LSD bylo mikroskopem psychiatrie, než ho svět na 40 let zakázal

LSD vzniklo omylem, chemik hledal léky na zástavu krvácení

Albert Hofmann pracoval ve třicátých letech v basilejské firmě Sandoz jako expert na námel, houbu cizopasící na obilí. Námelové alkaloidy dávaly medicíně užitečné léky: v gynekologii zastavovaly krvácení, jiné pomáhaly při migréně nebo v geriatrii. Hofmann obměňoval molekulu kyseliny lysergové a hledal účinnější varianty. V roce 1938 připravil pětadvacátý derivát v řadě, odtud jméno LSD 25. Poslal ho na zkoušky na zvířatech a verdikt zněl: zajímavá sloučenina, nedoporučujeme pokračovat. Jenže látka mu nešla z hlavy. Po pěti letech ji syntetizoval znovu a při práci si sáhl do svědícího oka. Miliontiny gramu, které se vstřebaly spojivkou, stačily na několik hodin změněného vědomí. Hofmann si nejdřív myslel, že se zbláznil, pak že se otrávil. Jak se mu látka do těla dostala, si podle Grofa nedokázal vysvětlit do smrti, protože s novými sloučeninami se tehdy pracovalo v gumových rukavicích.

O pár dní později si Hofmann naplánoval řádný pokus na sobě. Vzal si dávku, kterou považoval za minimální: 250 mikrogramů. Tedy množství, které se později v terapii pokládalo za dávku velkou, na kterou se pacient hodiny připravoval a přes noc ho hlídal tým. Po třech čtvrtích hodiny přestal být schopen práce a požádal asistenta, ať ho doprovodí domů. Psal se rok 1943, válka omezila provoz aut a celá Basilej jezdila na kolech. Hofmann tak absolvoval slavnou jízdu na bicyklu pod plnou dávkou. Doma měl pocit, že umírá a že ho očarovala sousedka. Než dorazil přivolaný lékař, prožil vlastní porod a cítil se „jako novorozeně v báječné náladě". Šéfův syn, psychiatr v Curychu, pak látku vyzkoušel na zdravých lidech i pacientech a v roce 1947 o ní napsal první článek: LSD, fantastikum ze skupiny námelu.

Proč mělo komunistické Československo vlastní čisté LSD?

Světovou senzací nebyl samotný psychedelický účinek. Rostliny s podobnými účinky lidstvo znalo: mexický kaktus peyotl, houby mazateckých indiánů, amazonskou ayahuasku, a meskalin už byl izolovaný jako čistý alkaloid. Šokovala síla nové látky. Na plné meskalinové sezení potřebuje člověk kolem 100 miligramů, u LSD stačí 100 mikrogramů, tisíckrát méně, a mimořádný stav vědomí trvá šest až osm hodin. Zásilka ampulí ze Sandozu doputovala i do Prahy k docentu Roubíčkovi, Grofovu učiteli. Tuzemský výzkum se navíc rychle postavil na vlastní nohy. „Československo bylo jedním ze dvou států, které měly chemicky čisté LSD. Spofa ho vyráběla," říká Stanislav Grof. Výzkum podle něj tehdy běžel zhruba na čtyřiceti psychiatrických a psychologických pracovištích v zemi. Grof se tehdy přihlásil, že bude látku testovat, a u výzkumu mimořádných stavů vědomí zůstal přes 60 let. Uprostřed tuhých padesátých let tak české ústavy legálně zkoumaly látku, která o dekádu později rozdělí Ameriku.

Grof se k oboru dostal oklikou. Chtěl být animátorem a měl domluvené místo u Jiřího Trnky, jenže mu kamarád půjčil Freudovy úvodní přednášky k psychoanalýze. Přečetl je za jednu noc a do týdne se rozhodl pro psychiatrii. Praxe ho ovšem zklamala: „Já jsem sám měl sedm let psychoanalýzy a žádné ohromné věci se se mnou během té doby nestaly," přiznává. Jak zaznělo v úvodu večera, změněné stavy vědomí Grof poprvé zažil nedobrovolně: v roce 1948 strávil čtyři měsíce ve vyšetřovací vazbě na Pankráci kvůli letáku z americké ambasády a po dnech výslechů pod ostrým světlem a neustálého buzení se dostal do stavu, který ho začal odborně zajímat.

LSD není lék na psychózy, ale mikroskop do nevědomí

Původní naděje vědců zněla jinak. Doufali, že tělo schizofreniků možná vyrábí podobnou látku, jakýsi neznámý „toxin X", a psychózy by pak nebyly duševní nemoci, ale poruchy tělesné chemie. Grof s Milošem Vojtěchovským proto v pražské Krči sestavili pokus: čtyřicet lidí včetně samotných výzkumníků strávilo den v ústavu s LSD, psilocybinem nebo meskalinem a jiný den s placebem. Odebírala se krev i moč, běžely elektrofyziologické a psychologické testy a hodnoty se srovnávaly se schizofrenními pacienty podobného věku a IQ. Nejzajímavějším zjištěním byla obrovská variabilita. Stejná látka ve stejné dávce vyvolala u každého člověka úplně jiný zážitek, a dokonce i u téhož člověka bylo každé opakované sezení jiné. S takovou látkou se nedá dělat klasická farmakologie, kde od hypnotika čekáte spánek. LSD podle Grofa funguje jako katalyzátor: obsahy nevyvolává, jen zesiluje to, co se vynořuje z nevědomí.

Odtud Grofovo přirovnání, které nese celý večer: co udělal mikroskop pro biologii a medicínu, kde otevřel celý nový svět bakterií, a co udělal teleskop pro astronomii, když objevil nové galaxie, to bylo LSD pro psychiatrii. Pohled do lidské duše, který navíc podle Grofa ukázal obrovský terapeutický potenciál hlubšího přístupu k nevědomí.

Prorok Leary a Woodstock pohřbili oficiální výzkum na 40 let

Zlom přišel z Ameriky. Timothy Leary, Richard Alpert a Ralph Metzner experimentovali na Harvardu tak uvolněně, že z univerzity vyletěli. Leary se pak stal samozvaným prorokem LSD, objížděl školy a nabádal studenty, ať berou všichni. Přišel Woodstock s půl milionem lidí, kde se psychedelika rozdávala oběma rukama. Uživatelé se navíc stali snadno rozpoznatelnou skupinou: dlouhé vlasy, pomalovaná auta, demonstrace proti válce ve Vietnamu. Následovaly drakonické zákony. Podle Grofa měly paradoxní výsledek: užívání psychedelik mezi dospívajícími nijak zvlášť neomezily, zato zastavily veškerý oficiální výzkum na 40 let. Mezitím s látkou potají pracovala i CIA, která zkoumala LSD jako chemickou zbraň, zvažovala otravu vodních zdrojů i rozprášení v aerosolu a chtěla látkou kompromitovat nepohodlné diplomaty ve Spojených národech. V San Francisku najala prostitutky, aby látku tajně dávaly zákazníkům do pití, a agenti pak za jednocestným zrcadlem sledovali, co s lidmi udělá.

Humphrey Osmond, jeden z pionýrů oboru a autor slova psychedelický, to podle Grofa shrnul příměrem o noži. Hádka, jestli je LSD zázrak, nebo ďábelská látka, je stejně absurdní jako hádka, jestli je nůž nebezpečný: chirurg s ním operuje, statistiky policie počítají pobodané, hospodyně krájí zeleninu a umělec vyřezává. Mluvíme o způsobech užívání nože, ne o noži. LSD je podle Grofa stejně neutrální.

Pomáhá MDMA vojákům s posttraumatickým stresem?

Podle studií, o kterých Grof mluví, ano. Výzkum psychedelik se vrací na nejméně 14 velkých univerzit včetně Harvardu, UCLA, Johns Hopkins nebo Kalifornské univerzity v San Francisku. Látka MDMA se přitom ukazuje jako zatím jediná účinná pomoc u posttraumatické stresové poruchy. Pro Ameriku je to palčivé téma: víc amerických vojáků z misí v Afghánistánu a Iráku spáchá sebevraždu, než kolik jich padne rukou nepřítele, a to se počítají jen sebevraždy přímo v místě nasazení. Grof mluví o obrovském problému ekonomickém, psychiatrickém i politickém. S traumatizovanými lidmi pracoval i vlastní metodou: čtyři týdny vedl holotropní dýchání v Izraeli, kde vojenská služba platí pro muže i ženy, a skupiny s posttraumatickou poruchou měl také v Kyjevě. Válečná zkušenost je podle něj tak extrémní, že se nepodobá ničemu z běžného života. S jedinou výjimkou, a tou je porod.

Válečná traumata se totiž v nevědomí podle Grofa slepí s traumatem porodu do jednoho celku, který už nejde oddělit. Klasická terapie rozhovorem se k němu nedostane. Při hlubinné práci proto po zpracování zážitků z fronty často přichází zážitek smrti a znovuzrození, tedy nové prožití vlastního porodu.

Silicon Valley dnes bere LSD po deseti mikrogramech

Vedle terapie Grof vyzdvihuje účinek na tvořivost a dokládá ho historkami. Francis Crick podle něj říkal, že bez LSD by neobjevil strukturu DNA, protože dvoušroubovici uviděl jako vizi, a Nobelovu cenu má i Kary Mullis, objevitel polymerázové řetězové reakce, na které stojí genové inženýrství. Kniha What the Dormouse Said popisuje, jak psychedelika ovlivnila vývoj počítačů: Douglas Engelbart vynalezl počítačovou myš pod vlivem LSD a Steve Jobs prohlásil, že lidé z jeho týmu bez psychedelické zkušenosti měli potíže sledovat jeho myšlení. Dnešní Silicon Valley proto místo celodenních sezení s plnou dávkou zkouší mikrodávkování, zhruba deset mikrogramů denně, a věří, že uvolňuje myšlení a přináší vhledy. Technologické peníze zároveň otevřely oboru zdroje, jaké nikdy neměl: financují návrat oficiálního výzkumu i tlak na uvolnění zákonů. Grof k té módě dodává hlavně data o bezpečnosti, a ta jsou překvapivá.

Běžné sezení pracuje se 100 mikrogramy a Grof zmiňuje případy, kdy lidé v sebevražedném úmyslu spolykali 10 000 mikrogramů a přežili bez biologických následků. Nebezpečí LSD je psychologické, proto trvá na správném prostředí a zkušeném doprovodu. Fyziologicky riskantnější je paradoxně taneční extáze MDMA, která zatěžuje oběhový systém; lidé se srdečními problémy po ní zemřeli. A psychiatrie sama mívala tvrdší metody: u inzulinových šoků a elektrošoků se počítalo s jednoprocentní úmrtností a jediná Nobelova cena s přímou vazbou na psychiatrickou léčbu byla podle Grofa udělena za lobotomii.

Co je holotropní dýchání a proč ho nezkoušet o samotě?

Když výzkum psychedelik zamrzl, vyvinul Grof se svou ženou metodu, která se bez látek obejde: holotropní dýchání. Zrychlený dech navodí změněný stav vědomí, ve kterém se podle Grofa mobilizuje vnitřní sebeléčivá inteligence. Na rozdíl od běžné psychiatrie, která příznaky tlumí, se tu příznaky přechodně zesílí a člověk jimi projde na druhou stranu. Metoda se praktikuje ve skupinách s vyškolenými průvodci a doplňuje ji práce s tělem. Grof to přirovnává k homeopatii, která příznaky nejdřív také zesílí. Rekord drží Moskva, kde najednou dýchalo 460 lidí. Grof ale důrazně varuje před experimenty na vlastní pěst, hlavně u začátečníků. Otevření psychiky bez opory může ublížit, u člověka na pokraji zhroucení i vážně. A kdo se třeba narodil předčasně a strávil první měsíce v inkubátoru, může si o samotě trauma jen potvrdit; k léčení potřebuje korektivní zkušenost, tedy podporu lidí kolem sebe.

Za nejpodceňovanější trauma vůbec Grof považuje samotný porod. Poprvé o něm přednášel před 50 lety v Amsterdamu a psychiatrická obec tu představu podle něj dodnes nepřijala: školní výklad zní, že mozek novorozence není dost vyvinutý, aby si porod zapamatoval. Titíž odborníci se přitom shodují, že nuance kojení a první oční kontakt s matkou ovlivní celý vývoj osobnosti.

„Kde je logika v tom, že je možné strávit 50 hodin v porodním kanálu, bojovat o život, a psychotrauma to není. A když se z porodního kanálu vynoříme, najednou jsou důležité nuance kojení a pohled z očí do očí," ptá se Stanislav Grof.