Parthenon nemá rovnou zeď ani sloup. Řečtí stavitelé počítali s klamem oka

Proč Parthenon nemá jedinou rovnou zeď ani sloup?

Řečtí stavitelé klasického období přišli na to, že lidské oko zkresluje proporce budov. Když stojí sloupy v naprosto stejných rozestupech a zdi jsou dokonale rovné, divákovi se při pohledu z čela zdá, že se mu stavba rozjíždí. Proto podle klasického filologa Jiřího A. Čepeláka začali s perspektivou záměrně hrát. Parthenon, kterého si většina z nás představí jako hlavního zástupce řecké architektury, ve skutečnosti není rovný vůbec nikde: nemá rovné zdi, rovnou podlahu, rovné překlady a už vůbec ne rovné sloupy. Podlaha se uprostřed zvedá o pět až deset centimetrů, stejně vypouklé jsou architrávy, tedy překlady ležící na sloupech, a krajní sloupy stojí blíž u sebe než ostatní. Oko, které si obraz samo srovnává, pak vidí dokonale pravidelný chrám. Kdyby nás zrak neklamal, viděli bychom podle Čepeláka stavbu viditelně pokřivenou.

Aby chrám vůbec mohl vzniknout, museli stavitelé nejdřív vyrovnat terén. Pod Parthenonem je výškový rozdíl až čtrnáct metrů, takže Akropoli srovnali náspem prakticky do jedné roviny. A sypali do něj mimo jiné zbytky staršího Parthenonu z archaického období, který na stejném místě stál před tím dnešním. Jeho rekonstrukci dnes uvidíte v athénském muzeu.

Bílá antika je omyl. Chrámy zářily barvami do dálky

Běloskvoucí mramorové chrámy, které známe z fotografií, vypadaly v antice úplně jinak. Čepelák to ukazuje na stoe krále Attala v Athénách, jediném zrekonstruovaném sloupořadí, které nechal postavit panovník Attalos jako dar athénskému lidu. Dnešní rekonstrukce je nápadně bílá, jenže původní budovy byly pestrobarevné a zářily barvami do dálky. Barevný byl každý sloup i triglyfy a metopy, tedy ozdobné prvky nad sloupy, jen schody zůstávaly kamenné. Čepelák to přirovnává ke katedrálám, které na nás dnes také působí šedě, přestože ve své době hrály barvami. Bílá antika je tedy představa, kterou si vytvořil až novověk z toho, co zbylo: holého kamene, ze kterého barvy dávno smyl čas.

Samotné triglyfy vyprávějí ještě starší příběh. Jsou to kamenné památky na dobu, kdy se chrámy stavěly ze dřeva: původně šlo o zakončení dřevěných trámů, které vyčnívaly do prostoru. Mezery mezi nimi se vyplňovaly nejdřív dřevem, později kamenem a nakonec zdobenými reliéfy. A tenhle relikt dřevěné architektury doputoval až k nám. Napodobeniny řeckých triglyfů najdete na novorenesančních budovách v Praze, Čepelák jmenuje školu v Nuslích, i na radnicích v Plzni nebo Prachaticích.

Kde měl bůh stát? Chrámy se stavěly podle řemesel, hor i samoty

Umístění antického chrámu mělo svou logiku, podobně jako mají svou logiku kostely v křesťanských městech. Chrám boha kovářů Héfaista stál v Athénách tam, kde pracovali kováři, protože byl jejich patronem. Bohové nebes, Zeus, Apollón nebo Helios, dostávali chrámy na vrcholech nebo svazích hor, jako slavná Apollónova věštírna v Delfách. Poseidonův chrám ze zdejšího mramoru stojí na mysu Sunion, nejjižnějším výběžku Attiky přímo nad mořem. A bohyně lovu Artemis, které se přisuzovala divokost, mívala svatyně na opuštěných místech: u Splitu stál její chrám na výběžku do moře asi tři kilometry od města. Chrámy také často stávaly u řek a pramenů, protože k mnoha kultům patřily očistné rituály. Boha jste tedy v antickém městě hledali podle řemesla, počasí i samoty.

Stavební materiál se řídil tím, co bylo po ruce a na co bylo. Mramor z ostrova Paru byl běloskvoucí, mramor z Naxu protkaný šedivými žilami. Parthenon i Poseidonův chrám v Suniu postavili z mramoru místního původu, ale čím bohatší město a mladší doba, tím víc se vozilo z dálky. A v italské Lucce, kde na mramor neměli, stavěli chrám z obyčejného pískovce.

Kdo byl Herostratos, nejslavnější žhář antických dějin?

Artemidin chrám v Efesu byl největší chrám tehdejšího řeckého světa a jeden ze sedmi divů. Měřil přes sto metrů, sloupy nestály v jedné řadě, ale ve dvou, celkem jich bylo 128 a každý byl vysoký 18 metrů. Nesloužil jen kultu: fungoval zároveň jako tržiště a místo obchodu. Podle Skutků apoštolů v Efesu kázal svatý Pavel a poštval si proti sobě místní kněžstvo natolik, že musel město opustit. Jenže Pavel už nekázal v původním chrámu. Ten totiž v roce 356 před naším letopočtem podpálil muž jménem Herostratos, který se tím činem chtěl zapsat do dějin a učinit své jméno věčným. „Pro Římany a Řeky věčný život znamenal mít věčnou slávu,“ vysvětluje Čepelák jeho motiv a dodává, že sláva za negativní skutek není vynález dneška, existovala už v antice.

„Herostratos byl poté odsouzen k věčnému zapomnění, takzvané damnatio memoriae. Jeho jméno mělo být navěky zapomenuto. Jak vidno, nepodařilo se to, protože ho zmínil historik Theopompos. Vyplnil tak Herostratovi jeho přání a skutečně ho tu máme navěky. Je to jediné, co udělal, nic víc se o něm neví. Je to nejslavnější žhář antických dějin,“ říká Jiří A. Čepelák.

Z divu světa zbyl jediný sloup, druhý drží hradby Bodrumu

Příběh efezského chrámu požárem neskončil. Nedlouho po Herostratovi ho obnovil Alexandr Veliký a stavba vydržela až do roku 262 našeho letopočtu, kdy ji poškodilo zemětřesení. Znovu obnovený chrám pak definitivně zavřelo čtvrté století, kdy vítězné křesťanství zakázalo všechny pohanské obřady a chrámy. Dnes na místě stojí jediný sloup, který archeologové složili zpět, a za ním mešita města Selçuk. Podle Čepeláka není náhoda, že se právě v Efesu sešel roku 431 koncil, který přijal dogma o Panně Marii jako bohorodičce: Artemidin kult velké panenské bohyně matky byl tehdy ještě na dohled a nové učení ho mělo přebít. Zbytky slavného chrámu byste dnes v Efesu hledali marně, skončily v Konstantinopoli, dnešním Istanbulu.

Podobně dopadlo Mauzoleum v Halikarnassu, další ze sedmi divů. Hrobka krále Mausóla a jeho choti Artemisie z roku 351 před naším letopočtem stála na základně 32 na 26 metrů, měřila 45 metrů, neslo ji 36 iónských sloupů a střecha měla připomínat egyptskou pyramidu. Stála ještě ve 12. století, píše o ní císař Konstantin Porfyrogennetos. Pak ji po zemětřesení rozebrali křižáci a postavili z ní pevnost Bodrum, kterou roku 1522 dobyli osmanští Turci. Sochy krále a královny přežily jen proto, že zůstaly pohřbené pod hromadou kamení a křižáci je nestihli rozebrat.

Pantheon přežil, protože se stal kostelem

Římský Pantheon je jedna z mála antických staveb, která stojí dodnes prakticky celá, a Čepelák vysvětluje proč. Chrám vznikl v letech 114 až 118 za císařů Trajána a Hadriána a jeho kupole o průměru 43 metrů je z betonu, který Římané na rozdíl od Řeků běžně používali. Aby tak obrovská klenba unesla samu sebe, odlehčili ji sopečným kamenem a kazetami, takže beton není všude stejně silný. Uprostřed kupole je okulus, volný kruhový otvor, kterým dovnitř padá světlo i déšť. Okny to nešlo, stěny nesoucí kupoli nebylo možné prolomit. S deštěm si stavitelé poradili elegantně: mramorová podlaha je vypouklá, aby voda stékala k okrajům a ven. A v roce 613 dostal Pantheon dar nejcennější, přeměnu na křesťanský chrám Panny Marie. Právě proto ho nikdo nerozebral. Dodnes se tam otvorem v kupoli vhazují okvětní lístky růží.

Úplně bez ztrát ale Pantheon nevyvázl. Bronz z něj nechal v 17. století sejmout papež z rodu Barberiniů a přelít na obrovský baldachýn nad hrobem svatého Petra. Řím si tehdy říkal: quod non fecerunt barbari, fecerunt Barberini, co neudělali barbaři, dokonali Barberiniové. Koloseum dopadlo hůř: v renesanci z něj vytahali kovové spony držící kvádry, zemětřesení pak stavbu rozvalilo a mramor skončil v Palazzo Venezia, paláci, z jehož balkonu později řečnil Mussolini. A šikmá věž v Pise? Ta je podle Čepeláka postavená z mramoru, který Pisánci ve 12. století odvezli z opuštěného římského přístavního města Ostie.

Jak se skládá antika zpátky? Každá doba si do ní promítá sebe

Rekonstruovat antickou stavbu je těžší, než to vypadá, a výsledek vypovídá hodně o rekonstruktérech samotných. Když si v 16. století kreslili Artemidin chrám v Efesu, nakreslili trojlodní stavbu s vyvýšenou střední lodí, tedy vlastně křesťanskou baziliku s řeckými sloupy. Nemohli jinak: chrám nikdy neviděli, protože už neexistoval, a první architekti se do Řecka vypravili až v 18. století. Potíž byla i s mírami. Antičtí autoři jako Plinius uváděli rozměry ve stopách, jenže stopa se místo od místa lišila a jednotný metrický systém přinesla až Francouzská revoluce. Čepelák to přirovnává k loktům vyznačeným na českých radnicích, aby si každý mohl přeměřit, jak dlouhý loket platí právě v tomhle městě. „Každá doba si promítá do těch rekonstrukcí to, jak ona vidí antiku,“ shrnuje Čepelák.

Dnes se památky obnovují metodou zvanou anastylóza: stavba se skládá zpět z vlastních dochovaných kamenů. Chrám bohyně Niké na Akropoli, zničený v 17. století při obléhání, byl obnoven roku 1844, v roce 2000 znovu rozebrán a s pomocí počítačů postaven přesněji, přičemž bílé části jsou nové a tmavé původní. V Palmýře, kterou v roce 2015 ničil Islámský stát, dnes kameny trojrozměrně skenují a umělá inteligence hledá, kam který patří. A jak umí rekonstrukce dopadnout, ukazuje divadlo v Pompejích: chybějící mramor tam nahradili porézním sopečným kamenem, který pohlcuje zvuk jako obložení nahrávacího studia, a vynikající antická akustika je pryč. Při pokládání elektrických kabelů pro reproduktory se navíc sesunulo několik antických zdí.