Dávám, abys dal: ve starověku byla modlitba obchod s bohem

Proč se antická modlitba podobala spíš obchodu než rozhovoru s bohem?

Řek ani Říman se k bohům nemodlil hlavně kvůli útěše. Modlil se, aby něco dostal. Přednášející Jiří A. Čepelák to shrnuje latinskou zásadou, kterou sami staří takto nikdy nevyslovili, ale která jejich vztah k bohům vystihuje přesně: do ut des, tedy dávám, abys dal. Člověk přinesl oběť, postavil sochu nebo chrám a čekal protislužbu. Žádná boží milost, která by naplnila i toho, kdo si nic nezasloužil, tu nebyla. Přízeň bohů se dala získat obětí podobně, jako se na trhu kupuje zboží. Kdo dal víc a častěji, mohl si víc nárokovat. Tenhle obchodní základ odlišuje antické náboženství od pozdějšího křesťanství snad nejostřeji ze všeho.

„Já ti přináším oběti, já tě vzývám, já ti stavím chrám nebo sochu a něco za to od tebe dostanu. To je vlastně tak trošku z našeho pohledu obchod mezi člověkem a bohem,“ říká Jiří A. Čepelák.

Modlitba měla tři pevné části a nikdy se neříkala potichu

Antická modlitba nebyla tichý vnitřní rozhovor, ale skoro řečnický výkon s danou stavbou. Nejdřív přišla invokace, tedy oslovení a vzývání boha. Pak argumentace: modlící se připomínal své zásluhy, kolik obětí bohu přinesl a jak často se k němu obracel, jako by před soudem hájil, proč si zaslouží slyšení. Teprve nakonec zazněla samotná prosba. Ta mohla mít dvě podoby. Euché byla prosba někoho, kdo se předtím zasloužil. Hiketeia, latinsky suplicatio, bylo pokorné doprošování člověka, který ví, že si nic nenárokuje. A hlavně: řecké i římské modlitby byly veřejné a hlasité. Tichou, meditativní modlitbu antika neznala. Nečetlo se ani potichu. Svatý Augustin se na přelomu čtvrtého a pátého století podivoval, když viděl někoho číst si v duchu, protože to bylo naprosto neobvyklé. Písmo se často psalo bez mezer mezi slovy, takže si čtenář text stejně musel říkat nahlas.

Jakou věštbu dostal král Kroisos, než ztratil vlastní říši?

Dostal odpověď, která se dala vyložit obojak, a vyložil si ji špatně. Nejslavnější řeckou věštírnou byly Delfy na úbočí hory Parnas, kam lidé chodili s dotazy ke kněžce boha Apollona. Lýdský král Kroisos se ptal, zda má překročit řeku Halys a vytáhnout do války. Věštba zněla, že překročí-li Halys, zničí velkou říši. Kroisos v tom slyšel slib vítězství, řeku překročil a byl poražen perským králem. Tou velkou říší, kterou zničil, byla jeho vlastní. Čepelák tenhle příběh uvádí jako ukázku, jak dvojznačné delfské odpovědi bývaly. Věštírna se nikdy nevázala na jednu jistotu, mluvila v hádankách, které se daly obhájit, ať dopadlo cokoli. Vedle Delf fungovaly i další, třeba Dodona nebo Didyma, a věštby často provázel zvláštní stav vědomí kněžky. Právě proto se věštírna nedala oddělit od chrámu, od kněží ani od peněz, které do ní proudily.

Řím podle pověsti založilo dvanáct ptáků

Kromě věštíren znali staří i takzvané induktivní věštění, kdy se budoucnost četla ze světa kolem. Věštilo se z vnitřností obětovaných zvířat, u Etrusků hlavně z jater. Dochoval se dokonce bronzový model jater rozdělený na políčka se jmény jednotlivých bohů, podle jejichž tvaru haruspikové soudili, zda je bůh nakloněn. Věštilo se i z letu ptáků, a právě na tom podle pověsti stojí založení Říma. Romulus a Rémus seděli každý na svém pahorku a čekali na znamení. Rémus spatřil šest ptáků, Romulus dvanáct. Přestože Rémovi se ptáci ukázali dřív, Řím nakonec zakládá Romulus, protože jeho hejno bylo dvojnásobné. Objevuje se tu znovu magické číslo dvanáct, stejné jako počet olympských bohů. Svět se navíc dělil na stranu příznivou a nepříznivou podle toho, odkud znamení přišlo. To, co přicházelo ze západu, platilo Římanům za příznivější než to, co přišlo z východu.

Byl léčebný okrsek v Epidauru vlastně starověké lázně?

Byl to léčebný areál, který se našim lázním hodně podobal, jen tady léčil bůh. V Epidauru stál okrsek boha lékařství Asklepia s divadlem, chrámem i závodištěm a lidé sem připutovali z velké dálky v naději na uzdravení. Nemocný nejdřív často čekal dny i týdny, než ho vůbec pustili dovnitř, a musel projít pohovorem se správcem chrámu, který posoudil, zda to má v jeho případě smysl. Kdo prošel, toho uložili ke spánku přímo v chrámu, kde žili Asklepiovi posvátní hadi. Pokud věřil dostatečně, měl mít v noci vidění samotného boha, který ho vyléčí. Když se uzdravení nedostavilo, vykládalo se to jako boží vůle, že se stát nemělo. Čepelák upozorňuje, že tenhle náboženský provoz byl zároveň velká ekonomická instituce. Živil námořníky, kteří sem poutníky vozili, i celé okolí, které je muselo ubytovat a nakrmit. Víra a peníze tu šly ruku v ruce.

Votivní plíšky s částmi těla se vrátily do křesťanských kostelů

Kdo se v Epidauru uzdravil, nechával bohu poděkování v podobě votivního daru: destičky nebo plíšku ve tvaru té části těla, které se uzdravení týkalo. Dochovaly se oči, uši, ruce, prsty, nohy i pohlaví, často s nápisem. Na jednom stojí řecky poděkování Asklepiovi, bohyni zdraví Hygieji a štěstěně Tyché. Čepelák ukazuje, jak tahle zvyklost nezmizela, ale přešla dál. Když Římané chtěli Asklepiův kult přenést k sobě, usadili ho na ostrově na Tibeře. Jeho chrám byste tam dnes nenašli, zato tam stojí velká církevní nemocnice, která na tradici léčivého okrsku navazuje. Naproti ní je kostel, kde jsou od roku 1000 uloženy ostatky svatého Vojtěcha, a i tam se našly podobné plíšky s částmi lidského těla, tentokrát jako křesťanské votivní dary. Sám přednášející vypráví, jak jako třináctiletý viděl v jedné obci nad Korintem mumifikované tělo světce obložené stejnými kovovými plíšky. Antický zvyk přežil pod křesťanskou slupkou.

Proč se Řekové báli boha, kterého vůbec neznali?

Protože bohů mohlo být víc, než kolik jich znali, a zapomenout na některého se nevyplácelo. Antické náboženství nemělo pevný počet božstev ani jednu svatou knihu. Bohové se přebírali od jiných národů, obchodem, migrací i válkou, a Řeky přitom hnala obava, že přehlédnou nějakého boha, který by se pak mstil. Proto v Athénách vznikl oltář neznámému bohu, obětovalo se komukoli, na koho se snad zapomnělo. Přebírali i cizí představy, třeba nejvyššího boha zřejmě od Židů. Bohové navíc měnili význam. Římský Mars byl původně bohem jarních dešťů a úrody, teprve časem z něj byl bůh války. Tahle otevřenost měla i své meze. Když z Malé Asie dorazil kult Velké Matky Kybelé, u něhož se kněží doslova zbavovali mužství, Řím ho sice přijal, ale takové oběti zakázal. A bujaré oslavy boha Dionýsa senát ve druhém století před naším letopočtem přímo zakázal zvláštním usnesením, jehož znění se dochovalo na bronzové destičce.

Jak si Řekové vysvětlovali střídání ročních období?

Příběhem o únosu bohyně do podsvětí. Deméter, bohyně úrody, měla dceru Persefonu, kterou unesl vládce podsvětí Hádes. Zoufalá matka přestala dbát o zemi a nastal hlad, nic se neurodilo. Nakonec vyjednala před Diem kompromis: dcera bude část roku u ní a část u Háda, protože v podsvětí ochutnala jablko, a kdo okusí plod podsvětí, nesmí ho už podle božského zákona nadobro opustit. Když je Persefona u matky, panuje jaro a příroda kvete. Když se vrací k Hádovi, přichází podzim a zima, kdy země nerodí. Kolem Deméter se v Eleusíně u Athén konala nejtajnější mystéria antiky. Zasvěcovaný, řecky mystos, byl se zavázanýma očima veden do chrámu, kde se po dlouhé přípravě odehrálo jakési zjevení bohyně. Účastníci směli přijít jen z vybraných rodů a měli přísně zakázáno prozradit, co viděli. Někteří badatelé se domnívají, že k vytržení pomáhala i otrava námelem. Právě proto o obsahu mystérií dodnes skoro nic nevíme.