu Polsku a Hitler na rozdíl od zpravodajců výmarské republiky přestal na tuto skupinu sázet, viděl v nich příliš rozevláté radikály.

Právě proto Svobodu dráždí přívlastky kolaborující OUN nebo Ukrajinci jako spojenci Hitlera. Meziválečné Polsko sice nelze s nacistickým Německem srovnávat, ale podle něj jde o hledání třísky v oku bližního, když mám sám v oku trám. Po hladomoru roku 1933, který zdecimoval ukrajinský život za sovětskou hranicí, a po zátahu proti opozici se už Polsko nemělo čeho bát a mohlo menšině nabídnout vlídnější tvář. Neudělalo to. Na podzim 1939 té nepřeklenutelné průrvy mezi Poláky a Ukrajinci ráda využila Moskva, která svůj vpád vydávala za humanitární misi.

Bomboniéra v Rotterdamu: jak NKVD v květnu 1938 zabila Jevhena Konovalce

Jevhen Konovalec, vůdce ukrajinského ozbrojeného odboje od dvacátých let, zemřel v květnu 1938 v nizozemském Rotterdamu. Sešel se tam s aktivistou OUN, který se delší dobu pohyboval mezi ukrajinskými exulanty v Belgii a měl za sebou pohnuté osudy člověka budujícího podzemní síť v Sovětském svazu. Nebylo to jejich první setkání. Tentokrát muž řekl, že si jen odskočil a za chvíli mu jede loď, a předal Konovalcovi balíček s jeho oblíbenou bomboniérou. Jenže tím mužem byl Pavel Sudoplatov, agent NKVD. O výbuchu víme z jeho vlastních pamětí z devadesátých let i z Mitrochinova archivu. Konovalec byl podle Svobody svorník organizace, smírčí postava schopná držet halické radikály na uzdě, a jeho smrt uvrhla OUN do vzduchoprázdna a kádrové krize. Necelý půlrok nato zahnal Mnichov do defenzivy i evropské demokracie.

„A problém byl v tom, že v onom balíku také nebyla bomboniéra, ale pekelný strojek. (…) Byla to strašná rána, Konovalec byl na místě mrtvý. Sudoplatov splnil na Stalinův osobní pokyn tento likvidační úkol na jedničku,“ popisuje David Svoboda.

Ukrajinští nacionalisté se z Mnichova radovali, protože v něm viděli předzvěst účtování s Polskem. Krátce se zdálo, že na Podkarpatské Rusi, přejmenované v listopadu 1938 na Karpatskou Ukrajinu, vzniká zárodek příští velké Ukrajiny. V březnu 1939 však Hitler odkryl karty a území přiřkl horthyovskému Maďarsku. „Věrolomnost nacistů se tady projevila v plné nahotě,“ říká Svoboda. Národ, který ztrácel spojence na všech stranách, ale neměl na výběr a nechával se klamat dál.

Konsolidace přišla až v srpnu 1939 v Římě, kdy se do čela OUN postavil devětačtyřicetiletý Andrij Melnyk, veterán bojů o nezávislost. Když v září 1939 zaniklo Polsko, vyšli z věznic mladí radikálové kolem Bandery, kterému bylo necelých 31 let a který ve vězení držel asi třikrát hladovku. Odcházeli s přesvědčením, „že svět opravdu patří pistolníkům a ne lidem příliš uvážlivým“. Rozkol OUN na dvě křídla v roce 1940 byl podle Svobody generační. Banderovci si zvykli nevěřit nikomu: „Nebudeme poslušní, nebudeme bohabojní.“ Proto historik pokládá za absurdní, že se pojem kolaborace lepí právě na ně, když dali Hitlerovi drze najevo, že se s ním budou bavit jen tehdy, pokud to s ukrajinskou otázkou myslí upřímně.

Proč se ze slova banderovci stala nadávka?

O banderovcích nemá podle Svobody smysl mluvit před rokem 1940, kdy vzniklo křídlo OUN vedené Banderou. Sovětská propaganda z nich ale udělala univerzální nálepku. Nejdřív psala o německo-ukrajinských nacionalistech jako pomocné síle nacistů, později za banderovce označovala i litevské povstalce a rumunské antikomunisty a v táborech čtyřicátých a padesátých let tak spoluvězni říkali každému Ukrajinci. V sovětské démonologii přitom Bandera dostal až třetí místo po hetmanu Mazepovi a Symonu Petljurovi, jehož petljurovci posloužili k ospravedlnění kolektivizace. Po Majdanu Ukrajinci nálepku převzali s nadsázkou, podobně jako kdysi husité, a ruská dílna přidala výraz žido-banderovci, protože na Majdanu bojovaly i židovské skupiny. Svou roli hraje i zvuk jména. Divák z publika připomněl podobnost se slovem bandita a Svoboda přitakal: kdyby se Bandera jmenoval třeba Svoboda, nemělo by jeho jméno tak démonický dosah. Původ příjmení je patrně románský, bandera znamená prapor, korouhev.

Soudy o kolaboraci a zradě dodnes odvozujeme od druhé světové války, pronášíme je ale s lehkostí, která podle Svobody podceňuje tehdejší dilemata. „Velmi často člověk, aby mohl bojovat, tak musel zároveň kolaborovat,“ říká o východní Evropě, kam Hitler umístil svou rasovou utopii a jejímž ohniskem se stala Ukrajina. Připomíná amerického důstojníka, který v květnu 1945 v Čimelicích vyjednával kapitulaci Němců. Když mu vysvětlili, kdo jsou vlasovci, chytil se za hlavu: „Pane Bože, tady to vypadá, že tady každý zradil každého.“