Izrael nemá psanou ústavu a žádná strana tam nikdy nevládla sama

Proč má Kneset přesně 120 poslanců?

Izraelský parlament, Kneset, stojí podle publicisty Jefima Fištejna na jednom z nejstarších parlamentních principů na světě. Shromáždění, na které dnešní Kneset navazuje, vzniklo v polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem, když se Židé vrátili z babylonského vyhnanství a potřebovali zemi nějak spravovat. Počet křesel vychází z dvanácti izraelských kmenů, na každý připadá deset zástupců, dohromady tedy 120 poslanců. Toto číslo drží moderní Izrael od svého založení v roce 1948 dodnes. „Neumím to s ničím srovnat. Nevím, kde ještě existuje tak starý princip volení své národní samosprávy," říká Fištejn v přednášce pro Klub Pátečníků z listopadu 2022, tři týdny po volbách, které vrátily k moci Benjamina Netanjahua. O 120 křesel se tehdy ucházelo 40 politických stran a uskupení, do parlamentu jich proniklo třináct.

Politika se navíc v Izraeli dědí. Prezident Jicchak Herzog je potomkem staré politické rodiny a Fištejn nevylučuje, že se na výsluní časem vrátí i jeho děti. Stále stejné postavy a jejich příslušníci rodin se podle něj vynořují znovu a znovu.

Do parlamentu kdysi stačilo jediné procento hlasů

Celý Izrael je jeden volební obvod. V roce 1948 byla země ve válce o nezávislost, na kreslení menších obvodů nebyl čas, a tak to zůstalo dodnes. Zakladatelé státu navíc chtěli, aby žádná z komunit přicházejících z desítek zemí a kultur nezůstala bez zastoupení, proto první Kneset vznikl se vstupním prahem jednoho procenta hlasů. Nic podobného podle Fištejna neexistovalo nikde na světě. Výsledek popisuje na Židech z Gruzie: komunita čítala zhruba 70 tisíc lidí, svorně volila vlastní stranu a pokaždé jí to vystačilo na dvě křesla v Knesetu. Práh se v posledních dvaceti letech postupně zvedal, dnes činí 3,25 procenta, mluví se o 3,5 a cílem je běžný evropský standard pěti procent. I ten nízký práh ale v roce 2022 pustil do sněmovny třináct stran a frakcí.

Fištejn sám je zastáncem pětiprocentní hranice a shrnuje to větou: „Princip osekávání není princip velké spravedlnosti, ale za to zajišťuje jistou efektivitu."

Izrael ústavu nemá, stát drží pohromadě zvyklosti

„Izrael nemá a nikdy neměl ústavu," připomíná Fištejn fakt, který se do běžné představy o jediné demokracii Blízkého východu nehodí. Psanou ústavu kromě Izraele postrádá prakticky jen Velká Británie a některé země Commonwealthu. Nad zákony přesto bdí nejvyšší soud, známý pod hebrejskou zkratkou bagac, a právě proto, že hlídá dodržování ústavy, která neexistuje, dostává se pravidelně do sporů s politickou mocí. Nepsaná pravidla přitom fungují spolehlivě: členové vlády se podle zvyklosti vybírají z poslanců Knesetu a prezident dal po volbách Netanjahuovi na sestavení koalice čas do 13. prosince, s dvoutýdenní lhůtou na opravu. Jak Fištejn shrnuje: „Není ústava, ale existují zvyklosti." A že nejde o bezzubý systém, dokládá soudní bilancí země:

„Kdo si myslí, že to je stát nedemokratický, tak řeknu, že to je stát, kde ve vězení jsou přinejmenším jeden prezident a jeden předseda vlády," říká Jefim Fištejn.

Sám Netanjahu čelil v době přednášky obviněním ve třech kauzách, od výhod pro izraelský deník přes mobilního operátora až po nezdaněné dary včetně krabic drahých doutníků. Obviněna byla i jeho žena Sára kvůli cateringu objednanému za státní peníze pro osobní účely.

Proč v Izraeli nikdy nevládla jedna strana?

Od založení státu v roce 1948 nesestavila žádná izraelská strana vládu sama. K většině je potřeba 61 křesel ze 120 a tolik jich žádná strana v celé historii nezískala. Roztříštěnost způsobuje nízký práh i povaha tamní politiky, kterou Fištejn glosuje s úsměvem: „To je typická židovská záležitost, dva židé, tři strany, čtyři názvy." Netanjahuova vítězná koalice získala 64 mandátů, což zní těsně, jenže na izraelské poměry jde o jeden z nejvyšších počtů v dějinách země a o velmi stabilní vládu, kterou odchod jednoho nebo dvou poslanců nepoloží. Samotný Likud měl kolem 35 křesel, zbytek dodali partneři: strana ŠAS vyrostlá ze sefardské komunity a podpořená litevskými náboženskými autoritami a hnutí náboženského sionismu, které existuje teprve od roku 2015 a jehož lídři nejsou rabíni. Becalel Smotrič je inženýr a Itamar Ben Gvir právník.

Dlouhodobý pohyb izraelské politiky vede podle Fištejna zleva do středu a ze středu doprava. Kdysi vládla levicová strana Mapaj Davida Ben Guriona a komunisté mívali v Knesetu i 20 mandátů. Dnes komunistická strana jako samostatná síla neexistuje a strana práce, která si kdysi dělala nárok na většinu, se smrskla na čtyři mandáty. Zvláštní kapitolou je armáda: drží se striktně mimo politiku, ale izraelské vlády jsou složeny většinou z bývalých vojáků. Kdo neprošel armádou, nemá podle Fištejna do Knesetu prakticky přístup.

Kdo je Žid? Rozhoduje matka, ne otec

Podle halachy, souboru židovských náboženských předpisů, je Židem ten, kdo má židovskou matku. Otec nehraje roli a Fištejn vysvětluje proč: v dobách pogromů, kdy byly židovské ženy hromadně znásilňovány, se otcovství nedalo zjistit, jedinou jistotou zůstávala matka. Toto staré pravidlo vytváří citlivé situace dodnes. V pražské židovské obci se před lety vedl spor o takzvané tatínkovce, lidi s židovským otcem a nežidovskou matkou, kteří chtěli žít jako Židé, ale k bohoslužbě se nepočítali; minjan, tedy židovská pobožnost, vyžaduje deset židovských mužů. Vrchní rabín Karol Sidon podle Fištejna nakonec svůj postoj přehodnotil s tím, že židovství je víc než náboženství, že je to úděl, a synovi člověka, který zahynul v koncentráku, nelze příslušnost odmítnout. Cesta dovnitř přitom existuje: konverze zvaná gijur. Kdo ji podstoupí, platí za stoprocentního Žida, jak ukazuje už biblická kniha Rut o moábské ženě přijaté do národa. Musí ovšem znát pravidla, kterými se řídí život židovského člověka, všech 613 přikázání.

Jak se Izrael dívá na válku na Ukrajině?

Vztah Izraele k napadené Ukrajině byl v roce 2022 plný rozporů a Fištejn ho popisuje jako střet dvou národních příběhů. Izraelce dodnes bolí pogromy z dob povstání Bohdana Chmelnického v 17. století, při kterých podle Fištejna zahynuly statisíce Židů, i pogromy banderovského hnutí na konci čtyřicátých let, jejichž oběťmi byli lidé vracející se z koncentráků. Jenže na Ukrajině titíž muži platí za národní hrdiny: Stepan Bandera strávil tři roky v německém koncentráku a Němci mu popravili otce i dva bratry. K napětí přispělo i hlasování Ukrajiny pro protiizraelskou rezoluci v OSN jen pár dní před přednáškou. Česká republika naopak podle Fištejna patřila mezi čtyři země světa, které proti takovým rezolucím hlasovaly. Přesto stálo 70 procent Izraelců na straně Ukrajiny.

Zlom přinesl Írán. Když Teherán dodal Rusku sebevražedné drony šáhid, přestala být neutralita pro Izrael udržitelná, protože íránský režim se nikdy nevzdal snu o úplném zničení židovského státu. Poslední izraelský nálet v Sýrii mířil právě na továrnu na tyto drony, takže Izrael podle Fištejna pomáhá Ukrajině i nepřímo. K Íránu přidává dvě mrazivé poznámky: vedoucí íránského raketového a jaderného výzkumu záhadně hynou jeden po druhém a žádný izraelský špion nebyl v Íránu nikdy dopaden. Válka navíc mění demografii, jen za rok 2022 se z Ukrajiny do Izraele vystěhovalo 35 tisíc Židů a z Ruska dalších 25 tisíc.

Poušť, která vyváží potraviny

Izrael je vývozní potravinová velmoc, přestože většina jeho území zemědělství nepřeje. Na místě dnešního Tel Avivu byla podle dobových fotografií kamenitá poušť, ze které trčely uschlé keře. Zemi zavlažila trojice vynálezů. Prvním je odsolování mořské vody, ve kterém Izrael vede svět a odsolovací zařízení od něj odebírají i Spojené státy. Druhým kapková závlaha: ke každému stromku v zemi vede trubička, ze které voda odkapává přesně tam, kde je potřeba. A třetím čerpání vody ze vzdušné vlhkosti, které začalo u prostěradel ždímaných z ranní mlhy na dvorcích a dnes ho zvládají zařízení tahající vodu přímo z atmosféry. Pro zkušenosti s bojem proti suchu si do Izraele jezdí i české ministerstvo zemědělství. Jeden paradox ale zůstává: Galilejské jezero bylo po létě 2022 přeplněné vodou, a hladina Mrtvého moře, nejhlubšího místa na zemském povrchu, přesto dál klesá. Proč, to podle vlastních slov neumí vysvětlit ani Fištejn.