Voyagery letí 44 let: proč sondy předběhly astronauty
Podle přednášky pro Klub Pátečníků · přednáší RNDr. Jiří Grygar, CSc. · 16. listopadu 2026
Dvaadvacet miliard kilometrů od Slunce letí Voyager 1, postavený technikou z roku 1975, a po 44 letech pořád posílá data. Astrofyzik Jiří Grygar na něm v den svých 85. narozenin ukázal, proč astronomii posunuly dál automaty než lidé ve skafandrech. Provede sovětskými sondami na rozpálené Venuši, Saturnem sondy Cassini, modulem, který na kometě dvakrát odskočil, i dalekohledem, jehož návrh NASA čtyřikrát zamítla.
Proč jsou pro astronomii důležitější sondy než astronauti?
Astrofyzik Jiří Grygar to v přednášce pro Pátečníky říká bez okolků: „Pro astronomii je ta nepilotovaná kosmonautika daleko důležitější než ta pilotovaná.“ Vysvětlení schovává zemská atmosféra. Astronomové se až do začátku 20. století dívali do vesmíru jen úzkou klíčovou dírkou viditelného světla, ve které má nejtmavší červená vlnovou délku jen 2,4krát delší než fialová. Infračervené, ultrafialové a rentgenové záření i záření gama ovzduší z velké části pohltí, a tak bylo potřeba dostat přístroje nad něj a nechat je tam pracovat dlouho. Mezi lety 1900 a 1990 se díky tomu rozsah pozorování rozšířil z poměru 1 ku 2,4 na 1 ku 10 na 24. Pilotované lety podle Grygara naproti tomu přešlapují na místě. Mezinárodní kosmická stanice krouží „pořád jenom ve výšce nějakých 400 nebo 500 kilometrů nad zemí, takže nic moc“.
Grygar to ukazuje na časové ose od Julese Verna, který v roce 1865 poslal své hrdiny na Měsíc z Floridy, odkud se o sto let později opravdu startovalo. Bratři Wrightové vzlétli o 38 let později, první umělá družice obíhala Zemi v roce 1957, tedy 92 let po Vernově románu, a v roce 1961 obletěl planetu Jurij Gagarin. Od té doby se kosmonautika vydala dvěma směry: člověk ve vesmíru a automat ve vesmíru. První směr vyvrcholil programem Apollo a od té doby podle Grygara stagnuje. Druhý se rozjel naplno.
Na Venuši přežily sovětské sondy jen půl hodiny
Každá další etapa výzkumu planet byla těžší než ta předchozí. Na oběžnou dráhu kolem Země stačí rychlost 8 kilometrů za sekundu, sonda, která má Zemi opustit, jich potřebuje 11. Rozdíl vypadá malý, jenže energie roste s druhou mocninou rychlosti. První sondy proto planety jen míjely, nebrzdily a během krátkého průletu fotografovaly, nejdřív Mars, pak Venuši a Merkur. Grygar vzpomíná na astronomický kongres v Praze v roce 1967, kdy ve velké aule právnické fakulty ležely na podlaze snímky Měsíce od sond, které se o jeho povrch roztříštily a vysílaly do poslední chvíle. Pak přišly sondy, které se u tělesa zabrzdily a začaly kolem něj obíhat, a nakonec přistávací moduly. Sovětský svaz vsadil na Venuši, kde je kvůli silnému skleníkovému efektu na povrchu asi 400 °C. Několik sond Veněra tam přistálo a zhruba půl hodiny posílalo obrázky, než je žár zničil.
V době přednášky jezdila po Marsu jen vozítka s americkou vlajkou. Přistání je tam podle Grygara „naprosto šílená věc“. Sonda Perseverance musela nejdřív brzdit raketovým motorem, pak atmosférou za ochranným štítem, potom padákem a nakonec ji na povrch spustilo zařízení zvané jeřáb. Potíž je v tom, že řídká atmosféra Marsu mění hustotu podle sluneční činnosti, takže dopředu nikdo neví, do jak husté vrstvy sonda vletí. Starší vozítka měla sluneční panely, jenže ty zanesly prachové bouře.
Co objevila sonda Cassini u Saturnu?
Cassini podle Grygara patří k nejúspěšnějším projektům bezpilotní kosmonautiky. Odstartovala v roce 1997 a k Saturnu neletěla přímo. Dvakrát nabrala rychlost gravitačním prakem u Venuše, v roce 1999 u Země a nakonec u Jupiteru, který jí dal největší postrčení. V roce 2004 zaparkovala na oběžné dráze a vypustila evropský modul Huygens, který na padáku měkce přistál na Titanu a ještě nějakou dobu vysílal z povrchu. Mise měla původně skončit v roce 2008, nakonec trvala až do 15. září 2017. Sonda za tu dobu oblétla Saturn 294krát, 162krát těsně proletěla kolem jeho měsíců, objevila šest nových a poslala na Zemi 453 tisíc snímků a 635 gigabajtů vědeckých dat. Vzniklo z nich téměř 4 tisíce vědeckých prací a podle Grygara je v nich práce ještě na deset let. Na konci sonda několikrát proletěla mezerou v prstencích a pak zanikla v atmosféře Saturnu, aby se nepotulovala vesmírem neovládaná.
Cassini sledovala bouři dlouhou 10 tisíc kilometrů i téměř pravidelný šestiúhelník nad severním pólem Saturnu, který je dodnes záhadou. Nejvíc pozornosti ale věnovala Titanu, měsíci velkému jako Merkur.
„A on vám má jezera. Ta jezera nejsou z vody, jsou z uhlovodníků, je tam metan a etan. V zimě zamrzají a v létě je to tekuté,“ říká Jiří Grygar o Titanu.
Měření ukázala, že hladiny jezer jsou propojené pod povrchem, takže tam tečou ponorné řeky jako Punkva, jen v nich místo vody proudí metan a etan. Ještě zajímavější je měsíc Enceladus. Z trhlin na jeho povrchu tryskají gejzíry vody o teplotě asi 95 °C, což dokazuje oceán pod ledem. Ledový příkrov je jinde silný 23 kilometrů, na jihu jen 7, a proto gejzíry vyvěrají právě tam.
Na Pluto letělo plutonium
Sonda New Horizons stála 700 milionů dolarů a vyrazila nejvyšší startovní rychlostí, jaké kdy lidský stroj dosáhl: 16 kilometrů za sekundu. Gravitační prak u Jupiteru jí přidal další čtyři. Energii jí dodávalo plutonium, což jeden americký astronom podle Grygara komentoval tak, že vézt plutonium na Pluto je jako nosit sovy do Atén. Na palubě letěla i špetka ostatků Clyda Tombaugha, objevitele Pluta, který se přípravy letu ještě dožil. Kolem Pluta a jeho velkého souputníka Charonu sonda prosvištěla rychlostí 14 kilometrů za sekundu. Řídit ji ze Země nešlo, signál měl zpoždění čtyři a půl hodiny, takže všechno musela zvládnout sama podle programu. Nejlepší snímky rozliší detaily velké 25 metrů. Data přicházela rychlostí jednoho kilobitu za sekundu a jejich přenos trval do listopadu 2016. Největší překvapení: Pluto má málo kráterů a jeho povrch je mladý, takže je těleso i po 4,5 miliardy let pořád geologicky činné.
Protože je sonda drahá věc, poslali ji dál. Hubbleův teleskop našel v jejím směru další malé těleso a pozorování z létající observatoře SOFIA napověděla, že je dvojité. Na Nový rok 2019 k němu sonda dolétla, 44krát dál od Slunce, než je Země. Ukázalo se, že jde o dva slepené laloky bez měsíce a bez prstenců, které oběhnou Slunce za 298 let. Rádiový signál odtud letěl šest hodin.
Přistávací modul na kometě dvakrát odskočil, než uvízl ve skále
Evropská sonda Rosetta odstartovala v roce 2004 a jako první vydržela u komety dlouho. Doprovázela ji dva roky před průchodem kolem Slunce a dva roky po něm. Na povrch komety měla snést přistávací modul vážící asi 100 kilogramů. Vypustila ho jemně, aby se neodrazil, a modul se měl přichytit na předem vybraném hladkém místě. Jenže povrch byl mnohem tvrdší, než vědci čekali, protože počítali s něčím podobným jako na Měsíci. Modul se odrazil, kometa ho naštěstí zase přitáhla, na druhém místě odskočil znovu a teprve napotřetí zapadl do skalní rozsedliny. Tam neměl dost světla pro sluneční panely, a tak vysílal jen z chemické baterie asi dva dny. Ani to nepřišlo nazmar: z čidel, která zaznamenala každý odraz, vědci spočítali, jak je povrch komety pevný. Ukázalo se také, že jádra komet jsou slepená ze dvou kusů a ze 80 procent porézní.
Japonci si podle Grygara vybrali planetku Ryugu, kterou řadí mezi potenciálně nebezpečné. Má průměr 900 metrů a sonda Hayabusa k ní přiletěla 28. června 2018. Na povrch nejdřív poslala malé minisondy a desetikilový modul, pak sama přistála, vystřelila projektil a nabrala zvířený materiál. Potom shodila nálož, vyhloubila kráter o průměru 10 metrů a na jeho okraji přistála podruhé. Pouzdro se vzorky dopravila zpátky k Zemi v prosinci 2020. „Ti Japonci jsou úžasní, protože dokážou s velmi malými miniaturními aparáty to, co dělá Evropa nebo Amerika s těmi velkými,“ říká Grygar.
Kepler: dalekohled, který NASA čtyřikrát zamítla
Za jedním z největších objevů bezpilotní astronomie stojí americký inženýr William Borucki, ročník 1939. Pro program Apollo navrhl tepelný štít, se kterým přistávali astronauti, a ve volném čase vymyslel jednoduchou družici. Měla vyletět nad atmosféru, kde se vzduch nevlní, a měřit jasnost hvězd s přesností na setiny až tisíciny procenta. NASA nevěřila, že to půjde. Borucki projekt navrhl čtyřikrát a čtyřikrát ho zamítli. Napopáté ho schválili, ale nebyly peníze, a teprve napošesté se to podařilo. Dalekohled Kepler se zrcadlem o průměru 1,4 metru odstartoval v roce 2009 a mířil pořád na stejný kus oblohy v souhvězdích Labutě, Lyry a Draka. Když planeta přechází přes kotouček své hvězdy, nepatrně ji zeslabí, a z toho poklesu se dá spočítat její velikost, rychlost i hmotnost. „Před Boruckim to bylo takových 50 planet a po Boruckim je to 5000,“ shrnuje Grygar.
Grygara těší, kolik českých odborníků se po roce 1989 do evropských kosmických misí zapojilo, od výzkumu Slunce po rentgenovou družici Athena. Přirovnává to k první republice, kdy byla na špičce letecká technika.
Kam doletěly Voyagery a jak dlouho ještě vydrží?
Voyagery využily vzácnou příležitost, které Grygar říká velká cesta. Planety se jednou za 176 let seřadí tak, že sonda může skákat gravitačními praky od jedné k druhé a cestu si tím zkrátit. Stalo se to za našeho života a vydaly se po ní čtyři sondy: Pioneer 10 a 11 a oba Voyagery. Voyager 1 dostal postrčení u Jupiteru, rychle doletěl k Saturnu a odtud zamířil volně ze sluneční soustavy. Voyager 2 pokračoval od Saturnu k Uranu a od Uranu k Neptunu. V roce 2021, kdy Grygar přednášel, byly obě sondy v nepřetržitém provozu 44 let, „přitom jsou na technice, která byla v roce 1975“. Voyager 1 je 22 miliard kilometrů od Slunce, asi 150krát dál než Země, a každý rok se vzdálí o další tři astronomické jednotky, tedy zhruba 450 milionů kilometrů. Už nezrychluje ani nezpomaluje, prostě letí.
Voyager 1 už prošel hranicí, kde končí vliv slunečního magnetického pole, a Voyager 2 teď proletává stejnou oblastí a potvrzuje, jak je velká. Za nimi leží Oortův oblak, kterému Grygar říká kosmická chladnička. Jádra komet v něm odpočívají v mrazu, a když se některé vydá ke Slunci, je to pro ni zkáza, po stovkách nebo tisících obletů zanikne. Voyagery by podle Grygara mohly pracovat až do roku 2030. Jeho závěr je jasný: bezpilotní kosmonautika se stala naprosto důležitým technickým a vědeckým oborem a s každým chytřejším automatem bude důležitější.
RNDr. Jiří Grygar, CSc. — RNDr. Jiří Grygar, CSc. je astrofyzik Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR a nejznámější český popularizátor astronomie, spoluautor televizního cyklu Okna vesmíru dokořán. Více o přednášejícím →
Časté otázky
Proč jsou vesmírné sondy pro astronomii důležitější než lety lidí?
Podle astrofyzika Jiřího Grygara proto, že atmosféra pohltí většinu záření z vesmíru a přístroje musí pracovat nad ní dlouhou dobu. Automaty dolétly k planetám, kometám i za Pluto, kdežto pilotované lety se od programu Apollo drží ve výšce kolem 400 až 500 kilometrů.
Kde jsou teď sondy Voyager?
V roce 2021 byl Voyager 1 asi 22 miliard kilometrů od Slunce, zhruba 150krát dál než Země, a každý rok se vzdálí o další tři astronomické jednotky. Obě sondy prošly za hranici vlivu slunečního magnetického pole a podle Grygara mohou pracovat až do roku 2030.
Co objevila sonda Cassini na Titanu a Enceladu?
Na Titanu našla jezera z tekutého metanu a etanu, která jsou propojená pod povrchem jako ponorné řeky. Na Enceladu zachytila gejzíry vody o teplotě asi 95 °C, které dokazují oceán pod ledovým příkrovem.
Jak se objevují planety u jiných hvězd?
Dalekohled Kepler přesně měřil jasnost hvězd. Když planeta přejde přes kotouček své hvězdy, nepatrně ji zeslabí a z poklesu se dá spočítat její velikost i hmotnost. Podle Grygara se tak počet známých planet zvýšil z asi 50 na 5000.
Co se stalo s přistávacím modulem sondy Rosetta na kometě?
Povrch komety byl tvrdší, než vědci čekali, a modul se dvakrát odrazil. Napotřetí zapadl do skalní rozsedliny bez dostatku světla pro sluneční panely, takže vysílal z baterie asi dva dny. Z dat o odrazech vědci zjistili, jak je povrch pevný.