Vím, že nic nevím je citát, který Sokrates nikdy neřekl

Proč se dějiny filosofie dělí na dobu před Sokratem a po něm?

Řecká filosofie má jeden ostrý předěl: rok 399 před Kristem, kdy athénský soud odsoudil k smrti zhruba sedmdesátiletého Sokrata. Všechno starší dostalo nálepku předsokratovská filosofie. Docent Václav Němec z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v přednášce pro Pátečníky připomíná, že šlo o období asi dvou set let, kdy myslitelé jako Thales, Anaximandros nebo Anaximenes zkoumali hlavně přírodu a kosmos. Sokrates podle Němce přišel se „způsobem myšlení a vlastně i života zároveň, který dodnes nazýváme filozofií". Jeho smrtí zároveň začíná vrcholné období antického myšlení, trojhvězdí Sokrates, Platón a Aristoteles. Němec na tom ukazuje obecnější vzorec dějin: občas se objeví velká osobnost, nastaví laťku a pak dlouho nepřichází nikdo srovnatelný. Na dalšího takhle originálního myslitele čekalo řecké myšlení několik set let.

Jak poznat myslitele, který nikdy nic nenapsal?

Sokrates nenapsal jedinou knihu, nebo se aspoň nic nedochovalo. Jeho myšlení proto rekonstruujeme ze čtyř zdrojů. Prvním jsou dialogy jeho žáka Platóna, druhým Xenofóntovy vzpomínky, takzvaná Memorabilia. Třetím je Aristofanova komedie Oblaka, kde Sokrates vystupuje jako karikatura; podle Němce nejde o reálný obraz, ale spíš o „takový trošku pokřivený mediální obraz, možná bychom řekli dnešními slovy". Čtvrtým zdrojem jsou reference u Aristotela. Potíž je v tom, že každý autor podává jiného Sokrata. Badatelé se vcelku shodují, že nejblíž skutečnosti stojí Platónovy rané dialogy a Obrana Sokratova, Platónovo literární ztvárnění soudu. Xenofóntův obraz je proti tomu podle Němce „sploštělý, povrchní". Ani Obrana ovšem není dokumentární zápis; představa Platóna jako soudního zapisovatele je anachronismus. Je to portrét od nejvýznamnějšího žáka, a právě proto má takovou cenu.

Kazí mládež a nevěří v bohy. Z čeho Athéňané Sokrata obžalovali?

Žalobci byli tři: Anytos, Meletos a Lykón. Žaloba měla dva body: Sokrates kazí mládež a nevěří v bohy obce, místo nichž zavádí bohy nové. Sokrates ale u soudu zvolil zvláštní strategii. Nejdřív se vůbec nevěnoval aktuální žalobě, ale takzvaným starým žalobcům: letité pomluvě, která z něj dělala přírodního filosofa zkoumajícího „věci na nebi, i pod zemí". To bylo nebezpečné obvinění s precedentem. Filosof Anaxagoras byl odsouzen za ateismus, protože tvrdil, že nebeská tělesa nejsou bohové, ale jen kusy kamene. Druhá stará pomluva zněla, že Sokrates činí slabší věci silnějšími a učí tomu jiné. Jinými slovy, že je sofista. Sokrates obojí odmítá: přírodní otázky ho nikdy nezajímaly a sofistou být nemůže, protože je chudý, peníze za výuku nikdy nebral a žádné žáky nemá. Nemá totiž žádné vědění, které by mohl vyučovat.

Sofisté jako markeťáci a PR poradci antických Athén

Sofisté byli vzdělaní intelektuálové, kteří cestovali po Řecku a za velké peníze učili syny bohatých Athéňanů. Slibovali, že z nich udělají dobré občany a dobré lidi; řecky se ta dovednost jmenovala politiké kai anthropiné areté. V praxi učili hlavně rétoriku a argumentační triky, tedy jak protivníka v diskusi přeargumentovat. Němec je v přednášce přirovnává k dnešním PR poradcům a markeťákům, kteří učí politiky opakovat naučené memy, dokud si je publikum nezapamatuje. Po dvou nejslavnějších sofistech Platón pojmenoval dialogy Gorgias a Prótagoras. Athéňané sofisty vnímali s nedůvěrou, a právě mezi ně si zařadili i Sokrata. Přiživila to Aristofanova komedie Oblaka: zadlužený Strepsiades v ní posílá syna do Sokratovy „myslírny", aby se naučil přeargumentovat věřitele. Syn se vrátí domů, naučené triky obrátí proti otci a bije ho s vysvětlením, že to dělá pro jeho dobro.

Co doopravdy řekla delfská věštírna?

Zápletku celé Obrany Sokratovy tvoří příběh z Delf. Sokratův přítel Chairefón, podle Němce „taková horká hlava", se věštkyně Pýthie zeptal, jestli je někdo moudřejší než Sokrates. Odpověď zněla, že nikdo. Zaskočený Sokrates se rozhodl věštírnu usvědčit z nepravdy, protože sám sebe za moudrého nepovažoval. Obcházel proto spoluobčany, kteří za moudré platili. Platón to podává schematicky ve třech profesních skupinách, které nikoli náhodou odpovídají povoláním tří žalobců. Politici podle Sokratova zjištění nevědí nic kloudného, ale myslí si, že vědí. Básníci tvoří krásná díla z jakéhosi božského vnuknutí, ale sami nedokážou vysvětlit, co vytvořili. A odborníci sice mají skutečné vědění ve svém oboru, jenže právě proto se domnívají, že rozumějí i nejdůležitějším otázkám lidského života. Pointa věštby pak podle Sokrata zní jinak, než čekal: lidské vědění nemá valnou cenu a nejmoudřejší je ten, kdo si to o sobě uvědomuje.

Vím, že nic nevím. Jak vznikl citát, který nikdy nezazněl

Nejslavnější filosofický bonmot se opírá právě o pasáž s politiky, jenže ji zkresluje. „No vím, že nic nevím. To je přesně ten bonmot, který ale Sokrates nikdy neřekl," říká Němec v přednášce doslova. Sokrates netvrdil, že nic neví; něco samozřejmě věděl. Jeho skutečná formulace v Obraně zní jinak: o tom, co neví, se ani nedomnívá, že to ví. V tom je celý rozdíl. Politici, se kterými mluvil, nevěděli o podstatných otázkách o nic víc než on, jenže své nevědění neviděli. Sokratova moudrost spočívala ve schopnosti rozeznávat hranice vlastního vědění a nevědění. Podle Němce je to zároveň jádro celé jeho filosofie: „Ta nejhorší nevědomost je právě to zdánlivé vědění." Kdo si myslí, že ví, přestal se ptát. A protože jde o otázky, na kterých člověk staví svůj život, není to akademický detail, ale docela vážná věc.

Otázka co to je, kterou Sokrates přiváděl mocné do úzkých

Sokratova metoda začíná zdánlivě banální otázkou: co to je? Co je zbožnost, statečnost, spravedlnost, krásno. Němec ji ukazuje na dialogu Euthyfrón. Euthyfrón jde k soudu žalovat vlastního otce a vydává to za důkaz své zbožnosti. Sokrates, sám právě obžalovaný z bezbožnosti, ho poprosí, ať mu tedy vysvětlí, co ta zbožnost vlastně je. Euthyfrón otázku nejdřív vůbec nepochopí a odpovídá příklady; sebevědomě uvádí sám sebe. Když konečně nabídne obecnou definici, že zbožné je to, co je bohu milé, začne Sokrates klást otázky a vyvozovat důsledky, až partner skončí u závěru, který je absurdní nebo nepřijatelný jemu samotnému. Tomuto vyvracení se podle řeckého elencho říká elenktika. A protože rané dialogy většinou žádné kladné řešení nenajdou, nazývají se aporetické, podle slova aporia, bezcestí. Ukáže se aspoň, že nevíme. Sokrates takhle před publikem znemožňoval i významné politiky a právě z toho podle Němce vyrostlo nepřátelství, které ho nakonec stálo život.

Péče o duši, ze které dodnes máme slovo psychoterapie

Vyvracení cizích názorů bylo jen negativní půlkou Sokratovy práce. Tu pozitivní popisuje u soudu sám: dokud bude dýchat, bude Athéňany napomínat, že se starají o majetek, slávu a postavení víc než o duši a o ctnost. Své celoživotní vyptávání chápal jako péči o duši, řecky epimeleia tés psychés nebo psychoterapia. Z tohoto slova, připomíná Němec, máme dodnes psychoterapii. Sám sebe Sokrates přirovnával k porodní bábě, která za velkých bolestí pomáhá na svět myšlenkám druhých.

„Porod bolí a myšlení bolí taky," komentuje to v přednášce Václav Němec.

V téže části Obrany se navíc objevuje slovo filosofia jako záměrný protiklad k sofia, k domnělé moudrosti sofistů. Tradiční připsání pojmu Pythagorovi je doloženo až velmi pozdě; nejstarším dokladem jsou právě Platónovy dialogy. Filosofie znamená moudrost milovat a toužit po ní. „Abychom po něčem museli toužit, tak si musíme nejdřív být vědomi, že to nemáme," vysvětluje Němec.

Proč je sokratovská metoda obranou proti demagogii i dnes?

V diskusi po přednášce popsal jeden z Pátečníků vlastní zkušenost: když po lidech, kteří se ohánějí národními zájmy nebo evropskými hodnotami, chce definici, rozhovor většinou skončí, protože ji neumějí podat. Aniž to tušil, vedl sokratovské rozhovory. „Ta sokratovská metoda dodnes je vlastně velmi aktuální. A je zároveň velkou obranou proti demagogii," reagoval Němec. Už Sokrates a Platón ji podle něj chápali jako nástroj proti politické demagogii a tyranii, protože tyranie si chodníček k moci urovnává právě skrze demagogii. Velká slova fungují jako sugesce: kdo by byl proti národnímu zájmu? Jenže ti, kdo se jimi zaklínají, často pojem vůbec nemají vyjasněný. A tam, kde řeč ztratí vazbu na pravdu a stane se jen technikou na vyvolávání efektu a emocí, tam je podle Němce nejhorší sofistika. Filosofický nárok, se kterým Sokrates přišel, je proto možná ještě aktuálnější než v antických Athénách.