Viry jsou největší zabijáci dějin. Jejich slabinou je chemie

Proč Jan Konvalinka označuje viry za největší zabijáky lidských dějin?

Protože podle něj mají na svědomí víc obětí než většina válek a diktátorů dohromady. „Viry jsou pravděpodobně největší zabijáci světových dějin," říká biochemik z Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd hned v úvodu své přednášky pro Pátečníky. Připomíná, že ještě ve 20. století zabily neštovice několik stovek milionů lidí. Silný příklad má i z domácích dějin. Syfilis se dostala do Evropy s vojáky, kteří se z Kolumbovy výpravy vrátili roku 1493 do Janova, a už roku 1496 padla na tuhle novou nemoc třetina obyvatel Čech a Moravy. Dva roky po tom, co jeden jediný námořník přistál v přístavu. „Ať mi někdo vykládá o našich hluboce věřících katolických předcích, kteří dodržovali morální zásady," neodpustí si Konvalinka poznámku o tom, jak rychle se pohlavní choroba rozšířila.

K nemoci patřilo i typické přehazování viny. My jsme jí říkali francouzská nemoc, Francouzi španělská a Španělé anglická. Za nákazu podle všeho vždycky mohl soused.

Nejstarší portrét virové nemoci je egyptská stéla stará přes tři tisíce let

Na vápencové stéle z kodaňské glyptotéky stojí mladý muž s ochablou, nápadně zkrácenou nohou. „Výborně, je to dětská obrna," potvrzuje Konvalinka a čte příběh vytesaný do kamene. Chlapec dostal obrnu, málem zemřel, ale dostalo se mu nejlepší péče své doby u chrámu boha Atona. Přežil a dotáhl to až na dveřníka chrámu, takže si mohl dovolit krásný náhrobek. Z pravěku pak přednášející přeskočí rovnou do 50. let minulého století. Ukazuje fotografii z pražské Bulovky: malé dítě uzavřené v dýchacím přístroji, takzvaných železných plicích. Dětská obrna totiž u malých dětí ochromí dýchací svaly. Celé nemocniční sály byly plné takových přístrojů a v nich dětí, které v nich trávily týdny. Byla to úplně běžná realita života našich rodičů a prarodičů.

Právě proto Konvalinka nemá trpělivost s odmítáním očkování. V 50. letech, kdy na infekční choroby umíraly desetitisíce dětí, by nikoho nenapadlo očkování zpochybňovat. Dnes jsme si na bezpečí zvykli tak, že ho bereme jako samozřejmost. Snahu očkování omezovat proto označuje za velmi nezodpovědnou a nebezpečnou.

Co je prion a proč připomíná krystal v přesyceném roztoku?

Prion je bílkovina, která onemocní tím, že změní svůj tvar, a tuhle změnu pak přenáší dál. Konvalinka to ukazuje na chorobě kuru, kterou objevili u domorodců z Papuy Nové Guineje. Ti měli ve zvyku pojídat těla svých nepřátel. Americký vědec se slovenskými kořeny Carleton Gajdušek zjistil, že nemoc postihuje skoro výhradně ženy. Zatímco muži snědli maso, na ženy zbyly vnitřnosti a mozky, kudy se prion šíří. Celá nákaza přitom stojí na jediné bodové mutaci. V řetězci zhruba tří set aminokyselin se jedna jediná změní a z hodného prionu se stane zlý.

Nejděsivější je, že tahle změna je infekční. Konvalinka to přirovnává k pokusu ze základní školy. Do přesyceného roztoku soli hodíte jeden krystalek a sůl se začne krásně vysrážet. Totéž se děje v mozku, když se molekula špatného prionu potká se zdravou bílkovinou. Přepíše jí tvar, ta se sráží do vláken a postupně rozloží mozek. Podobná hypotéza dlouho platila i pro Alzheimerovu chorobu.

SARS ukázal, že dnes stačí jedno letadlo, aby se virus rozjel po světě

Konvalinka to líčí jako detektivku. Nemocný kupec se ubytoval ve druhém patře jednoho hotelu, dostal horečku a než zemřel, stačil ještě odletět do Vietnamu. Všichni pacienti z toho patra nakonec zemřeli, ale řada z nich mezitím odcestovala. Epidemiologové proto dohledali každého hosta z druhého patra, zjistili, kam odletěl, a sehnali úplně všechny pasažéry letadel i autobusů, do kterých ti lidé nasedli. Díky tomu chorobu za čtyři měsíce zastavili a SARS se v roce 2003 rozšířil jen ke zhruba osmi tisícům lidí. Kdyby se to stalo před dvěma staletími, vymřela by jedna vesnice v jižní Číně a nikdo by se o žádném viru nedozvěděl. Teď to ale letělo rychlostí tryskových letadel. Nejvíc případů mimo Čínu se objevilo v Torontu, kam ze stejného hotelu přiletěli hned čtyři nakažení.

Za tím vším stojí jedno pravidlo. Mezi nakažlivostí viru a jeho smrtností bývá nepřímá úměra. Ebola má úmrtnost 50 až 95 procent, ale je málo nakažlivá, jeden nemocný v průměru nakazil dva další. Spalničky umí od jednoho člověka přeskočit na 14 až 18 lidí. A španělská chřipka, která na konci první světové války zabila kolem 50 milionů lidí, tedy víc než celá válka, měla úmrtnost jen kolem tří procent. Zato postihla asi třetinu tehdejší populace.

Existuje lék proti ebole, na kterém nikdo nevydělal ani dolar

Vyvinul ho Tomáš Cihlář, Čech a absolvent pražské VŠCHT, který dnes vede biologii ve firmě Gilead Sciences v Kalifornii. Jeho tým připravil velmi účinný lék proti ebole, kterému sami říkají goodwill drug. Dělali ho o víkendech, doslova jako dar lidstvu, a nevydělali na něm ani dolar. Firma přitom patří k nejbohatším na světě, vydělává miliardy na lécích proti HIV a hepatitidě C. Byl v tom ovšem háček. Než lék dokončili, epidemie eboly díky přísným opatřením opadla, takže najednou nebylo na kom ho vyzkoušet. „Vás naštve, když strávíte několik desítek víkendů vynalézáním léku proti smrtelné chorobě a ta choroba mezitím zmizí," popisuje Konvalinka absurdní situaci vědce.

Nakonec se objevily dva případy, na kterých se lék osvědčil. Jednou byla zdravotní sestra, které se ebola po návratu z Afriky vrátila a už umírala. Podruhé těhotná žena, jež těsně před smrtí porodila dítě nakažené ebolou. Právě to dítě se podařilo lékem zachránit. „To je dobrý příběh, ne?" komentuje to přednášející.

Virus je jen chemikálie a právě v tom je jeho slabina

Nejlépe to vystihuje bonmot imunologa Petera Medawara, který Konvalinka rád cituje.

„Virus je špatná zpráva zabalená do bílkoviny."

Přednášející to bere doslova. Virus dětské obrny má 7441 stavebních písmen své genetické informace a stejně jako kyselina sírová se dá zapsat jedním sumárním vzorcem. A když je to chemie, dá se to i vyrobit. Kousek virové DNA prý Konvalinka připravil dokonce s farníky v kostele během jednoho odpoledne. Tým z newyorské univerzity ve Stony Brooku poskládal celý virus obrny od začátku, tehdy za zhruba padesát tisíc dolarů. To má i temnou stránku, o které se na přednášce hodně mluvilo. Stejný postup totiž zvládne i někdo, kdo chce vyrobit zbraň.

Ukázala to jedna eticky vypjatá studie. Dvě laboratoře vzaly ptačí chřipku, která má přes 50procentní úmrtnost, ale mezi lidmi se nešíří, a hledaly, co by ji změnilo. Našly pouhých pět mutací, po kterých začne přeskakovat ze savce na savce. Odborný časopis publikaci na dva roky zdržel. Nakonec vyšla s argumentem, že tyhle mutace musíme znát, abychom je poznali, až se objeví v přírodě. Cíl vědců i farmaceutů je totiž pořád stejný. Ten, který kdysi Paul Ehrlich nazval magickou kulkou. Zasáhnout patogen a nechat lidské buňky na pokoji.

Jak se z rozsudku smrti stala nemoc, se kterou se dá žít?

Zásluhu na tom má rozklíčování života viru HIV krok za krokem. Konvalinka popisuje, jak virus svou proteázou rozstříhá jednu dlouhou bílkovinu na kousky, ze kterých se skládají nové viry. Přirovnává to k tomu, jak jeho maminka podle střihu z Burdy stříhala velký kus látky na šaty. Každý takový krok je dnes cílem nějakého léku. Zásadní podíl na tom má český chemik Antonín Holý, jehož virostatika podle Konvalinky zachránila miliony životů a jsou možná nejvýznamnějším výkonem českého intelektu. Léky se dnes kombinují po třech, protože virus nedokáže uniknout mutací na třech místech současně. V neléčeném pacientovi totiž vzniká 10 na 12 virových částic denně a mezi nimi miliardy nepatrně odlišných mutant, které čekají na svou šanci.

Výsledek je vidět na jednom grafu. V roce 1995 byl AIDS vůbec nejčastější příčinou smrti mladých Američanů. Pak přišla virostatika a úmrtnost strmě spadla. Konvalinka nakonec neodolá a přidá historku z vlastní laboratoře. Potřebovali sladit miliony virů do stejné fáze, tak našli látku, kterou rozbíjí světlo, a spustili replikaci laserem. Šlo o desetiwattové laserové ukazovátko, které v Evropě nesměli mít, tak ho pašovali z Číny přes Pittsburgh. Práce nakonec vyšla v časopise Nature. „Věda je mašinka na vyvracení hypotéz," shrnuje své řemeslo. „To je jediné, co umíme. Ale umíme to dobře."