Soňa Červená: zpívat ji doma nenechali, tak odešla přes Checkpoint Charlie

Jak se Soňa Červená dostala k Voskovcovi a Werichovi? Přivedl ji tam zlatý kokršpaněl

Soňa Červená studovala zpěv a herectví, když jí učitelka poradila, že Voskovec a Werich hledají hlavní představitelku do Divotvorného hrnce. Šla tam nerada, sama o sobě říká, že byla hrozný stydlín, a pro štěstí si vzala svého zlatého kokršpaněla. Zpívala na jevišti jejich divadla a pes se v tu chvíli uvolnil ze šňůry a přišel za ní. „To byla katastrofa,“ vzpomíná v debatě pro Pátečníky. Vzadu seděli Voskovec, Werich a Vlach. Werich prohodil, jestli si nabarvila zrzavé vlasy podle psa, nebo psa podle vlasů, a Voskovec dodal: „No to je káča.“ Zoufalá odcházela z jeviště, když jí vzkázali, že má i se psem přijít do ředitelské kanceláře. Čekala, že jí ještě jednou vynadají. Místo toho dostala hlavní roli Káči Maršálkové. Divotvorný hrnec pak hráli třistakrát.

Na jevišti seděla na studni s Janem Werichem, který si vymýšlel vtipy, a jejím úkolem bylo vracet ho otázkou nebo odpovědí zpátky do příběhu. Werich jako ředitel divadla zkoušel herce rozesmát, a kdo se na jevišti rozesmál, dostal druhý den pokutu. „Ale mě nikdy nerozesmál, protože já jsem byla tak disciplinovaná, a to jsem doteďka,“ říká Červená. U Voskovce a Wericha strávila tři roky a říká o nich, že byly nádherné. Sláva měla i druhou stranu: podle jejích slov se stala slavnou také pro Státní bezpečnost, která ji denně vyslýchala a nutila ke spolupráci. Pak, jak sama říká, utekla k opeře.

V Brně zpívala sedm let třetí altistku, protože první dvě měly správné manžele

Po opeře toužila odmala. Rodina bydlela blízko Národního divadla, chodila tam na bidýlko a poslouchala. Když viděla Carmen s dýkou za podvazkem, nosila pak pod kolenem kapesní nůž a říkala si, že chce takhle stát na jevišti Národního divadla. Ještě nevěděla, jestli vůbec má hlas. Když později v Brně hledali třetí altistku, zajela tam, předzpívala dirigentu Chalabalovi a ten ji okamžitě angažoval. V Brně zůstala sedm let a celou dobu jako třetí altistka. Důvod popisuje věcně: první altistka měla muže komunistu, druhá muže odboráře, takže na ni zbývaly třetí žínky a třetí role všeho druhu. Nakonec je přesvědčila, že umí zpívat, a dostala titulní roli v Růžovém kavalírovi. Tu někdo slyšel ze Státní opery v Berlíně a pozval ji. „Tak to všechno začalo,“ shrnuje Soňa Červená.

Soukromý život mezitím rozbil únor 1948. Vdávala se v roce 1945, manžel byl továrníkův syn zapojený do odboje, a když přišel komunistický převrat, šli po něm a utekl za hranice. Spolu byli tři roky. V Národním divadle, o kterém snila, si za komunistů nikdy nezazpívala. Vystoupení jí podle jejích slov zakázaly odbory a komunisté.

Proč Soňa Červená emigrovala? Na Checkpoint Charlie slíbila, že se za dvě hodiny vrátí

Ve Státní opeře Unter den Linden ve východním Berlíně zpívala tři roky. Hostovali tam i umělci ze Západu, takže už měla jméno. Pak začali stavět zeď. Ve filmových záběrech, které Pátečníci viděli, vzpomíná, že tím padly všechny její plány a naděje, a rozhodla se odejít. Jako Češka byla v Berlíně cizinka, a tak směla přes přechod pro cizince, Checkpoint Charlie. Když jí zavolali, že se přechod zavírá, nechala doma všechno stát a ležet a jela tam. Byl tam zmatek a mladý policista ji nechtěl pustit bez povolení vyslanectví. Řekla mu, že večer zpívá v Lipsku, že si jen nechá v západním Berlíně spravit mercedes, který zase zlobí, a za dvě hodiny se vrátí. Jestli ji nepustí, bude si to vyřizovat s lipským rozhlasem. Pustil ji. Za rohem, kde už ji neviděli, zastavila a roztřásla se jí kolena. Začínal jí nový život.

Západoberlínské noviny psaly, že uprchla hvězda východní opery. V uprchlickém táboře ji Američané vyslýchali, jestli není nějaká Mata Hari, ale podle ní k ní byli velmi hodní. Když seděla v kantýně u oběda, zazvonil telefon a kdosi se ptal, jestli už má smlouvu v nějaké opeře. Byl to ředitel západoberlínské Deutsche Oper a smlouvu jí nabídl rovnou. Hned zpívala Ulriku v Maškarním plese, dostala první gáži a měla na byt. Na otázku z publika, jestli český národ své nejlepší lidi vyštve, odpověděla bez patosu: „Já jsem odešla jenom proto, že mě tady nenechali zpívat. Já jsem prostě chtěla zpívat, tak jsem si šla zatím někam jinam.“

V San Franciscu naučila celý soubor zpívat Její pastorkyňu česky

Zpívala v La Scale, v pařížské opeře i v Bayreuthu a v San Franciscu měla jedenáct let angažmá. Říká, že tam byla vysloveně jejich holka, San Francisco girl. První rok se tam Janáčkova Její pastorkyňa dávala anglicky, jako všechno, aby lidé rozuměli a chodili. Červená přemluvila generálního ředitele a slíbila mu, že celý soubor naučí operu zpívat česky. Učila sbor i sólisty, text jim přeložila do angličtiny, francouzštiny a němčiny a k tomu připsala fonetický přepis. Holandský tenor, který zpíval Števu, nedokázal vyslovit „zrovna za čtrnáct dní“. Řekla mu, že ho takhle na jeviště nepustí, a navrhla, ať zpívá „za patnáct dní“. Tak se urazil a zastyděl, že se čtrnáct dní učil celou noc a druhý den jí to přinesl. Premiéra podle ní byla skvělá. Na ř má trik: držet si nos, jako když se chcete vysmrkat.

Na režiséry měla podle svých slov v zahraničí štěstí. V Bayreuthu pracovala s oběma bratry Wagnerovými, v Berlíně s Walterem Felsensteinem, a nikdy nemusela dělat nic proti své vůli. Jednou v cizině měla zpívat Rusalku jako lehkou děvu v podvazcích a snažila se inscenátorům vysvětlit, že Antonín Dvořák byl velmi pobožný člověk a Rusalka je romantická, nehmotná duše. Z některých dnešních inscenací je jí smutno, ale které divadlo má na mysli, říct nechce.

Co se stalo s matkou Soni Červené? Šest dní na Pankráci a tajný pohřeb v noci

Matka Soni Červené prošla za války dvěma roky v Ravensbrücku. Když se po návratu vzpamatovala natolik, že zase chodila ven, zatkli ji v roce 1948 na ulici. Odvezli ji na Pankrác, šest dní ji vyslýchali a šestý den jí podle Červené podali předávkovaný luminál, na který zemřela. Dcera těch šest dní obcházela nemocnice a policii a nevěděla, co s ní je. Pak jí zavolal mladý lékař, kterého znala: na pitevně měli její matku. Večer tam šla, hlídač, zřejmě bývalý lékař odsunutý na toto místo, odkryl roušku a byla to ona. Na otázku, co s ní bude, odpověděl, že ji má zítra poslat do společného hrobu. Požádala, aby jí matku vydal, a on řekl: „Proč ne, tak si ji vemte.“ V noci sehnala pohřební službu a matku úplně v tajnosti pohřbila. „Takže aspoň vím, kde leží,“ říká.

Při natáčení dokumentu šel štáb do Archivu bezpečnostních složek Na Struze, kde jsou svazky StB vedené na ni i na její matku. Archiv sídlí v bytě, který patřil její rodině a kde vyrůstala. Procházela místnostmi a ukazovala, kde byl salon, krb a její ložnice. Historik Petr Koura jí tam poprvé řekl, že matku po otravě odvezli do Borůvkova sanatoria v Legerově ulici. V tom sanatoriu zemřeli Jan Palach a Josef Toufar. A Soňa Červená se tam narodila.

Operu o Miladě Horákové měli hrát šestkrát, hráli ji devadesátkrát

Po návratu do Prahy jí Národní divadlo, kam za komunistů nesměla, dvakrát nebo třikrát nabídlo roli. Odmítla: bere jen role, pro které může něco udělat, ne role připravené pro ni. Divadlo tedy navrhlo, ať si vybere téma, nechá je zhudebnit a uvede se šestkrát v Kolowratském paláci. Oslovila skladatele Aleše Březinu a probírali Karolinu Světlou, Boženu Němcovou i Emu Destinnovou, až je oba ve stejnou chvíli napadla Milada Horáková. Červená chodila do archivu, který byl podle režisérky Olgy Sommerové čerstvě odtajněný, a sbírala dokumenty z procesu. Březina napsal operu Zítra se bude..., režíroval ji Jiří Nekvasil a libreto je psané úředním jazykem procesu. Místo šesti repríz jich bylo devadesát a viděly je tisíce lidí. Sommerová dodává, že Červená tak začala svou třetí kariéru, druhou českou, v 77 letech.

Když se roli učila, věděla, že Horáková měla dceru, a pak ji uviděla sedět v první řadě. Říká, že ví, co to je, protože jí komunisté také zabili matku, ale u Horákové je to něco jiného. Filmový záznam procesu režim pořídil a pak podle Sommerové poznal, že svědčí proti němu, a nechal ho ležet v archivu. Dochoval se dodnes a Národní filmový archiv ho restauroval.

Co ji drží v 91 letech na jevišti? Hudba, zvědavost a nesnesitelná přesnost

V době debaty jí bylo 91 let a pár dní předtím měla ve Stavovském divadle premiéru v Lorcově Krvavé svatbě. Na pódium podle Sommerové leze pořád, asi dvakrát měsíčně. Na otázku, co ji po všem prožitém drží, odpověděla: „Za prvé láska k hudbě, za druhé moje zvědavost. Já jsem nesnesitelně přesná a já si jdu za svým cílem a prostě vím, co chci a všechno proto obětuji.“ Na záběry z vlastního života se dívá s odstupem: už je to tak dávno, že nevěří, že to byla ona. Život byl těžký a přitom nádherný a ničeho, co se jí přihodilo i nepřihodilo, nelituje. Když o svém životě mluvila v minulém čase, moderátor ji opravil: život pořád je a při její kondici ještě dlouho bude probíhat. „Já tomu taky nevěřím, je to neuvěřitelné,“ odpověděla.

S Jiřím Voskovcem se po emigraci sešla dvakrát v italské restauraci v New Yorku, když projížděla ze San Francisca do Evropy. U vedlejšího stolu seděl Frank Sinatra a koketoval s ní. Voskovec se s ním znal a nabízel, že si přisednou, ona odmítla. Při loučení jí Voskovec žertem řekl „see you soon“ a ona se ho zeptala, jestli je šťastný.

„A on říkal: no happy jsem, ale šťastnej ne,“ vzpomíná Soňa Červená na Jiřího Voskovce.

Večer zakončila písní svého otce Jiřího Červeného na text Eduarda Basse. Oběma bylo tehdy třicet a už si v ní stěžovali, že jim mládí odchází. Dokument Červená, který o ní Olga Sommerová natočila jako třetí film po Mém dvacátém století z roku 2005 a dílu Třinácté komnaty, měl mít premiéru 17. května v kině Lucerna v rámci Pražského jara. Dvě krátké archivní ukázky z Německa z vrcholu její kariéry, dohromady minuta a půl, stály podle Sommerové sto tisíc korun.