Ultimátum, které si Beneš v září 1938 objednal sám
Podle přednášky pro Klub Pátečníků · přednáší doc. JUDr. Petr Pithart · 19. listopadu 2026
Dvě hodiny v noci z 20. na 21. září 1938. Dva vyslanci zvoní u prezidenta Beneše a předávají mu ultimátum, které má Československo přimět k odstoupení pohraničí. Podle Petra Pitharta to ale nebylo ponížení bezmocného státu. Čtyři dny předtím poslal Beneš do Paříže ministra Jaromíra Nečase s tajnou nabídkou a s příkazem zničit všechny stopy. Nečas je nezničil a tajemství mu rozvrátilo zbytek života.
Proč o Mnichovu pořád nevíme, jak to doopravdy bylo?
Petr Pithart začal přednášku o konci první republiky přiznáním, že je nervózní. „Jsem nervózní, protože my pořád nevíme, jak to bylo,“ řekl posluchačům. Den předtím sledoval v televizi skoro hodinový pořad o Benešovi, ve kterém mluvili dva vážení historici, autor dvoudílné Benešovy biografie Dejmek a Robert Kvaček. Podle Pitharta nelhali, ale on cítil, čemu se vyhnuli. Mluví o „celonárodní tiché dohodě“, podle níž se některé věci vynechají nebo přejdou stručně. A právě ty mohou být nejdůležitější. Oficiální verzi, kterou si podle něj vyprávíme dodnes, lze shrnout do tří vět: chtěli jsme se bránit, nesměli jsme, Západ nás zradil. „Z toho se dá žít,“ poznamenává Pithart suše. Jeho přednáška se snaží ukázat, kde se v září 1938 nerozhodovalo v Londýně ani v Paříži, ale v Praze, a proč se o tom tak nerado mluví.
Pevnosti měly být hotové až v roce 1946
Republika vstoupila do krize nepřipravená a její vedení to vědělo. Když si Němci v roce 1932 na celoevropské odzbrojovací konferenci, ještě před Hitlerem, vyjednali rovnoprávné postavení, svolal si Beneš generály. „Pánové, máme čtyři roky. Do čtyř let vypukne krize,“ cituje ho Pithart. Odhadl to přesně. Jenže v zemi nebyla nálada rukovat, sloužil se jen jeden rok a prodloužení na dvouletou prezenční službu stálo velké úsilí. Na výzbroj chyběly peníze a zákon o státní půjčce na obranu republiky prošel teprve v roce 1936. Poslední pevnosti měly podle plánů generálního štábu stát v roce 1946. „Prostě čtyři roky byly evidentně ztraceny,“ shrnuje Pithart. Z pohraničního opevnění, které máme dnes podle jeho slov „citově obsazené“, se postavily jen první základy. Bylo to torzo toho, co bylo potřeba.
Beneš přitom držel zahraniční politiku v rukou od roku 1918 a nikoho dalšího k ní nepustil. Jako frankofil vsadil všechno na Francii, přestože Francie odnesla první světovou válku nejvíc a do další se jí nechtělo. O Sudety se nikdo nestaral. Národohospodář Jiří Hejda podle Pitharta nevěděl o jediném ministrovi, který by se tam zajel podívat. Němce, kteří stáli na straně republiky, nechal stát terorizovat bandami výrostků a psala o tom jen Milena Jesenská v Peroutkově Přítomnosti. V posledních, obecních volbách pak dalo Henleinově straně hlas 90 procent lidí.
Co bylo objednané ultimátum?
Objednané ultimátum je pojmenování tajné nabídky, kterou Beneš poslal do Paříže dřív, než mu Francie a Británie předložily své podmínky. Pithart popisuje, jak 17. září 1938 vyslal Beneš do Francie ministra vlády Jaromíra Nečase, sociálního demokrata, kterého líčí jako neobyčejně slušného člověka a velkého vlastence. Nečas měl dobré styky s francouzskými sociálními demokraty, a tak jel za bývalým premiérem Léonem Blumem, o němž se vědělo, že má blízko k Daladierovi. Vzkaz zněl: jsme připraveni ustoupit a vzdát se ve prospěch Německa 4 až 6 tisíc čtverečních kilometrů. Spolu s územím ale ať odejde i několik set tisíc Němců navíc. Na oplátku ať Německo pustí na naše území německé demokraty a Židy. Jádro celé operace Pithart vystihuje Benešovým vzkazem Francouzům a Britům: „Toto po nás požadujte, to jsme ochotni splnit. Ale musíte to po nás chtít, abychom my byli kryti před svým lidem.“
Odpovědí bylo ultimátum, které Benešovi předali dva vyslanci ve dvě hodiny v noci z 20. na 21. září. Seriál České století z něj udělal scénu, kdy Beneš kvůli diplomatům vylézá nahý z vany, aby bylo vidět ponížení a bezmoc. Podle Pitharta to tak nebylo, Beneš si o ultimátum řekl sám. Nápad navíc nebyl nový. Už při mírových jednáních v roce 1919 navrhoval Beneš vítězům války, že Německu přenechá tři výběžky, mezi nimi šluknovský a ašský, a zbaví se tak třetiny až čtvrtiny Němců. Vítězové odmítli, protože poražený nemůže v míru nic získat. Beneš se k tomu nikdy nepřiznal. Asi jedenáct memorand z mírové konference vyšlo česky poprvé až v roce 1992 v časopise Střední Evropa.
Ministr Nečas nesměl o své misi promluvit do konce života
Nečas dostal od Beneše ručně psané pokyny s příkazem zničit je, jakmile je vyřídí. Nesměl o misi říct ani československému vyslanci v Paříži Osuskému, Beneš jednal přes jeho hlavu. A mlčet měl do konce života, ať to dopadne jakkoli. Úkol splnil, přestože s ním podle svého pozdějšího vyznání bytostně nesouhlasil. Po okupaci utekl stejně jako Feierabend do Londýna a stal se ministrem exilové vlády. Beneš ho z ní ale vystrnadil, protože se podle Pitharta pořád bál, že Nečas jednou promluví. Nečas se zase bál opaku: že se celá věc jednou svede na něj a Beneš řekne, že si ji vymyslel. Proto papíry nezničil. Bloudil po Anglii, těžce onemocněl, podle Pitharta evidentně psychosomaticky, a zemřel na mořském břehu ve Walesu v péči ošetřovatelky. Té ještě stihl všechno vyprávět a dokumenty jí předat.
Ošetřovatelka pochopila, že nejde jen o drama umírajícího muže, ale celé země, a po válce s papíry přijela do Prahy. Na letišti ji zastihl novinář z deníku Práce, prý si je jen ofotí a hned vrátí. Už je nevrátil. Podrobnou studii o Nečasově misi napsal Jan Cholínský z Ústavu pro studium totalitních režimů a Pithart ji posluchačům doporučil s varováním: „Bude vám z toho zle.“ Zradu v Benešově kroku nevidí, ten by se podle něj dal obhájit. Nechápe ale strach, s jakým ho Beneš tajil. „On měl pocit bohorovnosti, že může všechno,“ říká Pithart.
Vojáci obsazovali území, které už nebylo naše
Vláda Milana Hodži 21. září ultimátum přijala a odevzdala území, které Beneš sám nabídl. Hned potom podala demisi, protože změnu hranic mohl schválit jen parlament a vláda jednala protiústavně. Všechno bylo podle Pitharta domluvené předem. Nastoupila vláda generála Syrového, legionáře, který vypadal jako Žižka, jenže usnesení předchozí vlády nezrušila, ačkoli mohla. Lidé demisi pochopili tak, že odstoupení pohraničí už neplatí, a 23. září přišla mobilizace. Muži, naši dědové a pradědové, nabízeli nejvyšší oběť, jakou mohli. „A obsazují území, které už je odevzdané. Které už není naše,“ říká Pithart. Mobilizace pro něj byla šidítko pro rozjitřenou veřejnost, protože Beneš musel vědět, že ji za pár dní odvolá. Pithart přiznává, že se do té chvíle nedokáže vžít.
Samotná mnichovská dohoda už podle něj nic zásadního nerozhodovala. Její úvodní věta, ještě před prvním článkem, mluví o dohodě, „již bylo v podstatě dosaženo“, o odstoupení sudetoněmeckého území. Dál následuje jen technický plán: termíny, pásma, co dřív a co později. „Svým způsobem je to něco strašně cynického,“ říká Pithart o mužích, kteří šli položit život za něco, co už bylo odepsáno. Nejlépe tu chvíli podle něj zachytil film Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově, kde režisér uprostřed bláznivé komedie vysvětluje hercům s knihou Jana Tesaře Mnichovský komplex v ruce, co se tehdy stalo.
Byl někdo ve vládě proti přijetí ultimáta?
Byli tři ministři: národní demokrat František Ježek, Jan Šrámek a lidovec Dostálek. Pithart se na to rád ptá ve společnosti a podle svých slov má vždycky úspěch, protože to nikdo neví. Že to dnes víme, je skoro náhoda. Parlament se nesvolal, přestože to šlo i přes noc a existovaly jeho stálé výbory. Rozhodoval užší politický kabinet a vláda na Benešovo přání vůbec nehlasovala, aby se nikdo nemohl zachovat tak, že zůstane čistý. Buď všichni, nebo nikdo. Ze schůzí se nevedl zápis, takže o tom, co se dělo od března do 21. září, oficiálně nevíme nic. Ježek ale uměl těsnopis a ze všech schůzí si dělal poznámky. Když si ostatní stěžovali, premiér Hodža odpověděl, že to není nic zakázaného. Tři odpůrci si nakonec vynutili zvláštní protokol o tom, že byli proti. Ježkovy paměti vydalo nakladatelství Lidové noviny pod názvem Mnichovská krize. Memoárové poznámky na okraji tragických dnů utrpení a hanby.
Jiné zápisky z vlády neexistují. Jen několik generálů dodatečně sepsalo, že armáda byla rozpolcená a polovina z nich se chtěla bránit v každém případě. Pozdější kolaborant Emanuel Moravec se podle těchto svědectví s některými generály na Hradčanech domáhal jednání s Benešem a zvažovali dokonce, že ho zastřelí. Pithart to tlumočí s výhradou „relata refero“. Jediný člen vlády, kterému vadila protiústavnost celé věci, byl pražský primátor Petr Zenkl. Podal demisi a kolegové se to dozvěděli asi až třetí den, když se na něj někdo Beneše zeptal.
Měli jsme se bránit? Tesař a Patočka odpovídají opačně
Pithart staví vedle sebe dva hlasy, které ho osobně zasahují nejvíc. Historik Jan Tesař, podle Pitharta extrémně levicový, sedm let vězněný a mimořádně pronikavý, vidí v Benešově „ďábelské, intrikářské diplomacii“ mistrovský tah. Byli jsme první obětí Hitlerova Německa, válka nás ani trochu nezasáhla, nevrhli jsme Evropu do války a stát byl obnoven v původních hranicích bez tří milionů sudetských Němců. „Beneš nakonec dosáhl maxima,“ shrnuje Pithart Tesařův pohled. Filozof Jan Patočka naopak tvrdil, že jsme měli obrovskou šanci vstoupit do velkých dějin Evropy, a i kdyby to zprvu byla prohra, měli jsme ji podstoupit. Tím, že jsme uhnuli, Beneš podle něj zlomil národní páteř. Oba byli chartisté, a přitom pocházeli z úplně jiných světů.
Sám Pithart odmítá volbu buď, anebo. Tesařův obraz se podle něj láme v půlroce do 15. března 1939. Druhorepubliková vláda měla relativně volné ruce, a přesto prodala Němcům výzbroj, ke které ji mnichovská smlouva nenutila. „Takže Francie byla dobyta velkým dílem československými tanky,“ říká Pithart. Výjimkou byl patent kulometu Bren z brněnské zbrojovky, jehož prodej živil Benešův exil několik let. Zbraně se daly zničit nebo prodat jinam, letci mohli odletět. Tady Pithart vidí demoralizaci, o které mluvil Patočka: muži šli položit život a pak jim někdo zatelefonoval, ať se na to vykašlou.
Národ se dohodne, na co zapomene
Na závěr ukázal Pithart knihu americké historičky Mary Heimann Czechoslovakia: The State That Failed. Podle něj nejde o pamflet, ale o standardní historickou práci autorky, která vidí příběh Československa jinak. Český překlad byl připravený v nakladatelství Karolinum a Pithart byl ochoten k němu napsat předmluvu nebo doslov. Nakladatelství přesto nenašlo odvahu knihu vydat. Pithart v tom vidí ukázku definice národa, kterou ze stovek definic považuje za nejpřesvědčivější.
„Národ je takové společenství lidí, kteří se dohodnou, které příběhy o své minulosti si budou vyprávět. A zároveň se dohodnou, na které zapomenou,“ říká Petr Pithart.
Benešovi neupírá obrovské zásluhy o vznik státu. Pochybnosti ale vyslovuje nad člověkem, který neměl odvahu přiznat se ke svým činům, ani k objednanému ultimátu, ani k pokynu zabít Heydricha. Na ulici prý potkává lidi, kteří se s ním kvůli pár kritickým poznámkám o Benešovi chtějí rvát. Když posluchačům na konci přiznal, že v nich nejspíš vyvolal spoustu pochybností, dodal jen: „To jsem chtěl.“
doc. JUDr. Petr Pithart — Doc. JUDr. Petr Pithart je právník, politolog a spisovatel, signatář Charty 77, předseda české vlády v letech 1990 až 1992 a bývalý předseda Senátu. Více o přednášejícím →
Časté otázky
Co bylo objednané ultimátum v září 1938?
Tak se dodatečně pojmenovala tajná nabídka, kterou Edvard Beneš 17. září 1938 poslal po ministru Jaromíru Nečasovi do Paříže. Československo bylo ochotno vzdát se 4 až 6 tisíc čtverečních kilometrů, ale chtělo, aby to Francie a Británie samy požadovaly, a vláda tak byla krytá před vlastním národem. Ultimátum pak přišlo v noci z 20. na 21. září.
Kdo byl Jaromír Nečas a proč jel v roce 1938 do Paříže?
Jaromír Nečas byl sociálnědemokratický ministr Hodžovy vlády. Beneš ho poslal za bývalým francouzským premiérem Léonem Blumem s nabídkou územních ústupků. Měl zničit ručně psané pokyny a do smrti mlčet. Papíry nezničil, z exilové vlády ho Beneš vystrnadil a zemřel ve Walesu.
Kteří ministři byli proti přijetí ultimáta v roce 1938?
Podle pamětí Františka Ježka byli proti tři ministři: Ježek, Jan Šrámek a lidovec Dostálek. Vláda nehlasovala a nevedla zápis, takže si museli vynutit zvláštní protokol. Pražský primátor Petr Zenkl na protest proti protiústavnímu postupu podal demisi.
Proč byla 23. září 1938 vyhlášena mobilizace, když už bylo pohraničí odevzdané?
Hodžova vláda přijala ultimátum 21. září a podala demisi, kterou lidé pochopili jako zrušení ústupku. Vláda generála Syrového ale usnesení nezrušila. Petr Pithart mobilizaci označuje za šidítko pro rozjitřenou veřejnost: vojáci obsazovali území, které už bylo odevzdané.
Mohlo se Československo v roce 1938 bránit?
Na to existují dva protichůdné pohledy. Historik Jan Tesař tvrdí, že Beneš svou diplomacií dosáhl maxima, filozof Jan Patočka, že jsme měli boj podstoupit a Beneš zlomil národní páteř. Petr Pithart odmítá volbu buď, anebo: armáda mohla zničit část arzenálů nebo nechat odletět letce a druhá republika nemusela prodat výzbroj Němcům.