Ortodoxní judaismus dostal jméno jako nadávku a přijal ho za své

Kde se vzalo slovo ortodoxní judaismus?

Mladí vzdělaní židé 19. století, kteří si říkali maskilim neboli osvícení, začali svým tradičním souvěrcům spílat. Nazývali je fosíliemi, ortoprakty a ortodoxy. Znělo to jako urážka. Jenže rabín Samson Raphael Hirsch, nesmírně vzdělaný a mladý, ty posměšky nevrátil, on je přijal. Podle Sylvie Wittmannové řekl v podstatě tohle: ano, jsme fosílie, protože oplocujeme Tóru, jsme ortoprakté, protože žijeme svůj život tradicí, a jestli nám chcete říkat ortodoxní, budu ortodoxní. Tím se z nadávky stalo jméno. A hlavně z toho plyne věc, která překvapí skoro každého: ortodoxní judaismus jako pojem je až záležitost 19. století. Není starší než reformní směry, proti kterým se vymezoval. Vznikl současně s nimi, jako tradiční tábor, který se pojmenoval až ve chvíli, kdy měl proti komu stát.

Sylvie Wittmannová judaismus přednáší dlouhá léta a v roce 1990 založila Wittmann Tours, podle svých slov úplně první evropskou incomingovou židovskou cestovní kancelář. V přednášce pro Pátečníky vede posluchače od španělských Sefardů, kteří mluvili ladino, přes středoevropské Aškenázy s jidiš až k lidem, kteří celý ten moderní obrat způsobili. Většina z nich má společné jedno: byli to racionalisté, kteří přesto zůstali věřící.

Baruch Spinoza, filozof, kterého vlastní obec proklela za tmy

Ještě než přišlo skutečné osvícenství, ukázal jeden sefardský žid v Holandsku, kam až racionalismus dojde. Baruch Spinoza se narodil roku 1632 a zemřel poměrně mladý v roce 1677. Živil se broušením skleněných čoček a Boha nepopíral, jen ho ztotožnil s přírodou. Wittmannová jeho postoj vystihuje obrazem, který si sám vymyslel: čekat od Boha nějakou akci je prý stejné, jako čekat od hvězdy Sirius, tedy Psí hvězdy, že bude štěkat. Zpochybňoval, že by pět knih Mojžíšových mohl napsat jediný člověk. Portugalské židovské spoluobčany v Amsterdamu tím pobouřil natolik, že skončil v klatbě. Obřad prý byl melodramatický, zhášely se svíce, aby nastala úplná tma, a Spinoza byl z obce vyloučen. Jeho knihy pak zakázala holandská vláda a hned poté i katolická církev. Dnes ho čítáme mezi nejdůležitější evropské filozofy vůbec.

Jeho jméno v sobě nese hezký paradox. Baruch pochází z hebrejského berech, což je koleno, a znamená požehnaný, tedy ten, kdo klaní kolena. Muž tohoto jména skončil vyloučen z vlastní obce a jeho dílo zakázali katolíci i protestanti. A přesto právě od Spinozy, který vyšel z Descartova cogito ergo sum, vede přímá čára k pozdějšímu židovskému myšlení, i když on sám byl Sefard a většina osvícenců po něm už Aškenázové.

Do Berlína směl jen dobytčí branou

Nejsilnější lidský příběh té doby patří Mojžíši Mendelssohnovi. Narodil se roku 1729 v Dessau a zemřel v roce 1786. Když jako čtrnáctiletý poprvé zamířil do Berlína za svým učitelem, rabínem Davidem Franklem, směl do města vejít jedinou branou. „Dobytčí brána byla jenom pro dobytek a pro Židy,“ popisuje Wittmannová. Ten samý člověk, kterého později německý císař vyznamenával a obdivoval, nikdy nedostal občanství. Patřil mezi takzvané Schutzjuden, tedy židy chráněné šlechtou, protože ho k něčemu potřebovala, a ta ochrana se navíc nepřenášela na jeho děti. Mendelssohn přesto v Berlíně veřejně vyučoval a založil intelektuální salon, kam chodili protestanti, občas katolíci i židé. Sám byl racionalista a zároveň hluboce věřící. U Frankla studoval hlavně Maimonida, tedy Mošeho ben Maimona, córdobského lékaře a racionalistu, z něhož pochází slavných třináct článků víry.

U rabína Frankla se Mendelssohn kromě Maimonida učil jeruzalemský Talmud. Talmudy jsou totiž dva. Babylonský, Talmud Vavlí, řeší, jak žít v diaspoře, kdežto jeruzalemský, Talmud Jerušalmí, se soustředí na život doma, v zemi. Ten rozdíl není maličkost, protože celý pozdější spor o to, jak moc se přizpůsobit okolnímu světu, se v něm už nějak zrcadlí.

Proč přeložil Tóru do němčiny hebrejským písmem?

Protože chtěl získat zpět mládež, která od judaismu odpadávala. Mendelssohn přeložil Tóru do němčiny, ale zapsal ji hebrejskými písmeny. Aškenázští židé totiž hebrejské písmo znali, kdežto latinku by mnozí nepřečetli, a Tóru přitom zdaleka neuměl každý číst v originále. Rabín Jehezkel Landau překlad striktně zakázal, a to z překvapivého důvodu. Nevadilo mu převedení svatého jazyka do světského. Vadilo mu, že německy psaný text v hebrejské abecedě je vlastně učebnice němčiny a že se z něj židé naučí německy až moc dobře. Kuriózní tečka: Landauův vnuk později tentýž Mendelssohnův překlad vydal tiskem. Celý ten obrat stál na jediné myšlence, kterou Haskala postavila do svého středu, na osobní odpovědnosti. I proto Immanuel Kant viděl v Mendelssohnovi reformátora, přestože spojení reformní judaismus tehdy ještě neexistovalo.

Ve spise Jeruzalém z roku 1783 to Mendelssohn shrnul takto:

„Bratři, záleží-li vám na pravé zbožnosti, nepředstírejte shodu tam, kde rozmanitost je zjevně plánem a účelem prozřetelnosti. Nikdo z nás nemyslí a necítí jako jeho bližní. Proč bychom si tedy měli klamat jeden druhého nepravdivými slovy?“

Familiantský zákon a 250 tisíc konverzí

Za rozhodnutím tolika židů opustit víru stál konkrétní zákon. Familiantský patent podle Wittmannové vymyslel otec Marie Terezie, sám ho nikdy neuplatnil, ale jeho dcera ano. Rodina směla zůstat na svém místě jen tehdy, když tam prokázala několik generací. Pro křesťany vázané na půdu to šlo doložit, pro židy to bylo likvidační. „Nám nebylo zapotřebí žádných vyvražďování a pogromů, prostě nejsi familiant, nemůžeš tady být,“ říká Wittmannová. Výsledek byl podle ní tvrdý: jen na českém území se za sto let pokřtilo na 250 tisíc židů. Mnozí konvertovali prostě proto, že neměli familiantský status ani ochranu šlechty a jinou možnost neviděli. Mendelssohn na takové lidi nehleděl skrz prsty a do svého pojetí judaismu je zahrnoval i po křtu. Jak to shrnuje Wittmannová: „Pro něj žid je žid a tím to začíná a končí.“

Lessingův Moudrý Nátan a zrod reformních směrů

Do Mendelssohnova salonu chodil i protestant Gotthold Lessing, spisovatel, který napsal vůbec první divadelní hru, kde je žid kladnou postavou. Jmenuje se Moudrý Nátan a onen moudrý Nátan je právě Mendelssohn. Do té doby stál na jevišti žid v roli padoucha, stačí vzpomenout Shylocka. Od Mendelssohna, otce židovské Haskaly, se pak odvíjejí směry, kterým říkáme reformní, liberální, konzervativní nebo rekonstrukční. Za zakladatele reformního judaismu se považuje rabín Abraham Geiger, narozený roku 1810 ve Frankfurtu a zemřelý roku 1874 v Berlíně. Studoval Maimonida i Korán a v koránském textu rozeznával židovské vlivy. Hlavně ale prosadil kázání. Tradiční judaismus totiž kázání skoro neznal, znělo jen o velkých svátcích jako Roš ha-šana a Jom kipur. Prvním reformním rabínům se proto neříkalo rabíni, ale drašneři, od hebrejského draša, tedy kázání.

S kázáním se proměnily i samotné synagogy. Almemor, tedy vyvýšené místo, odkud se čte Tóra, stával tradičně uprostřed. Během 19. století se posouval k východní stěně, blíž ke schráně s Tórami, a synagoga se tak podobou přiblížila křesťanskému kostelu. Wittmannová připomíná, že do tradiční synagogy se sestupuje po schodech dolů, podle slov „voláme k tobě z hlubin“.

Dva rabíni z Chebska, kteří přetvořili světový judaismus

Dvě klíčové postavy moderního judaismu pocházejí z okolí Chebu. Isaac Mayer Wise se narodil v Lomničce a odešel do Spojených států, kde založil Hebrew Union College, hlavní instituci pro vysvěcení reformních rabínů. Reformní judaismus je dnes v USA většinový. Druhý, Zacharias Frankel, se narodil roku 1801 v Praze a zemřel roku 1875 v tehdejší Breslau, dnešní Vratislavi. Vymyslel takzvaný pozitivně historický judaismus, který stojí na tom, že přikázání se mají plnit, pokud dávají smysl i dnes. Z jeho školy vyrostl konzervativní judaismus, druhý nejrozšířenější směr ve Spojených státech. Wittmannová k tomu dodává, že právě dění v americké židovské komunitě, největší na světě, ovlivňuje judaismus všude jinde. Dva muži z pohraničí tak stojí u kořenů toho, jak dnes vypadá víra milionů lidí za oceánem.