Orchestr, kterému stát po roce vzal peníze, si dnes vydělá 60 procent sám

Ministerstvo obrany slíbilo orchestru pět let a po roce couvlo

Orchestr, který dnes hraje v Rudolfinu pod názvem PKF, Prague Philharmonia, začínal na začátku devadesátých let jako parta jednadvacetiletých muzikantů. Jmenoval se Giovanni Virtuosi da Camera, později Nový český komorní orchestr. Na jednom koncertě ho slyšel dirigent Jiří Bělohlávek a byl podle ředitele orchestru Radima Otépky „úplně skoprnělý z toho entuziasmu“. Od roku 1992 nebo 1993 s mladými hráči začal spolupracovat a vahou své osobnosti přitáhl sponzory i pořadatele. V roce 1994 přišla nabídka z ministerstva obrany: stát si chtěl zřídit špičkový orchestr pro setkání státníků a podobné příležitosti a Bělohlávkovi na pět let garantoval financování. „Tato smlouva vydržela pouze rok,“ říká Otépka. V roce 1995 ji nový ministr zrušil a orchestr zůstal bez peněz. Bělohlávek stál na rozcestí, jestli těleso opustit, nebo pokračovat. Vybral si druhou možnost.

Jenže v roce 1995 neexistovala právní forma, pod kterou by orchestr mohl žádat o státní podporu. Až v roce 1996 vznikl zákon o obecně prospěšných společnostech a PKF ho podle Otépky využila jako první orchestr v zemi, dokonce jako vůbec první obecně prospěšná společnost v Česku. Teprve pak mohla žádat o dotace ministerstva kultury. Bělohlávek zůstal šéfdirigentem dvanáct let, do roku 2005, kdy odešel k BBC Symphony Orchestra do Londýna. Orchestr s průměrným věkem 23 let působil v tehdejší kulturní šedi „jako meteorit“ a od roku 1997 chodily pozvánky agentur: Barbican a Royal Albert Hall v Londýně, Théâtre des Champs-Élysées v Paříži, berlínský Konzerthaus, vídeňský Musikverein. Osmkrát byl na turné v Japonsku a tři roky před přednáškou se stal rezidenčním orchestrem Královské opery v ománském Maskatu. Carnegie Hall měl v plánu na rok 2019.

Jak se financuje orchestr bez zřizovatele?

Ze tří pilířů, a žádný z nich není jistý. Česká filharmonie má zřizovatele v ministerstvu kultury, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK zřizuje magistrát. PKF nemá nikoho. První pilíř jsou granty ministerstva kultury, pražského magistrátu a některých městských částí. „Tyto granty nejsou nárokové a jejich výše se každý rok mění,“ vysvětluje Otépka. Druhý pilíř tvoří vlastní výnosy: honoráře za koncerty pro pořadatele doma i v zahraničí a prodej vstupenek. Třetí pilíř je reklama, sponzorské a dárcovské peníze a příjmy z natáčení CD, pro televizi a rozhlas. Dohromady to dává rozpočet zhruba 45 milionů korun, z čehož státní dotace pokrývají 30 až 35 procent. Na zbytek si orchestr musí vydělat. Otépka to srovnává s ostatními: v Česku je patnáct orchestrů včetně České filharmonie a jejich soběstačnost se pohybuje mezi 15 a 35 procenty. U PKF je to 60 procent.

Ta čísla mají praktický důsledek. Projekty musí být zajímavé nejen umělecky, ale i pro publikum, jinak nikdo nekoupí lístek. Vlajkovou lodí je abonentní řada A v Rudolfinu, 10 až 12 koncertů za sezonu. Vedle ní běží komorní cyklus v Českém muzeu hudby pro 200 až 250 lidí, koncerty soudobé hudby v prostoru NOD v Dlouhé ulici a benefiční koncerty pro Nadaci Olgy Havlové, které orchestr pořádá už pět nebo šest let. A ještě jedna věc: obecně prospěšná společnost nesmí vytvářet zisk. Když ho udělá, musí ho vrátit do provozu. Nad ředitelem sedí správní a dozorčí rada, nikdo si nic nerozdělí. „Jak jste to prezentoval, tak si člověk řekne, to musí být velmi výdělečné,“ namítl moderátor večera. „Ta pravda je úplně někde jinde,“ odpověděl Otépka.

Kultura je málokdy výdělečná: Pavarotti za nulu a koncert v Petře

„Kultura je málokdy výdělečná, pokud nehovoříme o nějaké komerční kultuře, jako jsou muzikály nebo filmová hudba,“ říká Otépka. Segment, ve kterém hraje PKF, výdělečný není. Proto orchestr trvá na tom, aby zahraniční turné buď vydělala, nebo měla jinou přidanou hodnotu. Otépkův oblíbený příklad je z roku 2004, kdy do Prahy přijel Luciano Pavarotti. Koncert byl v Sazka Areně a promotér nabídl orchestru nulový honorář. Otépka přesto kývl, protože přidaná hodnota byla zjevná. Pavarotti tehdy přijel na zkoušku na vozíku a už skoro nezpíval. PKF byla podle Otépky posledním orchestrem, se kterým v Evropě vystoupil. Jeho manželka byla se spoluprací tak spokojená, že orchestr později pozvala na vzpomínkový koncert v jordánském skalním městě Petra, kde se sešli zpěvákovi přátelé, mezi nimi Plácido Domingo a José Carreras. Podle Otépky koncert sledovala asi miliarda lidí na celém světě.

„Tehdy přišel promotér a říkal: pojďte, já vám za to nedám ani korunu, ale budete hrát s Lucianem Pavarottim,“ vzpomíná Radim Otépka.

„Někdy z toho vzniknou projekty, o kterých ani nevíte,“ dodává. Běžný zahraniční koncert má ale jasnou cenovku. V Evropě stojí orchestr pořadatele zhruba 30 až 35 tisíc eur za koncert. Mimo Evropu je honorář podobný, jenže k němu naskočí letenky. Dopravit orchestr do Asie nebo do Japonska vyjde na dva až dva a půl milionu korun a to musí vzít pořadatel na sebe. K tomu si odbory vymínily, že hráči mají na každém turné čtyřhvězdičkový hotel se snídaní a určený počet jednolůžkových a dvoulůžkových pokojů. Otépkova kolegyně Iva, která má v orchestru na starosti fundraising, k tomu přidala, že Asie je dnes poslední destinace, kde pořadatel zaplatí velkému tělesu celý honorář. Všude jinde si musí orchestr shánět podporu sám.

Proč PKF hledá mecenáše v Americe, a ne v Česku

Protože v Americe se kultura platí ze soukromých darů a zákony tomu jdou naproti. „Západní svět si uvědomuje potřebu podpory kultury, protože kultura, to jsme my, to je civilizace, to je společnost,“ říká Otépka. V Česku daňové asignace neexistují, takže motivace podnikatelů je slabší a orchestr musí hledat mecenáše, kteří chtějí společnosti něco vrátit. Nejlépe to vyšlo za oceánem. Americké turné v roce 2017, tři týdny a 15 koncertů od Floridy po San Francisco pod vedením šéfdirigenta Emmanuela Villauma, zaplatil klub amerických přátel PKF. Vznikl díky Villaumovi, který působí jako šéfdirigent opery v Dallasu. Založit v USA neziskovou společnost trvalo zhruba tři čtvrtě roku. Pak přispívali jednotlivci: „Ten dá 500 dolarů, ten dá 1 000, ten 1 500, ten 300 a takhle se to nabalovalo.“ České firmy podnikající v Americe se podle Otépky k výzvě vůbec nevyjádřily, i když velvyslanec u oběda podporu sliboval.

Iva, která dřív pracovala na festivalu Pražské jaro, přidala srovnání ze zahraničí. Americké orchestry, které festival zval, mívaly za sebou kolem třiceti mecenášů, protože honoráře na turné nikdy nestačí. Britský festival Glyndebourne si od státu nebere nic: 40 procent rozpočtu má ze vstupenek, 60 procent od dárců a za deset let počítá s tím, že desetinu rozpočtu pokryjí odkazy ze závětí. Tam by chtěla dojít i PKF, protože má abonenty věrné 25 let, kteří začínali ve čtyřiceti a dnes jsou to senioři. Peníze rozhodují i o hráčích. Platy v České filharmonii a ve FOK se zvedly, v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu ne, a hráči odtud odcházejí. „Pokud si chcete udržet nejlepší, tak je musíte zaplatit,“ shrnuje Otépka. PKF platí hráče měsíčně, zatímco v zahraničí dostávají nedotované orchestry honorář za jednotlivé koncerty. Kdyby to PKF udělala stejně, orchestr by se podle něj rozpadl.

Z 39 hráčů na 55: pořadatelé chtěli Dvořáka, ne Mozarta

Orchestr začínal v obsazení vídeňského klasicismu, tedy s 39 hráči. Nabízel skvěle zahraného Mozarta a Haydna, jenže pořadatele to nezajímalo. „Řekli: my chceme Dvořáka, Smetanu, Janáčka, Martinů. A pokud to nejste schopni zahrát, tak nechceme,“ popisuje Otépka. Tlak zahraničních i domácích agentur a festivalů donutil orchestr postupně růst až na dnešních 55 hráčů. Problém nebyl sehnat lidi, ale udržet kvalitu, když do sehraného tělesa přivedete dalších deset muzikantů. Řešením se stala orchestrální akademie: roční stipendium pro studenty středních a vysokých škol, kteří projdou náročným konkurzem a pak je vedou koncertní mistři. Orchestr si tak vychovává hráče se stejným pohledem na interpretaci, jaký mají zakladatelé. Flétnista, který večer pro Pátečníky hudebně zahajoval, je jedním z absolventů. Kolik lidí jede na turné, záleží na dramaturgii. Když pořadatel chce skladby pro 44 nebo 45 hráčů, zbytek zůstane doma.

Publikum si orchestr vychovává ještě dřív. Před deseti lety založil dětský klub Notička pro děti od 4 do 11 let. Má 170 členů a podle Otépky nic podobného žádná jiná česká filharmonie nemá. Děti nemusí na nic hrát, klub jim otevírá hudbu, divadlo, film i architekturu. Koncerty pro rodiče s dětmi v Rudolfinu provázejí skřítci Šíma a Lupy, kteří 120 let spali ve varhanách a teď vyprávějí, co se v budově za tu dobu dělo. Koncert trvá 50 minut až hodinu a Otépka v tom vidí i sociologický rozměr: rodina stráví sobotu společně, dřív dokonce s desetiprocentní slevou do zoo, kterou domluvil s tehdejším ředitelem Petrem Fejkem.

Letadlo do Ománu za 2,2 milionu prodali vlastním dárcům

Nejnázornější příklad, jak orchestr bez zřizovatele přemýšlí, je silvestrovský koncert v Ománu. Pořadatel PKF pozval, jenže v tom termínu nebyl k sehnání žádný let. Otépka se sešel s panem Šimáněm z letecké společnosti Travel Service a zeptal se, jestli by orchestru nedali letadlo sponzorsky. Odpověď zněla: se slevou ano, ale letadlo stojí tolik a tolik, podle Otépky zhruba 2,2 milionu korun. Kývl na to. Pak začal orchestr letenky prodávat partnerům a přátelům, levněji než za standardní cenu, dokud letadlo nezaplnil. „Na to letadlo jsme si vydělali,“ říká. Věděl totiž, že v Maskatu jsou obchodní příležitosti, které partnery zajímají, a ti s orchestrem opravdu odletěli. Z jednorázového nápadu se stala součást nabídky klubu přátel filharmonie, který má několik úrovní členství podle výše podpory.

K vyšším úrovním patří cesty s orchestrem. V létě před přednáškou vezl orchestr partnery do Covent Garden v Londýně, chystal Barcelonu a operu Liceu a v týdnu přednášky měl šéfdirigent premiéru v Metropolitní opeře v New Yorku, kam letěli dva dárci a on je po budově provedl. Pro firemního partnera zase orchestr vymyslel manažerský workshop, jehož vrcholem je, že si účastník orchestr sám zadiriguje. „Ten finanční hlad je na druhou stranu dobrá věc,“ poznamenal moderátor večera. Kdyby nebyl, orchestr by takové věci nedělal. Otépka to nepopírá. Zřizovatel by orchestru dal jistotu, ale vzal by mu svobodu dělat věci, které si příspěvkové organizace dovolit nemůžou.