Pacienti by byli, protézy taky. V českém zdravotnictví chybí jen peníze

Proč se v Česku čeká na operaci kloubu?

Protože jediným zdrojem peněz jsou v našem systému zdravotní pojišťovny a ty mohou rozdělit jen to, co vyberou na pojistném. Chirurg Pavel Pafko, dlouholetý přednosta třetí chirurgické kliniky v pražském Motole, to ukazuje na umělých kloubech. Výrobci vyrobí protéz, kolik si kdo objedná, firem je podle něj mraky. Pacientů s bolavým kolenem, kteří nechtějí čekat půl roku nebo rok, je také dost. Jenže počet náhrad, které nemocnice za dané období odoperuje, má strop, jinak by pojišťovny zbankrotovaly. „Pacienti by byli, protézy by byly a jediné, co není, jsou peníze,“ shrnuje Pafko. Po roce 1989 jsme podle něj vstoupili do kapitalismu, který je ve zdravotnictví zastropovaný: „Není to kapitalismus dokaž, co umíš. Čím víc budete dělat, tím větší problémy budete mít.“ A proto jsou čekací doby a proto se čeká.

Sám zažil obě éry, půlku profesního života odpracoval před rokem 1989 a půlku po něm. Před revolucí se lékaři o ekonomiku nezajímali vůbec, nikdo nepočítal výkony. Dnes mají nemocnice finanční plány, a kdo je neplní, tomu zavolá ředitel. Na západ od nás přitom vedle všeobecného pojištění existuje privátní: kdo chce, může jít mimo řadu a říct, jak to Pafko předvádí, „pane primáři, já to chci příští týden v úterý“.

Za socialismu kloubní náhrady nebyly, sloužily i opakovaně

Před rokem 1989 lékaři strop necítili, protože nebylo co pořídit. Když se ho posluchač zeptal, kde tehdy režim ušetřil, odpověděl Pafko bez okolků: klouby prostě nebyly. Jeho pracoviště sehnalo přes protekci na ministerstvu pět endoprotéz, a když pacienti zemřeli, protézy se pietně vyjmuly a posloužily dalším. „Tenkrát jsme byli zavření, nic jsme nevěděli, tak jsme to brali, jak to bylo,“ vzpomíná. Dnes jsou hranice otevřené, lidé v televizi vidí, co dostávají pacienti v Německu a Rakousku, a chtějí totéž. Jenže česká ekonomika na ty otevřené dveře podle Pafka pořád nemá.

Devadesátá léta popisuje jako nákupní horečku. Ředitelé sháněli cétéčka a magnetické rezonance, aby kolem svých nemocnic vystavěli hradbu kompletnosti, a jednu dobu bylo v republice víc cétéček než personálu, který je uměl obsluhovat. „Všichni jsme tady dospělí. Víme, že když se něco kupuje, tak jsou marže,“ dodává. A když dáte jedny peníze do drahých přístrojů, musíte přibrzdit jinde, totiž na platech lidí.

Kolik dává Česko na zdravotnictví?

Česká republika dává na zdravotnictví 7,6 až 7,8 procenta HDP. Německo, Francie a Anglie dávají 9 až 11 procent, Spojené státy 14 až 15. Zdravotnictví přitom umí polykat obrovské peníze, protože vývoj jde rychle dopředu: před dvaceti lety biologická léčba nádorů prakticky neexistovala, robotické operace také ne a stenty při infarktu byly raritou, dnes se jich zavádí asi dva tisíce na milion obyvatel. Farmaceutický průmysl je podle Pafka po zbrojním druhý nejlepší byznys na světě: kdo šije boty, může příští sezonu skončit, „ale s léky neskončíte nikdy“. Systém dnes hospodaří zhruba s 350 miliardami korun ročně. Když stát přidal za svých pět milionů pojištěnců 500 korun měsíčně, znamenalo to 30 miliard, ani ne desetinu. Odhady přitom počítají, že za dvacet let bude potřeba kolem 600 miliard. Otázka podle Pafka zní: chceme péči jako Němci, nebo jako Bulhaři a Rumuni?

Že rozdíl nedělá materiál, ale lidé, ukazuje na transplantacích plic. Jeho tým se je učil ve Vídni, od rakouských kolegů okopíroval celý protokol včetně léků a v roce 1997 provedl první transplantaci v Česku. Pafka zajímala cena: české pojišťovny zaplatily jen o něco víc než polovinu toho, co tentýž výkon stojí ve Vídni. Přitom léky a materiál stojí stejně, sanitka natankuje v Praze za skoro stejné peníze jako v Innsbrucku. Celý rozdíl jsou platy zdravotníků.

Připojištění brání dva a půl milionu voličů v důchodu

Třicet let po revoluci nemá Česko privátní připojištění a Pafko o tom mluvil s dvěma předsedy vlád. Oběma řekl, že současný stav podporuje korupci, protože bohatý pacient si cestu mimo řadu stejně najde, jen neoficiálně.

„Jenom hloupý člověk si může myslet, že když někdo přijede do nemocnice v autě za tři miliony, tak se svlékne, dá si pyžamo a postaví se do řady s těmi, kteří přijeli tramvají,“ řekl Pavel Pafko dvěma českým premiérům.

Od jednoho z nich se dočkal upřímné odpovědi: v České republice žijí dva až dva a půl milionu důchodců, kteří pokud nic nezdědili, nic nemají, cítili by se na druhé koleji. A jsou to voliči. „V tom je vysvětlené úplně všechno,“ komentuje to Pafko. Všeobecné pojištění zavedl v 19. století Bismarck a ani ten nepočítal s tím, že pokryje všem všechno. Celá západní Evropa má dnes vedle něj komplementární nebo suplementární pojištění; v Německu Pafko zažil sedláky, kteří se nepřipojistili, spadli ze žebříku a nestačili se divit účtu. Čeští politici se ale bojí. Regulační poplatky za třicet korun kdysi smetly vládní strany tak, že po komunálních volbách byla republika oranžová. Na dotaz, kdy se připojištění dočkáme, odpovídá: „V tomto volebním období nepočítejme s ničím.“

Je flaška pro doktora úplatek?

Z právního pohledu ano, a Pafko si to nechal vysvětlit přímo od soudců: i zlatý náramek darovaný po vyléčení je úplatek, protože dárce ovlivňuje jednání lékaře do budoucna. Lidsky vděčnost chápe, sám ale připomíná, že lékaři si velké peníze oficiálně nevydělají: „Obálkou nad stolem si, obrazně řečeno, nikdo nic nevydělá.“ Mezi miliardáři podle něj doktora nenajdete, samí právníci a ekonomové. Když jako mladý pracoval rok v západním Německu, dostal od pacientů jediný dar, basu piva, kterou rozdělili mezi sestry. U nás jsou flašky běžná věc; protože sám alkohol nepil, měnil je s kolegy za bonboniéry a všichni byli spokojení. I kytice je ostatně hodnota, velká dnes stojí 300 až 500 korun.

Proč obálky nefungují třeba v Anglii, mu vysvětlil tamní kolega. Kdyby v obálce bylo málo, nikdo kvůli ní nebude riskovat pověst. A kdo by dal hodně, ten si rovnou zaplatí privátní péči. Angličan má tedy legální volbu mezi dvěma cestami. Česko tu druhou nenabízí, a tak se věci řeší po česku, pod stolem.

Polovinu pracovní doby tráví lékař u počítače

Když Pafko přišel v Motole do místnosti, kde tři mladí kardiologové bušili do klávesnic, zeptal se jich, kolik pracovní doby prosedí u počítače. Téměř polovinu, odpověděli. Mladším kolegům na klinice proto radil vzít stopky a změřit si vizitu u tří pacientů proti času strávenému následným zapisováním; psaní vyhrává. Za jeho mládí měla lékařská zpráva deset řádků a bylo hotovo. Na západních klinikách přitom lékaři diktují a zápisy přepisují sekretářky, které dají 500 úderů za minutu. Člověk vystudoval medicínu, a pak se půl pracovní doby živí jako špatně placená písařka, říká Pafko. Výsledek vidí každý pacient: lékař v ambulanci mluví s člověkem, ale dívá se přitom do obrazovky. „To je naprosto špatně. Nikdo z nás by nechtěl být takovým pacientem.“

Byrokracii si zdravotníci nevymysleli, vynucuje si ji společnost. Lidé se soudí a nemocnice mají ombudsmany; ta motolská Pafkovi řekla, že počet stížností se drží každý rok stejný a oprávněných je jen 9 až 10 procent. Informovaný souhlas, který měl původně chránit pacienta před zákrokem, jejž si nepřeje, se podle Pafka úplně otočil a dnes chrání personál. Kolegům proto sarkasticky navrhoval: „Tak mu rovnou řekněte: vy můžete umřít a z téhle nemocnice neodejdete živý. Berete, neberete? Všechny komplikace, které budou, budou menší než smrt.“ Připomíná ale i užitečný nástroj: living will, tedy předem sepsanou vůli, ve které pacient vyjmenuje, co si nepřeje, a proti které se nikdo neodváží jít.

Proč jdou na medicínu dvě třetiny žen?

Na osmi českých lékařských fakultách končí ročně 1 000 až 1 200 absolventů a dvě třetiny z nich jsou ženy. Pafko si to ověřoval na děkanátech v Praze, Hradci i Plzni a všude slyšel totéž: kluků je třetina a jejich podíl dvacet let klesá. Medicína podle něj přestává být pro muže atraktivní, mimo jiné proto, že lékař dokončí povinné vzdělání s atestací průměrně ve 32 nebo 33 letech, kdy šikovný právník nebo ekonom už může vést korporaci se stovkami zaměstnanců. Kam se kluci poděli, ilustruje historkou od kamaráda, který učí na technice počítače: tam jsou zase jedna dvě dívky v ročníku. Otazník vidí Pafko v nepřetržitých provozech nemocnic, které musí běžet ve dne v noci. Motol má 60 klinik a ženy vedou devět z nich; mezi primáři kdysi napočítal v celé republice jen tři ženy. „Jenom hloupý člověk si může myslet, že výběrové komise byly zaujaté proti ženám. Ty ženy se na ten konkurz prostě nedostavily,“ říká a vysvětluje to biologicky: většina žen dá přednost rodině.

K tomu se přidávají odchody. Asi 200 čerstvých lékařů ročně žádá komoru o potvrzení pro práci v cizině a na pražské veletrhy jezdí náboráři německých nemocnic s benefity i jazykovými kurzy. V českých nemocnicích podle komory chybí asi tisíc lékařů. Díru látá východ: každý čtyřicátý lékař v Česku je Slovák, ukrajinských lékařů je přes tři sta a zhruba 150 z nich pracuje bez aprobační zkoušky. V Americe by neprošli, tam nostrifikace znamená písemnou zkoušku ze všech předmětů, na kterou se lidé učí celý rok.

Zdraví není zimník, do čistírny ho odnést nejde

Recept na vlastní kondici podává Pafko s humorem. Jako nestraník musel po jmenování docentem tři roky chodit na večerní marxistické školení a odnesl si odtud jedinou větu: „Soudruh Lenin říkal, že pohyb je vlastností hmoty.“ Myslí to vážně, základ je se pořád hýbat. Cituje i osobního lékaře prezidenta Eisenhowera, podle kterého muži hrozí dvojí nebezpečí: dobře vařící žena a auto. Sám bydlí vedle Podolského bazénu a sleduje, jak se ranní plavci proměnili: za socialismu tam plavala dvojice funkcionářů se sekretářkami, dnes před otevřením vyskakují z aut mladí podnikatelé. Mladá generace podle Pafka ví, že v konkurenci obstojí jen zdravý člověk. Ta starší se na zdraví pořád dívá jako na zimník: až si ho umažu, odnesu ho do čistírny, zajdu k doktorovi. Jenže vysoký tlak, nadváha a cukrovka druhého typu chodí ruku v ruce a předcházet se jim dá jen předem.

A jedno varování na závěr. Moderní medicína je týmová a dávno se rozpadla na úzké specializace, žádný profesor už neobsáhne všechno, i když v televizi mluví kdekdo o čemkoli. „Varujte se lékařů, kteří rozumějí všemu,“ vzkazuje Pavel Pafko.