Nejvíc stoletých lidí nežije v nejbohatších zemích

Proč nejvíc stoletých lidí nežije v nejbohatších zemích

O tom, jak dlouho a jak zdravě žijeme, nerozhoduje ani tak medicína jako způsob, jakým žijeme. Psychosomatička Helena Máslová se opírá o výzkum takzvaných modrých zón, míst s nezvykle vysokým počtem stoletých lidí, který popsal jeden americký badatel. Lékařská péče se podle ní „podílí asi jenom z 20 % na zdravotním stavu", genetika z 15 až 20 %, kvalita prostředí z 25 až 30 % a skoro polovinu tvoří životní styl. „Zjednodušeně si vlastně všichni můžeme za to, jak žijeme," říká. Dlouho se čekalo, že nejvíc stoletých lidí bude v nejbohatších zemích, v Monaku nebo ve Švýcarsku. Modré zóny jsou ale jinde: japonská Okinawa, jedna oblast Kostariky, kalifornská enkláva adventistů sedmého dne a řecký ostrov Ikaria. Spojuje je, že tam lidé žijí co nejpřirozeněji.

Ostrov ani enkláva nejsou zdravé kvůli špičkovým nemocnicím. Máslová sama otevřela centrum psychosomatické péče a brzy zjistila, že zdraví jejích pacientů souvisí s péčí lékařů míň, než by čekali. Nejpřesnějším ukazatelem kvality života přitom není průměrná délka dožití, kterou křiví předčasná úmrtí. V Česku se ženy dožívají v průměru osmdesáti let a muži o sedm méně. Přesnější je koncentrace lidí, kteří se dožijí sta let.

Muž, který odjel na Ikarii umřít, a místo toho ožil

Ikarii proslavil úspěšný Američan řeckého původu, který onemocněl rakovinou plic. Léčil se klasickou medicínou, přišly ale metastázy a lékaři mu řekli, že nádor je neoperovatelný a že mu zbývá zhruba půl roku. Rozhodl se zemřít v zemi předků. Prodal v Americe všechno, nastěhoval se do starého domku po dědečkovi na Ikarii a čekal na smrt. Jenže se trochu nudil, tak začal chodit do místní taverny, pak spravil střechu, vyčistil vinici a pustil se do olivového háje na kopci. Půl roku uteklo a smrt nepřicházela. Po roce se vrátil do Ameriky na kontrolu. Metastázy zmizely a jeho stav se radikálně zlepšil. Lékař, který mu původně oznámil rozsudek, byl mezitím po smrti. Muž pak začal psát o tom, co ho podle něj uzdravilo.

Máslová z podobných příběhů vyvozuje jednu nosnou myšlenku. Největší šanci na zdraví a dlouhý věk podle ní dává „život co nejvíce v souladu mezi hlavou a tělem". Čím víc respektujeme své tělesné, psychické i duševní potřeby, tím menší je riziko, že onemocníme, třeba i rakovinou. Uzdravení na Ikarii nebylo o zázračných lécích, ale o práci, klidu a smyslu.

Co spojuje lidi z modrých zón

Když americký badatel hledal, co mají století lidé napříč světadíly společného, našel několik věcí. Nikdo z nich nežije asketicky, drží se ale zásady „dobrého jen pomálu", tedy jíst zhruba do osmdesáti procent, do polosyta. Mezi stoletými jsou i lidé, kteří si dají skleničku vína nebo si večer zapálí jednu požitkovou cigaretu, ale nikdo z nich není závislý. Pracují přiměřeně věku, po padesátce většinou pět až šest hodin denně, žádné dření ani workoholismus. Nikdy nežijí sami, patří do nějaké rodiny, party nebo klubu. Mají silný pocit smyslu a jakéhosi spirituálního přesahu, ať už je to víra adventistů, japonský řád, nebo jen řecká taverna. A mají radost ze života, smysl pro humor a chuť se zasmát.

Právě smích a radost považuje Máslová za nečekaně silný lék. Jsou podle ní „důležitější stupenka do dlouhověkosti než všechny léky světa, než celý farmaceutický industriál". Připomíná, že v určitém věku se člověk sám vyřadí ze společenské zábavy. Na venkovskou tancovačku kdysi chodili i staříci a stařenky, dnes takové každodenní veselí chybí.

Osamělost zkracuje život stejně vážně jako kouření

Osamělost patří mezi nejsilnější rizikové faktory předčasného úmrtí. „Ukazuje se, že osaměnost je výrazný rizikový faktor," říká Máslová. Kdo žije sám a bez opory, s velkou pravděpodobností zemře dřív, protože každý se jednou dostane do situace, kdy potřebuje pomoc. Ještě názornější je to, čemu sama říká sociální nebo psychická smrt. Když pracovala v léčebně dlouhodobě nemocných, opakovaně viděla stejný scénář. Dokud člověk věřil, že je v léčebně jen na doléčení, jeho stav nebyl špatný. Ve chvíli, kdy mu rodina přijela oznámit, že se prodal byt a že se domů už nevrátí, přišel zlom. Několikrát pak vyplňovala úmrtní list během pár dní nebo týdnů. Když zmizí smysl a není kam se vrátit, tělo se podle ní „samo naprogramuje k zániku".

Stejný mechanismus funguje i naopak. Pevné vazby, humor a pocit, že má člověk kam patřit, ho drží naživu. Osamělost proto Máslová bere stejně vážně jako kouření nebo špatné jídlo. Není náhoda, že mezi stoletými nenajdeme samotáře.

Jak století lidé jedí a jak se hýbou

Století lidé neřeší tolik, co jedí, jako spíš jak a s kým. Jedí hlavně lokální potraviny, které si vypěstovali sami nebo je mají od souseda, a skoro žádné trvanlivé a průmyslově zpracované jídlo. Maso jedí v menší míře, tak jednou dvakrát týdně, adventisté jsou lakto a pesko vegetariáni. Nikdo z nich ale nedrží tvrdé vegánství ani módní půsty. Zásadní je, že nejedí o samotě u obrazovky. Jídlo je pro ně pauza, radost a společná chvíle. Máslová k tomu přidává obraz z čínské medicíny.

„Když jíme, tak se nám má vytvářet v břiše sladký nektar. Sladký nektar, který léčí."

Podobně střízlivá je i k pohybu. Století lidé skoro nesportují, ale fyzicky pracují, pohybují se pestře a hodně času tráví venku. Když se Máslová dívala na běžce amatérského maratonu, viděla lidi z kanceláří, kteří si ničí menisky a klouby, aby pak mohli dát fotku na sociální sítě. Většina stoletých se drží v pásmu takzvaných normosteniků, s indexem tělesné hmotnosti někde mezi 22 a 25. Život zkracuje obezita i vychrtlost. A jedna prostá věc, kterou skoro nikdo z jejích pacientů nesplňuje: být aspoň dvě hodiny denně venku, ideálně pět, a aspoň jednou za den vidět horizont. Souvisí to s vitaminem D, s hladinou melatoninu i s psychikou. Kdo bydlí s výhledem do dálky, sáhne po antidepresivech méně často.

Nejde o délku života, ale o jeho kvalitu

Dlouhověkost sama o sobě není cíl, jde o kvalitu let. Máslová to ukazuje na režisérovi Otakaru Vávrovi, který učil na FAMU až do šestadevadesáti a zemřel v roce 2011, přesně sto let po svém narození. Do vysokého věku si držel eleganci, kupoval si drahé kabáty už za první republiky, když na ně sotva měl, a jeho partnerka byla o čtyřiatřicet let mladší. Jeho hlavní síla byla ale schopnost přizpůsobit se. Točil za různých režimů a kritici mu říkali mistr převlečených kabátů. Máslová z toho vyvozuje obecné pravidlo: schopnost adaptace je jeden z nejsilnějších nástrojů zdraví, protože kdo se pořád trápí tím, co změnit nemůže, ubližuje hlavně sám sobě.

Ještě zřetelnější je to u lidí, kteří přežili koncentrační tábor. Rozdělili se podle Máslové na dvě skupiny. Jedni umírali brzy po osvobození, už v padesátých letech, protože je zážitek nedobrovolné oběti vnitřně zlomil. Druzí se stejnou zkušeností posílili a dožili se v mimořádné vitalitě devadesátky i stovky. Stejný vzorec vidí i u rakoviny. Její psychosomatický základ podle ní často vzniká z pocitu, že se člověk stal poraženou a nedobrovolnou obětí. Dva lidé ve stejné situaci proto můžou onemocnět úplně jinak. Známé rčení tak Máslová obrací: co tě nezabije, tě sice může posílit, ale někdy tě to o kousek později stejně zabije. A počet stoletých lidí v Česku, kterých je dnes asi pět set a ubývá jich, o kvalitě těch let neřekne nic.