Židovský pohřeb: žádné květiny, žádná hudba, sedm dní doma

Pohřební bratrstvo se ve skutečnosti jmenuje úplně jinak

Usedlý český název je podle Chaima Kočího chybný hned dvakrát. Společnost se jmenuje Chevra Kadiša Gomlej Chasadim a přeložit se dá jako společnost oddělená pro konání skutků milosrdenství. Pohřbívání je jen jedna z jejích prací. Pražská chevra vznikla v roce 1548 a od začátku měla na starosti i nemocné, sirotky, vdovy a nemajetné, tedy celý řetěz péče od nemoci přes umírání až po to, co následuje po smrti. Bratrstvo to není ani proto, že chevra vždycky měla i ženskou část. „Málo platné, chyby se přejímají jeden na druhé," komentuje Kočí ten vžitý překlad. Členů má dnes šestatřicet a povinnosti mají jen dvě: platit členské příspěvky a udržet si rituální a morální kredit. Zhruba třetina z nich je aktivní, ostatní chodí na pohřby doplnit minjan, tedy deset přítomných židovských mužů.

Péče o zesnulého se v judaismu nepovažuje za podřadnou práci, ale za opak. Kočí ji vysvětluje jako micva emet, skutečný dobrý skutek: cokoli jiného člověku něco vynese, tady mu ta osoba už nikdy nic neoplatí. Sám k tomu přišel v roce 2003, kdy pracoval jako sociální pracovník karlovarské židovské obce. Umírala jedna z tamních seniorek, z Prahy za ní nikdo nechtěl jet, šel tedy on. Četl jí žalmy a její pohřeb byl jeho první.

Proč se židovský pohřeb koná do 72 hodin?

Protože tělo se má uložit co nejdřív, ideálně už toho večera. Tři dny jsou nejzazší hranice a posunout se dají jen z jediného důvodu: když tím prokážeme zesnulému úctu. Když musí dorazit děti z Austrálie, čeká se. Kočí popisuje pána, který byl na jednání v Indii, zemřel v Kanadě a pohřbívalo se v Praze, takže z Indie musel někdo letět do Kanady pro doklady a s nimi teprve do Čech. Trvalo to osm dní. Rychlost brzdí i úřady: v Německu čekání na papíry vyjde na dva týdny, ve Španělsku čekal Kočí na převoz zesnulého tři týdny. Šabat a svátky celý postup pozastaví, ten den se prostě nepočítá. Do rakve pod hlavu se každému dává plátěný váček s hlínou z Izraele a v Praze se od 17. století hlína sype i na tělo.

Celou tu dobu na zesnulého v chevře nikdo nemyslí jako na mrtvého. „Od okamžiku úmrtí až do okamžiku zasypání hrobu to není pro nás mrtvý člověk, ale hluboce spící člověk," říká Kočí. Proto se u něj nedělá nic, co by ho mohlo probudit, tedy žádná hlasitá hudba a žádná domácí zvířata.

Žádné květiny, žádná hudba, žádná upřímná soustrast

Věnec vypadá nádherně jeden den, možná jednu noc, a druhý den začne vadnout. Kočí mnohokrát viděl, jak lidi na hrobě rozruší pohled na uvadlé květiny, protože analogie mezi tím, co se děje nahoře a co dole, naskočí každému na první signál. Proto se na židovský hrob nosí kámen. Vydrží, a když ho přinesete z místa, které měl zesnulý rád, přidá se k jeho pevnosti ještě ta vážená cesta. Původně měly kameny na poušti praktický úkol, totiž zabránit zvěři hrob vyhrabat, ale přenesené významy si judaismus nese dál. Ze stejné logiky nemají židovské pohřby otevřené rakve, nehraje se na nich hudba a neukazují se fotografie zesnulého. Nic z toho zesnulému nepomůže a pozůstalým to jen zvedá emoční zátěž.

Smuteční řeč se jmenuje hespet, doslova vychválit. Není to pravidlo o mrtvých jen dobře, ale přesvědčení, že se něco najde vždycky.

„Můj rabín říkal, každý člověk má něco, co o něm hezkého můžeme říct. A kdyby byl náhodou úplný lump, pravděpodobně měl hodnou ženu. A pokud neměl, tak možná na jeho zahradě byly pěkné kytky, které ostatním voněly," vypráví Chaim Kočí.

Od roku 2009 mluví na pohřbech rodina a přátelé, ne najatí řečníci, kteří podle Kočího často ani nevědí, o koho jde. A kondolence? Judaismus je nepovažuje za žádoucí. Padesátá upřímná soustrast v řadě už pozůstalého jenom obtěžuje a mluvit se s ním má až doma během šivy.

Trhlina v oděvu je jediný fyzický projev smutku

Jmenuje se kryja. Za rodiče se dělá na levé straně, od lemu košile dolů k srdci. Za ostatní příbuzné, za které je povinnost truchlit, tedy za sourozence, partnery a děti, se dělá na druhé straně a bývá mnohem kratší. Ženy si ji na veřejnosti nikdy nedělají ani ji odhalenou nenosí. Načasování je volné: někdo si oděv roztrhne, když se o úmrtí dozví, jiný když poprvé uvidí rakev, další až po pohřbu. Látka se nařezává, ale i tak je potřeba pořádná síla. A právě v tom je podle Kočího smysl. Ve vyrovnávání se se ztrátou přichází velice brzy vztek, ta otázka jak se to stalo a proč zrovna mně, a roztržení látky s ním něco udělá. „Slyšel jsem mnohokrát, že když do té doby nemohli plakat, tak po té trhlině můžou začít," popisuje.

Zajímavé je, kdo si kryju dělá. Chevra pohřbívá většinou lidi, kteří praktikující nejsou. Dostanou jen seznam toho, co je možné, a k trhlině pak sáhne obrovské množství z nich, přestože jde o velmi zbožný projev truchlení. Potřebují něco fyzicky cítit.

Sedm dní, třicet dní, jedenáct měsíců a jeden den

Truchlení má v judaismu přesný rozvrh a je odstupňované. Prvních sedm dní je šiva, kdy se velmi přísně nedělá nic, dokonce se nechodí ani do práce. Už ve třetím století rabíni připustili minimum tří dnů, a Kočí připomíná, že tři dny neplaceného volna na pohřeb má v Česku nárok každý. Doma se zakryjí zrcadla i další odrazné plochy, a to ze dvou důvodů. Ten praktický je, že v takovém stavu se člověk nepotřebuje vidět. Ten rituální vychází z předpokladu, že duše je až do pohřbu blízko těla, a vlastní odraz bez těla by ji mohl zmást. Kolem truchlících se točí komunita, která si rozepíše, kdo kdy přinese jídlo a kdo přijde, aby nezůstali sami.

Po šivě následuje šlošim, třicet dní bez ničeho veselého. Po nich má rodina jít ideálně do přírody, protože je to podle rabínů nejlepší ukazatel toho, že všechno roste, kvete a pokračuje dál. Za rodiče se ale truchlí jedenáct měsíců a jeden den. Osiřelé děti od jejich hrobu původně odcházely bosé, aby daly najevo, kdo jim dal první boty a první pevnost v kroku. Rabíni to v 17. století nahradili tím, že si člověk boty vyzuje, nasype si do nich trochu hlíny z hrobu a jde v nich domů. Náhrobek se staví až po roce a tomu obřadu se říká snímání závoje. Výročí úmrtí, takzvaný jarcajt, se pak nemá brát jako trauma, ale jako oslava. Počítat, kolik by zemřelému dnes bylo let, judaismus nedělá. Ten člověk došel na konec své cesty.

Jak se judaismus dívá na sebevraždu?

Žádné horší místo na hřbitově, žádná zeď. Vysvětlení je podle Kočího prosté: když se někdo dostane do tak špatného stavu, že si sáhne na život, je to znamení, že to komunita nepohlídala. Pět knih Mojžíšových zná dokonce obřad nad člověkem, kterého najdou mrtvého u cesty a nikdo neví, jak se tam vzal, a musí ho vykonat lidé z nejbližšího sídla. Otázka je stejná: jak je možné, že šel kolem pocestný, kterého si nikdo nevšiml. K tomu přistupuje takzvaná polehčující okolnost. I člověk, který už vylezl na parapet a skočil, si to podle Kočího s velkou pravděpodobností v setině vteřiny rozmyslel, jen už to nešlo zvrátit. Pohřeb tedy dostane na běžném hrobovém místě.

Hespet se u takového pohřbu neříká a Kočí zdůrazňuje, že to není trest. Smuteční řeč je pro pozůstalé, ne pro zesnulého, a v takové chvíli by jim jen prodloužila vypjatou situaci.

Proč Chevra Kadiša nejde naproti kremaci?

Z opatrnosti, ne z odsudku. Pražský židovský hřbitov na Želivského má urnové oddělení už od roku 1923 a tehdy to byl výraz modernosti komunity, která si na to postavila i vlastní obřadní síň. Po druhé světové válce k tomu přibyly dva jiné důvody. Vznikly rodiny, kde je žid jen jeden z partnerů, a bylo potřeba umět pohřbít i toho druhého. A mnozí přeživší získali pocit, že osudu svých rodičů unikli nespravedlivě. Kočí popisuje dámu z blízké rodiny, která měla připravenou obálku s pokynem spálit ji a vysypat v Bohušovicích do Ohře, tedy přesně tam, kde nacisté v roce 1944 zahlazovali stopy po svých obětech. Chtěla to dorovnat. Říct takovému člověku, že se má vzpamatovat a mít normální pohřeb, podle něj není možné.

Chevra proto nabízí uložení urny, ale do samotného žehu nevstupuje. Nikdo totiž neví, co oheň udělá s duší, a hroby v zemi se proto hlídají žárlivě a neotvírají se. Kremace je přitom v Česku dominantní: podle Kočího jsme hned po Moldavsku druzí na světě v počtu krematorií na obyvatele a Spolek přátel žehu vznikl právě u nás.

Pro vojáka Davidoviče přiletělo po sedmdesáti letech vojenské letadlo

V roce 1946 poslali pana Davidoviče ze Slovenska do Ralska, aby tam v součinnosti s československou armádou cvičil jednotky, které měly odjet bojovat do Izraele. Při nácviku, kdy jeden dobývá kótu a druhý ji brání, měl jeden z cvičících místo slepého náboje ostrý. Střelil Davidoviče dvakrát do hlavy. Ještě v noci ho z Ralska převezli do Prahy a ráno pohřbili, a jeho hrob pak na dlouho zapadl. V roce 2015 přišel Kočímu e-mail od Davidovičovy rodiny s dotazem, jestli ho tu opravdu mají pohřbeného. Převoz do Izraele se nakonec podařil až během nejtvrdšího lockdownu a informace se dostala ven dva měsíce po tom, co se všechno odehrálo.

Přiletělo pro něj staré vojenské letadlo izraelské armády, které do Evropské unie normálně nesmí a dostalo zvláštní výjimku. Pod jeho břichem stálo na ruzyňské ploše sedm mužů v leteckých kombinézách, samí staří pánové. Byli to veteráni výsadkové jednotky, u které měl Davidovič sloužit, jenže ta vznikla až po jeho smrti a v roce 1985 ji zrušili. Když se dozvěděli, že se poletí do Čech pro Davidoviče, vymohli si na generálním štábu, že poletí oni. Nejmladšímu z nich bylo pětasedmdesát. „Všichni ti vojáci, co tam byli, všichni v těch různých uniformách, všichni plakali," vzpomíná Kočí. Ve čtvrtek večer ho odvezli domů, v pátek ráno ho pohřbili na vojenském hřbitově. A v Praze po sobě nechali nový náhrobní kámen s vysvětlením, že tu byl a už tu není.