Požár od škvařeného másla a tajný archiv filmů: příběhy Pražského hradu

Proč stojí Pražský hrad právě na ostrohu nad Vltavou?

Rozhodl o tom kníže Bořivoj, první Přemyslovec, o kterém bezpečně víme, že existoval. Někdy ke konci devátého století opustil Levý Hradec a přesídlil na ostroh nad vltavskou kotlinou, který kronikář Kosmas popisuje jako útvar podobný delfínovi. Historik František Kadlec, který na hradě 26 let pracoval v odboru památkové péče, uvádí dva praktické důvody. Ostroh se dal dobře bránit, ze tří stran ho obklopovaly příkopy a k dnešnímu centru Prahy spadal příkrým svahem. A pod ním, nedaleko dnešního Klárova, ležel vltavský brod, kudy procházely obchodní karavany. Počátek hradu se obvykle klade do roku 880. Od té doby s přestávkami slouží jako sídlo knížat, králů, císařů a prezidentů a od začátku v sobě spojuje moc světskou i duchovní. Se 45 hektary je zapsaný v Guinnessově knize rekordů jako největší hradní komplex na světě.

Spoustu otázek ale hrad dodnes nezodpověděl. Kde stál knížecí stolec, na který nastolovali nové Přemyslovce, se neví. Nabízí se Jiřské náměstí, jenže ani hluboké sondy při pokládání nové dlažby nic nepotvrdily. „Hrad Pražský je stále, jak bych řekl, jedna velká neznámá,“ říká Kadlec. Nikdo podle něj nespočítá, kolik kilometrů chodeb skrývá. Při rekonstrukci Jižních zahrad se zcela náhodou objevila chodba mířící k Malé Straně a dodnes čeká na průzkum.

Vyšehrad se stal královským sídlem kvůli sporu dvou bratrů

Vyšehrad byl osídlený dřív než Pražský hrad, ale vláda Přemyslovců začala nahoře nad Malou Stranou. Na Vyšehrad se panovnické sídlo přestěhovalo až v 11. století, a to z rodinných důvodů. Prvním českým králem se v roce 1085 stal Vratislav a jeho bratr Jaromír byl biskupem. Vztahy mezi nimi byly podle Kadlce tak vyostřené, že Vratislav Pražský hrad opustil a odstěhoval se na Vyšehrad. Pražský hrad pak hrál druhé housle, dokud se na něj nevrátil Vladislav, druhý Přemyslovec s královskou korunou. Skutečnou slávu přinesl Vyšehradu až Karel IV. Považoval ho za centrum přemyslovské éry a chtěl z něj udělat panteon českého národa. Podporoval stavbu gotického kostela svatého Petra a Pavla, menších kostelů i paláců.

V jednom z těch paláců Karel uctivě choval střevíce a mošnu, o kterých věřil, že je měl na sobě Přemysl Oráč, když si pro něj poslové přišli do Stadic. Budoucí český král musel korunovaci začít na Vyšehradě, poklonit se střevícům, opásat se mošnou a přihlásit se tak k selskému původu předků. Korunovace následovala až druhý den.

Kdy Pražský hrad vyhořel a kdo ho dobyl?

Nejhorší vojenskou pohromu zažil hrad v roce 1142. Na pražské Přemyslovce tehdy zaútočil jejich moravský příbuzný Konrád Znojemský tak tvrdě, že hrad vyhořel, královský palác byl zničen a bazilika svatého Jiří obrácena v sutiny i se sousedním klášterem. Druhou ránu zasadili husité, pro které byl hrad baštou katolické církve a útočištěm pražských Němců. Poničili palác i katedrálu tak, že hrad zůstal neobyvatelný. Jiří z Poděbrad proto sídlil dole ve městě, v Králově dvoře v místech dnešního Obecního domu, a Prašná brána je podle Kadlce pozůstatkem slavnostního vstupu do tohoto sídla. Až Vladislav Jagellonský, který usedl na trůn v roce 1471, se ve sporech katolíků a kališníků necítil ve městě bezpečně. V roce 1483 se vrátil na hrad a s ním stavitelé, kteří mu postavili Vladislavský sál.

Největší katastrofu ale nezpůsobilo vojsko. V roce 1541 škvařila kuchařka v malostranském domě Na Baště, vedle paláce Smiřických, máslo a nedala pozor. Oheň se rozšířil po Malé Straně, která lehla popelem, a pak vyšplhal po suchých křovinách na svahu až na hrad. Prohořela rozestavěná katedrála i s krovy a zvony a vzaly za své střechy Starého královského paláce. Za druhé světové války vyhořela 8. května 1945 jen Míčovna v Královské zahradě.

Karel IV. našel hrad v troskách a jeho věže pokryl zlatem

Když Karel v roce 1333 přijel do Čech jako sedmnáctiletý s manželkou Blankou z Valois, hrad byl v troskách. Sám to zapsal ve vlastním životopise Vita Caroli: Pražský hrad byl podle něj zpustošen až k zemi. Neměl kde složit hlavu, a tak bydlel v domě hradního purkrabího Buška z Velhartic. Tam se mu stala příhoda, kterou si do životopisu poznamenal také. Po posezení u číše ulehli, slyšeli v místnosti kroky, Bušek rozsvítil a oba viděli, jak neviditelná ruka mrštila číší napříč komnatou. Nový palác Karel postavil na základech románského přemyslovského paláce z 12. století a zvýšil ho o patro. Tam, kde je dnes Vladislavský sál, měl dvě velké audienční síně ve francouzském stylu. Tři věže nad přístupovými cestami dal pokrýt zlaceným plechem. Podle dobové zprávy záře zlatých střech za slunných dnů hlásala slávu a moc Karla IV.

Peníze na stavby získával hlavně z daní, které hned po nástupu zvýšil, kde se dalo. Opíral se o šlechtu, které dával posty a výsady, a o papeže Klementa VI., svého bývalého učitele z Francie. Bez něj by podle Kadlce nedostal ani polovinu toho, co se mu podařilo, třeba povolení k založení univerzity.

Kolik drahokamů je v kapli svatého Václava a odkud pocházejí?

Ve stěnách kaple je 1 357 drahokamů a až na malé výjimky jsou všechny českého původu, hlavně z lokalit Ciboušov a Kozákov. Kapli nad hrobem světce postavil Petr Parléř podle přesné Karlovy představy. Karel se k Václavovi hlásil z několika důvodů: jeho původní jméno bylo Václav, po matce se považoval za Přemyslovce a mezi evropskými panovníky mu dodávalo prestiž, že má v rodě světce. Navíc byl podle Kadlce vášnivým čtenářem Apokalypsy, kde je nebeský Jeruzalém popsán jako město čtvercového půdorysu s hradbami z drahých kamenů. Proto má kaple čtvercový půdorys a stěny obložené kameny. Stejnou myšlenku Karel uplatnil v kapli svatého Kříže na Karlštejně. Kresba kamenů probouzí fantazii. Když kapli navštívil básník Guillaume Apollinaire, uviděl v jednom kameni svůj vlastní profil a napsal o tom verše.

K tajemným výkladům Karlovy doby je ale Kadlec skeptický. Často se píše, že Karlův most byl založen v roce 1357 v přesně vypočítanou hodinu, aby vznikla číselná řada 1, 3, 5, 7, 9 a zase zpátky. Rok sedí, jenže zakládací listina mostu neexistuje. „To je prostě výmysl,“ říká Kadlec. Stejně nedoložené je podle něj, že Karel schoval Karlštejn mezi pět pahorků kvůli symbolice. „Kdo nám potvrdí, že ten Karel takhle uvažoval,“ ptá se.

Rudolf II. se na hradě schoval před světem i před matkou

Rudolf II. opustil Vídeň v roce 1583 z důvodů spíš osobních. Podle Kadlce byl introvert a vadil mu ruch vídeňského dvora, hlavně ale matka Marie. Nutila ho do ženění, vybírala mu nevěsty a vyčítala mu, že marnotratně utrácí za obrazy. „Ty panovníci jsou jenom lidi,“ glosuje to Kadlec. Na Pražském hradě se Rudolf věnoval své největší vášni, sběratelství, a žil tu až do roku 1612. Hrad se znovu stal císařskou rezidencí a středem kulturního, společenského i diplomatického života, jen s opačným znaménkem než za Karla: „Tak jak ten Karel IV. z toho hradu otevřel všechna okna do Evropy, tak ten Rudolf se tady naopak zavřel.“

Posledním panovníkem, který na hradě opravdu bydlel, byl až Ferdinand V. Dobrotivý. V roce 1848 abdikoval pro neschopnost vládnout ve prospěch synovce Františka Josefa a Vídeň ho uklidila do Prahy. Na hradě zemřel v roce 1857.

Zlatá ulička: za každým domečkem je příběh

Zlatá ulička je podle Kadlce druhá tvář hradu, ne ta slavnostní, ale ta, kde žili nejchudší lidé ve službách panovníka. Když se v roce 2001 kvůli rekonstrukci sítí a statiky domků uzavřela, Kadlec vedení navrhl, aby se z obchůdků se suvenýry stala expozice. Vymyslet ji pak dostal za úkol sám. Strávil dlouhé hodiny v archivu, aby zjistil, kdo v domečcích během staletí bydlel. Dnes tam najdete domek ranhojičky, švadleny z první republiky nebo zlatníka, jehož řemeslo dalo uličce jméno. Nechybí ani krčma, protože hrad jich v 15. století měl třináct. Nábytek pro renesanční interiér vyrobily barrandovské umělecké dílny. V uličce se bydlelo až do roku 1953.

V jednom domku žila kartářka Matilda Průšová, vdova po pražském lékárníkovi, která si říkala Madame de Thèbes. Poznali ji zdálky podle staromodních šatů a černého klobouku s pštrosími pery. Za války jí na frontě padl syn, ona ale věřila, že se vrátí, a každý večer mu stlala postel. Když o ní Kadlec mluvil v rozhlase, ozvala se třiadevadesátiletá pamětnice, která za ní jako osmnáctiletá šla zjistit, jestli odmaturuje. Podle jejích vzpomínek pak domek zařídili. V jiném domku zase Josef Kazda za války ukrýval před nacisty kopie českých filmů. „Nikdo netušil, že takovýto tady tajný archív je na Pražském hradě,“ říká Kadlec.

Co památkář zažil za 26 let na hradě

Kadlec vystudoval historii na Karlově univerzitě a 15 let ji učil na střední škole. Na začátku Havlovy éry ho přátelé z hradu přemluvili do odboru památkové péče a zůstal tam 26 let, za tří prezidentů. Po strohé husákovské době, kterou znal ze studentských brigád, bylo najednou všechno uvolněné a on se dostal do blízkosti anglické královny, korunovaných hlav i císařů. Za Václava Klause se vrátila formálnost a úřednický řád, ale úřad podle něj fungoval velmi pevně. Na hradě dvakrát přespal. Jednou kvůli Marku Ebenovi, který chtěl natočit reportáž o katedrále ve čtyři hodiny ráno. Kadlec spal v kanceláři na zemi a každou půlhodinu ho budily svatovítské zvony. Eben se ráno v katedrále nachladil a skončil se zápalem plic.

Nejsilnější zážitek má z hudby. Při koncertu Pražského jara zaznělo v katedrále Verdiho Requiem a francouzský dirigent umístil žestě pro Dies irae do triforia, vysoko nad téměř dvousetčlenný sbor. „To byl zážitek, kdy opravdu člověk se úplně vznášel,“ vzpomíná Kadlec. Krásu ale umí najít i cestou z práce.

„Mokrá plocha třetího nádvoří, hrad osvícený a teď v té mokré ploše jako v zrcadle se odráží celá ta architektura, takže pod vašimi nohama je vlastně ten obrácený obraz toho chrámu,“ popisuje František Kadlec podzimní večer po dešti.