Golema si vymysleli až dvě stě let po smrti rabího Löwa

K jednomu hrobu na Josefově se jezdí modlit přes celý svět

Dvě hodiny před obvyklým otevřením se brána starého židovského hřbitova v Praze rozhrne jen kvůli nim. Když má rabi Löw jorcajt, tedy výročí úmrtí, sjíždějí se sem podle Zuzany Pavlovské autobusy plné ultraortodoxních mužů a jeho hrob je obležený už od časného rána. Muž, kvůli kterému to všechno, se jmenoval Jehuda Liva ben Bezalel a učený svět ho dodnes zná pod zkratkou Maharal, tedy náš učitel rabi Löw. Nevíme přesně, kdy se narodil. Ještě donedávna se uváděl rok 1509, po odborné konferenci v roce 2009 se datum posunulo zhruba k roku 1525, protože se staršími událostmi neseděl. Jisté je, že zemřel roku 1609 v Praze a je tu i pohřben. A že se k jeho hrobu chodí lidé nejen poklonit, ale i o něco poprosit, protože se věří, že jeho moudrost trvá dál.

Slavného golema si vymysleli až dvě stě let po Maharalově smrti

Golema, hliněného obra, který má v noci obcházet geto a chránit ho, si s rabim Löwem spojuje skoro každý. Jenže za jeho života tahle legenda vůbec nežila. Podle Pavlovské ožila až roku 1846, kdy jeden z pokračovatelů Löwova rodu napsal, že jeho předek stvořil umělého člověka. Příběh se objevil ve sbírce pověstí Sipurim, zalíbil se Aloisi Jiráskovi a Staré pověsti české ho rozšířily dál. Podobu, jak golema známe dnes, tu hliněnou, dotvořil až film Císařův pekař a pekařův císař. Samo slovo golem přitom najdeme už ve Starém zákoně a v původním významu znamená cosi jako zárodek, beztvarou hmotu, které teprve dám tvar. Návod, jak umělého člověka stvořit, měl Löw podle legendy najít v knize Sefer Jecira, knize stvoření. Skutečný Maharal by ale nejspíš byl radši, kdyby si ho lidé pamatovali jinak.

„Aniž by si to určitě přál, určitě by byl rád, abychom mluvili i o té jeho druhé stránce, o tom učenci," říká Zuzana Pavlovská. Ten učenec po sobě nechal řadu spisů, z nichž se dodnes dochovalo devět, mezi nimi Derech Chaim, tedy Cesta života. Velká část jeho díla shořela při požáru v roce 1689. Löw dvacet let působil na Moravě, v Mikulově a ve Slavkově, a o pražský rabínský post se ucházel opakovaně, vždycky ho ale dostal někdo jiný. Vrchním rabínem v Praze se stal až roku 1597. Byl to reformátor školství, který nesnášel jednosměrný výklad z katedry. Sám prosazoval takzvanou responzivní metodu, učení přes otázky a odpovědi, protože čím víc si na odpověď přijde student sám, tím líp si ji zapamatuje. „On byl člověk, který odsuzoval frontální přednášku," dodává Pavlovská, která se k jeho přístupu při vlastních přednáškách vrací.

Proč Židé pět set let bydleli v jediné pražské čtvrti

Za to nemohla jejich volba, ale dva církevní sněmy. Třetí a čtvrtý lateránský koncil v Římě, v letech 1179 a 1215, nařídily, že Židé musí žít odděleně od ostatních obyvatel, nosit zvláštní označení a nesmějí vlastnit půdu, hospodařit ani provozovat většinu řemesel. Když nesmíte skoro nic, ale daně za pobyt platit musíte, zbyde vám jediné, půjčovat na úrok. Právě lichva, kterou měli Židé dlouho jako jediní, protože křesťanům byla až do 14. století zapovězena, se pak proti nim obracela. Města na koncily reagovala uzavřenými čtvrtěmi, gety. V Praze zůstalo po zničení starších osad pod Vyšehradem a na Malé straně jediné osídlení, na místě dnešního Josefova, a to na dalších pět set let. Nejstarší dochovaná stavba, Staronová synagoga z let 1270 až 1280, je dnes považovaná za nejstarší trvale funkční synagogu na světě.

Ne každý panovník ale na Židy jen doléhal. Přemysl Otakar II. vydal roku 1254 takzvaná Statuta Judaeorum, dokument, který sice vycházel z lateránských pravidel, ale komunitu zároveň chránil. Židé podle něj nesměli být nuceni k jiné víře, dostali velkou samosprávu a platilo, že křesťan nesmí svědčit proti Židovi bez dalšího svědka. Poškození židovského hřbitova se trestalo smrtí. Háček byl v tom, že cokoli v getu vzniklo, nepatřilo jeho obyvatelům, ale panovníkovi. Židé byli jeho majetkem, takzvané servi camerae, a jako svůj majetek je také chránil.

Nejhorší den přišel o svátku Pesach roku 1389

O posledním dni Pesachu, který ten rok padl na velikonoční svátky, vtrhl dav do pražského geta a vraždil i na nejposvátnějším místě, ve Staronové synagoze. Přesnou příčinu neznáme. Město bylo těžce poničeno a stalo se to za vlády Václava IV., který zrovna nebyl ve městě. Když se vrátil, uložil Starému městu velkou pokutu a přikázal mu židovskou čtvrť obnovit, znovu s odůvodněním, že byl poškozen jeho majetek. O pogromu víme tolik díky elegii Všechno to neštěstí, kterou složil Avigdor Kara. Ten při řádění jako malý chlapec přišel o otce, rabína Jicaka Karu. Elegie se dodnes čte na Jom kipur, den smíření. Karův náhrobek navíc patří k nejstarším přečteným kamenům na starém hřbitově a pomáhá určit jeho stáří, první polovinu 15. století.

„Vždycky změna panovníka pro tu židovskou komunitu znamenala buď, že se situace zlepší, nebo že bude stejná, nebo že se zhorší," shrnuje Zuzana Pavlovská.

Zlatý věk zažilo geto až za Rudolfa II.

Když si Rudolf II. jako jediný habsburský panovník zvolil za sídlo Prahu, prospělo to i židovskému městu. Uvolnil se obchod i řemesla, Židé se směli víc věnovat třeba stříbrnictví a zlatnictví, rozkvetly hebrejské tiskárny. Knihtiskárna v getu vznikla už roku 1512 a v držení rodiny Gershoma Kohena tiskla hebrejské knihy dlouhá staletí. Roku 1564, za působení Maharala, vzniká moderní pohřební bratrstvo, jehož stanovy, takzvané takanot, sepsal právě on a ostatní aškenázské obce je převzaly. Tehdejší geto známe líp i díky několika jeho osobnostem. Mordechaj Majzl, dvorní žid a primas, financoval dláždění ulic, lázně i vlastní Majzlovu synagogu z let 1590 až 1592, první, která měla ženskou galerii v patře.

Do šlechtického stavu se jako první Žid dostal Jakob Baševi z Verony, který získal přídomek z Treuenberku, i když ho pošramotila účast na ražbě znehodnocené dlouhé mince po boku Albrechta z Valdštejna. David Gantz zase sepsal Cemach David, první židovskou kroniku, která propojuje židovské a křesťanské dějiny. Byl ve styku s astronomem Tychonem de Brahe a nejspíš měl přístup do archivu na Pražském hradě. A mezi samými muži se objevuje i jedna žena, Rivka bat Meir Tiktiner. Získala vzdělání jako chlapec, vydala se na dráhu kazatelky a v jidiš napsala Meneket Rivka, příručku etických pravidel pro ženy. Zemřela v Praze roku 1605 a je pohřbená blízko Majzla i Maharala.

Karel IV., Karel VI. i Marie Terezie dějinám Židů spíš přitížili

Panovníci, které česká paměť vidí kladně, vycházeli Židům často nejhůř. Už za Karla IV. dostali povinnost nosit velký žlutý klobouk. Karel VI. pak vydal roku 1726 familiánský zákon, dodnes vnímaný jako největší zásah do jejich samosprávy. Zavedl numerus clausus, pevný počet: v Čechách smělo žít 8541 rodin, na Moravě 5106, a ani o jednu víc. Oženit se směl jen nejstarší syn, ostatní se museli odstěhovat, nebo čekat, až bratr zemře. Mnoho lidí proto odešlo do Polska, které se tak stalo před válkou nejpočetnější židovskou komunitou v Evropě. Familiánský zákon se týkal třeba i dědečka Franze Kafky. Marie Terezie pak roku 1744 vypověděla Židy z Prahy úplně, odešli nedaleko do Libně. Když po čtyřech letech zjistila, že do pokladny přestaly téct peníze, nabídla jim návrat, ovšem za zvláštní toleranční daň.

Zlom přinesl až její syn Josef II. Jeho toleranční patenty z let 1781 a 1782 otevřely getům brány, Židé směli studovat na univerzitách, věnovat se řemeslům i zakládat podniky. Za to ale přišli o autonomní školství a soudnictví a nastoupila tvrdá germanizace: povinná němčina, německá příjmení, německé matriky, které o půldruhého století později tragicky posloužily nacistům. Úplné rovnoprávnosti se Židé dočkali prosincovou ústavou roku 1867. Že staré mýty tím nezmizely, ukázala roku 1899 Hilsneriáda, kdy byl Leopold Hilsner na základě vágního nařčení z rituální vraždy odsouzen k smrti. Proti obludnosti obvinění se postavil Tomáš Garrigue Masaryk, přednášky mu za to bojkotovali studenti, ale Hilsnerův trest se nakonec změnil na doživotí. A vztah Židů k pozdějšímu československému státu to nastavilo úplně jinak.