Sedm zákonů, podle kterých každá civilizace vzniká i padá

Proč Miroslav Bárta tvrdí, že každá civilizace jednou skončí

Protože to ukazuje srovnání společností za posledních deset tisíc let. Egyptolog Miroslav Bárta v přednášce pro Pátečníky říká, že žádná civilizace není věčná a všechny mají svůj začátek, vrchol i konec. Angkor vydržel zhruba šest století, starý Egypt tři tisíce let, Britské impérium se podle něj na začátku padesátých let během dvou tří let rozpadlo o všechna území mimo Británii. Káhiru kdysi ovládlo sto padesát arabských jezdců. Bárta ale hned dodává důležitou věc: kolaps ve společenských vědách neznamená vyhynutí jako v přírodě. Když do Egypta přišli Římané, křesťané a později Arabové, lidé nezmizeli. Převzali jazyk i některé zvyky, ale venkov žil dál, měl svou keramiku a geneticky se skoro nic nezměnilo. Totéž platí pro mayskou civilizaci, jejíž praktiky podle Bárty dodnes přežívají na venkově, i když by je dnes formálně nikdo za mayskou kulturu neoznačil.

Zajímavé je, kde Bárta hledá kořeny. Lidský mozek se podle něj za posledních padesát tisíc let výrazně nezměnil. Kdybychom vzali člověka z té doby a vsadili ho jako miminko do dnešní společnosti, mohl by z něj být Einstein. To, co se mění, nejsou naše schopnosti, ale způsob, jakým společnosti stavíme a zase rozkládáme.

Göbekli Tepe: chrám, který vyrostl v době, kdy lidstvo málem vyhynulo

Jedna z nejstarších známých kultur, turecké Göbekli Tepe, vznikla zhruba před dvanácti tisíci lety, paradoxně ve chvíli, kdy bylo lidstvo na pokraji vyhynutí. Během padesáti let se podle Bárty ochladilo o šest až osm stupňů, protože se vypnul Golfský proud. Žádné dva nebo tři stupně, o kterých se dnes vede spor, ale osm stupňů za půl století. A právě tehdy lidé přišli na něco, co jim zůstalo až do dvacátého století. Místo aby v nejtěžší době stavěli jen to, co je nakrmí, začali vztyčovat svislé kamenné sloupy podobné Stonehenge. Bárta tomu říká princip verticality. Lidé si uvědomili, že je něco přesahuje, a snažili se s tím spojit. Přiznali si, že nejsou pány světa. Tenhle třetí rozměr jsme podle něj dnes ztratili a skoro nikdo se už nepodívá na nebe.

„Když se přestaneme dívat nahoru, když přestaneme mít nějakou pokoru, tak je to hodně špatně," varuje Bárta. Sám sebe přitom bere jako vědce, který se nechystá do politiky a nemusí své názory nikomu prodávat.

Mění se dějiny plynule, nebo ve skocích?

Ve skocích, ne plynule. To je Bártův druhý zákon. Odvolává se na takzvané přerušované rovnováhy, tedy na myšlenku, že společnost dlouho vypadá stabilně a pak se během několika týdnů zásadně promění. Ukázkou je rok 1989 nebo arabské jaro roku 2011. Takovému zlomu vždy předchází dlouhé období, kdy se pomalu vytrácí legitimita vládnoucí elity a tlak v kotli roste. Pak přijde spouštěč, jenže ten podle Bárty nikdy není skutečnou příčinou. Systém před sedmnáctým listopadem byl tak natlakovaný, že kdyby se průvod nekonal tehdy, spustilo by proměnu něco jiného o pár týdnů později. Lidé, kteří si z náměstí udělali kariéru s tím, že bez nich bychom tu měli komunisty dodnes, podle něj vůbec nepochopili, jak civilizace funguje. Přerušované rovnováhy přitom objevila archeologie už v roce 1972 a ekonomové na totéž přišli o desítky let později, když studovali skokové změny cen komodit na burzách.

Herakleitův zákon: co vás vynese nahoru, to vás srazí

Bárta ho pojmenoval po Hérakleitovi, prvním filozofovi, který si té věci všiml. „To, co vás přivede na vrchol, je to, co vás obvykle skolabuje," shrnuje. Platí to prý ve firmách i v celých civilizacích. Typickým příkladem je státní správa. Na začátku je užitečná, umí zorganizovat společnost, vybrat a přerozdělit daně. Jenže roste, až se na vrcholu překlopí a začne energii spíš spotřebovávat, než vytvářet. Bárta upozorňuje, že mandatorní a takzvané kvazimandatorní výdaje jsou dnes v Česku zhruba na osmdesáti procentech. Je to jako když přinesete domů deset tisíc korun a osm z nich rozešlete na účty ještě dřív, než začnete žít. Dokud jede auto a nepřijde inflace, funguje to. Když se sejde víc pohrom najednou, není z čeho zaplatit. Stejnou logiku Bárta našel i u sociologa Pitirima Sorokina, kterého v Rusku odsoudili k smrti, utekl přes Anglii do Ameriky a založil tam sociologii na Harvardu.

Když stejný zákon přiložíte na západní civilizaci, začne blikat červeně. Historik Niall Ferguson v knize Civilizace popsal šest pilířů, na kterých Západ stojí: soutěž, věda, vlastnická práva, medicína, spotřeba a pracovní morálka. Bárta tvrdí, že zrovna tyhle pilíře dnes vrávorají. Volná soutěž je podle mnoha podnikatelů spíš vtip, střední vrstva mizí, soukromé vlastnictví nahrazuje to korporátní. Jako příklad dává holandskou kliniku, kde jediný schopný lékař stál dvanáct hodin nad rozbitým pacientem a zachránil ho. Za měsíc přišla od města pokuta deset tisíc eur za překročení pracovní doby. „Tak jsem ho měl nechat umřít," poznamenal prý přednosta. „Tohle je systém, který jsme vytvořili my," dodává Bárta.

Kdy se elitám vymstí, že přestanou myslet na většinu?

Ve chvíli, kdy poruší společenskou smlouvu. Bártův čtvrtý a pátý zákon říkají, že každá společnost stojí na vzájemné dohodě a na sdílených hodnotách, které často nejsou nikde sepsané. Elity se podle něj zásadně nevyplatí ignorovat většinu, bez které by žádnou moc neměly. Na Velikonočním ostrově vládnoucí vrstva takzvaných dlouhouchů z poloostrova Poike tak dlouho přetěžovala zbytek obyvatel, až většina jednoho dne řekla dost a elitu vybila. Jenže účet nakonec zaplatili všichni. Zbylí lidé už nedokázali udržet dřívější znalosti ani technologie a společnost se propadla o dvě stě let. Bárta hned přidává domácí příklad: devět set tisíc zadlužených lidí v Česku, kterým stát včas neochránil rozdíl mezi půjčkou a lichvou. Když dítě jede ve dvanácti letech na černo a za deset let mu přijde účet na pětadvacet tisíc, není to podle něj právní stát, ale selhání elit.

Roli skutečné elity Bárta rád ukazuje na Titaniku. Nejbohatší muži tehdejšího Západu, John Jacob Astor a Benjamin Guggenheim, naložili do člunů manželky a děti a sami zůstali na palubě, protože ve třetí třídě čekaly ženy a děti bez místa. Dobrovolně zemřeli.

„To je elita. Ty lidi něčemu věřili a byli ochotní za to umřít."

Proč nás klima žene do dalšího zlomu

Protože se přírodní prostředí mění ve skocích a jeden z nich se podle Bárty blíží. Jeho šestý zákon mluví o adaptaci na vnější prostředí. Klima se v posledních dvanácti tisících letech proměňuje zhruba jednou za dvanáct set let, výrazné zlomy přišly kolem roku 6200 a 2200 před naším letopočtem. Dnešní rozkolísanost, kdy se střídají tuhé i teplé zimy a léta mají jednou deset a jindy čtyřicet stupňů, je přesně ten neklidný stav, který podle teorie přerušovaných rovnováh předchází skoku. Bárta připomíná, že klimatické změny stály i za Francouzskou revolucí, protože po velké neúrodě dával třetí stav osmdesát až devadesát procent výdělku jen za jídlo. Arabské jaro zase vzešlo z třiceti let sucha a klimatického šoku roku 2010, kdy záplavy v Americe a Austrálii a sucho v Rusku poslaly ceny obilí na dvojnásobek. Změny klimatu podle Bárty vedou ke stresu a nakonec k válkám.

Rozhoduje o osudu civilizace nakonec energie?

Ano, tvrdí Bárta ve svém sedmém zákoně. Každý velký skok v dějinách se povedl ve chvíli, kdy lidé objevili nový zdroj energie nebo novou technologii, třeba parní stroj. Klíčem je poměr, kolik energie musíte vložit, abyste nějakou získali. Na začátku dvacátého století vám jedna jednotka práce vložená do těžby ropy vrátila sto jednotek, dnes jsme podle Bárty zhruba na čtvrtině. Dodává, že německá Energiewende je nakonec financovaná z uhlí a spotřeba uhlí tam každý rok roste. Poslední potíží je složitost. Právní systém je dnes tak spletitý, že se v něm podle nejlepších právníků nedá orientovat a lidé se soudí patnáct i dvacet let. Do roku 2010 přitom vzniklo tolik informací, kolik za celé předchozí dějiny, jenže většina zásadních patentů je stará skoro sto let. Bárta to celé přirovnává k Amesově místnosti, pokřivenému pokoji, který z jednotlivě reálných prvků skládá zcela klamný obraz.

Proto podle něj umí dějiny civilizací nejlépe popsat archeologie, pokud se dělá poctivě a v dlouhých časových řadách. „Já mám rád, když někdo přijde s úplně jiným názorem," uzavírá Bárta. Sedm zákonů nebere jako osud, spíš jako zrcadlo, ve kterém se dá zahlédnout kus vlastní budoucnosti.