České dějinyZ přednášky

Dítě čtyři měsíce po svatbě: jak se milovalo v době temna

Podle přednášky pro Klub Pátečníků · přednáší prof. Jaroslav Čechura · 17. listopadu 2026

Únor, hluboký sníh a v lese čerstvě poražená sosna. Na ní se sedlák a jeho děvečka pomilovali a víme to jen proto, že se celá věc později vyšetřovala. Historik Jaroslav Čechura prošel asi dva a půl tisíce podobných případů ze 17. a 18. století a skládá z nich obraz doby temna, ve které se první dítě často rodilo čtyři měsíce po svatbě a za hřích se odpracovávalo na hrázi rybníka.

Ukázka z přednášky · prof. Jaroslav Čechura · 10 min

Chodili lidé v době temna na rande?

Chodili, a podle historika Jaroslava Čechury to prozrazují obyčejné farní matriky. Každá má tři části: narození, zemřelí a sňatky. Když si v knize sňatků poznamenáte konkrétní dvojici a pak ji dohledáte mezi narozenými, často zjistíte, že od svatby v kostele do porodu prvního dítěte uplynulo pět, někdy jen čtyři měsíce. „Ten sex patřil do toho života našich předků od časného mládí,“ říká Čechura. Čekat na oficiální požehnání církve podle něj nepřicházelo v úvahu a svatba byla jen formálním dovršením vztahu. I kolem roku 1700, v období, které si představujeme jako ponuré a sevřené, chodily dvojice do sena a z jejich lásek vzešly další generace našich předků. Volné to ale nebylo. Všechno odemykala jedna věta: když mladý muž ženě slíbil, že si ji vezme.

„Tenhle ten slib manželství, to byl takový klíček, který odemykal tu zahrádku slastí,“ popisuje Čechura. Tělesně lidé tehdy dospívali později než dnes, k milování byli podle něj připraveni zhruba od osmnácti let. Odpovídají tomu i matriky 17. a 18. století: nevěsta ve věku patnácti nebo šestnácti let je velmi vzácná a sňatky před dvacítkou jsou pořád spíš výjimkou. Nemanželských dětí bylo v tradiční vesnici podle jeho odhadu jedno až dvě na sto obyvatel. Zlom přinesly až továrny 19. století, kolem roku 1830 dosahoval počet nemanželských dětí až 40 procent.

Za povolení ke svatbě se vrchnosti platily tři zlatky

Bez souhlasu vrchnosti se poddaný oženit nemohl. Čechura to přirovnává k dnešku: ani dnes nemůžete přijít za slečnou a oznámit, že se v sobotu vezmete, i tehdy měl sňatek svůj úřední postup. Vrchnost povolení vydávala ochotně, protože se za ně platilo. Ve spisech se objevují mládenci, kteří požádali o svolení k sňatku s Mařenkou, za dva roky si to rozmysleli a nakonec si vzali úplně jinou dívku. Panství to nevadilo, hlavně že zaplatili ty tři zlatky. Výjimečně ale vrchnost řekla ne. Týkalo se to nejchudších bezzemků, kteří bydleli v nájmu v jedné místnosti, a zdůvodnění bylo podle Čechury velmi racionální: kdybyste se vzali, zvětšil by se počet chudých, které na panství máme.

Odmítnutí poddaní se nevzdávali. Z jižních Čech se vypravili do Vídně, často negramotní a bez znalosti němčiny, a nechali se tajně oddat přímo v chrámu svatého Štěpána. Jiní šli na jižní Moravu, třeba k farářům kolem Znojma. Ti podle Čechury museli tušit, že s chudě oděnými cizinci, kteří spěchají k oltáři, něco nehraje, a oddali je stejně. Na schwarzenberských panstvích pak navrátilce potrestali týdnem vězení a sňatek zůstal uznaný. Obyčejný podruh z jihočeské vsi se pak mohl v hospodě chlubit: „Já jsem byl oddán v chrámu svatého Štěpána v hlavním městě Vídni.“

Kecal z Prodané nevěsty opravdu existoval

Postava dohazovače, kterou známe z Prodané nevěsty, je podle Čechury doložená už v 16. a 17. století. Byl to člověk s rozhledem po celém okolí, který dokázal svést dohromady lidi, kteří by se jinak nikdy nepotkali. Nebyl to žádný profesionál. Tuhle roli zastávali sedláci a chalupníci, Čechura zná i kováře. To bylo praktické: do kovárny chodili muži kovat koně a opravovat nářadí, a tak se mluvilo. Čechura tu scénu přehrává: „No jo, on je tam ten Frantík a on nemůže zavadit o žádnou slušnou ženu.“ A kovář na to, že by o jedné věděl. Ačkoli šlo o neoficiální domluvy, v matrikách jsou tihle muži zapsaní jako svatby starosta. Někteří tu práci dělali dvacet i třicet let, jiní jen krátce. Čechura z toho usuzuje, že ti druzí prostě nebyli dost šikovní a lidi k sobě dostat nedokázali.

Druhým místem seznámení byla práce. Do služby se chodilo ve vlastní vsi nebo deset kilometrů daleko, obvykle kolem třináctého roku, někdy už v deseti, když dítě hlídalo sedlákovy děti. U sedláka sloužili mladí muži i děvčata pohromadě.

Co se stalo, když dívka otěhotněla a muž si ji nevzal?

Nejčastěji se dvojice vzala. Když ne, muž se zavázal platit výživné, ovšem jinak než dnes. Nešlo o měsíční platby do dospělosti dítěte, ale o jednorázovou částku, která podle Čechury odpovídala zhruba ročnímu příjmu námezdního dělníka. Někdy se platilo v naturáliích. Čechura zná mladého muže, který bývalé partnerce daroval dvě kozy, aby měla mléko pro dítě, jindy to bylo tele. Horší chvíle nastala, když muž odmítl s výmluvou, kterou Čechura ve spisech potkává často: byl jsem opilý, když jsem to sliboval, teď jsem střízlivý a nevezmu si ji. Pak se věc řešila soudně. Muže nenutili k sňatku, jak to známe ze socialismu, ale k tomu, aby se k těhotenství přihlásil. Zapírání bylo vzácné. Kdo zatloukal, musel přísahat na Bibli a před krucifixem, a tomu se lidé snažili vyhnout.

Těhotenství se na vsi stejně utajit nedalo. Ctihodné matrony u obecní studny si podle Čechury proměřovaly mladé ženy „radary svých očí“. V některých obcích musela svobodná matka nosit čepeček, aby to věděli všichni. Muž měl ještě jednu únikovou cestu: nechat se naverbovat k vojsku. Služba tehdy neměla pevnou délku a muži odcházeli asi po 25 letech. „Představte si, že za jednu rozkoš, za jednu krásnou noc při měsíčku nebo ve slámě ten dotyčný na to doplatil tak, že 25 let sloužil v armádě,“ říká Čechura. Jeden takový veterán v rodné vsi už jen hlídal třešňovku za malý peníz od obce.

Tři týdny na hrázi rybníka, týden s koštětem na náměstí

Za dítě mimo manželství se trestalo, ale mírně. Obvyklý trest pro muže byl na jihu Čech tři týdny vězení, málokdy čtyři. Potrestána byla i žena, zpravidla týdnem, a aby neutrpělo její zdraví, dostala do ruky koště a zametala obecní náves nebo náměstí. Muži si trest odpracovali u rybníků. Jihočeští úředníci měli vždycky vybraný jeden rybník, kde se opravovala hráz, a odsouzené soustředili tam. Celé okolí tak vědělo, kde jsou k vidění hříšníci, kteří prohnali místní dcerky. U Schwarzenbergů musela tresty schvalovat Vídeň a podle Čechury se nejednou stalo, že úředníci navrhli čtyři týdny a z Vídně přišlo, že stačí tři. Ještě podivněji dopadali opakovaní hříšníci. Když tentýž muž po deseti letech znovu přivedl dívku do jiného stavu, dostal čtrnáct dní nebo jen týden. „Když aby mu přidali, tak mu naopak ubrali,“ diví se Čechura.

Kde šlo o čest, bylo to složitější. V okresním archivu v Táboře leží archiv města Soběslavi, který nikdy nevyhořel, a v něm spory s padesáti stranami výslechů. Jeden se týká ženy přes třicet a mladého muže jménem Zmrhala. Příjmení si Čechura nevymyslel a sedí: zmrhaná se tehdy říkalo ženě přivedené do jiného stavu. Žena se chlubila, s kým vším se pomilovala, a Zmrhala si ji proto vzít odmítl. Spor se táhl asi dva roky, až muž přísahal u krucifixu, že s ní nic neměl. On se ženit nemusel, ona zůstala sama. Podle Čechury přišla o důvěryhodnost právě kvůli vychloubání, protože „ta čest, to prostě byl jeden z fundamentů života té společnosti tehdejší“.

Svobodná matka si vzala sedmdesátiletého rychtáře

Literatura 19. století líčí svobodné matky a nemanželské děti jako lidi odsunuté na okraj společnosti. Čechura s tím nesouhlasí, podle něj záleželo na každém, jak se svým životem naložil. Zná ženu se dvěma nemanželskými dětmi, kterou si vzal místní rychtář, statný sedmdesátník. Na vážnosti tím neztratil a ona získala to, že se na ni sousedé přestali dívat přes prsty. Žili spolu až do smrti starého rychtáře. Pak se vdala podruhé, za muže o deset let mladšího, a nerovnováhu svých vztahů si tak vyrovnala. Obec ji brala jako každého jiného. Přísnější byla vesnice k extrémním případům. Rekordmanky byly v jiném stavu čtyřikrát až pětkrát a žena, která otěhotněla popáté, mohla být vymrskána z obce, nebo dokonce z celého panství. Zpravidla se ale po čase vrátila. Čechura v tom vidí venkovskou shovívavost.

Obec uměla pomoct i dětem. Když nemanželské dítě osiřelo, obec si ho podle Čechury půjčovala: jeden rok žilo u sedláka A, druhý u sedláka B, třetí u C, a za deset nebo patnáct let vystřídalo všechny. Vesnice tedy dovedla člověka vyobcovat, ale také podržet.

Proč se v mlýnech a na svatbách hřešilo nejvíc?

Místa, kde se muži a ženy sbližovali, byla podle Čechury ta nejroztodivnější a hlavní roli hrály noc mimo domov a alkohol. Obilí do mlýna nosily ženy, a když byl mlýn daleko od obce, musely tam přenocovat. Osádku mlýna tvořili čtyři nebo pět mužů a najednou mezi nimi nocovala na pytli pšenice mladá žena. Mládci i stárkové se podle spisů nechávali zlákat k dobrodružství poměrně často, Čechura proto mlynáře nazývá „sexuální nádeníci“. Rozněcovadlem byl alkohol. Pilo se pivo, víno i pálenka z obilí a mnoho mužů se pak hájilo tím, že si nic nepamatují. Ideální příležitostí byla svatba ve vsi, kdy se opila celá obec a dvojice se v létě vytrácely do lesíčka. Víme to ale jen díky tomu, že se něco pokazilo. Prameny zachycují jen případy, kdy došlo k nehodě, takže vidíme vždy jen výsek skutečnosti.

Utajit se nedalo skoro nic. Čechura vypráví o dvojici, která se schovala do perny, části stodoly na seno a slámu, jak se tomu říkalo na Plzeňsku. Sedlák se synem se nečekaně vrátili a našli je.

„Co myslíte, že udělali? Ne, nevzali bič a nevypráskali. Oni udělali to, že šli do místního hostince a tam to všem řekli,“ vypráví Jaroslav Čechura.

Hospoda byla komunikační centrum, kde se přemlelo páté přes deváté, a za chvíli to věděla celá ves. Představa, že šlo o něco nečistého a nečestného, je podle Čechury jen představa: „Ti lidé stejně jako my byli z masa a kostí a měli svoje vášně a svoje slabé stránky.“

Staré mládence hejtman zavíral do basy

Sňatek neměl věkovou hranici, po které by ujely všechny vlaky. Čechura nachází ženy, které se poprvé vdávaly po čtyřicítce, i muže, kteří se poprvé ženili po padesátce. Věkové rozdíly mezi manželi bývaly obrovské, klidně padesát na dvacet, a to oběma směry. Selka si často brala mladíka stejně starého jako její starší syn, třeba jako svého třetího muže. Opakované sňatky byly kvůli úmrtnosti běžné: tři manželé dost často, čtyři vzácně. Čechura našel i ženu s pátým manželem, která celou dobu žila na téže chalupě. „Muži přicházeli a muži odcházeli do nebe nebo do pekla, to nevím,“ glosuje to. Byli ale i sedláci, kteří zdědili statek po otci a oženit se odmítli, hospodařili sami nebo se sestrami. Správě panství to brnkalo na nervy, protože sedlák s hospodářstvím měl mít partnerku.

Na panství Žebrák a Točník ve středních Čechách proto hejtman jménem de Bois prověřoval svobodné mládence a nařizoval jim, že se ožení. Kdo odmítl, šel do basy. Hejtman dokázal zavřít třeba pět mladých mužů najednou, nechal je tam týden a musel je po celou dobu živit. Někteří podlehli, jiní řekli, že se ženit nebudou. Fenomén, kterému dnes říkáme single, je tedy podle Čechury starý tři sta let. Doba temna podle něj nebyla úpadková: život v ní běžel stejně jako předtím a potom.

prof. Jaroslav Čechura — Profesor Jaroslav Čechura je historik raného novověku působící na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, dlouholetý badatel v třeboňském archivu a autor knih o jihočeských rodech a rybníkářství i knihy Sex v době temna. Více o přednášejícím →

Časté otázky

Jak se lidé seznamovali v době temna?

Nejčastěji při práci ve službě u sedláka, kam chodili mladí muži i děvčata zhruba od třinácti let. Pomáhali i neoficiální dohazovači, sedláci, chalupníci nebo kovář, které matriky zapisují jako svatby starosta.

Potřeboval poddaný povolení ke sňatku?

Ano, sňatek musela povolit vrchnost a za povolení se platilo, podle Jaroslava Čechury třeba tři zlatky. Nejchudším bezzemkům ho vrchnost občas odepřela, aby na panství nepřibývalo chudých. Někteří se pak nechali tajně oddat ve Vídni a po návratu dostali týden vězení.

Kolik bylo nemanželských dětí v 17. a 18. století?

Podle odhadu Jaroslava Čechury jedno až dvě na sto obyvatel tradiční vesnice. S průmyslovou revolucí počet prudce stoupl, kolem roku 1830 dosahoval až 40 procent.

Jak se trestalo nemanželské těhotenství v 18. století?

Na jihu Čech dostal muž obvykle tři týdny vězení, které odpracoval na opravě hráze rybníka, žena zpravidla týden a zametala náves nebo náměstí. Muž, který si dívku nevzal, platil jednorázové výživné zhruba ve výši ročního příjmu dělníka, někdy v naturáliích.

Jak brala vesnice svobodné matky?

Shovívavěji, než líčí literatura 19. století. Čechura zná svobodnou matku dvou dětí, kterou si vzal sedmdesátiletý rychtář, a obec ji pak brala jako každého jiného. Tvrdší trest, vymrskání z obce nebo z panství, hrozil až ženám, které otěhotněly popáté, a i ty se většinou vrátily.

Další čtení

← Zpět na magazín