Až 200 tisíc měsíčně skoro za nic: jak si Čína kupuje politický vliv v Evropě

Čína přišla do střední Evropy kolem roku 2015 a kupovala si politický vliv

Podle Jakuba Jandy, ředitele Bezpečnostního centra Evropské hodnoty, vstoupil čínský stát do střední a východní Evropy zhruba v roce 2015. Založil platformu pro spolupráci, která se zpočátku jmenovala 16 plus 1, a region podle Jandových slov „pokropil penězi“. Nešlo o velké strategické investice, ty Čína jen slibovala. Šlo o vlivové aktivity, tedy o nákup politického vlivu u místních hráčů. V bezpečnostní hantýrce se tomu říká elite capture, ovládnutí politické elity. Mechanismus bývá podle Jandy méně hrubý než u Ruska. Místo obálek s penězi předávaných v parku jde většinou o legalizovanou korupci: politik nebo bývalý politik dostane smlouvu na konzultační služby a pobírá 150 až 200 tisíc korun měsíčně skoro za žádnou práci. Až se za pár let vrátí do politické funkce, je svému bývalému zaměstnavateli zavázaný. Čína tenhle postup zkusila ve většině zemí regionu. Někde se chytil, jinde ne.

Nejlépe se to Číně povedlo v Maďarsku. Janda tam popisuje „chobotnici zájmů“, kde se protínají geopolitické zájmy čínského režimu, zájmy místních oligarchů napojených na stranu Fidesz a zájmy samotného Viktora Orbána a jeho ministra zahraničí a obchodu Pétera Szijjártóa. Někdo z toho těží finančně, někdo politicky, ale všichni táhnou stejným směrem. V Česku vedla čínská stopa podle Jandy hlavně přes skupinu PPF a byznysové aktéry na ni napojené.

Proč se čínský vliv v Česku rozpadl?

Protože mu od roku 2018 kladla odpor silná bezpečnostní komunita, svobodná média a část občanské společnosti. Janda připomíná rozhodnutí Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost z prosince 2018 o čínských firmách Huawei a ZTE v kritické informační infrastruktuře, tedy v sítích 5G. Navenek to vypadalo jako technikálie, ve skutečnosti šlo o velký geopolitický souboj, protože do nových sítí investovala každá evropská země desítky miliard. Čína tlačila přes své politické prostředníky, podle Jandy hlavně přes prezidenta Zemana a některé ministry tehdejší Babišovy vlády, aby úřad rozhodnutí zvrátil, a usilovala o odvolání jeho ředitele Dušana Navrátila. Druhá linie byla veřejnější: primátor Prahy a předseda Senátu se začali sbližovat s Tchaj-wanem. Čínský režim na podobné kroky reaguje podle Jandy extrémně nervózně, až politicky brutálně. Čínský velvyslanec křičel na prezidenta a premiéra, ať oba politiky umlčí, což nemohli udělat, protože neměli jak.

Výsledek byl podle Jandy paradoxní. Čína si znepřátelila i lidi, kteří jí byli nakloněni, a její vlivová infrastruktura v Česku se rozpadla. Skupina PPF byla postupně vytlačena z Číny, mimo jiné proto, že přestala doručovat politický vliv, za který dostávala preferenční přístup na čínský trh se spotřebitelskými půjčkami pro Home Credit. Dnes je podle Jandy Česko v celé Evropě nejaktivnější v budování vztahů s Tchaj-wanem a vlastní týmy na Čínu mají kontrarozvědka, kybernetický úřad, armáda i policejní Národní centrála proti organizovanému zločinu.

Polovina německých výrobců je závislá na dodavatelích z Číny

Hlavním nástrojem čínského vlivu v Evropě je podle Jandy vytváření ekonomických a technologických závislostí. Cíl je prostý: aby si evropští politici, ať už budou jacíkoli, nedovolili Číně klást odpor. Ne vojenský, ten v Evropě nepřipadá v úvahu, ale politický a ekonomický. Čína se ze všeho nejvíc bojí sektorových sankcí, podobných těm, které Evropa uvalila na Rusko po útoku na Ukrajinu. Až dojde na konfrontaci se Spojenými státy kolem Tchaj-wanu a Japonska, což Janda vidí v horizontu tří až pěti let, chce mít Čína jistotu, že Evropa neudělá nic. Proto láká evropské firmy na preferenční přístup na svůj trh, typicky německé a francouzské automobilky nebo německý chemický průmysl, a za odměnu po nich chce lobbing v Berlíně a Paříži. Evropská politika vůči Číně „je velmi měkká, já bych řekl slabá a strategicky hloupá“, říká Janda a Německo označuje za jejího průkopníka.

Rozdíl proti ruskému plynu je v tom, že tam stačilo přepnout dodavatele na arabské země a Norsko. Závislost na Číně je strukturální. Janda cituje průzkumy Německého svazu průmyslu, podle nichž zhruba polovina německých výrobních firem závisí na dodavatelích součástek z Číny. Kdyby Čína dodávky na několik týdnů zastavila, musely by tyto firmy zastavit výrobu a v hromadné panice celého sektoru by náhradu tak rychle nenašly. V některých sektorech odhaduje Janda evropskou závislost na východní Asii na 50 až 70 procent. Evropské firmy přitom v telekomunikacích, elektromobilech, solárních panelech nebo léčivech nesoutěží s jinými firmami, ale se státem o miliardě a půl obyvatel, který svůj byznys řídí přes komunistickou stranu.

Proč Čína tolik stojí o Tchaj-wan?

Janda uvádí dva důvody. První je vnitrostranický: legitimita čínské komunistické strany, a minimálně jejích vůdců včetně současného diktátora, stojí na slibu znovusjednocení Číny. Tchaj-wan proto režim nazývá odbojnou provincií, ačkoli mu podle Jandy nikdy nevládl. Na ostrov se v roce 1949 stáhli ti, kdo prohráli čínskou občanskou válku, tedy před 70 až 80 lety, a ideologická potřeba je „zlomit“ trvá dodnes. Druhý důvod je mocenský: každá diktatura chce ovládat velký region. Čína podle Jandy koloniálně vysává africké státy a snaží se, aby se asijské země vzdaly politického odporu a staly se jejími vazaly, jako jsou dnes Kambodža, Srí Lanka nebo částečně Pákistán. Ty nejsou okupované jako Československo v roce 1968, protože to není potřeba. Stačí, když jejich elita plní čínské zadání. Tchaj-wan je symbol, který zatím odolává, podobně jako dřív odolával Hongkong, který dnes Janda považuje za fakticky okupovaný.

K tomu se připravuje armáda. Od roku 2012 Čína podle Jandy zdvojnásobila výdaje na obranu, což v takovém rozsahu v historii udělalo prakticky jen nacistické Německo ve třicátých letech. Janda zdůrazňuje, že současná Čína není nacistické Německo, ale řadu podobností vidí, včetně pronásledování Ujgurů skrze potlačování porodnosti, vynucené potraty a pracovní tábory. Pro Evropu je podstatné, že více než polovina světových námořních obchodních tras vede kolem Tchaj-wanu k Číně a Japonsku. I selektivní blokáda bez jediného výstřelu by měla na evropskou ekonomiku kaskádový dopad.

Hamburský přístav je podle Jandy strategická chyba Německa

Čínská státní firma si koupila část strategického přístavu v Hamburku, a to i přes nesouhlas všech německých zpravodajských služeb. Německo mohlo prodej zablokovat prověřováním zahraničních investic, což je legální nástroj, který dnes evropské státy mají právě pro takové případy. Kancléř ho podle Jandy po tlaku byznysu a Číny přesto povolil. Co to znamená v praxi, popisuje Janda na scénáři evropské války s Ruskem, třeba po útoku na pobaltské státy. Ze Spojených států a Kanady by do Evropy mířilo obrovské množství vojáků a přijížděli by přes dva tři největší přístavy, Rotterdam a Hamburk. Když velkou část přístavu fyzicky i právně ovládá firma čínského státu, který je faktickým spojencem Ruska, hrozí nejen špionáž, ale i „technické důvody“, proč v krizi najednou něco nejde. Janda dodává, že to není nic tajného, jde o veřejně známé největší evropské přístavy. Proti prodeji byly podle Jandy velké tlaky v NATO, Německo se přesto rozhodlo jinak.

Janda za tím vidí strategickou korupci. „Prostě viděli v tom obrovské peníze pro konkrétní německé firmy a bylo jim úplně jedno, co to znamená pro evropskou bezpečnost,“ říká.

Co říká čínský zákon z roku 2017 o občanech v Evropě?

Že každý čínský občan a každá čínská firma musí na vyžádání pracovat pro čínskou zpravodajskou službu. Janda to shrnuje bez obalu: „Prostě musí stát špionem čínského státu.“ Zní to jako samozřejmost, jenže pro konkrétní lidi to znamená obrovský postih. A nemusí jít jen o občany Číny. Režim může přijít i za Evropanem čínského původu a připomenout mu, že má v Číně rodiče nebo prarodiče, a že když nebude donášet na kolegy, spolupracovníky nebo členy rodiny, nechá ho zmizet. V demokratickém státě povinnost pracovat pro tajnou službu neexistuje, jde to jen dobrovolně nebo za peníze. Právě tento zákon je podle Jandy jedním z hlavních právních argumentů, proč BIS i kybernetický úřad NÚKIB oficiálně považují prakticky každého čínského občana za možné riziko. Není to ideologie ani názor na jednotlivce, je to nastavení systému, který má tvrdý právní nástroj. Janda přiznává, že je to děsivé, ale režim to tak má nastavené.

„Dnešnímu čínskému režimu se říká, že to je stalinismus v digitální éře. To znamená, že ten systém je strašně brutální dovnitř, pouze k tomu má nové nástroje, nové technologie, a nejenom ty digitální, kterými může dobře kontrolovat nejenom obyvatelstvo, ale i tu elitu samotnou,“ říká Jakub Janda.

Na otázku, zda je Čína imperialistická jako Rusko, nebo jí jde o byznys, odpovídá Janda, že režim je extrémně imperialistický a byznys používá jako nástroj. Soukromý byznys v západním smyslu v Číně neexistuje. Komunistická strana má podle něj 70 až 80 milionů členů, tedy zhruba tolik, kolik má obyvatel Německo, a je tak největší elitní organizací světa. Brutalitu režimu ilustruje na šikaně filipínských rybářů: kolem malé lodičky plné chudých rybářů krouží čínský torpédoborec a stříká po nich z vodního děla, přestože mezinárodní soud dal ve sporu o moře za pravdu Filipínám.

Jeden muž musí uživit osm lidí: slabé místo režimu

Politika jednoho dítěte a preference synů vytvořily v Číně demografický problém, který si režim podle Jandy způsobil sám. Porodnost se nedaří nastartovat a země čeká v příštích desetiletích velký úbytek obyvatel. Ve společnosti mnohem patriarchálnější než evropská se tomu říká fenomén jedna ku osmi: jeden muž má ekonomicky živit zhruba osm lidí, protože v Číně prakticky neexistuje pořádný důchodový a sociální systém a mladší se starají o starší i finančně. Hodnota jednoho muže je v takovém systému daleko vyšší než na Západě, a když zmizí nebo zemře, znamená to sociální krizi pro celou síť lidí kolem něj. Janda připomíná, že v Evropě to tak fungovalo po staletí, ale ve vyspělých státech to už dávno neplatí. Západ to podle Jandy vnímá jako slabé místo. Kdyby se Čína rozhodla pro otevřenou válku o Tchaj-wan, snažily by se západní státy čínské populaci vysvětlovat, co by smrt jedináčků ve válce znamenala pro zbytek společnosti.

Přidávají se další vnitřní potíže. Nezaměstnanost mladých dosahuje podle neoficiálních čísel 20 až 25 procent, oficiálně o ní stát podle Jandy „velmi intenzivně lže“. Ve městech k tomu funguje systém povolení: kdo chce ve městě bydlet, pracovat, jezdit hromadnou dopravou a dávat děti do škol, musí povolení nejdřív získat. Střední třída je extrémně zadlužená a nemovitostní bublina nafouknutá. Mladí bez práce a bez peněz zakládají méně rodin, což problém dál prohlubuje.

Je Indie spojencem Západu proti Číně?

Částečně. Podle Jandy je Indie dnes jedním z hlavních protičínských států v Asii a premiér Módí na tom systematicky pracuje. Zároveň je velmi složitý partner, protože se chová extrémně prorusky: závisí na ruských zbraních a ruských hnojivech pro své zemědělce. Čínu vnímá jako hlavního protivníka. Na společné hranici před několika lety zahynulo v potyčkách zhruba dvacet vojáků, což mezi dvěma miliardovými mocnostmi není malá věc, a indický stát zakázal většinu čínských komunikačních aplikací a her pro děti ze strachu z infiltrace. Sousední Pákistán se podle Jandy chová jako čínská kolonie. Indie se ale zároveň chová neliberálně: příznivce sikhského separatismu se snaží po světě umlčet, včetně pokusu o vraždu kanadského občana. Rok před přednáškou byl v Praze zatčen indický občan, který na zadání indického státu připravoval nájemnou vraždu v New Yorku. Přes Česko podle Jandy jen projížděl, ale i takový případ ukazuje, co si liberální demokracie nedovolí a Indie ano.

Severní Koreu naopak Janda považuje za loutkový stát Číny. Kdyby se Čína zítra rozhodla, severokorejský režim zkolabuje, protože závisí na jejích dodávkách potravin. Pchjongjang tak dělá věci, které Čína oficiálně dělat nechce, třeba kybernetické útoky na západní cíle. Janda ten vztah přirovnává k postavení Lukašenkova Běloruska vůči Rusku: navenek nezávislý stát, ve skutečnosti loutka toho velkého.