Proč izraelsko-palestinský konflikt nemá řešení: pole, kde leží zakopaný dědeček

Proč se izraelsko-palestinský konflikt nedá vyřešit rozdělením území?

Protože oba národy mají podle Michaela Žantovského na jednu zemi nárok, o kterém jsou stejně pevně přesvědčeny. Židé ho odvozují od biblických dob, muslimové od islámské expanze v 8. století. „Ta legitimita těch jejich nároků je svým způsobem nesporná z obou stran," říká Žantovský, který byl v letech 2003 až 2009 českým velvyslancem v Izraeli. Každý nový velvyslanec podle něj přijíždí s ambicí konflikt jednou provždy vyřešit a po několika letech odjíždí střízlivější, protože už zažil několik mírových plánů a všechny dopadly stejně. Problém není ve vůli území rozdělit. Ta podle Žantovského u některých izraelských vlád i u části Palestinců byla. Chybí způsob, jak to udělat: „Není ten způsob, není způsob, jak to udělat." Nejsrozumitelněji to vysvětlil na obrázku, který zná každý, kdo řešil dědictví.

„Je to prostě problém toho, že vám váš dědeček a jeho dědeček odkáže pole. To je toto samé pole. A nejenom, že vám odkáže to samé pole, ale ještě někde na tom poli je pohřbený dědeček a taky ten druhej dědeček a jeden dědeček si tam zakopal lahev slivovice a druhej taky. A teď si ještě ke všemu zakopali na těch nesprávných místech," říká Michael Žantovský.

Ta poslední věta má historický základ. Biblickými Palestinci byli Filištíni, mořský národ podobný Féničanům, který připlul přes Středozemní moře a usadil se na pobřeží v místech dnešní Gazy a dalších přístavních měst. Hebrejci se zatím krčili na kopcích Judeje a Samaří a pásli ovce. Dnes je to obráceně. Velká moderní izraelská města stojí na pobřeží, kde kdysi žili Palestinci, a Palestinci se svými olivovými háji sedí na kopcích, kde kdysi žili Židé.

Staré Město v Jeruzalémě měří dva kilometry čtvereční a má čtyři čtvrti

Jeruzalém je podle Žantovského první ze tří důvodů, proč žádný plán nevyjde. Je nejposvátnějším místem judaismu, stál tu Davidův a Šalomounův chrám a na jeho základní zdi, dnešní Zdi nářků, stojí posvátný pahorek s muslimskými svatyněmi, mešitou al-Aksá a Skalním dómem. O kousek dál je chrám Božího hrobu, kde je podle tradice pohřben Ježíš. „Celý ten starý město jeruzalemský obehnaný tou zdí měří dva kilometry čtvereční. A jsou v něm čtyři čtvrtě: arménská, židovská, křesťanská a arabská, muslimská. A jakkoliv to dělíte, tak to prostě nejde," shrnuje Žantovský. Nejmenší starost přitom dělají lidé, kteří ve Starém Městě opravdu žijí. Většinou jsou to muslimští obchodníci, kteří ve stáncích prodávají palestinské kefíje, košile izraelské armády i šesticípé hvězdy. Podle Žantovského hlídají klid víc než izraelská policie, protože na každém incidentu nejvíc prodělají.

Trumpův plán z ledna 2020 podle něj tuhle otázku obešel: Jeruzalém by si nechal Izrael a Palestinci by měli hlavní město ve vesnici Abú Dís, která už leží za bezpečnostní zdí, a v Šuafátu o kousek severněji. Tím by ztratili nárok na posvátná místa, a to podle Žantovského nikdy nepřijmou. Přitom ta svatá místa ve skutečnosti spravuje jordánská nadace, protože jordánský král je potomek mekkánského šerífa a tím i proroka Mohameda. S Jordánci se Izraelci na rozdíl od Palestinců domluví, potají dokonce velmi dobře: podle Žantovského je veřejným tajemstvím, že jordánské a izraelské bezpečnostní služby spolupracují proti islamistickému terorismu.

Hranice v údolí Jordánu a šest milionů uprchlíků

Druhým problémem jsou hranice. Pro Izrael znamenají bezpečnost a bezpečnost znamená hranici v údolí řeky Jordán, kde země sousedí nejenom s Jordánskem, ale s celým arabským světem. Té se Izrael podle Žantovského z bezpečnostních důvodů nikdy nevzdá. Třetím problémem jsou uprchlíci. Systém, který pro ně zavedla OSN, označil Žantovský za naprosto šílený, protože platí pro jediný národ na světě: k Palestincům, kteří odešli za války v roce 1947, se počítají i jejich potomci, potomci potomků a potomci jejich potomků. Dohromady jich je dnes kolem šesti milionů. „Je naprosto zřejmé, že Izrael není tak sebevražedná země, aby vzala šest milionů palestinských muslimů a přistěhovala je zpátky," říká Žantovský. Sám se označil za skeptika, nikoli cynika: všechny plány viděl, všechny četl a čáry si kreslil s oběma stranami, ale vždy to skončilo u toho pole se zakopaným dědečkem.

Z publika padla námitka, že Pandžáb se mezi Indii a Pákistán rozdělit podařilo. Odpověď z pódia zněla, že tam se to stát mohlo, tady ne, a že Kašmír je dnes čára, kde by podle statistiky nejspíš vypukla příští jaderná válka. Žantovský přidal ještě jednu rovinu. Mezinárodní konflikty se podle běžné představy řeší mírovou smlouvou, po které lidé žijí v míru, dokud neumřou. Existuje ale druhá rovina řešení: lidé se přestanou zabíjet. Na Kypru trvá nevyřešený problém desítky let a nikdo tam neumírá, v Hercegovině žijí tři komunity, které se nemají rády, občas si dají pár facek, ale nezabíjejí se. Tomáš Klvaňa dodal, že arabské státy dnes palestinskou otázku odsouvají, protože se bojí Íránu a Izrael je pro ně důležitější partner než dřív.

Zabití generála Solejmáního: impulz, nebo strategie?

Podle Tomáše Klvani impulz, podle Žantovského promyšlená strategická operace. Klvaňa, který se zabývá americkou politikou, popsal, jak k zásahu došlo. Během podzimu 2019 zesílily útoky šíitských milicí v Iráku, které platí, zbrojí a řídí Írán, a při ostřelování americké pozice zemřel americký kontraktor. Trump nejdřív reagoval mírně, načež začátkem ledna 2020 zaútočili Íránem zaplacení demonstranti na americkou ambasádu v Bagdádu. To Trumpa podle Klvani vyděsilo ze dvou důvodů. V Americe žije trauma z obsazení ambasády v Teheránu v roce 1979, které stálo Jimmyho Cartera volby, a čerstvější Benghází, které republikáni přičítali Hillary Clintonové. Trump v debatě před volbami 2016 sliboval, že za něj by si na žádnou ambasádu nikdo netroufl. Poradci mu předložili vějíř reakcí a on vybral tu nejtvrdší. „Obamova politika byla politika jakýchsi věčných ústupků," dodal Klvaňa, a proto podle něj Trumpův tlak paradoxně může přinést víc než desítky let pečlivě připravovaných plánů.

Žantovský nesouhlasil s výkladem o impulzu. Operace měla podle něj všechny znaky „brilantně provedené, zpravodajsky koordinované, cílené operace" s minimálními vedlejšími škodami, a proto nebyla taktická, ale strategická. Írán přes Solejmáního šířil vliv skrze milice v Sýrii, Libanonu a Iráku. Zásah proti člověku, který to všechno koordinoval, byl signál všem hráčům, že i s menší vojenskou přítomností si Amerika ohlídá, co se chystají udělat. Solejmáního zabít zvažovaly už vlády Bushe i Obamy a obě se toho bály. Jeho jednotky se jmenovaly Kuds, což znamená Jeruzalém, a Žantovský se ptal, proč asi. Irácký parlament pak odhlasoval jen nezávazné přání, aby Američané odešli, protože třetina poslanců jsou sunnité, kteří se jejich odchodu děsí. Generál Šedivý souhlasil, že šlo o excelentní operaci, jen měla proběhnout jinde než v Iráku, protože posílila odpor irácké vlády proti americké přítomnosti a uvolnila prostor Rusku a Íránu.

Proč Izrael vychází s Ruskem, Indií i Čínou?

Protože zahraniční politika Izraele je podle Žantovského v první řadě obranná a hledá rovnováhu sil ve světě, který považuje za principiálně nepřátelský. V Izraeli žije víc než milion přistěhovalců z bývalého Sovětského svazu, kolem 15 procent obyvatel, a jejich zájmy zastupují vlivné strany. K tomu přidal staré pořekadlo, že všechno na světě se v Izraeli posuzuje podle jediného měřítka: je to dobré pro Židy? Žantovský to zažil v roce 2008, kdy se česká a evropská diplomacie po ruském vpádu do Gruzie snažila Izraelce přesvědčit, aby ruský postup odsoudili. Odpověď zněla, že rozumějí, ale potřebují být zadobře i s Rusy. Netanjahuovu cestu do Moskvy krátce před debatou četl Klvaňa jako předvolební gesto: měla Putina přesvědčit, aby proti Trumpovu plánu ostře nevystoupil, což by Netanjahuovi u ruských voličů v Izraeli uškodilo.

Stejně opatrně si Izrael hlídá vztah s Čínou, hlavně skrze obchod a investice. Důvod je Indie, se kterou má Izrael daleko rozsáhlejší vojenskou a bezpečnostní spolupráci. Indie je potenciální protivník Číny a jejím muslimským sousedem je Pákistán, který zase úzce spolupracuje s Čínou. Izrael v téhle rovnici podle Žantovského nehledá spojence a protivníky, protože by to pro něj bylo katastrofální. Hledá partnery, které může mezi sebou vyvažovat. Čína sama podle něj hraje dlouhou hru na dekády a do vojenských krizí mimo své okolí se nezapojuje.

Amerika je v regionu hegemonem od Suezu 1956, Rusko se vrací přes Sýrii

Klvaňa vidí posledních sto let na Blízkém východě jako výsměch koncepcím západních politiků a mírotvorců, kteří chtějí regionu vnutit vzorce a nakreslit hranice. Spojené státy tam začaly být aktivní po druhé světové válce kvůli ropě a definitivně převzaly roli hegemona při suezské krizi roku 1956. Británie a Francie počítaly s tím, že Amerika jejich intervenci proti Násirovi podpoří. Prezident Eisenhower to neudělal a tlakem na britskou libru jim řešení znemožnil. Po roce 2003 pak Amerika podle Klvani přecenila možnost demokratizovat Irák podle vzoru Japonska a Německa. Sám by se tehdy spokojil s méně krutou, osvícenější diktaturou na způsob Jordánska.

Generál Jiří Šedivý, který studoval v letech 1993 a 1994 na válečné škole ve Spojených státech, přidal vojenský pohled. Rusko není žádný kolos na hliněných nohou. Od sedmdesátých let mělo ve Středomoří pátou eskadru a základny v Tartúsu a Latákii v Sýrii, které Putin obnovil, a při vstupu do syrské války demonstrativně vypálil křídlaté rakety z Kaspického moře, aby ukázal, že je má taky. Na ruských lodích v Tartúsu smějí být podle smlouvy jaderné zbraně a kousek vedle na turecké základně Incirlik leží jaderné zbraně aliance. Turecko je podle Žantovského tikající bomba pro NATO, které s ním už omezilo sdílení zpravodajských informací. Šedivý připomněl ruské systémy S-400, u kterých nikdo neví, jaký software je v hlavicích, a dělení Libye mezi Turecko a Rusko, zatímco Evropa přihlíží.

Kolik má papež divizí: Evropa podle panelu na Blízkém východě nehraje

Když Žantovský v roce 2003 odjížděl do Izraele, existovala společná evropská zahraniční a bezpečnostní politika, mírový proces na Blízkém východě, kvartet mocností a čerstvě založená Středomořská unie. O rok 2020 podle něj nic z toho nefunguje. Evropská politika se renacionalizovala: Německo, Francie a Británie sledují vlastní cíle a občas je vnutí ostatním. Zahraniční pomoc, jediný zbylý nástroj, zeslábla a velká část jí končí v kapsách vládců, ne občanů. Chybí mocenská složka, bez které žádná zahraniční politika nefunguje. Žantovský to přirovnal k historce o Stalinovi, kterému někdo vyčítal kroky proti katolické církvi s tím, že se to nebude líbit papeži. Stalin se zeptal, kolik má papež divizí. „A to bohužel je situace Evropské unie v roce 2020," uzavřel.

Klvaňa problém obrátil: „Evropská unie není stát, nikdy stát nebyla, nikdy stát nebude." Nemá jednotný politický prostor, strany, média ani jazyk, Finové netuší, co se děje v Portugalsku. Chtít po ní mocenskou politiku s armádou je iluze. Přitom ti, kdo nejvíc kritizují, že Unie neobstála v uprchlické krizi, se nejvíc brání tomu, aby na to měla pravomoci. Ke společné akci ji podle něj donutí až daleko větší vlna migrantů z Afriky, spíš kvůli klimatické změně než válkám. „Rusové nepotřebují válčit s Evropou," dodal Šedivý. Stačí jim Nord Stream 2 a TurkStream, zatímco Evropa nedokázala prosadit ani plynovod Nabucco. Večer, který moderátor nazval festivalem marných příležitostí, zakončil Žantovský anekdotou ze studené války o konci světa, ve které izraelský premiér Begin oznamuje národu dobrou a ještě lepší zprávu: Bůh existuje a žádný palestinský stát nebude.