České dějinyZ přednášky

Robota jen dva dny v roce: jak doopravdy žil český venkov

Podle přednášky pro Klub Pátečníků · přednáší prof. Jaroslav Čechura · 18. listopadu 2026

Na konci 14. století zapsal písař novohradského panství do latinsky vedeného účtu výdaj pro starou ženu, která vydrhla cínové nádobí. Nikdo jí to nenařídil jako povinnou službu, dostala zaplaceno. Historik Jaroslav Čechura strávil měsíce v archivech jihočeských panství a skládá z nich jiný venkov, než jaký známe ze školy: robotu dva dny v roce, vesnici s vlastním rozpočtem, rychtáře, který za neposlušné sousedy seděl ve vězení, a obří zámek, který hlídali tři strážní.

Ukázka z přednášky · prof. Jaroslav Čechura · 12 min

Byli naši předkové nevolníci, nebo poddaní?

Většinou poddaní, a podle historika Jaroslava Čechury je mezi tím zásadní rozdíl, ve kterém nemají jasno ani studenti historie a doktorandi. Nevolník byl k pánovi vázaný svou osobou. Tak to fungovalo v raném přemyslovském státě, kde byli všichni obyvatelé Čech ve 12. století lidmi knížete a nejstarší dochované listiny je skutečně darují: kníže věnuje konkrétní rodinu klášteru, kapitule nebo pražskému biskupství. Tenhle model končí kolem roku 1200, kdy se z knížectví stává království. Poddaný naproti tomu držel půdu svého pána. Když neměl dluhy a chtěl odejít, nikdo mu v tom v podstatě nebránil, jen zaplatil poplatek, aby ho z panství propustili. Čechura zná spoustu dokladů o mladých z dvou sousedních panství, kteří spolu chodili a pak se rozhodli hospodařit třeba na Hluboké, v Kestřanech nebo na Zvíkově. Nevolnictví je tedy osobní pouto, poddanství věc držby půdy.

Zmatek přiživil Bedřich Engels, který v jednom dopise vymyslel pojem druhé nevolnictví: po třicetileté válce se prý lidé ke svým pánům připoutali znovu. Historické knihy 50. a 60. let 20. století ten pojem používaly hojně. Čechura namítá, že vrchnosti po válce sice přitáhly šrouby, ale poddanský status změnit nemohly. A proč na tom záleží? Kolem roku 1600 žilo na venkově 90 procent obyvatel Čech, takže skoro každý, Pražák, Brňák i Ostravák, najde venkovské předky ve třetí nebo čtvrté generaci, někdy už ve druhé.

Ve 14. století se robotovalo nejvýš 12 dní v roce

Robotu si většina lidí vybaví jako scénu z filmu: sedlák za pluhem a místo koní nebo volů jsou zapřažení tři nebo čtyři lidé. „To je nesmysl. To je prostě nesmysl,“ říká Čechura. Z doby Karla IV. sice zůstalo málo pramenů, ale stačí na zjištění, že robota ve 14. století dosahovala nejvýš 10 až 12 dnů v roce. Rozložená byla podle zemědělského roku, v lednu se nerobotovalo, nanejvýš se vozilo dříví z lesa. Kdo robotovat nechtěl, mohl se vyplatit. V Čechách bylo hodně stříbra, mnoho povinností se proto převádělo na peníze a šlechtě to vyhovovalo, protože hotových peněz měla vždycky málo. Do roku 1600 robota dál klesala. Na panstvích Smiřických, kterým patřil Náchod, Kostelec nad Černými lesy nebo Škvorec, měli sedláci povinnost asi dva dny ročně, a i ty si vykoupili. Na rožmberských statcích se nerobotovalo také, protože zadlužený Rožmberk potřeboval každý peníz.

Placená práce je přitom podle Čechury mnohem starší než kapitalismus. V účtech augustiniánského kláštera v Roudnici se nikde nepíše, že by lidé robotovali na vinicích, vždycky dostali zaplaceno. V latinských účtech novohradského panství z konce 14. století stojí výdaje pro kluky, kteří sbírali kamení spadlé z hradby do příkopu, a pro starou ženu za vyčištění cínového nádobí. A když husité ve 20. letech 15. století obléhali Karlštejn a z Prahy vozili sudy fekálií, které z okolních kopců metali praky na hrad, posádka si petržel v příkopu nepěstovala. Jezdila ji kupovat do Berouna.

Proč robota po třicetileté válce znovu narostla?

Protože válka vylidnila venkov a vrchnosti potřebovaly pracovní sílu na jeho obnovu. Čechura to ukazuje na svém oblíbeném třeboňském panství: za třicetileté války z něj odešlo asi 1500 lidí a vesnice lehaly popelem. Po válce se robota vrátila, jenže už se nepočítala na dny v roce, ale na dny v týdnu. Týkala se jen těch, kdo měli nemovitost, tedy sedláků a chalupníků. Bezzemci, takzvaní podruzi, až skoro do roku 1700 nerobotovali vůbec. Na některých panstvích se ani nedochovaly doklady o tom, kolik mají lidé odvádět. Nová správa proto objížděla vesnice a ptala se jich přímo. A sedláci odpověděli po pravdě, tolik a tolik dnů. Nikoho nenapadlo tvrdit, že mají listinu, podle které se robotovat nebude. Čechura v tom vidí přímočarost tehdejších lidí, kteří kličky a vytáčky běžné ve 20. a 21. století příliš neznali.

Efektivní ale robota nebyla. Lánový grunt o zhruba 25 hektarech měl postavit jednoho robotníka a bylo jedno, jestli pošle padesátiletého tvrdého sedláka, nebo čtrnáctiletého pacholka, který nic neumí. Prameny jsou plné stížností na ledabylou práci. Když měli robotníci na podzim sbírat kameny z panských polí, sebrali jen něco, protože je od studených kamenů zábly ruce. Čechura robotu nazývá „hrozně neefektivní nástroj“. Kdo mohl, vyplácel se, a přestože poplatek, kterému historici říkají reluice, postupně stoupal, mnozí raději platili, než aby na panské poslali svého pacholka.

Za neposlušnou vesnici seděl ve vězení rychtář

Rychtář byl spojkou mezi vsí a vrchností a odpovídal za ni vlastní kůží. Čechura popisuje případ, kdy měla vesnice postavit deset potahů na svoz dříví z lesa. Práce to byla nebezpečná, koně se snadno zranili, a tak ves neposlala nikoho. Zodpovídat se šel rychtář a obvykle dostal dva nebo tři dny vězení, které si odseděl za své neposlušné ovečky. Vězeň tehdy stravu nedostával, někdo mu ji musel nosit, a tak rychtáři platila takzvané diety obec ze svého rozpočtu. Ten měly i malé vsi. Na hlubockém panství je doložené, že vesnice o 200 obyvatelích vedla od roku 1675 vlastní malý rozpočet. „Ta představa, že ten venkov byl jakýsi primitivní, to rozhodně neobstojí,“ říká Čechura. Na zámek přitom rychtář nechodil každý den. Do kanceláře panství docházel jednou týdně, zpravidla v sobotu, kdy se vyplácely i různé platby.

Pod rychtářem stály jednotlivé vrstvy vsi. Jádro tvořili sedláci, kteří v úrodných krajích drželi i 40 hektarů půdy, ovšem rozdělených třeba do padesáti políček, takže spory o přejeté sousedovo pole musely být na denním pořádku. Pak chalupníci s obvykle dřevěným stavením, kouskem pole a trochou dobytka. Nejníž podruzi bez půdy, kteří bydleli v malém domku na sedlákově zahradě a svou kravku si nechávali v jeho chlévě vedle pěti jeho vlastních. Rychtář se ale nezodpovídal jen pánům. Na takzvaných výročních soudech skládal účty a buď ve funkci zůstal, nebo úřad složil, k ruce měl čtyři další muže. Na Hluboké Čechura našel záznam o tom, jak sousedé hlasovali, kdo má být obecním starším. Prvek volby zdola byl podle něj velmi silný.

Zámek v Krumlově hlídali tři strážní, Broumovsko dva mniši

Vrchnost nevládla silou, protože ji neměla. Krumlovský „hradozámek“, jak mu Čechura říká, hlídali tři strážní: u každé ze dvou bran jeden a třetí je střídal. Kdyby se lidé rozhodli zámek vzít útokem, nikdo by jim v tom nezabránil. Benediktinský klášter v Broumově měl před Bílou horou asi osm až devět tisíc poddaných a v obrovském klášteře žili dva mniši. Poddaní je přesto poslouchali, i když kdyby nechtěli, utloukli by je čepicemi, jak se lidově říká. Drábové a pohůnci, které si s vrchností spojujeme, vznikli až za třicetileté války a měli hlavně chránit venkov před táhnoucími armádami. Ty neměly žádné zásobování a živily se tím, co na vsích sebraly. Když v letech 1679 a 1680 vypuklo velké selské povstání, nebyl v Čechách ani jeden císařský voják. „Čili tenhle ten vztah nebyl vynucovaný nějakým způsobem násilně,“ shrnuje Čechura.

Poddaní a vrchnostenský aparát se podle něj pohybovali vedle sebe jako dvě kry. Na vrchnosti byli lidé závislí v podstatě dvakrát do roka, když odváděli peněžní dávky. Mnozí svého pána za celý dlouhý život vůbec neviděli, Schwarzenbergové jezdili do jižních Čech na měsíc nebo dva v roce. Obraz pána a vykořisťovaných poddaných si podle Čechury promítáme do minulosti ze vztahu továrníka a jeho dělníků.

„Takže taková ta představa pánů a podaných je prostě představa,“ říká Jaroslav Čechura.

Co se stalo, když sedlák nezaplatil dávky?

Většinou nic dramatického. Dávky se platily ve dvou termínech, na jaře na svatého Jiří a na podzim na svatého Havla, 16. října, kdy byla úroda sklizená a dobytek prodaný. Čechura dlouho předpokládal, že se všechno vybralo v jeden den. Ve skutečnosti se svatý Havel ve vsi táhl klidně tři týdny: někdo zaplatil týden předem, jiný až čtrnáct dní po termínu. Kdo neměl peníze, mohl zaplatit v naturáliích, třeba místo dvou zlatek přinést několik pytlů úrody. Úředníci to přepočítali, a když přinesl víc, rozdíl mu vrátili nebo mu ho nechali jako rezervu na příští rok. Ve 30. letech 17. století stojí v účtech, že „sedláci nemají co dáti“, a ten rok se nevybralo nic. Případ, kdy by dlužníkovi přišel někdo ze zámku zabavit vůz nebo kobylu, Čechura nenašel. Panství vědělo, že by rodinu připravilo o živobytí, a tak se dluhy a nedoplatky prostě hromadily.

Dlužilo se i v hospodách. Panské hospody odebíraly pivo z panského pivovaru a sud zaplatily třeba za půl roku. Od počátku 18. století, někde i dřív, utráceli venkované velké peníze za tabák a pila se pálenka, pálená z obilí, protože přepalovat víno bylo příliš drahé. Byli tu i hazardní hráči, kteří dokázali propít velké prostředky. Vrchnost ovšem nebyla naivní. Na frýdlantském panství Gallasů žádal sedlák deset klád na vyhořelou chalupu a pod žádostí stojí: dáme mu osm. Na Černokostelecku chtěl jiný náhradu za kobylu, kterou po úrazu při svážení dříví musel nechat utratit, a úředník si poznamenal: „to je nějaký divný, před třema lety žádal další kobylu.“ Místo dvaceti dostal deset. Lidé už se podle Čechury v systému naučili chodit a historik si musí dát pozor, aby jim slepě nefandil. Při sepisování berní ruly, prvního zemského katastru, rádi přeháněli škody, aby platili méně.

Sedlák měnil příjmení podle statku, na který se přiženil

Příjmení na venkově nepatřilo jen člověku, ale i gruntu. Když se sedlák jménem Doktor přistěhoval ke Krafftům, stal se z něj Krafft. Muž, který kvůli tehdejší úmrtnosti vystřídal tři manželky a pokaždé se přiženil na jiný statek, se tak za padesát let života jmenoval třemi různými příjmeními. Čechura na to upozorňuje každého, kdo pátrá v pramenech, aby z jednoho člověka omylem neudělal dva. Selky přitom nosily mužovo jméno s koncovkou ová už v 15. století. Nejstarší záznamy jsou ovšem skoupé. V soupisech 15. století stojí jen Franta, Josef, dva lány, Karlík, půl lánu, a po šesti stech letech už nikdo nezjistí, kdo byl Karlík. Teprve lepší byrokracie 16. století zapisuje celá jména, mezi nimi i sedláka Doktora nebo selský rod Porot. Badatelům pomáhají i pozemkové knihy, které jsou v Čechách známé od 15. století a které v každé zemi nenajdete.

Rodinné dynastie, deset generací Vomáčků na jednom gruntu, jsou podle Čechury spíš mýtus. Zná sedláka, který hospodařil 45 let a v 75 odešel na výminek. Statek převzal čtyřicetiletý nejstarší syn a do dvou let s ním skončil. Do pozemkové knihy někdo připsal: „ani vorat se nenaučil.“ Jiní po třech letech hospodaření složili statek a stali se tesaři nebo hospodskými, třicetiletí chlapi šli na výminek. Silné byly i ženy. Čtyřicetiletá vdova mohla předat grunt synovi, vdát se znovu za muže klidně o dvacet let mladšího, nebo hospodařit sama. Čechura zná selku, která vedla statek patnáct let a nejstaršího syna k němu nepustila, ani když mu bylo 35 a měl čtyři děti. Venkované stavěli školy a za učitele, který byl chalupník a měl by robotovat, robotovali sami, aby mohl učit jejich děti. A do hospody, kde se pilo, vyměňovaly zprávy a někteří chudí v ní i léta bydleli, chodily už v 17. století i svobodné ženy.

prof. Jaroslav Čechura — Profesor Jaroslav Čechura je historik raného novověku působící na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, dlouholetý badatel v třeboňském archivu a autor knih o jihočeských rodech a rybníkářství i knihy Sex v době temna. Více o přednášejícím →

Časté otázky

Jaký je rozdíl mezi nevolníkem a poddaným?

Nevolník byl k pánovi vázaný svou osobou, jako obyvatelé přemyslovského státu ve 12. století, které kníže mohl darovat klášteru. Poddaný držel půdu svého pána, a když neměl dluhy, mohl po zaplacení poplatku odejít jinam. V Čechách se nevolnictví podle Jaroslava Čechury vytrácí kolem roku 1200.

Kolik dní v roce museli poddaní robotovat?

Ve 14. století nejvýš 10 až 12 dnů v roce a do roku 1600 robota klesala, na panstvích Smiřických asi na dva dny ročně, které si sedláci vykoupili. Po třicetileté válce se vrátila a počítala se na dny v týdnu, ovšem jen pro sedláky a chalupníky, bezzemci nerobotovali skoro do roku 1700.

Jakou roli měl rychtář na vesnici?

Rychtář zastupoval ves před vrchností, jednou týdně, zpravidla v sobotu, chodil do kanceláře panství a za neposlušnost vsi mohl dostat dva nebo tři dny vězení, během nichž ho živila obec ze svého rozpočtu. Na výročních soudech skládal účty a na Hluboké sousedé hlasovali, kdo bude obecním starším.

Co se stalo, když poddaný nezaplatil dávky vrchnosti?

Většinou nic. Dávky se platily na svatého Jiří a svatého Havla, šlo platit i naturáliemi a v neúrodných letech se nevybíralo vůbec. Případ, kdy by panství dlužníkovi zabavilo vůz nebo kobylu, Jaroslav Čechura v archivech nenašel, dluhy se spíš hromadily.

Proč má předek v matrikách a pozemkových knihách různá příjmení?

Na venkově se příjmení vázalo i ke gruntu. Muž, který se přiženil na cizí statek, často převzal jméno tamní rodiny, a sedlák se třemi manželkami se tak za život mohl jmenovat třemi příjmeními. Při pátrání je proto potřeba dát pozor, aby z jednoho člověka nevznikli dva.

Další čtení

← Zpět na magazín