Alzheimer popsal jednu pacientku, Oskar Fischer v Praze šestnáct

Kdo byl Oskar Fischer, pražský objevitel Alzheimerovy nemoci?

Oskar Fischer byl psychiatr a patolog německé národnosti a židovského původu, který pracoval na německé psychiatrické klinice v Kateřinské ulici a na německé univerzitě v Praze. Podle profesorky Anny Strunecké popsal nemoc, které dnes říkáme Alzheimerova, „daleko víc a lépe“ než muž, jehož jméno nese. V roce 1907 publikoval 16 případů senilní demence a u 12 z nich našel plaky a klubka, tedy změny v mozku, které věda sleduje dodnes. Ukázal také, čím se stařecká demence liší od potíží pacientů se syfilidou. A pokračoval dál: pod mikroskopem vyšetřil 275 mozků, u 56 pacientů nalezl plaky a v roce 1912 měl publikovaných už 72 případů. Všichni ti lidé byli starší padesáti let. Materiálu měl dost, protože klinika v Kateřinské patřila k nejmodernějším a podle Strunecké sloužila za vzor klinikám v Evropě. Proč o něm dodnes nevědí ani mnozí psychiatři, vysvětluje jednou větou: „Měl tu smůlu, že nežil v Německu, ale že žil a pracoval v Praze.“

Jeho kresby senilních plaků a neurofibrilárních klubek ukazuje Strunecká vedle snímku z nejmodernější mikroskopie z časopisu Nature. Po 110 letech zůstávají plaky v centru zájmu a stále platí za hlavní znak nemoci.

Proč se nemoc jmenuje po Alzheimerovi, když popsal jedinou pacientku?

Rozhodl článek z roku 1907 o jediném případu. Alois Alzheimer, významný patolog a psychiatr v Mnichově, léčil Augustu Deterovou, která začala ztrácet paměť už ve čtvrté dekádě života a zemřela v něco málo přes padesáti letech. V jejím mozku našel amyloidové plaky a referoval o nich na kongresu psychiatrů v Německu. Úspěch to nebyl. Publikum podle historických bádání, na která se Strunecká odvolává, víc zajímala freudovská témata: výklad snů, hysterické neurózy a psychosexuální jevy. Kolegové považovali Augustiny potíže za projev přirozené stařecké slabosti, nikdo nepoložil ani doplňující otázku a jednání rychle přešlo k dalšímu bodu. Zklamaný Alzheimer se vrátil do Mnichova a sepsal článek. Ten se pak stal základem názvu, i když Augusta podle Strunecké netrpěla senilní, ale presenilní demencí.

Fischerovu práci Alzheimer znal, v dobových dokumentech se o ní zmiňoval. Čeští psychiatři se dnes snaží prosadit název Alzheimerova-Fischerova nemoc, což je podle Strunecké po 110 letech „trošičku problematické“.

Němci ho nebrali jako Žida, Češi jako Němce

Fischerův osud nazývá Strunecká symbolickým. Klinice, na které pracoval, šéfoval profesor Pick, známý podle Pickovy demence. V roce 1907 tam působil i doktor Jan Janský, který u psychiatrických pacientů objevil čtyři krevní skupiny a jehož priorita také dlouho zůstávala opomíjená. O rok později založil Fischer s bratrancem sanatorium na Veleslavíně. Léčila se tam Šarlota Masaryková a píše se, že prezident Masaryk tam často pobýval a vedle jejího pokoje měl vlastní, kde pracoval. Fischer tedy nebyl žádný neznámý lékař z okraje. Když někam kandidoval, postavili se proti němu antisemitští studenti. Po příchodu Němci sanatorium zabavili, Fischera poslali do Malé pevnosti v Terezíně, kde údajně zemřel na infarkt, a jeho bratranec zemřel v Osvětimi. „Německá psychiatrie ho nebrala, protože byl Žid,“ shrnuje Strunecká. Česká historiografie zase odmítla člověka z Německé univerzity.

Mlčení vydrželo dlouho. Profesor Vondráček, velká autorita české psychiatrie v padesátých letech, bydlel s Fischerem ve stejné ulici a znal jeho práce, přesto o nich veřejně nikdy nemluvil. Komentář Strunecké je suchý: „Asi zapomněl.“ Obrat přišel z ciziny. V roce 2009 přijel do Prahy britský autor Michel Goedert, sháněl v Kateřinské ulici dokumenty a o rok později o Fischerovi podle Strunecké vydal velkou práci. Teprve potom se v časopise Psychiatrie objevila první zmínka, že u nás takový člověk žil.

Ještě v roce 1923 se demenci u nás říkalo zblbělost stařecká

Učebnice uvádějí, že většina psychiatrů v šedesátých letech Alzheimerovu nemoc z kliniky neznala. Strunecká tomu rozumí jinak: nemoc znali, jen se tak nejmenovala. Říkalo se jí senilní demence a oficiálně zblbělost. Důkaz našla ve své oblíbené knize z dětství, v domácím lékaři Přírodní léčba z roku 1923, kde ji bavily modely lidského těla. Psychiatr Šimsa v ní popisuje zapomenuté jídlo, nepoznané příbuzné, nespavost, hašteřivost, chování jako u dítěte a nakonec úplnou závislost na druhých. Strunecká ten odstavec čte v přednášce nahlas a slovo od slova sedí na to, čemu dnes říkáme Alzheimerova nemoc, jen bez jakéhokoli soucitu v pojmenování.

„Po 60. roce dostavuje se zblbělost stařecká. Nemocný zapomíná, že před hodinou obědval, a chce znovu jíst. Nepoznává svých lidí, obzor vědění se zužuje, celý život omezuje se jen na jídlo a stolici. Starci bývají hašteřiví, dětinští, tvrdohlaví a plačtiví, trpí obyčejně nespavostí. Tento bídný stav trvá léta, až smrt tragédii skončí.“

Dnešní čísla, která Strunecká uvádí, ten strach vysvětlují. U seniorů kolem sedmdesátky se udává asi 5 procent nemocných, nad osmdesát let už 45 procent. V Česku bylo v roce 2015 podle statistik 153 tisíc pacientů, ale evidovaní jsou jen ti, kdo chodí k psychiatrům. Nepřelstil ji ani poručík Columbo: Peter Falk si na konci života nepamatoval ani svou nejslavnější roli.

Co se ptá test paměti, podle kterého lékař předepisuje léky

Jde o takzvaný Mini-Mental, mezinárodní standardizovaný test o 30 bodech. Člověk odpovídá, které je roční období, kolikátého je a ve kterém je městě a patře. Pak si zapamatuje tři slova (v přednášce lopata, šátek, váza) a po chvíli je zopakuje, pětkrát za sebou odečte sedm od stovky, pojmenuje hodinky a tužku a zopakuje větu „Žádné kdyby a nebo ale“. Na konci přeloží papír a položí ho na podlahu, napíše libovolnou větu, která dává smysl, a obkreslí obrazec. Za tenhle nejtěžší úkol je jediný bod a musí sedět všechny úhly. Výsledek 27 až 30 bodů je podle Strunecké v pořádku, 25 a 26 je hraniční nález, 18 až 24 lehká demence, pod 18 už jde o vážný stav. Pod 6 bodů o sobě člověk neví nic. Podobně jednoduchý je úkol namalovat ciferník a nastavit ručičky na dvě hodiny, který podle Strunecké řada lidí nezvládne.

Body ale neřeknou všechno. Strunecká jezdila k psychiatrovi s přítelkyní hudebnicí, která už nedokázala zopakovat tři slova a nevěděla, jak se jmenuje. Když se lékař s profesorkou bavili o grantech, opakovala po nich jako magnetofon a pak pronesla: „Domnívám se, že hovořit nyní o banánových slupkách by bylo nemístné.“ Hudbu přitom poznávala bezpečně. Rodinám Strunecká radí nepřesvědčovat nemocného logickými argumenty. Je to prý ztráta času a víc pomůže, když se na něj usmějete a pohladíte ho.

Léky patří ke stejné skupině jako bojové jedy a nemoc jen zpomalí

Hlavní léky první volby jsou inhibitory acetylcholinesterázy, tedy látky, které brání odbourávání acetylcholinu, důležitého pro poznávání. Do stejné skupiny patří nejhorší bojové chemické látky. Díky tomu se Strunecká seznámila s profesorem Patočkou z katedry toxicologie Vojenské lékařské akademie v Hradci Králové, kde se takové látky vyvíjely a hledala se proti nim antidota. Poslední z léků, galantamin, našli vědci v cibulkách sněženek. Podaný včas může léčba zpomalit postup nemoci řekněme o dva roky, takže člověk zůstane déle doma, vyléčit ji ale neumí. Má i nežádoucí účinky: nevolnost, zvracení, průjem, závratě, zmatenost a srdeční arytmie. Profesor Höschl podle ní studentům říkával, že takto léčený pacient si sice bude dva roky něco pamatovat, ale „udusí se třeba škubánkem při obědě“. V roce přednášky stála jedna pilulka podle jejích čísel 40 až 128 korun, tedy několik tisíc měsíčně.

Nadějí mělo být odstranění beta-amyloidu z mozku. Strunecká je skeptická, protože u některých dvojčat ho mají v mozku obě a nemoc se projeví jen u jednoho. Likvidovat ho je podle ní „jak když jdete kladívkem na hodinky“. Přednáška zazněla v červnu 2017, novější vývoj diagnostiky a léků v ní proto není.

Dá se Alzheimerově nemoci předejít?

Strunecká tvrdí, že jediné, co může pomoct, je včasná prevence, a sama přiznává, že jde o „způsoby, které zatím ta současná medicína nepřijímá“. Na výzkumu nemoci spolupracovala v letech 1991 až 2002 s Psychiatrickým centrem Praha a patří k vědcům, kteří ji považují za cukrovku třetího typu. Poruchy metabolismu glukózy podle ní začínají už ve třetí nebo čtvrté dekádě života, a kdo začne jíst jinak v té době, chrání se tím i před dalšími civilizačními nemocemi. Doporučuje jíst jen osm hodin denně, aspoň dvanáct hodin v kuse nejíst a od října do března brát vitamin D. Odvolává se také na Brity a Nory, kteří po sedmiletém zkoumání zjistili, že u seniorů užívajících vitaminy B6, B9 a B12 se zastavilo ubývání mozku. Dávky jsou ovšem víc než pětinásobkem doporučené denní dávky, takže bez lékaře to není rada na zkoušení. Strunecká také v přednášce sama zmiňuje český přípravek s těmito vitaminy, který vzniká s jejím nakladatelem.

K ketogenní dietě má jen jednotlivé příběhy, například vyprávění lékařky o otci matematikovi, a výslovně říká, že to nejsou velké epidemiologické studie. Sama také připomíná oficiální stanovisko: postup nemoci se dá zpomalit, vyléčit ji nelze. O kávě mluví s radostí, protože americký soubor 80 tisíc zdravotních sester ukázal u těch, které pily tři šálky denně, nižší riziko cukrovky.