Masarykovi se samostatná Ukrajina příčila. Proč Ukrajinci v letech 1917 až 1921 o svůj stát přišli

Proč ukrajinské mýty začínají právě rokem 1914?

Historik David Svoboda nazývá léta od roku 1914 „30 strašnými roky“ ukrajinských dějin. Právě z nich podle něj vyvěrá většina mýtů a nedorozumění, která dnes kolem Ukrajiny kolují. Těsně před válkou to přitom v rakouské Haliči vypadalo na smír s Poláky. Ukrajinci měli na dosah vlastní univerzitu ve Lvově a chystala se volební reforma, která by je spravedlivěji zastoupila. Rok 1914 všechno smetl. Oba válečné bloky měly ukrajinskou otázku v hledáčku, i když pro žádný z nich nebyla hlavní. Rusko chtělo pohltit rakouské provincie s ukrajinským obyvatelstvem a jeho válečná hesla se dovolávala dědictví Ivana Kality. Především ale chtělo jednou provždy skoncovat s takzvaným mazepinstvím, tedy s centrem ukrajinského myšlení mimo dosah carů. Pro Dohodu byla mnohem důležitější otázka polská. Ukrajinská zůstala popelkou, ale od té chvíle už byla mezinárodní a z evropského seznamu problémů nezmizela.

Ve Lvově hned v roce 1914 vznikla Hlavní ukrajinská rada, která vyhlásila věrnost císaři a boj proti Rusku v rakouských uniformách. Z původního nadšení zbylo nakonec jen asi 2,5 tisíce mužů, které byly úřady ochotné financovat a poslat do boje. Těmto ukrajinským síčovým střelcům ale Svoboda přiznává, že založili moderní ukrajinskou vojenskou tradici. Spojit své naděje s válečným štěstím velmocí musely všechny národy bez státu, Poláci i Češi. Svoboda to ukazuje na Masarykovi: kdyby válka skončila jinak, mnozí současníci by v něm viděli zrádce, který se spolčil s nepřáteli vlastní země.

Talerhof: rakouský tábor pro každého, kdo byl podezřelý z rusofilství

Krutost, která pak ukrajinské území už neopustila, podle Svobody nepochází z nějaké divokosti tamních mravů, jak se rádo říká. Přinesla ji moderní válka. Halič patřila k hlavním bojištím a fronta se po ní přelévala sem a tam. Když přišli Rusové, zatýkali Ukrajince věrné Rakousku jako podezřelé mazepince, stříleli je nebo deportovali do nitra říše. Internován skončil i Andrej Šeptyckyj, jedna z hlavních postav ukrajinského duchovního života, a historik Michajlo Hruševskyj, ačkoli se Rusům vydal dobrovolně. Kozácká vojska k tomu páchala židovské pogromy v rozsahu, jaký střední Evropa dosud neznala. Když se v roce 1915 vrátila rakouská moc, dopadl teror na všechny podezřelé z rusofilství. To obvinění bylo podle Svobody „značně gumové“: kdo nedoložil aktivní odpor proti Rusům, ocitl se v soukolí rakouské represe. Značnou část podezřelých úřady deportovaly do vnitrozemí monarchie, někteří skončili i v Terezíně.

Nejhorší pověst měl sběrný a internační tábor Talerhof ve Štýrsku. Úmrtnost v něm byla vysoká a na parlamentní tribuně na to odvážně upozornil český politik Jiří Stříbrný. Svoboda tuhle kapitolu nabízí jako námět k zamyšlení všem, kdo želí rozpadu monarchie a starých dobrých časů. Rakousko-Uhersko za války podle něj sahalo ke krokům, které byly typické spíš pro pozdější totalitní režimy.

Ukrajinská centrální rada chtěla nejdřív federaci, ne odchod z Ruska

Po pádu cara v roce 1917 se ukázalo, co Ukrajinci shrnují příslovím: ruský demokrat končí tam, kde začíná ukrajinská otázka. Ukrajinští politici se přesto poprvé otevřeně prohlásili za Ukrajince a vymezili Ukrajinu jako samostatnou správní jednotku spojenou s ukrajinským etnikem. Ulicemi Kyjeva táhli vojáci vracející se z fronty, zbídačelí dělníci a rolníci. Dne 4. března 1917 vznikla Centrální rada, parlament nové ukrajinské reprezentace, a nad ní generální sekretariát, tedy svého druhu autonomní vláda. Do čela se postavil Hruševskyj, čerstvě propuštěný z internace. Rada vydávala zákonodárné akty pojmenované podle starého kozáckého vzoru univerzály. V roce 1917 vyšly tři a první z nich nastolil autonomii. Svoboda zdůrazňuje, že nešlo o revoluci separatistickou, ale federalistickou. Vedly ji socialistické strany, které počítaly s demokratickým Ruskem bez cara. Podobně uvažovali Arméni, Gruzínci nebo Bělorusové, zatímco Finové a Litevci v prosinci 1917 vyhlásili rovnou rozchod.

Váhavost podle Svobody neznamenala nezralost. Válka urychlovala myšlení všech národních hnutí a třeba Masaryk se separatistou stal také až v jejím průběhu. Hlavně ale nejde o umělý výtvor, jak tvrdí putinská propaganda a ti, kdo ji v Česku opakují, často i s akademickými tituly. „Jako by snad Ukrajince vynalezli nějací bolševici,“ odmítá Svoboda tuto tezi.

Kdo pomohl Ukrajině vyhlásit nezávislost v roce 1918?

Pomohla jí rakousko-německá vojska. Bolševici, kteří se 7. listopadu 1917 chopili moci, tehdy působili úplně jinak, než jak se zapsali do dějin. Lenin podle Svobody nechtěl budovat Sovětský svaz. Chtěl položit základy diktatury proletariátu v zaostalém Rusku a vyčkat na revoluci na vyspělém Západě. Výsledkem měla být světová federace, v níž by národy časem odumřely. V lednu 1918 se rudá moc valila na Kyjev a Centrální rada usoudila, že Ukrajině nezbývá nic jiného než se osamostatnit. Čtvrtým univerzálem z 22. ledna 1918 vyhlásila samostatnou Ukrajinskou lidovou republiku. Svoboda připomíná, že od dob hejtmana Ivana Mazepy se Ukrajina nikdy neobrátila proti Rusku tak otevřeně. Krátce nato přišel brestlitevský mír a Vídeň s Berlínem uznaly samostatnost Ukrajiny, což tehdy zdaleka nebylo samozřejmé.

„Nebýt rakousko-německých vojsk, tak by bolševici Ukrajinu utopili v krvi,“ říká David Svoboda.

Bolševici se už v prosinci 1917 vydávali za pravé zástupce Ukrajiny. Když jim to v Kyjevě nevyšlo, založili vlastní ukrajinskou republiku v Charkově. Svobodovi to „strašně připomíná vývoj o sto let později“, kdy na východě Ukrajiny vznikaly nikým neuznané republiky. Odtud podle něj pochází i obrat „kyjevská vláda“, který dodnes používá proruská publicistika, aby Ukrajinu vykreslila jako zemi, u níž není jasné, kdo ji smí zastupovat.

Masaryk viděl v samostatné Ukrajině hříčku pangermánů

Českoslovenští legionáři a sám Masaryk byli v roce 1918 přímo na ukrajinském území a s úlekem sledovali, jak se Ukrajina odtrhává od jednotného Ruska. Právě na Rusko sázeli jako na sílu, která pomůže Dohodě porazit Německo a Rakousko-Uhersko, a bez té porážky by československý projekt podle Svobody uvízl na mělčině. Z té doby pochází řada Masarykových výroků, které Svoboda označuje za krajně nevraživé. Ukrajincům, Malorusům ani Rusínům Masaryk právo na existenci neupíral. Ukrajinská samostatnost se mu ale podle Svobody „naprosto příčí“ a samostatná Ukrajina bude vždycky „hříčkou v rukou pangermánů“. Tento postoj nezměnil až do smrti, přestože jako prezident podporoval ukrajinskou emigraci a stýkal se s ukrajinskými mysliteli. V textu o slovanské otázce z roku 1923 o Ukrajincích dokonce stále psal jako o Malorusech, což byl podle Svobody i na tehdejší dobu naprostý anachronismus.

Když se ho posluchač ptal, kdy Masaryk prozřel, odpověděl Svoboda kacířsky: „Masaryk přestal být velkým mužem ve chvíli, kdy se stal prezidentem Československa.“ Připomněl také paradox z března 1918. Když legionáři u Bachmače bránili železniční uzel proti postupujícím rakousko-německým vojskům, stali se dočasnými spojenci bolševiků. Obojí totiž chtěli Ukrajinu udržet v celoruském rámci.

Brestlitevský mír pomohl bolševikům udržet se u moci. Na Ukrajině po něm zůstala skvrna spojenectví s Berlínem a Vídní, kterou bolševická i velkoruská propaganda ochotně přiživovala celé meziválečné období. Strůjci dohody s Berlínem a Vídní ostatně brzy odešli ze scény. Vystřídala je několikaměsíční diktatura hejtmana Pavla Skoropadského, potomka slavného kozáckého rodu. Skoropadskyj plnil příkazy Berlína a Vídně a zásoboval jejich vojska, ale zároveň budoval národní knihovnu a solidní bankovnictví.

Osm armád a dvě zrady: proč Ukrajinci svůj stát prohráli

Po porážce Německa padl i Skoropadskyj a na Ukrajině se naplno rozhořela občanská válka. Proti sobě v ní podle Svobody bojovalo celkem osm armád. Nejsilnější byli bolševici, proti nim stála obnovená Ukrajinská lidová republika pod vedením Direktoria, bělogvardějci, anarchistická armáda Nestora Machna na jihu a celá řada místních atamanů, kteří si zakládali vlastní republiky. Na západě mezitím vznikla Západoukrajinská lidová republika na půdorysu staré Haliče. Dne 1. listopadu 1918 Ukrajinci obsadili Lvov a hned se střetli s rodícím se Polskem. Hlásili se i k území, kterému se teprve později začalo říkat Podkarpatská Rus. V lednu 1919 se západní republika spojila s východní, ale v létě téhož roku byla poražena a Ukrajinci ustoupili za řeku Zbruč. Svoboda tu vidí zásadní rozdíl oproti Čechům. Československou státnost zaručovaly vítězné mocnosti, Ukrajinci o tu svou museli bojovat bez jakékoli záruky.

Pak přišla první zrada. Na jaře 1920 se Symon Petljura, představitel Ukrajinské lidové republiky, dohodl s Józefem Piłsudským. Za polskou pomoc při tažení na Kyjev se vzdal Haliče, západní Volyně i Chelmu, což Haličané vnímali jako zradu vlastních elit. Svoboda to přirovnává k Michaelu Collinsovi, kterého stoupenci celistvého Irska obvinili z ústupků Londýnu a který za to zaplatil životem. Polsko-ukrajinská vojska v květnu 1920 pronikla do centrální Ukrajiny, v srpnu už musela bránit Varšavu. Takzvaný zázrak na Visle zastavil Lenina, který chtěl dojít až do Německa a zažehnout tam revoluci. Druhou zradu pak Ukrajinci viděli v tom, že se Piłsudski v roce 1921 dohodl s bolševiky přes Petljurovu hlavu.

Ve kterých státech žili Ukrajinci mezi válkami?

Ve čtyřech: v Polsku, v sovětském státě, v Rumunsku a v Československu, přičemž demokratické bylo jen Československo. Ukrajinci se tak stali nejpočetnějším evropským národem bez vlastního státu a Svoboda je přirovnává k dnešním Kurdům. Do Československa patřila Podkarpatská Rus, jediné ukrajinské území, které si podle Svobody mohlo svůj osud vybrat demokraticky. Hlasovalo se o něm na americké půdě i v Užhorodu v květnu 1919. Paradoxně právě československá demokracie tam pomohla prosadit ukrajinský proud. V Polsku tvořili Ukrajinci menšinu kolem 5 až 6 milionů, tedy 14 procent obyvatel. Polský stát, sešitý ze tří bývalých záborů, takový podíl menšin nedokázal zvládnout. Proti Piłsudského představě federace národů stál Roman Dmowski s programem etnicky jednolitého Polska. Od roku 1922 vedla Ukrajinská vojenská organizace sabotážní kampaň proti sčítání lidu i volbám a v roce 1929 vznikla Organizace ukrajinských nacionalistů. Na tomto území vyrostl i Stepan Bandera.

Na sovětské straně přišla ve dvacátých letech takzvaná korenizace. Bolševici dovolili Ukrajincům mluvit ukrajinsky a rozvíjet vlastní kulturu, protože doufali, že se pak ochotně zapojí do sovětského projektu. „Nikdy se ještě v dějinách nestalo, že by se jedna staroslavná říše rozpadla a byla obnovena tak rychle,“ říká Svoboda o vzniku Sovětského svazu v prosinci 1922. Vstřícnost nalákala zpátky i řadu emigrantů. Hruševskyj se na jaře 1924 vrátil na Ukrajinu a o deset let později zemřel za nejasných okolností jako člověk, kterého stalinský režim pronásledoval. V roce 1929 už pevně vládl Stalin a s kolektivizací přišel hladomor spojený s útokem na ukrajinské kulturní elity. Přesto podle Svobody z těch tří desetiletí vyšla ukrajinská otázka zralejší a udělala z roku 1991 prakticky nevyhnutelné vyústění.