Z šedesáti příbuzných se vrátily dvě. Pak zavřeli i tátu

Z více než šedesáti příbuzných se vrátily dvě ženy

Zuzana Peterová se narodila 25. října 1950 v Praze do staré židovské rodiny s kořeny ve Vídni a v Praze. Před válkou rodina držela pohromadě a čítala přes šedesát nejbližších příbuzných. Z koncentračních a vyhlazovacích táborů se vrátily jen dvě ženy: babička Gertruda, narozená roku 1899, a maminka Mariana, narozená 1928. Zuzana Pavlovská ze Židovského muzea v Praze, která besedu s Peterovou vedla, připomněla čísla, jež té ztrátě dávají měřítko. V Protektorátu Čechy a Morava bylo registrováno 118 310 židovských obyvatel, téměř 80 tisíc se jich nevrátilo a z táborů přišlo zpět jen kolem 10,5 tisíce lidí. Ti museli okamžitě znovu rozběhnout život, hledat práci a bydlení. A ještě o něco druhá generace přišla: o fotografie. Snímky tetiček, strýčků a bratranců zmizely stejně jako lidé na nich. Po zavražděných často nezůstaly ani úmrtní listy, ti lidé prostě nebyli.

Maminka Mariana se po návratu rozhodla dohnat ukradená léta po svém: čtyři ročníky gymnázia najednou, k tomu povinnou francouzštinu, latinu a řečtinu, a to všechno v češtině, která nebyla její mateřštinou. Odmaturovala, přihlásila se do tanečních, aby se začlenila do společnosti, a právě tam potkala Zuzanina tatínka.

Proč trávila dětství na židovském hřbitově, a ne na hřišti?

Babička i maminka měly mateřštinu němčinu a v roce 1945 se vrátily z lágrů s krutým paradoxem: uměly lépe německy než česky. Češi se tehdy na lidi s německým přízvukem nedívali přívětivě, a tak babička Gertruda, na které byl přízvuk slyšet nejvíc, chodila raději do ústraní. Pro procházky s vnučkou hledala bezpečné místo, kde by mohla mluvit, jak umí, a vymyslela Nový židovský hřbitov, kde leží Franz Kafka, Ota Pavel nebo Arnošt Lustig a kam tehdy skoro nikdo nechodil. Tříletá Zuzana se tam mezi zarostlými náhrobky mimoděk naučila německy, což jí zůstalo na celý život. A dostávala tam i první lekce rodinné historie. „Ten se měl, ten umřel včas," říkala babička u hrobů. Malá holčička nechápala, jak se to dělá, umřít včas. Až o roky později pochopila, že umřít včas znamenalo podle babičky umřít před Hitlerem.

Mlčet, nebo vyprávět? Přeživší se rozdělili na dvě skupiny

Rodiny přeživších se podle Peterové dělily podle toho, jak naložily s pamětí. Větší část mlčela. Rodiče dětem nevyprávěli nic o tom, co prožili, a doufali, že když potomci nebudou mít k židovství žádný vztah a splynou s okolím, ochrání je to, „až přijde nový Hitler". Menší skupina, do které patřila i rodina Peterové, mluvila. Nekrmili ji hrůzami denně, ale dětství stejně poznamenal trvalý smutek a tíha: my jsme jiní, a když se ve světě něco stane, můžeme za to my jako Židé. K tomu patřil zdvižený prst. Nikde neříkej, že jsi židovka, nikde neopakuj, co se říká doma, okolí je nepřátelské. V tomhle ovzduší Zuzana vyrůstala a ostražitost i nedůvěru vůči společnosti si podle svých slov nesla dlouho.

Tátu odvedla v noci kriminálka

Otec Zuzany Peterové byl projektant. Po aféře slánského procesu následovaly další politické procesy a on byl ve skupině zvané IPRA obviněn z protistátní činnosti s údajným napojením na Švédsko. Prožil 19 měsíců ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni, celou dobu na samovazbě v malé místnůstce. Vyprávěl pak, že když se potřeboval napít, spláchl záchod a chytal vodu do dlaní. Domů mezitím v noci chodila kriminálka a hledala doklady a dokumenty. Na maminku úřady tlačily, aby se manžela zřekla, jinak že dcera skončí v dětském domově. Rodina zchudla: maminka dlouho nemohla najít místo, brala noční směny a doma často nebylo ani na zatopení. Když Zuzana nastoupila do první třídy, otec už seděl a celá třída to věděla. Rodiče spolužáků dětem říkali: s tou Zuzanou se moc nebav. Nikdo si s ní nechtěl ani sednout, místo v lavici museli určovat učitelé.

Za otcem směla rodina dvakrát ročně, pokud si návštěvu „vysloužil" slušným chováním. Vězně nahnali do obrovské tělocvičny k dlouhým stolům, každý seděl mezi dvěma bachaři, naproti rodina, dvacet minut a konec, přičemž v tom hluku stejně nebylo slyšet slovo. Jednou rodinu tajně navštívil propuštěný spoluvězeň, také Žid, a prozradil vzácnou informaci: tatínek myje každé pondělí vzdálené okno pankrácké věznice, které je náhodou vidět z náměstí. Maminka s dcerou nacvičily divadlo. Obě budou mít jakoby rýmu a budou na náměstí nápadně třepat bílými kapesníky. Skutečně tam chodily, viděly v dálce bílou tečku na okně a věřily, že je to on.

Pak jednoho prosincového večera, když maminka sloužila noční směnu, někdo zazvonil. Za dveřmi stál shrbený starý muž v letním saku, bez kabátu a bez klobouku, venku mrzlo a ležel sníh. Dobrý večer, co si přejete, zeptala se Zuzana. „A on se na mě podíval a řekl: Zuzano, já jsem tvůj táta. Já jsem se vrátil," vzpomíná Peterová. Bylo jí dvanáct nebo třináct let a vlastního otce nepoznala, tak zestárl. Vrátil se zlomený, s podlomeným zdravím, trpěl samomluvou. Jeho trest byl později zcela vymazán a byl plně rehabilitován, jenže manželství už tu tíhu neuneslo a rodiče se ještě před rokem 1968 rozvedli.

Jak se dá po šoa věřit v Boha?

Babička Gertruda víru nikdy neopustila. Zuzana se jí v různém věku ptala, co by udělala, kdyby před ní najednou stál Hitler. „Tohle já bych prostě neřešila, protože on se odsoudil sám," odpovídala babička, a vnučka na ní obdivovala, že zatímco ostatní se utápěli v zoufalství a nenávisti, ona stála nad věcí. Na vysoké svátky Roš hašana a Jom kipur chodila s vnučkou do Jeruzalémské synagogy i v době, kdy byl otec zavřený a rodinu sledovala Státní bezpečnost. Na sledovače vymyslela vlastní trik. Jednou ročně koupila tři výtisky Rudého práva, které jinak nikdy nečetla ani nekupovala, a pečlivě do nich zabalila modlitební knížky sobě, dceři i vnučce, titulní stranou stranického deníku navrch. Tak je trojice hrdě nosila do synagogy. „Mysleli jsme si, jak jsme zvítězili. Samozřejmě, že věděli, kam jdeme," dodává Peterová. V synagoze tehdy bývalo prázdno, málokdo měl odvahu přijít a mnohým se v té obrovské bolesti ani nechtělo.

Velká část přeživších se totiž po válce s Bohem rozešla. Viděli na vlastní oči, co se dělo v táborech, viděli umírat děti a Bůh nepomohl. Jejich vzpomínkami se jak červená nit táhne otázka: Kde jsi byl, Bože? Jiní si víru udrželi i v lágrech. Je doloženo, že rabíni drželi bohoslužby v Terezíně, v Osvětimi i v Lodži a někteří vězni o Pesachu odmítali chléb. Pavlovská připomněla pamětnici, kterou deportovali druhým transportem roku 1941 do lodžského ghetta a právě tam se naučila modlitby, které si pak pamatovala do smrti. Rabín Feder, o němž Peterová napsala knihu a který také ztratil celou rodinu, odpovídal na otázku po smyslu slovy: „My nevíme proč, ale patrně to má nějaký význam." A syn Peterové David si z izraelských ješiv přinesl ještě jinou odpověď učenců: kdo nám řekl, že Bůh je ten hodný, který zachraňuje? Bůh má svoje plány a my nevíme jaké.

Klavír do Izraele už byl zabalený, cestu zastavilo ministerstvo

Na emigraci rodiče Peterové nikdy nepomýšleli, utíkat od osudu pokládali za zbabělost. Přesto v letech 1966 a 1967, když už byl otec na svobodě s vymazaným trestem, požádali o vystěhování do Izraele. Docházeli na izraelskou ambasádu, měli domluvené zaměstnání i byt v Tel Avivu a firma doporučená organizací Joint jim zabalila klavír do bedny, která měla plout přes moře. Ministerstvo vnitra vydalo zákaz na poslední chvíli. Klavír se rozpečetil a rodina zůstala; Peterová v tom dnes vidí i řízení shůry, které mělo své důvody. Srpen 1968 ji zastihl v Západním Berlíně, kam jela jako sedmnáctiletá reprezentovat gymnázium, protože uměla dobře německy. Zůstala rok a pracovala ve stanici Sender Freies Berlin. Po návratu přišla normalizace a rodina znovu spadla mezi nechtěné, maminka se totiž mezitím provdala do Západního Berlína. Zuzana nesměla studovat denní studium, sociální vědy vystudovala dálkově a útočiště našla v Zemědělských novinách, kde statečný šéfredaktor držel ochrannou ruku nad lidmi, které režim jinde nechtěl.

Kde se v ní bere ta pozitivita?

Na besedě padla i otázka, jak může být po tom všem tak pozitivní a co by poradila dnešku. Peterová nabídla drsný recept babičky Gertrudy. Kdykoli za ní přišla s nějakým dětským trápením, babička ji vyslechla a odpověděla větou, kterou vnučka tenkrát nechápala a která jí dnes pomáhá nejvíc.

„Chápu tě, ale pamatuj si do života: dokud nejdeš do plynu, jde o hovno," říkala jí babička Gertruda, která přežila nacistické lágry.

Je to otázka priorit, vysvětluje Peterová. Pavlovská k tomu ocitovala další její věty zaznamenané Pamětí národa: když se bojíte, buď se půjdete oběsit, anebo si uděláte legraci z toho provazu. A nesmíme usnout se smutkem na duši, řešme trápení hned.

Samota ji naučila spoléhat sama na sebe a osud jí leccos vrátil. S manželem Václavem se potkala omylem: jako začínající autorka měla v Rudolfinu napsat o mladých klavíristech, spletla si patro a otevřela dveře varhanního sálu Akademie múzických umění. Mladík u varhan si z ní utahoval, že psát o varhanících je teď móda. „Pak se stal do půl roku mým mužem," vypráví Peterová. Václav je koncertním varhaníkem a v Jeruzalémské synagoze hraje dodnes; k judaismu přistoupil po čtyřiceti letech manželství. Synové David a Jakub tančili v baletu Národního divadla. David pak odešel do Izraele, třináct let tam studoval a od roku 2013 je rabínem Pražské židovské obce, Jakub dohlíží jako mašgiach na košer provoz a žije s rodinou v Izraeli. Po čtyřicítce se Peterové narodila dvojčata Ester a Ruth. Sama pracuje jako psychoterapeutka, je členkou pohřebního bratrstva chevra kadiša a doprovází zemřelé na poslední cestě. S pamětníky první generace léta cvičila paměť a překonala těžkou nemoc. Její celoživotní postoj zní: neposuzovat národy, ale jednotlivé lidi, každý je originální bytost, buď dobrá, nebo zlá.