Caesar o sobě psal ve třetí osobě, a věříme mu dodnes

Proč se sedmnáctiletý Caesar vzepřel nejmocnějšímu muži Říma?

Protože se odmítl rozvést s manželkou, kterou zřejmě opravdu miloval. Když se Gaiu Juliu Caesarovi v sedmnácti letech stal hlavou rodiny, byl už ženatý s Cornelií, dcerou Lucia Cornelia Cinny. Cinna patřil k Mariovým spojencům, tedy k poražené straně, a diktátor Lucius Cornelius Sulla nařídil mladíkovi, ať se dcery státního nepřítele vzdá. Stejný rozkaz dostal i Sullův nejoddanější vojevůdce Pompeius a poslechl. Caesar jako jeden z mála odmítl. Riskoval tím, že skončí na proskripčních seznamech, což znamenalo ztrátu hrdla i majetku. Raději se skryl a odešel do Malé Asie. Jeho matka Aurelia, žena z významného rodu, a vestálky se za něj přimlouvaly tak dlouho, až Sulla ustoupil. Historik Jiří Augustín Čepelák dodává, že diktátora prý ještě varovali, možná je to už legenda, že v tom jednom Caesarovi se skrývá hned několik Mariů.

Sulla mladíka nejspíš podcenil. Bez úřadu, s mrtvým otcem, který by mu dláždil cestu, a z rodu, který v posledních generacích nedal Římu skoro žádné konzuly, nevypadal Caesar jako hrozba. Čepelák upozorňuje, že jeho startovní pozice zdaleka nebyla nejlepší. O to zajímavější je, jak rychle se z ní dostal.

Pohřeb udělal z Caesara politika

Caesar pochopil dřív než ostatní, že i smuteční obřad je tribuna. Když mu zemřela teta Julie, vdova po Mariovi, a krátce nato i manželka Cornelia, přednesl nad oběma velké pohřební řeči. Už to samo bylo neobvyklé, protože takové řeči se tradičně pronášely jen nad nejvýznamnějšími muži rodu, ne nad ženami. Caesar šel ještě dál. Na pohřbech se podle zvyku nesly voskové masky slavných předků, a on nechal nést masku Gaia Maria, vůdce poražené strany, a dokonce i masku Cinny, muže odsouzeného k trvalému zapomnění. Před očima celého Říma se tím přihlásil k populárům, k lidové straně. Zároveň si přes Pompeia a další budoval vazby i mezi optimáty, mezi bohatými aristokraty. Dával najevo dvojí: odkud přichází a že se s nikým nechce rozkmotřit natrvalo.

Ve stejném duchu později postavil na římském náměstí Venušino fórum. Připomínal tam, že jeho rod Juliů odvozuje původ od Iula, syna trojského hrdiny Aenea, jehož matkou byla bohyně lásky Venuše. Caesar tak o sobě nechal vědět, že v jeho krvi je jak posvátnost bohů, tak nedotknutelnost prastarých králů. Byla to promyšlená sebeprezentace a zároveň, jak se ukázalo v roce 44 před naším letopočtem, i osudné podezření, že usiluje o královskou moc.

Caesar o sobě psal ve třetí osobě, a mělo to logiku

Ve svých zápiscích o válce galské i občanské Caesar nikde nenapíše „já jsem udělal“. Píše „Caesar udělal to a ono“, tedy o sobě ve třetí osobě, jako by ho popisoval někdo cizí. Čepelák vysvětluje, že to nebyla marnivost, ale technika. Třetí osoba budí dojem objektivity, zdání, že všechno napsané je prostě fakt. Když se dařilo, nevypadá to, že se autor chlubí. Když se nedařilo, nevypadá to jako jeho vina. K tomu Caesar dokola používá slovo omnes, tedy „všichni“, zhruba stejně často jako své vlastní jméno, a buduje tak obraz Římanů, které nikdo neporazí, ať jich proti nim stojí sebevíc. Jeho latina je přitom úsečná a jasná, pozdější znalci ji označili za fulmineus, tedy bleskovou.

Právě proto je Caesar pro historika nebezpečný. Většinu toho, co o galské a občanské válce víme, víme od něj samotného, a člověk mu snadno začne věřit. Čepelák to shrnuje jednou větou o Caesarově metodě.

„Nezamlčel nic, ale neřekl vždycky celou pravdu,“ říká Jiří Augustín Čepelák.

Cicero, který Caesarovým příznivcem rozhodně nebyl, o jeho zápiscích řekl, že jsou napsané tak dokonale, že každého soudného člověka odradily od pokusu zpracovat totéž lépe.

Kdo vládl Římu, do kterého se Caesar narodil?

Republika, která se sama pomalu rozkládala. Caesar se narodil kolem roku 100 před naším letopočtem do Říma, který právě zaplatil za svá vítězství. Po válkách s Kartágem plynulo do Itálie levné obilí ze Sicílie a z Afriky a drobní rolníci mu nedokázali konkurovat. Prodávali pole bohatým, kteří z nich skládali obrovská hospodářství, latifundia, obdělávaná otroky z válek. Zchudlí sedláci se stěhovali do Říma a žili z rozdávání politiků, kteří si tak kupovali hlasy. Úřady byly neplacené a krátké, takže se o ně ucházeli jen bohatí, často se přitom zadlužili a v provinciích se pak hojili korupcí. Bratři Gracchové se to pokusili zvrátit pozemkovou reformou a oba to zaplatili životem. Vojevůdce Gaius Marius zreformoval armádu tak, že vojáci dostávali žold, a byli tím pádem věrní spíš svému veliteli než státu.

Peníze v takovém Římě tekly nevybíravě. Jeden z nejbohatších mužů, Marcus Licinius Crassus, si vydělával i tak, že měl vlastní hasiče. Když vám hořel dům, přijeli, ale hasit začali, až když jste jim zaplatili horentní sumu. Když jste odmítli, stáli a dívali se, jak dům lehá popelem. A o tom, jak snadno se v tomhle městě kupovalo cokoliv, mluví i výrok, který Čepelák připomíná u numidského krále Jugurthy. Ten prý o Římě řekl: „Město prodejné. Zhyneš, jakmile si najde někdo, kdo si tě koupí.“

Rubikon jako první nepřekročil Caesar

Muž, který dal světu úsloví o překročení Rubikonu, nebyl první, kdo se s vojskem obrátil proti vlastnímu městu. Čepelák připomíná, že tím prvním byl Sulla, tentýž diktátor, jemuž se mladý Caesar vzepřel. Do té doby bylo něco takového nemyslitelné. Caesar tedy nešel nevyšlapanou cestou, jen ji dovedl k vítězství, které Sullovi nikdy nevydrželo. Když v občanské válce porazil Pompeia, dohnal ho až do Egypta. V přístavu mu místní přinesli Pompeiovu hlavu na zlatém podnose. Caesar prý hlavu odvrátil. Nedíval se rád na mrtvého protivníka, kterého si vážil a který byl navíc jeho zeťem. Pompeius si totiž kdysi vzal Caesarovu jedinou dceru Julii, dokud je občanská válka nepostavila proti sobě.

Právě smrt dcery Julie prý mezi oběma muži přeťala poslední pouto. Dokud žila, drželo je příbuzenství pohromadě. Když zemřela, zůstala jen soupeřící ctižádost dvou mužů, kteří se oba viděli jako druzí Alexandrové.

Proč dodnes žijeme v Caesarově červenci?

Protože Caesar předělal kalendář a jeden měsíc dostal jeho jméno. Jako diktátor a zároveň nejvyšší kněz, pontifex maximus, měl právo kalendář vyhlašovat i opravovat. Do té doby se přestupné měsíce vkládaly nepravidelně a kněží, kteří byli současně politiky, toho zneužívali. Prodloužit spojenci úřad, zkrátit ho protivníkovi, to se dalo zařídit i posunem kalendáře. Caesar tomu chtěl udělat konec. Nechal proto proběhnout takzvaný zmatený rok, který trval přes 450 dní a měl vložené dva dlouhé přechodné měsíce, aby srovnal kalendář s během slunce. Od té doby platil juliánský kalendář s pravidelnými přestupnými dny. A protože se Caesar narodil v měsíci, který se tehdy jmenoval Quintilis, tedy pátý, byl tento měsíc na jeho počest přejmenován na Julius. Náš červenec tak nosí Caesarovo jméno dodnes.

O datu jeho narození se stále přeme, podle Marka Antonia, kterého cituje pozdější autor Macrobius, to bylo dvanáctého července roku 100 před naším letopočtem. Jistější je den jeho smrti. Caesar byl zavražděn patnáctého března, o březnových idách, poté co na sebe strhl diktaturu na deset let, ačkoliv diktátorem směl být Říman nanejvýš šest měsíců.

Proč Caesarovi věříme víc, než bychom měli?

Protože největší část toho, co o něm víme, sepsal buď on sám, nebo lidé, kteří žili dlouho po něm. Souvislé životopisy vznikly zhruba sto až dvě stě let po Caesarově smrti. Nejvíc čerpáme z řeckého spisovatele Plutarcha, který Caesarův život postavil vedle života Alexandra Velikého, dále ze Suetonia a jeho Životů dvanácti císařů, z Appiana a z Cassia Diona. Jeho nejbližším zdrojem jsou přitom Caesarovy vlastní zápisky, tedy hlas, který má svůj zájem. K tomu Čepelák přidává rys, který se z knih vyčíst nedá. Caesar prý dokázal okouzlit muže i ženy a dokonce i své nepřátele. Republikáni jako Cicero nebo Asinius Pollio s ním nesouhlasili, a přesto měli v jeho společnosti pocit, že s nimi jedná jako s nejbližšími přáteli.

Jeho poznávací ctností se stala clementia, tedy shovívavost. Odpouštěl i těm, proti kterým bojoval, a podle Plinia ho to nakonec stálo život, protože ho zabili právě ti, kterým odpustil. Přesto se z jeho jména stal titul. Císař, car, kaiser, to všechno je Caesar. Za jeho života se Středozemní moře stalo tím, čemu Římané říkali Mare Nostrum, naše moře. A o dva tisíce let později postavili Američané Washington podle antického Říma. Tam, kde v Římě stálo fórum, je dnes washingtonská Mall, a v jejím čele Kapitol. Čepelák to uzavírá prostě. Kdyby Caesar neměl vizi, dávno by na něj zapomněli. Jenže on žije dodnes.