Anorexie zabíjí desetinu nemocných a u dětí do 14 let přibyla o polovinu

Hlad za tři měsíce změnil zdravé mladíky k nepoznání

Pokus, kterým internistka Kateřina Cajthamlová otevírá své vyprávění o poruchách příjmu potravy, proběhl v Minnesotě v roce 1944. Americký výživový badatel Ancel Keys s českým psychologem Josefem Brožkem vzali 36 mladých mužů, kteří odmítli vojenskou službu a do pokusu se přihlásili dobrovolně. Odebrali jim maso, snížili příjem na zhruba 6 000 kilojoulů denně a tři měsíce sledovali, co se stane. Muži ztratili čtvrtinu aktivní hmoty a většinu tělesného tuku, zmenšilo se jim srdce i játra. Důležitější ale bylo, co se dělo v hlavě. „Mladíci se prakticky zbláznili,“ říká Cajthamlová. Mluvili a přemýšleli jen o jídle, plánovali, co kdy uvaří, žvýkali a kouřili, aby zahnali hlad. Začali se stranit lidí a chodili do kina, protože se tam před nimi mohli schovat. Někteří měli kanibalské sny. Jeden účastník si usekl prsty a na otázku proč neuměl odpovědět.

Badatelé chtěli zjistit, jak vracet k životu vězně z koncentračních táborů. Když mužům jídlo zase přidávali, psychické změny trvaly dlouho a u některých se původní stav nevrátil ani při pětinásobném navýšení kalorií. Hladovění podle Cajthamlové není jen otázka váhy. Mění myšlení a ta změna přetrvává.

Proč myší ráj doktora Calhouna skončil smrtí celé populace

Druhý pokus, o který lékařka opírá výklad, udělal kolem roku 1970 doktor Calhoun na myších. Postavil jim dokonalé bydlení, zajistil neomezený přísun potravy a odstranil všechny predátory. Populace nejdřív rostla exponenciálně, pak se ustálila a rozjelo se to, čemu Calhoun říkal behavioral sink, Cajthamlová to překládá jako chování zkázy. Samice nedokázaly dokončit březost a přestaly pečovat o mláďata, takže úmrtnost mláďat prudce stoupla. Zvířata se odmítala pářit, byla buď extrémně plachá, nebo extrémně agresivní, izolovala se a vycházela jen v noci. Mladá generace se neměla kde uplatnit, protože staří blokovali místa, a myši se začaly kousat samy. Přežila jediná skupina, takzvané beautiful ones: myši, které se staraly jen o svou krásu, upravovaly si kožíšek, krmily se opatrně, vybíraly si potravu a vůbec se nepářily. V testech vyšly jako hloupé a neschopné komunikace. Pak přišla fáze smrti celé populace.

Calhoun potom hledal, co takový konec odvrátí. Myši podle něj nesmějí mít dokonalé podmínky: potřebují mírný stres, musí se o něco starat a hlavně spolupracovat. Jakmile jedna myš musela sešlápnout páčku, aby se druhá napila, k rozpadu nedošlo. A v roce 1967 se objevila Twiggy, hubená dívka s velkýma očima, focená tak, aby působila jako nedospělá holčička. Zbohatla, proslavila se a dívky se jí chtěly podobat.

Kolik lidí v Česku trpí poruchami příjmu potravy?

Podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky, který Cajthamlová cituje, se v roce 2021 léčilo s poruchou příjmu potravy víc než 5 000 lidí. Ženy tvoří 87 procent pacientů, muži 13 procent. Za deset let stoupl podíl lidí, kteří vyhledají hospitalizaci, o 15 procent, počet hospitalizací vzrostl o 30 procent a dvojnásobně přibylo těch, kdo potřebují hospitalizaci opakovaně. Od roku 2015 přibývá ročně zhruba 2 140 až 2 450 nových případů, z toho asi 30 procent tvoří anorexie a velkou část psychogenní přejídání. Nejhorší je vývoj u mladých. Ve skupině patnáctiletých až sedmnáctiletých přibylo od roku 2012 skoro 90 procent případů, tedy téměř dvojnásobek. U dětí do 14 let, kde se dřív poruchy příjmu potravy prakticky nevyskytovaly, je nárůst o 50 procent. Covidové uzavření škol a veřejných prostor podle lékařky výskyt prokazatelně zvedlo.

Pro srovnání uvádí finskou statistiku ze sedmdesátých let. Anorexie a bulimie tam dohromady postihovaly 0,3 až 0,7 procenta populace a uzdravilo se 60 procent žen s bulimií a 70 procent žen s anorexií. Dnes podle ní polovina nemocných žen přechází do chronického průběhu na 20 až 30 let a profesorka Hana Papežová dělá preventivní programy už pro děti od tří do pěti let. „V Americe v současnosti trpí poruchami příjmu potravy už osmi až desetileté děti,“ dodává.

Jak vzniká anorexie a kdo je ohrožený nejvíc

Na začátku bývají vrozené vlastnosti: svědomitost, sklon k neurózám a hlavně to, čemu Cajthamlová říká reaktivita. Přirovnává ji k absolutnímu sluchu. Kdo ho má, slyší každý falešný tón a ten ho dráždí. Reaktivní člověk stejně automaticky zachytí každé negativum a to mu zabere celé mentální pole. K tomu přistupuje rodina. Lékařka dnes vidí už třetí generaci: babička začala omezovat jídlo a hlídat váhu, předala to mamince, která má poruchu obvykle v horší míře, a ta od malička vede děti. Rizikem je i rozdílná tělesná stavba rodičů, třeba robustní otec a vychrtlá matka, kdy se doma pořád opakuje „hlavně ať nevypadáš jako maminka“. Podle pediatrů je přitom postava zhruba z 60 procent daná geneticky, takže je to absurdní požadavek. Dál působí trenéři v gymnastice, tanci nebo kanoistice, šikana, střídavá péče, rozvod rodičů, vysoké ambice a vyhoření už na střední škole.

Svůj díl má tlak médií. Prestižní časopisy podle Cajthamlové vyžadují po modelkách index tělesné hmotnosti 16, což je pásmo podvýživy druhého stupně. Diagnostickým znakem anorexie je přitom hmotnost 15 procent pod zdravou hranicí, tedy BMI kolem 17,5. „Ty modelky, které mají přikázaný body mass 16, už ve velké většině trpí mentální anorexií,“ říká. U dívek nemoc začíná mezi 11. a 14. rokem, u chlapců mezi 15. a 18., zpomaluje růst, vysazuje menstruaci a v 68 procentech případů ji provází úzkost.

Ortorexie, noční jedení a Adonisův komplex: nové podoby staré nemoci

Nejčastější poruchou příjmu potravy je dnes podle Cajthamlové ortorexie, chorobná fixace na takzvanou zdravou výživu. Člověk postupně vyřazuje další a další potraviny, přestane nakupovat v supermarketu a jezdí daleko za biopotravinami ke konkrétním výrobcům. Spolupracuje hůř než jiní pacienti, protože má z médií a pochybných webů zásobu argumentů, proč je jeho počínání zdravé. Sama o sobě ortorexie většinou nezabíjí, ale často přechází v anorexii nebo bulimii. Druhou nenápadnou poruchou je syndrom nočního jedení. Takový člověk ráno nesnídá a polovinu denní energie sní až po večeři, často se budí mezi půlnocí a třetí hodinou ranní a v polospánku vyluxuje lednici. Tělo si dohání, co přes den nedostalo, jenže večer sahá po malém objemu s velkou energií, tedy po sladkém nebo slaném a tučném. Týká se obézních i velmi štíhlých lidí a začíná často už v raném dětství.

Třetí novinkou je dysmorfofobie, které se říká Adonisův komplex nebo svalová dysmorfie. Začala u mužů, hlavně mezi kulturisty, a šíří se i k ženám. Člověk se bojí, že jeho svaly nejsou dost velké a dost bez tuku, nutkavě cvičí, drží bílkovinnou stravu bez sacharidů a prožívá stres pokaždé, když má ukázat tělo na pláži nebo ve sprše. Plastičtí chirurgové už podle Cajthamlové nabízejí implantáty hýžďových, lýtkových i prsních svalů. A metaanalýza 23 studií se 112 tisíci účastníky ukázala, že riziko obezity je o třetinu vyšší u lidí, kteří byli v dětství zneužívaní.

Proč anorexii neléčí výživový poradce, ale psychiatr

Poruchy příjmu potravy jsou podle Cajthamlové psychiatrická onemocnění s bludem, tedy s patologickým hodnocením skutečnosti, a výživové poradenství je u nich kontraindikované. Nemocný nesmí chodit k výživovému poradci, patří do péče psychiatra a specializovaného centra a musí být dlouhodobě sledován. Málo se ví, že 10 procent pacientů, hlavně s mentální anorexií, umírá a že úmrtnost je dvakrát vyšší než u ostatních psychiatrických diagnóz. Diagnóza přichází pozdě, v mediánu trvá šest let, než se na nemoc přijde. Od 18 let může pacient hospitalizaci odmítnout, a dokud není bezprostředně ohrožen na životě, nikdo ho k ní nedonutí. Mezitím se může dostat do katabolického stadia, ve kterém, jak ukázal minnesotský pokus, ani násobné zvýšení příjmu stav nezvrátí. Proto lékařka doporučuje pátrat už kolem patnáctého roku, jestli dítě nezačíná hubnout a nedostává se do bludného kruhu.

Cajthamlová připomíná i anonymní test mezi výživovými poradci ve výcviku, v němž 25 procent účastníků vykazovalo nějakou formu poruchy příjmu potravy. „Je možné, že mezi výživovými poradci, možná i mezi některými lékaři, máme kozly zahradníkem,“ říká. Rodičům při pochybnosti radí obrátit se na Centrum poruch příjmu potravy nebo na anonymní poradnu Anabell a vždy žádat druhý názor. Nepoužívat hodnoticí slova jako přejídání, neapelovat na vůli, protože příjem potravy řídí mimovolní mechanismy, nedokumentovat stravu a netlačit na to, aby dítě přibralo nebo zhublo.

Jak změnit návyk: méně téhož a žádná smlouva s ďáblem

Část přednášky věnuje Cajthamlová tomu, jak se vůbec dá změnit zaběhnuté chování, ať už jde o jídlo, nebo o jinou závislost. Opírá se o knihu Paula Watzlawicka, Johna Weaklanda a Richarda Fische o tom, jak problémy vznikají a jak se řeší, která česky nevyšla. První rada zní změna na druhou: poprvé si člověk řekne, že by to chtělo změnu, podruhé se do ní pustí. Druhá je přerámování. V pořadu Jste to, co jíte proto trvali na tom, že účastníkům se neříká tlouštíci, ale hubnoucí, protože jazyk má popisovat cíl, ne výchozí stav. Třetí je postupný trénink, žádný skok po hlavě. A čtvrtá říká dělat méně téhož. Kdo se snažil víc cvičit a méně jíst a nevyšlo to, má zkusit trochu přidat jídlo a trochu ubrat cvičení, aby režim vydržel dlouhodobě a ne jen pár týdnů.

Lékařka varuje před českým zvykem ukapávat jed: „Tentokrát se ti to povedlo, ale pozor, příště by se to nemuselo podařit.“ Doporučuje chválit snahu, ne až výsledek. A varuje před takzvanou smlouvou s ďáblem, kterou slýchá od hubnoucích: až zhubnu, dám si konečně těch pět dortů. Kdo to má v hlavě, myslí pořád na dorty. Připomíná taoistické pořekadlo: zasej čin, sklidíš zvyk, zasej zvyk, sklidíš povahu, zasej povahu, sklidíš osud.

Superpotraviny: jediný prokázaný účinek v Evropě má oves

Slovo superpotraviny nemá Cajthamlová ráda a dává je do uvozovek. Evropská legislativa totiž dovoluje u potravin jen prokázaná zdravotní tvrzení a většina takzvaných superpotravin je na seznamu neprokázaných, čeká „on hold“. Na seznamu Evropského parlamentu podle ní prošla jediná potravina: oves, přesněji jeho beta-glukany, u nichž je doložena stabilizace hladiny cholesterolu. Internetové obchody s potravinami z Ameriky a Asie evropskými pravidly vázané nejsou, takže v popisech najdete sliby, které validní studie nepodpírají. Její vlastní seznam je schválně český: česnek s alicinem a aliinem, vejce, ořechy, lesní plody, květák a brokolice, luštěniny, semínka, bylinky a pár mořských ryb. Každá z nich může být pro citlivého člověka alergenem, takže vždy záleží na tom, kdo ji jí, jak často a proč.

Důležitější než hledat, čím imunitu posílit, je podle ní nedělat to, čím ji člověk oslabuje: dehydratace, nedostatek pohybu, kouření, stres, alkohol, málo slunce, málo spánku a strava nevhodná pro daný věk a zdravotní stav. K doplňkům je střízlivá. Vitaminy rozpustné ve vodě tělo při nadbytku vyloučí ledvinami.

„Pokud se dopujete například vysokými dávkami B vitaminu, tak ho můžete najít v toaletě, nemusíte ho najít ve svém těle,“ říká Kateřina Cajthamlová.

Vitaminy A, D, E a K potřebují k vstřebání tuk v jídle, jinak projdou trávicím traktem bez užitku. Vápník v anorganické formě uhličitanu přirovnává k olizování zdi, lepší je organicky vázaný glukonát v poměru dva díly vápníku na jeden díl hořčíku. Fit tyčinky nejsou tyčinky, po kterých budete fit, ale rychlý cukr a tuk pro lidi, kteří zrovna sportují. A na závěr zkratka, kterou si lékařka vymyslela: SSOS, starejme se o sebe.