České dějinyZ přednášky

Jalta nás neprodala. O poválečném Československu se rozhodlo v Moskvě

Podle přednášky pro Klub Pátečníků · přednáší doc. JUDr. Petr Pithart · 20. listopadu 2026

Na českém velvyslanectví v Moskvě nikdo nevěděl, kde v březnu 1945 sídlila československá ambasáda. Velvyslanec musel přes noc zburcovat moskevské historiky a Petr Pithart nakonec stál před skromným palácem, ve kterém dnes sídlí něco arabského. Právě tam se podle něj rozhodlo o poválečném Československu, ne v Jaltě. A omezenou demokracii, kterou tam exil podepsal, si Beneš i domácí odboj vymysleli sami o několik let dřív.

Ukázka z přednášky · doc. JUDr. Petr Pithart · 9 min

Prodal nás Západ v Jaltě?

Neprodal. Podle Petra Pitharta se o poválečném Československu mezi budoucími vítězi nikdy nejednalo, ani v Teheránu v roce 1943, ani v Jaltě na jaře 1945, ani v Postupimi v srpnu 1945. Stalin s Churchillem si podle něj posílali papírky, na které psali procenta vlivu v Řecku, Rumunsku nebo Jugoslávii. „Oni si tam psali 40, 60. 20, 80. A ten druhej to škrtnul a napsal 30,“ popisuje Pithart. Zapsané to nikde není, svědectví lidí, kteří jim koukali přes rameno, jsou ale podle něj nevyvratitelná. Československo na tom papírku nebylo. „Nebyli jsme prodáni,“ říká Pithart. Západ měl za to, že země s demokratickou tradicí si o sobě rozhodne sama ve svobodných volbách, a nechal to být. Tvrdě se velmoci přely o Polsko, jehož exilovou vládu Moskva neuznávala. Pověst o zradě v Jaltě vám přesto potvrdí každý člověk na ulici. Pithart ji označuje za „nejtrvalejší mýtus moderních českých dějin“.

Vadí mu na něm hlavně to, k čemu slouží. „My se pořád touhletou alibistickou mytologií zbavujeme vší odpovědnosti,“ říká. Stejně vidí i Mnichov: zrada to byla, jenže Britové nebyli vázaní žádnými sliby a o francouzské ultimátum si Praha řekla sama.

Druhá republika vydržela 167 dní a vzala zpátky dvacet let

Po Mnichovu se podle Pitharta veřejnost, novináři i intelektuálové chovali, jako by celá první republika byla omyl. Edvard Beneš na začátku října 1938 abdikoval a 22. října odletěl do Londýna. Pithart si myslí, že abdikovat nemusel a odletět mohl později, takhle to vypadalo jako přiznání totálního debaklu. Na Beneše se útočilo jako na zloducha a nepřímo i na Masaryka. Karla Čapka štvanice podle Pitharta fyzicky zničila, po Vánocích 1938 umřel na obyčejnou chřipku. Ke slovu se dostala krajní pravice a ukázalo se, jak silný antisemitismus panuje i mezi vzdělanými lidmi. Ještě před Vánoci vznikaly pokyny vylučovat židovské lékaře a právníky, studentský spolek Všehrd vylučoval studenty židovského původu. V březnu 1939 pak česká vláda rozhodla o táborech, ze kterých se postupně staly Lety a tábor u Kunštátu na Moravě, koncentrační tábory pro Romy. Obrat přes noc vysvětluje Pithart šokem: Beneš od roku 1935 národu sugeroval, že má všechno spočítané a pod kontrolou.

Národní frontu si Beneš narýsoval v Chicagu, ne v Moskvě

Omezená soutěž politických stran, kterou po válce známe jako Národní frontu, podle Pitharta nevznikla pod tlakem Moskvy. Beneš ji popsal už v roce 1939 v půlročním kurzu přednášek na univerzitě v Chicagu, které pak vyšly jako kniha Demokracie dnes a zítra. Píše v ní, že si nebude moci kdokoli založit jakoukoli stranu a ústava určí, co stranou být smí. Stran mají být tři: pravice, levice a střed. Po květnu 1945 jich byly čtyři, princip ale zůstal. „Má ji on. Není pod žádným tlakem Moskvy. Je to jeho úvaha,“ říká Pithart. Pro srovnání připomíná článek 5 dnešní ústavy, který zaručuje i svobodu strany zakládat, protože bez ní je svobodná soutěž protimluv. Stejně uvažoval domácí odboj. Pithart přečetl asi 22 programů odbojových skupin od krajní pravice po krajní levici a ani jedna se nechtěla vrátit k politickému systému první republiky.

Ty lidi je podle něj třeba brát vážně, protože se většinou nedožili konce války. Jejich zklamání mělo důvod: v rozhodujících chvílích roku 1938 se parlament nescházel, vláda jednala v úzkém politickém kabinetu, nehlasovalo se a nedělal se zápis.

Jak Československo vyzbrojilo Wehrmacht

Vláda Rudolfa Berana podle Pitharta neudělala nic, aby se československé zbraně nedostaly Němcům do rukou. Naopak jim prodávala zbraně i jejich plány. Čtyři tankové divize z těch, které přepadly Francii, jezdily podle něj na československých tancích. Mnichovská dohoda přitom mluvila jen o tom, že pevnosti zůstanou netknuté, o zbraních ne. Šlo je prodat jinam, zničit, spálit plány nebo zastavit výrobu. „Tak dobře, nemohli jsme bojovat. Bylo to prohrané,“ připouští Pithart. „Ale tohleto jsme mohli.“ Stejně se dal zorganizovat odchod důstojníků přes Polsko nebo Maďarsko, místo toho se každý probíjel na vlastní pěst. Před Mnichovem se ven dostal jen kulomet Bren ze Zbrojovky Brno, podle Pitharta nejúspěšnější lehký kulomet druhé světové války, z jehož peněz londýnská vláda dlouho žila. Jinak si exil půjčil od Britů a naši letci bojovali za vypůjčené peníze, které se po válce vracely.

Protektorát pak až do poslední chvíle sloužil Říši jako zbrojovka. Dělníci ve zbrojovkách měli podle Pitharta lepší platy než Němci v těch německých, k tomu zvláštní příděly, lázně a umělce v továrnách. Spojenecká letadla sem nedoletěla, a tak se sem stěhovala výroba a v pohraničí vznikaly podzemní továrny. Pithartův otec do jednoho takového tunelu u Litoměřic chodil jako vězeň z Terezína každý den. Plzeňskou Škodovku Američané bombardovali v posledních dnech války proto, že do posledních hodin vyráběla pro Wehrmacht, ne ze strachu z poválečné konkurence, jak tvrdila komunistická propaganda.

Čtrnáct zpravodajců odletělo hodinu před Háchovým vlakem

Den před okupací v březnu 1939 pozval Hitler do Berlína státního prezidenta Emila Háchu. Hácha odmítl letadlo, protože nikdy neletěl, a v 16 hodin nasedl s dcerou na Masarykově nádraží do vlaku. Myslel si, že se bude jednat o Slovensku, jehož představitele Tisa Hitler o den dřív postavil před volbu mezi vlastním státem a Maďary. Zpravodajci vládu varovali, že v polovině března může dojít k obsazení zbytku země, vláda to ale nechtěla slyšet. O hodinu dřív odletělo z ruzyňského letiště 14 důstojníků druhého oddělení generálního štábu pod vedením plukovníka Františka Moravce. Do pytlů naházeli to nejcennější, letadlo poskytli Britové a ani se nestihli rozloučit s rodinami. Museli přeletět Německo. Spojenci to podle Pitharta považovali za nejsilnější přínos našeho odboje. Moravcovi lidé udrželi spojení s agentem A-54, Paulem Thümmelem, a Churchill Benešovi poklepával na rameno. Moravec se stal Benešovou pravou rukou, zatímco kritiky, jako byl generál Prchala nebo vyslanec v Paříži Osuský, Beneš držel stranou a ničil pomluvami.

Proč se Beneš nikdy nepřihlásil k atentátu na Heydricha?

Pithart samotné slovo odmítá: „Atentát je něco hnusného, zákeřného.“ Proti Reinhardu Heydrichovi v uniformě podle něj stáli vojáci, jen zrovna bez uniforem. Heydrich po šesti dnech zemřel a postavení exilu se rázem změnilo. Němci vyhladili Lidice a udělali to okázale, natočili to na film a chlubili se tím. Holčičky v Jižní Americe dostávaly jméno Lidice a Britové začali uvažovat o uznání Československa v původních hranicích. Beneš se ale k akci nikdy nepřihlásil. Domácí odboj přitom podle Pitharta poslal poslední fungující vysílačkou do Londýna kategorický protest, protože věděl, že ho odveta zničí. Na tryzně v Lidicích v červnu 1945, kam přišlo asi 200 tisíc lidí, se Beneš o souvislosti nezmínil ani slovem. Jeho lidé navíc šířili fámy, že šlo o akci britské armády, která si na to jen našla české lidi. Tím se podle Pitharta největší čin odboje dodatečně znehodnotil. Sám přiznává, že přihlásit se k zhruba pěti tisícům bezprostředních obětí nebyla legrace. Slova, která podle něj měla zaznít, ale zná:

„Byla to válka, byli jsme ve válce, byl to boj. Ve válce jsou oběti. My jsme ty oběti nabídli. A pomohlo nám to, abychom byli uznáni jako bojující strana.“

Nejvíc na mlčení doplatil František Moravec, který akci s Brity vymyslel, vybral muže a urgoval vzácná letadla. Po válce ho režim degradoval, naposledy velel divizi v Košicích. Psal Benešovi prosebné dopisy. „Nehnul prstem,“ říká Pithart. Moravec musel podruhé do exilu.

Ležáky zůstaly ve stínu Lidic

Pithart byl 16 let senátorem za obvod, kam patří Ležáky, a nejvíc energie prý vynaložil na to, aby je pozvedl na úroveň Lidic. Úřední péče a příspěvky šly přednostně do Lidic, o Ležáky se starala sousední vesnice, obětavý starosta a učitelka, která pátrala po pozůstalých. Lidičtí byli podle Pitharta mučedníci, ležáčtí bojovníci: v obci žilo asi 50 lidí a všichni nakonec věděli, že je tam vysílačka. Zprvu se počítalo s tím, že se Ležáky obnoví jako Lidice, peníze se vybraly a plány existovaly, po únoru 1948 se od toho ustoupilo. Když to Pithart jako senátor na červnové pietě otevřel, zvedlo se ze stráně asi dvě stě lidí, bučeli a odjeli autobusy. Místní mu vysvětlili, že to byli komunisté, kteří na oslavy jezdili hromadně. Pithart v tom vidí, co se tolik příčilo Masarykovi: Češi rádi ukazují své rány a pěstují své mučednictví. Dnes je to podle něj půl na půl, jenže už nežijí ani děti ležáckých.

Kdo přiměl Beneše vyhnat všechny Němce?

Domácí odboj. Beneš podle Pitharta zprvu vůbec nechtěl vyhnat tři miliony Němců, uvažoval o milionu a půl a Britové s Američany i to odmítali jako nesmysl, který v civilizované společnosti neexistuje. Pitharta nejvíc šokovaly depeše nejsilnější odbojové organizace Obrana národa, kterou tvořili důstojníci až po generály. Vysílačku obsluhoval Vladimír Krajina, depeše formuloval Josef Balabán ze slavné trojice tří králů s Josefem Mašínem a Václavem Morávkem. Morávek se prý vsadil, že si nechá na ulici připálit cigaretu od šéfa pražského gestapa. Vzkaz Benešovi zněl podle Pitharta zhruba takhle: jestli si to představujete jinak, nevracejte se domů. Pithart to vysvětluje frustrací vojáků, kterým vzali možnost bojovat a v nichž se to přetavilo v mstu. Sám dodává, že jde o hypotézu, kterou nelze dokázat. Beneš přidával a nejdřív získal souhlas Stalina, který v tom viděl způsob, jak si Československo připoutat strachem z Němců.

V Postupimi v srpnu 1945 už divoký odsun běžel. Velmoci podle záznamů jen konstatovaly hotovou věc, asi 700 tisíc lidí bylo pryč, a od 1. ledna 1946 se mělo postupovat podle pravidel pod kontrolou Mezinárodního červeného kříže. Pithart proto trvá na třech slovech: útěk, vyhnání a transfer. Za vyhnání nesou podle něj velkou odpovědnost Beneš, který použil slovo „vylikvidovat“, i Prokop Drtina s výzvou „Nešetřete nikoho“. Česko-německou deklaraci schválil Senát, kterému Pithart předsedal, bez dodatečného usnesení, protože každý dodatek by ji relativizoval.

O všem se rozhodlo v Moskvě v březnu 1945

Skutečné rozhodnutí o poválečném Československu padlo podle Pitharta v březnu 1945 v Moskvě. Londýnský exil tam letěl oklikou a za ponižujících podmínek, Moskva určovala, kdo smí jet a kdo ne. Na československém velvyslanectví se dohodlo, co se pak jmenovalo Košický vládní program, a také složení vlády. Do jejího čela se postavil Zdeněk Fierlinger, podle Pitharta evidentní sovětský agent a Benešův přítel, kterého Beneš na konci života v Sezimově Ústí proklínal jako největšího zrádce svého života. Komunisté měli program asi na šestnácti stránkách, londýnští k němu měli pár připomínek a podepsali ho. Pochopili, že se do země vracejí za zadními voji Rudé armády a vlastně nemají nárok. Utěšovali se tím, že přijdou volby a všechno napraví. V roce 1946 se tak nestalo. Model čtyř stran, které si navzájem dovolily existovat, si přitom podle Pitharta Češi zvolili sami. Měl ho už Beneš v Chicagu a měli ho i odbojáři zklamaní první republikou.

Kde to velvyslanectví stálo, zjišťoval Pithart sám, když v létě přijel do Moskvy přitloukat na domy cedulky lidí odvlečených do gulagu. V českém kulturním centru ani na velvyslanectví to nikdo nevěděl, velvyslanec přes noc zburcoval moskevské historiky a budovu nakonec našli. „Dneska je tam něco arabského, takový skromný palácek, jakých jsou v Moskvě snad tisíce,“ říká Pithart. A cynický argument, že Polsko se bránilo a dopadlo stejně, odmítá. Bez polského odporu by podle něj Británie, vázaná smlouvou s Polskem, do války nevstoupila. Čechům, kteří se smějí Polákům na koních proti Wehrmachtu, vzkazuje: „Oni na tom budou zakládat svoji národní existenci a hrdost ještě desítky let.“ O vlastních dějinách té doby podle něj víme hrozně málo „a pustili jsme toho do našeho vědomí ještě méně“.

doc. JUDr. Petr Pithart — Doc. JUDr. Petr Pithart je právník, politolog a spisovatel, signatář Charty 77, předseda české vlády v letech 1990 až 1992 a bývalý předseda Senátu. Více o přednášejícím →

Časté otázky

Prodal nás Západ v Jaltě?

Podle Petra Pitharta ne. O Československu se mezi velmocemi nejednalo v Teheránu, v Jaltě ani v Postupimi a na papírcích se sférami vlivu, které si posílali Stalin s Churchillem, nebylo. Západ počítal s tím, že si země o sobě rozhodne sama ve svobodných volbách. Pithart to označuje za nejtrvalejší mýtus moderních českých dějin.

Kde se rozhodlo o poválečném Československu?

Podle Pitharta v Moskvě v březnu 1945. Na československém velvyslanectví se londýnský exil dohodl s komunisty na Košickém vládním programu i na složení vlády v čele se Zdeňkem Fierlingerem. Exil k programu komunistů na zhruba šestnácti stránkách měl jen pár připomínek a spoléhal na to, že volby všechno napraví.

Proč se Beneš nepřihlásil k atentátu na Heydricha?

Pithart odpověď nezná, jen popisuje, že Beneš za akci nikdy nevzal odpovědnost, na tryzně v Lidicích v červnu 1945 se o souvislosti nezmínil a jeho lidé šířili fámy, že šlo o britskou akci. Domácí odboj přitom proti akci předem protestoval. Podle Pitharta Beneš mlčením čin dodatečně znehodnotil a v nemilosti nechal i Františka Moravce.

Schválila Postupimská konference odsun Němců?

Jen dodatečně. V srpnu 1945 už divoký odsun běžel a asi 700 tisíc lidí bylo pryč, velmoci to podle Pitharta vzaly jako hotovou věc. Od 1. ledna 1946 se pak mělo postupovat podle pravidel pod dozorem Mezinárodního červeného kříže.

Jaký je rozdíl mezi vyhnáním a odsunem Němců?

Pithart rozlišuje tři fáze: útěk lidí, kteří odešli sami, například celé šumavské vesnice i s dobytkem, vyhnání neboli divoký odsun do konce roku 1945 a transfer od 1. ledna 1946 podle pravidel a pod mezinárodním dozorem. Za vyhnání podle něj nese velkou odpovědnost Beneš i Prokop Drtina.

Další čtení

← Zpět na magazín