S malou dcerou na mys Horn a do ledu Antarktidy: mořeplavec Jiří Denk

Vlastní loď si pořiďte, až budete chtít na moři strávit dva měsíce v roce

Jiří Denk začal plachtit v Chorvatsku v roce 2000. Kapitánské papíry si udělal náhodou, když šel kolem kanceláře, kde se půjčují lodě. První rok byl na moři dvakrát, další rok čtyřikrát, potom osmkrát a desetkrát, protože objevil kouzlo prodloužených víkendů od čtvrtka do neděle. Půjčoval si lodě v Norsku za polárním kruhem, na Kubě, ve Francii, v Řecku a v Itálii. Kolem roku 2006 narazil na hranici, kterou podle něj zná každý, kdo chce plout víckrát než dvakrát za rok: kamarádi slibují, pak musí krmit králíky, dostavět barák nebo dokončit projekt. „Říká se, že pokud chcete být na moři dva měsíce v roce, už musíte mít vlastní loď,“ shrnuje v přednášce pro Pátečníky z května 2017. Organizačně ani finančně to jinak nevychází. V roce 2007 si tedy pořídil plachetnici a hned s ní vyrazil přes oceán.

K té první plavbě přidává radu, kterou opakuje celý večer. „Nikdy nejste připraveni, můžete být v Chorvatsku kolikrát chcete, ale na to se nemůžete připravit, musíte prostě vyplout.“ Kdo má sny, má podle něj jít a dělat, ne o nich mluvit a odkládat je na důchod, na dobu, až děti odrostou nebo až vyrostou králíci.

Tři roky, tři měsíce a deset dní kolem světa

První oceánská plavba v roce 2007 přinesla najetí na mělčinu, netrefené průjezdy mezi korály, přepadení piráty a opravy lodi. V roce 2008 obeplul mys Dobré naděje, další rok znovu přeplul Atlantik a při dlouhé plavbě podél pobřeží vznikl plán doplout na Antarktidu. Povedlo se to v roce 2010 a Denkova loď byla podle něj první česká loď, která doplula na Antarktidu a zpátky. Pak následoval Pacifik: Velikonoční ostrov, Pitcairn, Gambierovy ostrovy, Tahiti, Tonga a Nový Zéland. Plavbu kolem světa dokončil po třech letech, třech měsících a deseti dnech a sepsal ji do knihy, kde ke každé ze třiceti zemí patří jeden zážitek.

Kolik Čechů něco takového dokázalo, ukazuje mapa tras československých mořeplavců, kterou Denk promítá. Lodí, které obepluly svět, je podle něj deset, možná už jedenáct, a většina plula nejsnazší trasou kolem rovníku. Jižními cestami jich plulo výrazně míň a dvě z těch čar na mapě jsou jeho. V září 2017 měla vyjít kniha Příběhy českých a slovenských mořeplavců, 360 plnobarevných stran o dvaceti největších z nich.

Před svatbou vezměte partnerku aspoň na měsíc na loď

Po cestě kolem světa přišlo podle Denka lepší období života: oženil se. Lidé mu říkali, že manželstvím plavby skončí, ale podle něj záleží jen na výběru. Peťa jezdila s bývalým partnerem jednou za rok do Chorvatska, takže základy měla. Seznámili se v roce 2010 a první společnou plavbou rovnou obepluli Nový Zéland. Denk to bere jako poznávačku a svobodným v sále radí: „Oženit se a nevzít nastávající na loď je taková nezodpovědnost, protože jinak nevíte, koho si berete.“ Minimálně na měsíc, bez možnosti vystoupit.

Rodina od té doby žije v pevném rytmu. V prosinci a lednu plují, do června Denk pracuje, v červnu, červenci a srpnu zase plují a od srpna do listopadu pracuje. Pět měsíců v roce tak posledních deset let tráví na lodi. Druhé kolo kolem světa vedlo napříč Mikronésií, kde byli teprve druhou českou lodí v historii, přes Filipíny na Borneo. V Malajsii se jim narodila dcera Hanička. Na původní loď o délce 12 metrů se vešli čtyři lidé pohodlně a šest, když se měli hodně rádi. Proto ji Denk prodal a na Novém Zélandu koupil Altego 2: hliníkovou expediční plachetnici dlouhou 16 metrů, se dvěma kýly a dvěma motory, pro osm lidí. „Můžete s ní plout s velkým pocitem bezpečí kamkoliv. Takže když říkám kamkoliv, tak prostě kamkoliv,“ říká.

Omezují děti cestování?

Podle Jiřího Denka ne. Když bylo Haničce patnáct měsíců, vypluli s ní na trojúhelník přes oceán, a v sedmnácti měsících zvládla deset dní nonstop plavby z Nové Kaledonie na Nový Zéland. „Pokud někdo říká, že děti ten život nějak omezují, nebo že něco nejde kvůli dětem, tak jsou to řeči. To prostě není pravda,“ tvrdí. Malé děti se podle něj na lodi nebojí, protože nevědí, že se mají něčeho bát, a houpání je pro ně příjemné. Hanička na vlnách lépe usíná, je to podle rodičů celodenní kolébka. Při cestě na Antarktidu to byla ona, kdo se v největších vlnách klidně hrál s autíčkem a plyšákem, zatímco ostřílení chlapi leželi.

Slabší stránku přiznává Peťa. Mořská nemoc na ni teď dopadá hůř než dřív, protože má na palubě dceru a nemůže si dva dny lehnout a čekat, až to přejde. Přesto Denk nepochybuje: „Jsou lidi, kteří říkají, že cestování s malým dítětem nemá smysl. Já si myslím, že se hluboce mýlí.“ Dítě si plavbu nebude pamatovat, ale někde v něm podle něj zůstane.

Jak spí sólový mořeplavec 34 dní na oceánu?

Po sluchu a po citu, nejvýš dvacet minut v kuse. Denk sám přeplul z Nového Zélandu do Francouzské Polynésie za 19 a půl dne. Při dalším pokusu přeplout Pacifik se mu po týdnu rozbil autopilot a tři dny a tři noci kormidloval nonstop rukama. „Máte vidiny, slyšiny, halucinace a zvláštní pocit. Hodně zajímavý, intenzivní vnitřní prožitek,“ popisuje. Autopilota hned neopravil, odletěl do Čech, vrátil se a pak plul sám 34 dní nonstop z Gambierových ostrovů do Patagonie v Chile. Ujel 3450 námořních mil a na takové plavby se mu podle jeho slov kupodivu nikdo nehlásí.

Spánek funguje jako u kojence. Sebemenší změna větru nebo vln ho probudí, ve frekventované oblasti každých dvacet minut vstane a rozhlédne se, protože v noci je riziko, že ho někdo přejede, reálné. Přes den si dovolí hodinu, raději 45 minut. Nespí v ložnici, ale na podlaze v salonu, odkud jsou ke kormidlu jen tři schůdky, a nově má ovládání i uvnitř, protože při pozdní reakci hrozí zlomený stěžeň. Na samotu má zlaté pravidlo: radši být sám než s idiotem. Nejlepší je to ovšem s rodinou.

Mořská nemoc: první tři týdny zvracím a pak je to dobré

Většinu lidí mořská nemoc podle Denka přejde za dva až tři dny, ale někoho ne. Jeho kamarád Sorel, který také obeplul svět, mu na oslavě dokončení plavby odpověděl na otázku, jak dlouho mu bývá zle: „První tři týdny bleju a pak je to dobrý.“ Velkou roli hraje psychika. Jak to vypadá v praxi, ukázala posádka šesti mužů na cestě k Antarktidě. Dva zvraceli aktivně, dva se raději ani nehýbali, protože při pohybu by se pozvraceli, dva byli v pořádku, Petě nebylo dobře a Hanička si hrála. Jeden člen leží pět dní na stejném místě cestou tam i zpátky, nejí a nepije, protože cokoli sní, znamená cestu na záchod. Třetí den udělal dietní chybu, a když ho kapitán ráno míjel, upozornil ho: „Dávej pozor na tu ponožku.“ Zvracel do ní, aby neznečistil salon. Denk mu udělil zelený puntík za pohotovost.

Mys Horn: ze dvou pokusů dvakrát na břehu

Vánoce 24. prosince 2016 slavila rodina na lodi v Ushuaie, nejjižnějším místě, kam loď dopluje. Byly to Haniččiny druhé Vánoce na palubě, rok předtím kotvili ve Wellingtonu. Z Ushuaie k mysu Horn a na Antarktidu je to zhruba 550 mil. Tam se dá počkat na dobré okno počasí, zpátky zpravidla na výběr nemáte. Na Antarktidě podle Denka nefouká, a když, tak špatně, takže polovinu trasy jeli na plachty a polovinu na motor. Nádrže na 1400 litrů nafty byly málo, jeden ze dvou motorů o 75 koních spálí šest litrů za hodinu. Expedici na mys Horn ukončili 1. ledna 2017 v 9:53 dopoledne. Hanička je podle otce „snad z 99 procent nejmladší člověk na světě, který vystoupil na Hornu z plachetnice“.

Jak vzácné to je, ukazuje srovnání. Kamarád, který jezdil expedice s francouzským kapitánem, byl u Hornu sedmkrát a počasí mu dovolilo vystoupit jednou. Denkovi vyšly oba pokusy. „Se mnou je vždycky legrace, mám spoustu technických problémů, dojde mi nafta a podobně. Ale na počasí máme kliku,“ říká.

Osmnáct minut v ledu: kra o 120 tisících tunách

Devět desetin ledovce je pod vodou. Krychlový metr ledu nad hladinou, podle Denka plotna dva krát dva metry a deset centimetrů vysoká, váží i s ponořenou částí deset tun, a jeho loď váží dvacet. Rychlejší ťuknutí znamená velkou díru. První výsadek udělali na opuštěné argentinské stanici na souostroví Melchior, kam se zapsali jako první návštěvníci roku 2017, stejnou stanici navštívili před sedmi lety. Chtěli doplout i k ukrajinské základně Vernadsky, kde byli při první výpravě. Tentokrát se tam nedostali: v Lemaireově průlivu se led zhustil. Dva dny čekali, jestli se otevře, ale kluci měli pevné letenky, a tak to zkusili.

Tam začalo osmnáct minut, které posádka nazvala krčení ramen. Úžinu širokou zhruba dvě stě metrů ucpala kra velká jako letadlová loď, podle propočtu kluků o hmotnosti 120 tisíc tun, a další velká kra se sunula sem a tam jako nůžky. V proudu se ledy pohybovaly rychlostí až tří uzlů, zatímco Altego 2 naplno jede pět. U kormidla Denk neviděl dvacet metrů před špici, plul po paměti a spoléhal na oči zkušeného Aleše Budiny, jediného, kdo s ním byl na Antarktidě podruhé.

„Každý z těch kluků byl relativně zkušený a každý se snažil poradit, a proto pro kapitána je to strašně těžké, každý je chytrý jak rádio. Ale jste tam vy a musíte se rozhodnout za tím kormidlem,“ říká Jiří Denk.

Otočil loď o 180 stupňů, aby vyjel ven, ale proud na ně hrnul další kry, tak ji otočil znovu a prostě to projel. Zpětně by jel podle původního plánu za ledovec, ale jak sám říká, po bitvě je každý generál. Kry byly naštěstí placaté, bez drtivé síly, a mělčiny daleko, takže podle něj hrozilo spíš obklíčení než rozdrcení. Peťa se bála a lodní lékař jí naordinoval dva panáky. Jedna velryba jim navíc plácla do trupu a promáčkla ho. „Zatímco posádka se radovala, já byl smutnej,“ komentuje Denk.

Hranice jsou relativní: Trevor, rok sám na zamrzlé lodi

Na závěr Denk vypráví historku o tom, jak rychle zmizí ego. Když před sedmi lety poprvé doplul na Antarktidu, potkal v marině chlapíka, který vypadal jako bezdomovec po pěti pivech. Zeptal se ho, jestli taky pluje. Denk tehdy plul tři roky, Trevor třicet let. Svět obeplul asi pětkrát, nepočítá to. Denk byl na Antarktidě tři týdny, Trevor rok, nechal loď zamrznout přes zimu, kdy tam bývá kolem minus padesáti, a byl tam sám. V Grónsku strávil další rok, tentokrát s manželkou, aby mu nebylo smutno. „Takový ty hranice jsou spíš o vzorech, který člověk má. Vždycky se člověk může vymlouvat na to, že to nejde, objektivní příčiny a podobně, ale pak potkáte prostě někoho a je to jinde,“ uzavírá. Vzkaz pro sál má jednoduchý: ať máte jakýkoli sny, běžte a udělejte je, na nic nečekejte.