Rozpad Sovětského svazu nikdo nečekal, nejméně Gorbačov, který ho spustil

Proč se Sovětský svaz rozpadl?

Podle Petra Pitharta rozbily Sovětský svaz národy, které v něm žily, a spustil to muž, který ho chtěl zachránit. Michail Gorbačov uvolnil poměry hesly perestrojka, urychlení a glasnost, a tím podle Pitharta „vypustil džina z láhve“. Během několika měsíců vyšly ven hrůzy táborů i metody KGB, protože v lidech přetrvala „obrovská paměť a smysl pro spravedlnost“. Totalitní režim si poradí skoro se vším, tvrdí bývalý předseda české vlády, jen s jednou věcí ne: „Co nepotlačí, to jsou národy a národnostní cítění, jazyk. To prostě nakonec, dřív nebo později, vždycky praskne.“ Začalo to v Gruzii, kde se požadavky rychle změnily v plné ulice a oběti. Následovala válka o Náhorní Karabach a pak Pobaltí, jehož odpor Pithart popisuje jako nejkultivovanější a zároveň nejpevnější. Říše, která zabírala šestinu světa, se začala odlupovat po kusech.

Mírumilovné to nebylo. V Pobaltí, kde lidé bránili televizi, zasáhly speciální jednotky a byli mrtví. Gorbačov si podle Pitharta musel říkat: „To jsem nechtěl.“ Socialismus zrušit nechtěl a Sovětský svaz rozpustit už vůbec ne. „Nikdy,“ zdůrazňuje Pithart. Moskva přitom věděla, že okraje říše jsou nebezpečné, a cílevědomě je rusifikovala. Funkcionáři a vojáci v důchodu dostávali bydlení třeba v Estonsku jako odměnu, takže v obou severních pobaltských republikách je podle Pitharta třetina Rusů.

Ze 120 oblastních tajemníků vybrali toho, koho znali z lázní

Do čela strany se Gorbačov dostal v roce 1985 nečekaně a Pithart v tom vidí především náhodu. Byl tajemníkem oblastního výboru ve Stavropolu a takových tajemníků bylo 120. Narodil se tam, vystudoval zemědělskou vysokou školu a specializoval se na zemědělství, což nevypadalo jako cesta do Kremlu. Jenže na jihu jeho oblasti se zvedal Kavkaz se slavnými ruskými lázněmi z carských dob, něco jako český trojúhelník Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně. Sovětské špičky tam jezdily na dovolenou a na letišti je musel uvítat nejvyšší místní funkcionář. Pak přišla návštěva, výlet, večeře. „Prostě všichni v Moskvě znali Gorbačova,“ říká Pithart. V takových dějích podle něj nemá cenu „hledat nějaké zákonitosti, železné tendence, pravidla“.

Hlavním Gorbačovovým propagátorem byl prý Andropov, šéf KGB, který měl za sebou krvavé potlačení povstání v Budapešti. Všichni se ho báli a podle studií západních politologů s ním měla přijít druhá vlna stalinismu. Andropov ale nejspíš věděl víc než kdokoli jiný, že se režim bez reforem neudrží. A tak právě on, shrnuje Pithart ten paradox, „poslal na scénu skandálně mladého aparátníka se specializací na zemědělství“.

Mlynář jel na výpravu za střevlíky. Ve skutečnosti jel za Gorbačovem

Zdeněk Mlynář znal budoucího sovětského vůdce ze studií v Moskvě. Podle Pitharta byli nejbližší kamarádi, bydleli na jednom pokoji a „chodili prý za stejnýma holkama“. V šedesátých letech vedl Mlynář tým pro reformu politického systému, v němž Pithart dělal sekretáře, a dostal se do nejužšího vedení strany. Jako jediný z vysokých funkcionářů se při listopadových jednáních po okupaci zastavil: vstal, sundal si kabát z věšáku a řekl: „Tak pánové, to už beze mě.“ Pak přišel o místo v Akademii věd, stal se disidentem a přátelům pořád opakoval, že uvidí, až přijde ten Gorbač. Disidenti si to jméno ani nemohli zapamatovat. „My jsme to brali prostě jako, že to není možný,“ vzpomíná Pithart.

Následoval kousek, kterému Pithart říká husarský. Mlynář si vzpomněl, že byl v pubertě vášnivý entomolog a že se nejlíp vyznal ve střevlících. Přihlásil se do Národního muzea k entomologům a začal chystat výpravu do střední Asie. Malý expediční tým vznikl a brouky zkoumal doopravdy, Mlynář ale sledoval něco jiného: „On ve skutečnosti chtěl jet za tím Gorbačovem,“ říká Pithart. Věřil totiž, že se ten člověk dřív nebo později dostane do čela Sovětského svazu. „To byl neuvěřitelný výkon. To teda ty tisíce amerických studijních ústavů, kam se na něj mohou hrabat.“

Stejně břitký byl Mlynář i 5. ledna 1968. Pithart mu tehdy volal, kdo je ten nově zvolený Dubček a jestli je to dobře, nebo špatně. Odpověděl se smíchem: „To záleží, jak pro koho.“

Proč pád SSSR nikdo nepředpověděl?

Nepředpověděly ho podle Pitharta ani tisíce kateder, ústavů a tajných i veřejných výzkumů, které Sovětský svaz studovaly, ani rozvědky. Nikdo nehlásil, že se blíží rozpad a že přijde někdo jako Gorbačov. Sám Gorbačov tušil nejméně. Nevěděl, říká Pithart, že když vytáhne dvě tři cihly ze základu, zbortí se všechno. A jak moc byl systém uzavřený i pro své vlastní lidi, ukazuje tajná doložka paktu Ribbentrop-Molotov: Gorbačov, vysoký stranický funkcionář, se o ní podle vlastních slov dozvěděl až někdy v roce 1982. Pithart z toho nedělá kuriozitu, ale obecné poučení. Stejně nečekaně přišla podle něj hospodářská krize, arabské jaro i uprchlíci. Instituty se dnes jmenují jinak, trvají dál a výsledek je podobný. Novináře proto kárá za to, že z expertů páčí termíny, které nikdo znát nemůže.

„Žijeme ve světě, kterému přes veškeré úsilí nerozumíme, neumíme předvídat, tak aspoň se s tím smiřme a chovejme se podle toho,“ říká Petr Pithart.

V Praze v roce 1987 čekali, že Gorbačov smete Husáka. Neudělal nic

Když Gorbačov v roce 1987 přijel do Prahy, věřili lidé v disentu i mimo něj, že to Gustáv Husák neustojí. „On nás z toho Husáka zbaví,“ říkalo se podle Pitharta všude. Pithart sám náhodou viděl, jak se lidé na ulici řadí do špalíru po třech, po pěti, aby viděli auto jedoucí z letiště. Nikdo to neorganizoval, režim se toho naopak bál. Na Václavském náměstí pustili Gorbačova mezi „takzvaný lid“, tedy stovky naorganizovaných lidí, a čekalo se, že se z davu vynoří někdo jako Dubček, Gorbačov mu podá ruku a to bude stačit. Nestalo se nic. Když se ho na to později Pithart při dlouhém obědě ptal, dostal stejnou odpověď jako ostatní: „Tenkrát to ještě nešlo.“ Na otázku, čím se Pražské jaro lišilo od perestrojky, pak Gorbačov odpovídal, že devatenácti lety. Pithart to má za opovážlivé srovnání, protože Pražské jaro šlo podle něj dál.

Nepříjemné otázky mu Gorbačov nezazlíval. O rok později, v době, kdy zemřel Zdeněk Mlynář, šel Pithart v Praze po úzkém chodníku a proti němu hlouček lidí. Ozval se Rudolf Slánský, syn popraveného Slánského a první velvyslanec, kterého Havel poslal do Moskvy, a představil ho muži po svém boku. Byl to Gorbačov. Zastavil se, usmál se a neopakovatelným ruským způsobem Pitharta objal. „Ale tohle mám, že mě zlíbal,“ dodává Pithart.

Proč privatizace v Rusku skončila rozkrádáním?

Trh stojí podle Pitharta na soukromém vlastnictví a jeho ochraně, a to v Rusku nemělo z čeho vyrůst. Vlastnictví půdy, jak ho známe, se tam nevyvinulo, převažovalo kolektivní. U nás existují staré katastrální knihy, do kterých „tím třaslavým písmem ti pečliví úředníci zapisovali všechno“, a právě díky nim se dá reforma k fungujícímu trhu vůbec zkoušet. V Rusku přišel zákon o družstevnictví do chaosu a skončilo to takzvanou prichvatizací, ruskou verzí privatizace od slova přivlastnit si. „Nikdy v lidských dějinách nebylo tak obrovské bohatství rozděleno, závorka rozkradeno, v tak krátkém čase tak málo lidmi,“ říká Pithart. Nejrychleji se v tom zmatku zorientovali vysocí funkcionáři Komsomolu a vojenské špičky, bez zábran a o krok před právem. Intelektuálové mezitím, jak to Pithart čte v knize nobelistky Světlany Alexijevičové, „doslova neměli co žrát“ a žebrali na ulici.

Varování zaznělo včas. Václav Havel v únoru promluvil v Americe před oběma komorami Kongresu a projev mu přerušili potlesk ve stoje čtyřiadvacetkrát. Byla v něm nečekaná věta, která se podle Pitharta možná zrodila v hlavě Jiřího Dienstbiera: chcete-li nám pomoct, pomozte Sovětskému svazu. Říše, která se rozpadá v chaosu, je hrozba i pro vás. Podle Pitharta tu větu Západ oslyšel, i když sám připouští, že Rusko možná k trhu nasměrovat nešlo.

Pro autoritářský režim je nejtěžší předat moc. Tak přišel Putin

Přechod moci je podle Pitharta největší problém všech autoritářských režimů. Buď při něm tečou potoky krve a vraždí se celé rody, nebo se to podaří jen „dýkou do zad a úplatky milionů“. Na konci devadesátých let měl tenhle problém Boris Jelcin. Pithart ho poznal na velkém obědě v Praze: když kdosi zmínil české potíže s odbytem masa, Jelcin vyskočil a přerušil jídlo. „Pojďte, moji lidé, hned to vyjednáme. Já mám volby na krku a nemáme co jíst.“ Člověk okamžité reakce, říká Pithart, a postupně šantala říznutý alkoholismem. Bylo jasné, že ho nechat nejde, jenže kolem něj stála takzvaná rodina, patnáct až třicet příbuzných, rádců a lidí z ochranky s obrovským majetkem. Našli proto muže menšího vzrůstu, rozvědčíka s rezidencí v Drážďanech. V polovině roku 1999 se stal premiérem a poslední den v roce převzal moc se zárukou, že zájmy rodiny nebudou dotčeny.

Do téhož scénáře řadí Pithart čtyři vybuchlé obytné paneláky, dva z nich na předměstí Moskvy. Výbuchy se podle něj nikdy nevyšetřily a oficiálně se nic neřeklo, jen si lidé v kuchyních říkali: Čečenci. Jelcinův nástupce si oblékl uniformu, odletěl do Čečenska a druhou válku tam vyhrál. Pithart o tom mluví jako o „spiknutí šekspírovského stylu“, které je prostě na operu.

Kde jsou hroby našich vojáků, tam je podle Rusů jejich země

Komunismus byl možná jen dobová přikrývka ruské rozpínavosti, uvažoval Pithart na konci listopadu 2021. Komunismus Rusy podle něj už vůbec nezajímá, jde jim o vlast a o to, kde vlastně končí. „Jednou jsme to získali, jsou tam hroby našich vojáků, a kde jsou hroby našich vojáků, to je naše,“ popisuje jejich logiku a nazývá ji pochopitelnou, ale šílenou teorií. Shodnou se na ní podle něj nakonec všichni, ostře nalevo i napravo. Gorbačov souhlasil se záborem Krymu a ani Alexej Navalnyj nebyl výjimka. Pithart si proto vybavuje větu, kterou Václav Havel vypálil od boku, když se uvažovalo o členství Moskvy v Evropské unii nebo NATO: „Země, která neví, kde má hranice, nemůže být členem žádné slušné společnosti.“ Ruská vlast je podle Pitharta zároveň hrdost i úzkost, a tahle směs je výbušná.

Hrobům přesto rozumí. Za války byl malý kluk, táta seděl v koncentráku a rodina žila u lidí v Kyšicích u Prahy. Přijela tam sovětská tanková jednotka a mladí vojáci si ho trhali z ruky do ruky, pro mnohé byl prvním dítětem, které kdy drželi. Nakonec mu máma dovolila dvě noci spát v tanku. Když se později jako politik účastnil oficialit, jezdil na Olšanské hřbitovy a nechce, aby jejich hroby někdo zneuctil. „Prostě jedna věc je vlast a druhá věc je stát a ideologie. To jsou dvě věci, které právě my umíme rozdělit a oni ne. A to je ta tragédie.“